Budíček máme nastaven na sedmou hodinu, na pokoji lehce posnídáme, dobalíme poslední věci a v osm již po dálnici jedeme směrem k letišti. Máme to tam necelých 10km, takže jsme tam za chvíli, na pobočce autopůjčovny Hertz vyzvedáváme místního zástupce, který s námi obejde auto, vše je ok, takže jen podepisujeme papíry, vracíme klíčky a s kufry zamíříme do odletové haly. Turci už mají u přepážek otevřeno, tak se rychle zbavujeme kufrů a fasujeme palubní vstupenky na oba lety a jdeme trávit zbývající čas k odletu procházením se po bezcelní zóně utratit posledních pár lari. Dle všech informačních tabulí to vypadá, že poletíme na čas a tak se poflakováním nemusíme trápit dlouho, po desáté hodině již nastupujeme do letadla a v půl jedenácté jsme již ve vzduchu. Dostáváme něco malého k snědku a na napití, sledujeme filmy v entertainment systému a v poledne přistáváme tentokrát na novém istanbulském letišti. Na rozdíl od cesty na Kavkaz nemusíme tedy cestou zpět řešit kufry ani přesun z letiště na letiště a toho využíváme k prozkoumání tohoto nedávno otevřeného velkého letiště. Máme před sebou čtyři hodiny času a tak zvládneme projít skoro všechno, než si raději sedneme v koutku rychlého občerstvení, vyndáváme karty a zbytek času trávíme hraním Prší. V půl páté jsme již u bráni, nastupujeme a před pátou letíme směr Praha. Opět malé občerstvení, filmy a v půl sedmé přistáváme na Ruzyni. Z karuselů vyzvedáváme kufry, přecházíme k parkovišti PA Smart, kde na nás auto celou dobu čekalo a vydáváme se na poslední část cesty domů. Máme za sebou 20 dní dovolené, při které jsme najeli 4362 km po třech zemích Zakavkazska, kdy nám především hory v Gruzii naprosto učarovali. Stejně tak nás nadchla kavkazská pohostinnost, množství starobylých památek a především vynikající jídlo a víno.

Ráno vstáváme už na sedmou a dopřáváme bohatou snídani na prosklené terase hotelu, pak se zase zabalíme a kolem osmé opouštíme Šeki severozápadním směrem, abychom po hodině a půl cesty, která svým okolím připomínala jízdu v českém podhůří dorazili k hraničnímu přechodu Balakən – Lagodechi. Před hranicemi je kolona asi dvaceti aut a je nám tedy jasné, že nejrychlejší to nebude. Naštěstí i zde funguje podobný systém, jako při příjezdu a tak nás po nějaké půl hodince pouštějí všechny za hraniční závoru, následuje standardní procedura kontroly pasů, auta, zavazadel a po hodince už jsme na gruzínské straně, kde to tentokrát jde díky naší gruzínské SPZtce docela rychle a tak celkově po dvou hodinách zdržení projíždíme po docela slušné asfaltce gruzínskou Kachetií. U městečka Kvareli odbočujeme dle ukazatelů k vinařství Khareba a kolem poledního parkujeme na parkovišti u jeho bran. Toto vinařství se pyšní titulem největší vinný sklep v Gruzii, mají zde ve skále vyhloubeno přes 8km tunelů s ideálními tepelnými podmínkami pro uskladnění vína. Navíc zde vedle evropského způsobu vína stále využívají i tradiční gruzínskou metodu kvevri. Což je velká hliněná nádoba uložená v zemi, ve které se nechávají rozdrcené hrozny spolu se šťávou fermentovat. Z nabídky u pokladen volíme prohlídku v angličtině včetně degustace pro dva dospělé a pak samozřejmě bez ochutnávky pro děti. I když je mi jasné, že já si vzhledem k tomu, že jsem řidič, jen lehce cucnu, popíjet bude hlavně Magda. Sice je zde turistů docela dost, ale povětšinou volí prohlídky v ruštině a my tedy máme průvodkyni sami pro sebe. Nijak nám to nevadí, procházíme se v chladném tunelu, mladá slečna nám vypráví o historii i současnosti vinařství v Gruzii i tomto konkrétním soukromém, kolem nás jsou vystaveny různě staré lahve vína, historické artefakty spojené s vinařstvím a různá ocenění. Zhruba v polovině prohlídky máme možnost ochutnat zdejší bílé (Tsinandali) a červené (Khvanchkara) víno vyrobené standardním evropským způsobem a pak také bílé (Mtsvane) a červené (Saperavi) víno vyrobené metodou kvevri. Musím uznat, že všechna vína jsou vynikající, kvevri mají mnohem výraznější chuť, ta evropská jsou taková hladší, ale je mi jasné, že na závěr určitě pár lahví koupíme. Dokončíme prohlídku, dozvídáme se, že kromě vína se ve vinařství vyrábí i olej lisovaný z hroznových semínek a oblíbená kořalka čača (chacha). Na závěr se samozřejmě zastavujeme v místním obchůdku, kde máme možnost si vybrat z celé nabídky produktů vinařství a kupujeme si domů pár lahví na základě naší degustace. Po půl druhé už zase sedíme v autě a pokračujeme po silnicích jižním směrem.
Před městem Sagaredžo odbočujeme z hlavní silnice směrem na Udabno, máme v plánu navštívit klášter sv. Davida z Garedži, což je klášterní komplex v drsné polopoušti na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu založený v 6. století svatým Davidem, jedním ze 13 syrských mnichů, kteří v regionu šířili víru. Jeho žáci Dodo a Luciane nadále rozšiřovali komplex a v době své největší slávy v 11. až 13. století sestával klášter až z 15 mnišských komunit žijících ve skalních komůrkách. Zprvu je cesta ke klášteru pohodová, asfaltka s občasnými dírami, před vesnicí Udabno dokonce asi 6km úsek s úplně novým asfaltem. Pak však následuje asi 14 km úsek totálně rozbité cesty, místy rozbitý asfalt s velkými dírami, jinak převážně hlína a štěrk. Krajina kolem je ale neskutečná a tak zatímco já jedu s očima přilepenýma před sebe na vozovku, abych se stíhal vyhýbat dírám, zbytek rodiny se kochá stepní až polopouštní krajinou bez vyšší vegetace. Co nás ale rozseká všechny je křižovatka dvou prašných cest s ohromnými ukazateli, za které by se nemusela stydět žádná dálnice. Díky kvalitě cest průměrná rychlost rapidně klesá a jsme rádi, když asi po tři čtvrtě hodině parkujeme na parkovišti u komplexu. Vystupujeme a zamíříme do kopce si prohlédnout nejbližší klášter, v tomto případě lávru sv. Davida. Ta je i dnes funkční a proto je do některých prostor vstup zakázán, aby nebyli místní mniši příliš vyrušováni. Vcházíme vstupní branou, z ochozu si prohlížíme jeskynní kostel i do pískovcové skály vytesané jednotlivé etážovité cely.
Z ochozu sestupujeme na dvůr a odsud si opět vše včetně starých obranných zdí prohlížíme. Po příjemně strávené půlhodince se kolem páté odpolední stejnou cestou vydáváme zpátky, opět se vyhýbáme dírám, než se opět vracíme na kvalitnější asfalt hlavní silnice a když kolem sedmé děti kousek od našeho ubytování zahlédnou u velkého obchodního centra East Point známé žluté oblouky, zastavujeme se na večeři. Ubytování máme tentokrát zajištěné kousek od letiště v hotýlku vzniklém z rekonstruovaného malého obchodu uprostřed sídliště, tedy nic světoborného, ale na to jedno přespání plně dostačující. Zatímco se děvčata pouští do balení kufrů, já vyrážím s Vojtou hledat nějakou automyčku, abychom zítra mohli vrátit vůz vypulírovaný. Ani nemusíme jet daleko, jednu otevřenou nacházíme o asi 300 metrů dál, musíme sice chvíli počkat, než místní zaměstnanec zvládne vyčistit mercedes před námi, ale za pár lari po půl hodince odjíždíme s čistým autem i my. Vracíme se na pokoj, dáváme si sprchu a jdeme spát.

Ráno si v apartmánu ještě uděláme bohatou snídani, dobalíme poslední věci, já s Magdou vyrážím za hradby pro auto a za chvíli již všechny naše věci nakládáme před naším apartmánem do jeho kufru. Píšeme přes WhatsApp Orxanovi, že odjíždíme, dle dohody házíme klíček od ubytování oknem na verandu v prvním patře a naposledy projíždíme uličkami starého Baku. Napojujeme se na hlavní silnici, provoz ještě není tak hustý a tak to netrvá ani tak dlouho a město je za námi a my pokračujeme západním směrem. První zastávku děláme po třech hodinách jízdy, kdy se krajina mění z původní písčité polopouště v krásně zelené hory u města Qəbələ. Míříme se podívat do místního lyžařského střediska Tufandağ kousek od hranic s Ruskem, parkujeme na dohled od dolní stanice lanovky a těšíme se na krásné výhledy. Ceny za lanovky se nám však zdají příliš drahé, 22 manatů za jízdu. Navíc nerozlišují možnost jet jen jednou lanovkou na první vrchol Qəbələ peak ve výšce 1660m, kam je zde stejná cena jako jízda všemi čtyřmi lanovkami na 1920m vysoký Yatmış Gözəl peak. A děti mají slevu jen do jedenácti let, tedy pro naši rodinu výlet lanovkou z 956 metrů do 1920 metrů za více než tisíc korun. Zamíříme raději na oběd, přímo proti vstupu k lanovkám nacházíme tureckou restauraci Köşem a objednáváme si jídlo. Přestože jsme v restauraci téměř sami, tak na jídlo docela dost dlouho čekáme, ale nakonec musíme uznat, že to stálo za to a moc si pochutnáváme. Venku před restaurací ještě chvíli spokojeně trávíme v upraveném parku s fontánkami a vodními kaskádami, než opět nasedáme do auta a pokračujeme severozápadním směrem. Kolem druhé vjíždíme na upravený dvorek před zarezervovaným hotýlkem v Şəki, registrujeme se na recepci a ubytováváme v čistých nádherně upravených pokojích s kamennými zdmi, dřevěnými stropy a mnoha polštářky a koberci, člověk si připadá jak na hedvábné stezce.
Hned po ubytování vyrážíme do kopce k Paláci chánů z 18. století, na tomto místě jej nechali chánové postavit po té, co bylo město dvakrát v krátké době zničeno povodní. Procházíme bránou mezi hradbami, kolem různých historických budov se suvenýry a nejdříve zamíříme do bývalého Albánského kostela. Šeki totiž bylo v minulosti hlavním městem Kavkazské Albánie, která byla po Arménii a Gruzii třetí zemí na světě, jež přijala křesťanství. Stalo se tak v 5. století, ovšem křesťanství se zde neudrželo, když se k moci dostali chánové perského původu. V kostele je malé muzeum s dobovými látkami a koberci, jsou zde různé nádoby a kuchyňské náčiní a historické fotky. Po deseti minutách jsme venku a přicházíme až k zahradě, na jejímž konci je vidět mozaikami a nádherně vyřezávanými a vykládanými vitrážovými okny zdobený samotný palác. Bohužel u pokladny zjišťujeme, že se kolem mají kácet nějaké stromy a tak je vstup do paláce zavřený a máme tedy smůlu, krásné interiéry si můžeme prohlédnout jen na fotkách za sklem v pokladně. Tak se alespoň procházíme kolem a fotíme palác ze všech stran, kousek níž objevujeme malou dílnu a muzeum místních tradic, kde se na chvíli zdržíme.
Pak se po ulici vracíme z kopce dolu a zastavujeme u dalšího lákadla města, kterým je orientální hostinec karavanseráj. Ten zde stojí od konce 18. století a vždy sloužil jako místo odpočinku a nabrání sil pro karavany se zbožím na hedvábné stezce. I dnes slouží jako hotel, jen už místo po odpočinku toužícím obchodníkům ubytovává turisty. Prostornou dvoranou vstupujeme na nádvoří dvoupatrové kamenné budovy, uprostřed je upravená zeleň a odpočinková zónou s ochlazujícími vodními nádržkami, ze všech stran pak arkády a za nimi schované pokoje. Procházíme se kolem, fotíme a z celého toho místa na nás dýchají časy dávného orientu. Venku ještě procházíme kolem obchůdků, které ke stejnému účelu, případně jako sklady pro přepravované zboží, sloužily i v dávné minulosti. Cestou z kopce do centra města míjíme ještě další zdejší obchůdky, čajovny, bazary a mešity, které podtrhují orientální atmosféru tohoto města. Na večeři si zajdeme v centru, kde kousek za parkem nacházíme restauraci Chalabi Chan (Çələbi Xan), nabízející výbornou lokální kuchyni. Objednáváme si kebaby a šašliky, já si dávám místní pivo Xeidarlan a spokojeně večeříme, popíjíme a užíváme si příjemné venkovní prostředí restaurace. Po návratu zpátky na hotel si děti na pokoji pouštějí film, já s Magdou se ještě navracíme do centra a zajdeme si do parku na chvíli sednout ke stolku na čaj. Všude kolem nás samí chlapy, popíjející a klábosící nebo hrající deskové hry, Magda je tu jediná ženská. Ale všechno je v poklidu, nikdo se nad tím nepozastavuje, v klidu si popíjíme sladký čaj a nasáváme místní pohodovou atmosféru, je příjemné teplo a nic nám neschází. Kolem desáté se i my vracíme na hotel, zkontrolujeme děti a jdeme spát.

Ráno po bohaté snídani se přes hradby vydáváme k autu a opouštíme Baku podél pobřeží Kaspického moře na jih. Asi po hodině pohodové cesty se mne Magda snaží navigovat dle mapy v mobilu k dalšímu přírodnímu klenotu Ázerbajdžánu, k bahenním sopkám. U města Ələt, opouštíme hlavní silnici s pěkným asfaltem, jedeme kolem vlakového nádraží po rozbitých cestách a nakonec pokračujeme po prašné cestě do neznáma. Ale jedeme zjevně správně, protože asi 200 metrů před cílem objevujeme ukazatel „Mud Volcano!. Šplháme se do kopce a zastavujeme na místě připomínajícím parkoviště s cedulí se základními informacemi o bahenních sopkách. Před námi je pustá krajina s různě vysokými kuželovitými pyramidami připomínajícími malé sopky, celé jsou zformované z uschlé popraskané bahenní hmoty a na jejichž vrcholu vyvěrá bahno nové. V prostoru se nachází i docela velké bahnité jezero, všude to bublá, některé sopky vyhazují bláto do vzduchu v malých erupcích. Spolu s námi je na místě i několik ladovek s turisty, nás však mnohem více zaujme skupina místních, chlap s klukem a starší pár. Chlap se svléká do trenek a houpáním se pomalu noří do jedné z větších sopek, pak nabírá bahno do kýble a to kluk nosí k ladovce, kde si ho postarší ženská maže na nohy. Druhý starší chlap se přidává k tomu prvnímu a také se s jeho pomocí nakládá do bahýnka v jícnu bahenní sopky. Už jsme předtím zjistili, že bahýnko je vlažné, od pánů se dozvídáme, že je prý i léčivé, ten mladší sem jezdí pravidelně a tvrdí, že díky pravidelnému koupání v bahně má kůži jak malé dítě. Druhý pro změnu bydlí kousek odsud a je zde prý na naléhání souseda poprvé, nás na něm ale nejvíce zaujmou jeho zlaté zuby, které vždy vystaví na odiv, když se zasměje. Chvilku si naší lámanou ruštinou povídáme, pak se rozloučíme a ještě se chvíli procházíme mezi sopkami, natáčíme si to bublání a drobné exploze a kolem poledního už opět sedíme v autě. Baku objíždíme ze severu po dálnici a sjíždíme z něj směrem na Suraxani, kde máme v plánu navštívit chrám věčného ohně Atəşgah, svatostánek Zoroastriánského náboženství uctívajícího oheň.
Nejdřív trošku bloudíme, protože dle navigace neustále jezdíme kolem nějaké zdi a ne a ne se trefit, nakonec se to ale podaří a my parkujeme na dohled od vstupu do chrámu. Platíme drobné vstupné a vcházíme na nádvoří, uprostřed kterého stojí čtvercová stavba s ohněm hořícím uvnitř i v každé z věží ve čtyřech rozích. Kolem nádvoří jsou malé komůrky a v nich jsou vystaveny různé artefakty, fotografie a další zajímavosti. Jsou zde i diorámata zobrazující výjevy ze života zoroastriánů, kteří byli nuceni utéct z Persie do Indie, odkud se dostali mimo jiné i do Ázerbajdžánu. Dozvídáme se z informačních cedulí, že tento chrám měl vlastní oheň hořící přirozeně z ložiska plynu přímo pod ním, plynová kapsa se však v roce 1952 vyprázdnila a věřící odešli. V současnosti je sem plyn veden trubkami uměle, aby si místo zachovalo svůj ráz. Je to pro nás první setkání s tímto náboženství a celé to místo na nás působí velmi cizokrajně. Odpoledne po půl třetí, protože teploty opět překonávají 30°C, pokračujeme na sever ke Kaspickému moři, tentokrát volíme pláže u města Novxani, konkrétně pláž u hotelu MyBeach. Opět platíme za vstup, v restauraci si dáváme pozdní oběd a pak si až do šesté užíváme vody v jezeře i bazénu a odpočívání na lehátkách.
Pláž je opět písčitá, voda relativně čistá a jediným problémem je opět velká teplota vody a velmi pozvolný vstup do ní, aby si člověk zaplaval, tak musí jít desítky metrů daleko. Už chápeme, proč jsou u pláží bazény a proč je u nich tak plno, tam si člověk opravdu zaplave a voda je čistá a díky teplotě pobyt v ní více osvěží. Cestou zpět do Baku jedeme kolem oplocených jezer s cedulí zakazující koupání, popravdě by mě ani nenapadlo do červenohnědé mazlavé vody se sirným odérem vlézt a nepředpokládám, že by to lákalo někoho jiného. Jako včera projíždíme oblastí plnou ropných věží a čerpadel, která jedou na plný výkon, všude je cítit ropa, která je jako černá břečka obsažena v kdejaké louži a stoce. Ucpanými ulice se opět v přískocích dostaneme až do naší oblíbené parkovací ulice, v krámku nakoupíme zásoby na snídani a zítřek a vracíme se na ubytování. Na večeři vyrážíme i s dětmi do stejné restaurace, kde jsme byli s Magdou včera, opět si všichni náramně pochutnáváme. Večer na pokoji se už alespoň trochu sbalíme, aby to ráno uteklo rychleji a jdeme spát.

Ráno se probouzíme brzy, už kolem sedmé snídáme a v osm se vydáváme na prohlídku města. Hned u vedlejšího domu s pěknou venkovní dekorací objevujeme ateliér umělce Aliho Şamsira, kde se na chvíli zdržíme a prohlížíme si jeho obrazy a barvami pocákané košile. Máme to pár minut k Paláci Širvanšáhů, kde je zatím zavřeno a tak si plánujeme jeho návštěvu na závěr naší dnešní prohlídky. Kolem Muzea miniaturních knih, kde se nachází sbírka více než 8000 exemplářů miniknížek ze 43 států, procházíme k hradbám, podél nich pak pokračujeme uličkami starého města až k tureckým lázním Qasim Bəy. Cestou různě zatáčíme do klikatících se uliček se starobylými domy z pískovcových kamenů s dřevěnými balkóny, objevujeme různá náměstíčka, mešity a orientální hostince. Za lázněmi přecházíme přes hradby do vedle ležícího parku a ocitáme se jakoby v úplně jiném městě. Moderní promenády, parky, všude fontánky, sochy, rušný provoz. Přes park vedle budovy filharmonie, kolem stanice metra İçәrişәhәr a budovy radnice míříme směrem k parku Nizami a pak především na Fontánové náměstí (Fəvvarələr Meydanı). To je takovým centrem moderního Baku, jak již jeho název napovídá, je plné fontán, zdobené vzorovaným dlážděním a kolem je spousta restaurací, bank a obchodů světových značek. Za náměstím se stáčíme ke Kaspickému moři a kolem Loutkového divadla přes nábřežní park docházíme až k hlavní pobřežní promenádě, na Baku Boulevard. Odsud se nám nabízí pohled na charakteristický symbol moderního Baku, 190 metrů vysoký mrakodrap Plamenné věže, který se sestává ze tři věží podobných plamenům a který uvnitř skrývá hotel, kanceláře a byty. Stejně tak můžeme pozorovat velkou ázerbajdžánskou vlajku, vlající na Vlajkovém náměstí, futuristickou budovu nákupního centra Caspian Waterfront Mall a vzdálenější budovu kulturního centrum Baku Crystal Hall, která byla postavena v roce 2012 pro finále Eurovize. Kolem nás se prochází spousta místních i turistů, je jich zde hodně i na kolech a kolečkových bruslích, je vidět, že je to na procházky populární místo.
Zatáčíme zpět směrem k historickému centru a zamíříme k Panenské věži (Qız qalası), což je 30 metrů vysoká kamenná zoroastriánská věž z 12. století. Název dostala dle legendy, kde dcera krále raději ukončila život skokem z věže, než by se ze něj provdala. Procházíme se kolem a obdivujeme jak samotnou věž, tak vedlejší vykopávky tržnice, historické kameny a karavanseráje. Zanoříme se opět do úzkých uliček Starého města, fotíme mešitu Juma (Cümə məscidi), také zvanou Páteční, která byla postavena ve 12. století na místě původního zoroastriánského chrámu. Kolem půl dvanácté jsme zpět u Paláce Širvanšáhů (Şirvanşahlar Sarayı) z první poloviny 15. století, platíme vstupné, opět několikanásobně vyšší, než místní a vcházíme dovnitř. Z ceremoniálního náměstí obdivujeme jednotlivé pískovcové stavby komplexu, jak hlavní budovu celého paláce, tak rotundu Divanxanə, šáhovu mešitu s minaretem, zbytky lázní, krypty i Muradovu bránu. V interiéru hlavní budovy si pak v muzeu prohlížíme jednotlivé exponáty z éry šáhů, vystavené dokumenty a knihy, oblečení i zbraně. Po té se vracíme na ubytování, převlékáme se, bereme si plavky a jdeme k zaparkovanému autu. Kolem jedné opouštíme Baku východním směrem, jedeme kolem Centra Hejdara Alijeva, což je velmi moderní budova kulturního centra dle návrhu známé architektky Zahi Hadid, mám možnost jet i kus po trati zdejšího městského okruhu Formule 1 a vidět zdejší závodní boxy. Míříme na pláže u města Mərdəkan, které nám doporučil taxíkář na hranicích jako jedny z nejlepších u Kaspického moře. Ve městě u pobřeží jen sledujeme lidi nesoucí v protisměru nafukovací lehátka a za chvíli již parkujeme u pláže Tropicana Beach.
Platíme vstupné 10 manatů, protože jak zjišťujeme, součástí pobytu na pláži je přístup do šaten a bazénu, lehátka a slunečníky na pláži a další zázemí. Protože ale dostáváme hlad, zamíříme nejdříve do pohodlných sedaček a objednáváme si něco malého k jídlu a pití. Děti následně skáčou do vedlejšího bazénu, po nějaké době je s Magdou následujeme a užíváme si čisté a osvěžují vody. Ale v bazénu se můžeme koupat i doma a tak zamíříme na pláž, dostáváme očištěná lehátka pod slunečníky a po písku míříme k vodě. Ta je neskutečně teplá a s ohledem na písčitou pláž i lehce zakalená, nejhorší ale je, že je všude strašně mělko. Abychom si zaplavali, musíme jít docela daleko, ale i to se daří a my si tak konečně můžeme zaplavat v Kaspickém moři. Nedávno jsme se dočetli o dohodě okolních států, která ustanovila dno jako moře a vodní plochu jako jezero a smějeme se tomu, jak chodíme po mořském dně a plaveme v jezeře. Ale musíme souhlasit s tím, že se jedná o slané jezero, voda je opravdu slaná. Příjemným relaxováním střídavě ve vodě, na lehátku a v bazénu trávíme celé horké odpoledne, zvedáme se až kolem páté a jedeme zpět do města. Děti objevují nedaleký McDonald’s a o večeři mají rozhodnuto, necháváme je sníst si burger, nugetky a hranolky v autě a dle navigace směřujeme k místu zvanému Yanar Dağ.
Na některých místech zdejšího Abšeronského poloostrova uniká ze země metan, který pokud je zapálen, hoří v podstatě věčně. Stejně tak je tomu i v případě současné lokality u městečka Mәhәmәdi, kde neznámý pastevec odhodil v padesátých letech minulého století cigaretu. Cedule nás navedou na parkoviště, odkud je to jen přes silnici k pokladně v domečku s informačními tabulemi a multimediálními prezentacemi, my však procházíme dál až k betonovému hledišti s dřevěnými lavicemi, na jehož druhé straně olizují plameny několikametrovou skálu. Sedáme si a jen nevěřícně koukáme na ty věčné plameny, nádherná podívaná matky přírody obzvlášť takhle v podvečer. Děláme si pár fotek, u plamenů je docela teplo, jdeme i na dřevěnou lávku která nad nimi vede na protější kopec a cítíme jak teplo z ohně sálá. Trávíme zde příjemnou půl hodinku, než se vydáváme zpět do Baku. Cestou jedeme přes oblast plnou těžebních věží a čerpadel, všude samé trubky a barely, potůčky ropy a ropné laguny, na pozadí rafinérie, působí to celé jak z jiného světa. Příjezd do centra je opět trošku divočina v ucpaných ulicích, ale v půl osmě jsme již zpátky na apartmánu.
Děti se rozhodují zůstat na pokoji a dát si nějaký film na notebooku, my s Magdou vyrážíme nejdříve na vynikající večeři do restaurace Bürc Qala hned naproti apartmánu a pak na procházku večerním Baku. Jdeme až k nábřeží, procházíme si Malé Benátky, což je upravený parčík s mnoha bazénky, kde jezdí motorizované gondoly, všude různé mostky a zeleň, celé je to hezky osvětlené a teď večer je tu příjemný klid. Kolem velmi zvláštní budovy Muzea koberců ve tvaru srolovaného koberce míříme ke spodní stanici lanovky, jezdící k Plamenným věžím a ve vedlejším parku se na chvíli zastavujeme a sledujeme jejich světelnou show. Mrakodrapy Plamenných věží totiž pokrývá více než 10.000 led diod a tak na nich vlají velké ázerbajdžánské vlajky, hoří ohně, padají modré vodopády a fotbalisté odkopávající míč. Ještě se asi půl hodinky touláme uličkami starého města a kolem půl jedenácté jsme zpátky v apartmánu a zamíříme na kutě.

Po probuzení se rozhodneme využít toho, že součástí ubytování má být i snídaně a vydáváme se nalézt jídelnu. To se ukazuje jako snadná záležitost, mnohem komplikovanější je však obstarání samotné snídaně. Číšník umí pouze ázerbajdžánsky, ruštinou natožpak angličtinou nevládne a jídelní lístek neexistuje. Po snaze domluvit se pomocí překladačů v telefonech se jako nejrozumnější ukazuje Magdy výlet do kuchyně, kde si sama ukáže, co bychom si dali. Po snídani se sbalíme, dáme ještě jednou sprchu, na recepci odevzdáme klíčky od domečku a vyrážíme autem na cestu východním směrem. Před námi je něco přes 400km, cesta zprvu ubíhá docela pomalu, každou chvíli projíždíme nějakým městem a městečkem a rychlost se snižuje, ale asi po dvou hodinách už je to podstatně lepší, silnice připomíná dálnici a kilometry začínají ubíhat mnohem rychleji. Kolem poledního dostáváme docela hlad, ale co se tak rozhlížíme, tak kolem dálnice moc restaurací nevidíme, nejčastěji jen nějaké obchody s koberci a domácími potřebami, občas benzínka, ale bez možnosti se nějak občerstvit. Nakonec se rozhodujeme vyzkoušet nějaký obchod s potravinami, odbočit z dálnice k nějakému obchůdku tady není žádný problém, klasické sjezdy a nájezdy, které známe z Evropy tady neexistují, prostě vedle dálnice je další prašný pruh, kde se dá přibrzdit a zastavit. Obchůdek, u kterého jsme nakonec zastavili, nám uvnitř velmi připomíná československé krámky za dob socialismu, v jednom regále např. jen jeden druh nějakého slunečnicového oleje, za to je ho hodně a je potřeba ho vystavit ode zdi ke zdi. Nejsme příliš úspěšní, ale alespoň nějaké sušenky a pití obstaráváme, takže hlady určitě neumřeme. Jedeme dál pro nás zvláštní krajinou a když už vedle sebe vidíme Kaspické moře, ve městě Qobustan odbočujeme z hlavní silnice a míříme dle navigace i ukazatelů směrem ke Gobustánským skalním památkám. V půl třetí zastavujeme na parkovišti u nově vybudovaného muzea, kupujeme lístky, kde nás překvapuje podobně jako v Rusku násobně vyšší cena pro turisty z ciziny na rozdíl od místních, to je ta podpora turismu, a vcházíme dovnitř. Co se nám líbí nejvíce jsou příjemně klimatizované prostory, venku je přes pětatřicet stupňů a slunce svítí naplno, uvnitř je chládek a šerosvit. Studujeme informační cedule, pěkně připravené multimediální výukové prezentace i vystavené artefakty. Dozvídáme se, že Gobustánská rezervace zahrnuje několik izolovaných stolových hor, jejichž okraje rozrušilo zemětřesení a následná eroze dala vzniknout zajímavému prostředí rozdělenému do několika teras. A na nich se na obrovských pískovcových balvanech nacházejí pravěké i mladší rytiny rytiny od neolitu až do středověku. Do současné doby jich bylo v oblasti nalezeno přes šest tisíc a nejstarší petroglyfy pocházejí z 8. tisíciletí př.n.l. V muzeu se zdržíme asi půl hodiny, venku si ještě prohlédneme malou expozici znázorňující život v neolitické vesnici a pak se vracíme k autu a pokračujeme po asfaltové cestě asi kilometr až na parkoviště přímo u skal. Stojí zde jediný autobus, tedy očekáváme, že tu nebude nijak plno a vydáváme se pěšky po kameny dlážděném chodníčku mezi balvany.
Obdivujeme první rytiny, zvířata a lovecké scény, posléze nacházíme další a další postavy a zvířata, některé ve velikosti dlaně, některé v téměř životní velikosti. V petroglyfech rozpoznáváme mužské a ženské postavy s luky, rituální tance, jezdce na koních nebo dvoukolových vozech, souboje zvířat. Když si člověk uvědomuje ty tisíce let, které už tady ty rytiny jsou, je to až neskutečné. Po chodníčku pokračujeme i po okrajích plošiny a naskýtají se nám hezké výhledy na Kaspické moře včetně několika ropných plošin. Asi po hodině se vracíme zpátky, u parkoviště se potkáváme s místním průvodcem, který se umí perfektně anglicky, jak jsme měli možnost ve skalách poznat, když provázel turisty z autobusu. Dáváme se s ním do řeči a říkáme mu, že se nám nepodařilo nalézt některé skalní kresby, které jsme měli možnost zahlédnout v rámci expozice muzea na obrazovkách. Nezaváhá a hned se s námi vydává zpátky, aby nám je ukázal. A tak díky němu nacházíme i velké tančící lidi a loď s velkým množství veslařů. Využíváme toho, že si máme s kým popovídat a zjišťujeme od něj další zajímavé informace nejen o skalních památkách, ale i o nedalekých bahenních sopkách, kam máme v plánu se též některý následující den vydat. Po páté hodině místo opouštíme, vracíme se na hlavní silnici a podél pobřeží Kaspického moře míříme do hlavního města Ázerbajdžánu. V Baku máme opět přes booking zajištěné ubytování, tentokrát přímo v historickém centru, což lehce komplikuje situaci, protože zatímco doprava na okraj města je vcelku bezproblémová, kolem centra to začíná docela slušně houstnout. Už jsem si docela zvykl na způsob ježdění v Gruzii a Arménii, natolik odlišný od ježdění autem po Evropě včetně Balkánu, ale tady se to dostává na ještě vyšší level. V ucpaných ulicích se nedodržuje téměř nic a snaha některých řidičů dostat se z jedné strany pětiproudé ulice (tedy namalovány na silnici jsou tři, ale auta jedou v pěti pruzích) na druhou stranu, kdy mezi auty jsou jen centimetry, je neskutečná. Kolem půl sedmé vjíždíme přes placenou závoru do centra, podaří se nám zaparkovat přímo před ulicí, kde by se měl apartmán nacházet, ale ten se nám najít nedaří. A tak po telefonu kontaktujeme majitele našeho apartmánu Orxana, ten si nás snadno vyhledá a ubytovává nás v menším historickém dvoupatrovém domě. Když zjistí, že vedle angličtiny, kde zvládá jen základní obraty, rozumíme i rusky, zasypává nás spoustou informací. Mezi nejdůležitější patří, že s námi vyjede z centra a ukáže nám, kde můžeme parkovat zadarmo a přesto jen pár minut pěšky od apartmánu. Cestou nám ukazuje další zajímavá místa, parkujeme v jedné z ulic kousek za historickým opevněním, které stačí jen po schodech přejít a jsme u apartmánu. Orxan nám ještě dává další tipy na obchody, kde můžeme levně nakoupit zásoby, na dobré restaurace a loučí se s námi s tím, že až budeme za tři dny ráno odjíždět, bude mít ještě určitě půlnoc a ať mu klíček hodíme oknem na verandu v prvním patře. S dětma vyrazíme na večeři do nedaleké restaurace, pak ještě na nákup do obchodu, ať máme co snídat a svačit a unavení kolem desáté večer usínáme.

Ráno po probuzení a spáchání základní hygieny scházíme po schodech do přízemí a usazujeme se u jednoho ze stolečků na přízemní terásce s výhledem na řeku a okolní hory. Dostáváme bohatou snídani a téměř hodinu spokojeně pojídáme a popíjíme, než se přeci jen zvedáme, nandáme zase věci do auta a pokračujeme dál na sever po gruzínské vojenské silnici, máme před sebou nějakých 60km do města Stepancminda. V něm parkujeme na náměstí a hned nasedáme do kousek vedle stojícího terénního taxíku, který nás za pár lari vyveze po krásné nové asfaltové silnici až nahoru na velké parkoviště pod komplex pravoslavných kostelů Cminda Sameba, neboli Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti. Tedy to kdybychom tušili, všude v průvodcích a na internetu jsme se dočetli, jak se nahoru obyčejným autem dostat nedá a že je nutné využít nabídky místních terénních taxíků a ono už je to letos možné. Nu co už naděláme, vystupujeme z auta a vydáváme se na prohlídku chrámu. Ten byl postavený ve 14. století a úchvatná je především jeho poloha na kopci ve výšce 2170 m.n.m nad městem Stepancminda na pozadí štítu třetí nejvyšší hory Gruzie Kazbeg (5 047 m.n.m.). I na to však máme trochu smůlu, mraky jsou dost nízko a z hory Kazbeg nevidíme zhola nic. Vydáváme se tedy alespoň na prohlídku interiéru kostela, malý kamenný prostor osvětlují jen dlouhé hořící svíčky, na zdech visí jen pár ikon, všichni téměř šeptají, dýchá zde atmosféra dob dávno minulých. Venku se pak ještě procházíme po okolí kostela, fotíme se s ním v pozadí z nejbližšího kopce, děláme fotky i s pohledem dolu do údolí a na město Stapancminda.
Do toho se taxíkem po necelé hodince opět vracíme, chvilku se v něm procházíme a pak zamíříme po vojenské silnici zpět na jih. Cestou zastavujeme na několika zajímavých místech, prvním je krásný pohled do údolí vedle řeky Těrek se zelenými horskými úbočími, několika malými vesničkami mezi nimi a pravoslavným kostelíkem s obranou věží v popředí. Dalším zajímavým místem je vývěra minerálního pramene, který hned vedle silnice tím, jak se rozlévá po svahu vytváří docela velké narůžovělé travertinové pole. Zastavujeme hned u něj, nejsme sami, aut tu stojí docela dost a velmi nás překvapuje, jak se po tom travertinovém poli nechá chodit. Na pohled to vypadá všechno velmi kluzce, všude teče voda a vše je hladké, ale kupodivu to vůbec neklouže a tak se procházíme, fotíme a natáčíme. Dál mírně stoupáme k nejvyššímu bodu celé trasy, k průsmyku Džvari, neboli Křížovému průsmyku ve výšce 2395 m.n.m., kde stojí malý památník. O pár stovek metrů dál jsme si prohlédli mnohem větší betonový památník rusko-gruzínského z roku 1983. Obří mozaiky na zvláštním betonovém monstru působí trochu zvláště, ale výhledy do okolí jsou úplně fantastické. Je zde i spousta paraglidů, fotíme nádherná údolí, padáky paraglidů mezi nimi i památník samotný. Cestou zpět k autu míjíme různé stánky s občerstveními a suvenýry, evidentně je to místo častých návštěv.
Začínáme klesat dolu, projíždíme přes Gudauri, což je rozvíjející se lyžařské středisko, prohlížíme si novou zástavbu a zjišťujeme, že by se nám docela líbilo vyrazit sem na lyže. Když na internetu v mobilech zjišťujeme ceny letenek, ubytování a skipasů, je to ve výsledku cenově srovnatelné s lyžováním v Alpách. Teď je ale léto a tak dál teď už strměji sestupujeme, zákruta střídá zákrutu, snažím se brzdit motorem, aby brzdy nevypověděly službu. Dojíždíme kolonu ruských kamionů, která se zde nedá předjet a tak se nikam neženeme a jen se kocháme výhledy do okolí. Před druhou hodinou odpolední projíždíme kolem našeho ubytování, odkud jsme ráno vyráželi, opět sledujeme rafty na řece Aragvi a kocháme se zdejší nádhernou krajinnou scenérií. Na oběd se zastavujeme s restauraci Imeretínský dvůr, kde se nám jednak líbí krásné prostředí pěkného dvora s altánkami a na druhé straně následně i náramně chutná místní gruzínská kuchyně. Po vynikajícím obědě ještě chvíli odpočíváme a pak se vydáváme dál po cestě směrem na Tbilisi, ale protože se nám nechce znovu se plahočit v kolonách při projíždění jeho centra, objíždíme jej celý ze severu po silnici, kterou dosud neznáme. V Rustavi trochu bloudíme, protože cesta k našemu dnešnímu zamluvenému ubytování je asi kilometr před cílem zavřena závorou, po chvíli hledání v mapě se nám daří najít další možnou cestu a tentokrát končíme u závory necelých 100 metrů od motelu. Naštěstí u této závory jsou i lidé, kteří nám po chvíli domlouvání se, že zde máme zamluvené ubytování, závoru otevírají a nám se daří dostat se k blíže k recepci. Zde však následuje menší rozčarování, neboť naše rezervace se kdesi ztratila a nemají žádný volný pokoj. Paní na recepci se sice moc a moc omlouvá, ale nám je to v celku k ničemu. Hledáme přes booking další možnosti ubytování v okolí, ale vše se zdá plné nebo příliš drahé a tak padá rozhodnutí vydat se k hranici a pokusit se najít ubytování v sousedním Ázerbajdžánu. Asi 20km za hranicí se v městě Qazax ukazuje v mapě několik možností ubytování, tak snad to klapne. Zamíříme k hraničnímu přechodu Červený most a řadíme se do kolony aut. Magda se vydává na průzkum, došla až k závoře u mostu, kde se dává do řeči s místním policistou, aby zjistila, že prý ázerbajdžánská strana nestíhá a tak že za závoru pouštějí po třiceti autech, až když se prostor za závorou vyprázdní. Cestou zpět schválně počítá auta, aby mě potěšila zprávou, že jsme pětatřicáté auto a že to bude zřejmě na dlouho. Od místních trhovců, kteří se svým zbožím procházejí mezi auty, se naštěstí dá nakoupit nějaké to jídlo a pití, čekání trávíme pokecem s kousek před námi stojícím taxíkářem, který se vrací z Ruska domu do Baku za rodinou. Dává nám dobré tipy na to, kam se jít u Kaspickému moři koupat a vůbec tak povídáme naší lámanou ruštinou o životě v Rusku, Ázerbajdžánu a EU. Když se asi po hodině závora otevírá, dostáváme se i my ke Gruzínské pasovce a celnici, začíná nám již dobře známý způsob přechodu hranice, kdy Magda i děti vystupují z auta a jdou tunelem po své ose, já zůstávám v autě a přejíždím hranici včetně kontroly kufrů osamocen. Protože mně to trvá podstatně déle, stihne zbytek rodiny navštívit i místní obchod a nakoupit pár sladkostí do auta. Společně se setkáváme na území nikoho a pokračujeme pomalu v koloně aut dále, pozoruji, že každé druhé auto má přenosnou poznávací značku a jde tedy o vozy v občas téměř i nepojízdném stavu nakoupené v Gruzii a převážené do Ázerbajdžánu. Připravujeme si naše elektronická víza, ale na to, co nás čeká zrovna dvakrát připraveni nejsme. Přestože je v prostoru Ázerbajdžánského hraničního přechodu asi 6 kontrolních stanovišť, auta se neřadí do žádný front k nim, všichni zastavují, vystupují z aut a ženou se s papíry k okýnkům, kde vytvářejí hrozny křičících a papíry mávajících skupinek. Nu dobrá, tak vystupujeme taky a jdeme zkusit naše štěstí, asi po dvaceti minutách se nám u jedné budky daří absolvovat pasovou kontrolu, arménské razítko v pase vyvolává otázku, co jsme v Arménii navštívili, po pravdivé odpovědi, že jen Jerevan a jezero Sevan získáváme do pasu i razítko ázerbajdžánské. Celnici se nám nakonec daří absolvovat tak, že odchytávám jednoho z celníků, který si odešel zakouřit a svojí lámanou ruštinou ho prosím o pomoc, že nevím, co mám dělat. Bere si ode mne všechny doklady od vozidla a až na problém s tím, že na obrazovce nevidí fotografii z průjezdu našeho auta kolem vstupní závory a já si tedy musím dát kolečko zpátky do území nikoho a zpět na celnici, se nakonec po hodině daří všechny potřebné úkony včetně kontroly zavazadel zvládnout a my můžeme pokračovat dál. Paráda, po čtyřech hodinách míříme do tmy za hraničním přechodem a ukrajujeme první kilometry po ázerbajdžánské silnici. Děláme si srandu, že jak byla Gruzie krásně zelená a Arménie žlutohnědá, tak Ázerbajdžán je černý, za okny auta je opravdu tma jako v pytli. V půl jedné spatřuji nápis Otel, neváháme a zamíříme k němu. Pán na recepci mluví rusky a nabízí nám za rozumnou cenu celý domek v místním Olympijském komplexu, jak se ubytovací zařízení vznešeně jmenuje. Souhlasíme, zaplatíme a za chvíli již parkujeme přímo před domkem, děti obsazují ložnici v přízemí, my s Magdou míříme do patra, všichni dáváme sprchu a jdeme na kutě.

Ráno k snídani dojídáme nakoupené zásoby, voláme Armenovi, že se chystáme opustit jeho apartmán a rádi bychom mu vrátili klíče. Než dorazí, odnosíme věci do auta a uděláme ještě malý nákup v prodejně ovoce a zeleniny v krámku naproti. Místo Armena dorazí jeho bratr, ale nevadí, vracíme klíčky a opouštíme Jerevan severozápadním směrem k podhůří hory Aragac. Tento stratovulkán je nejvyšší horou Arménie, má čtyři vrcholy nad širokým kráterem, z nich nejvyšší, severní, dosahuje nadmořské výšky 4095 metrů. Provoz je zatím minimální a tak nám cesta přes město Aštarak a vesnici Bjurakan, kde začínají svahy vulkánu, docela příjemně ubíhá. Nepříjemné jsou jen občasné šíleně rozbité retardéry ve vesnicích, které je potřeba zahlédnout včas, jinak je to o proražení gum. Silnice začíná znatelně stoupat, občas projíždíme serpentinami, míjíme sotva dvě auta a po půl deváté parkujeme u hráze jezera Kari Lich v nadmořské výšce 3190 m.n.m. Nejsme tu nijak osamocení, aut je tady snad 20, prohlížíme si blízkou meteorologickou stanici a stanici pro výzkum kosmických paprsků. Kolem malého hotýlku s restaurací se vydáváme po stezce směrem k jižnímu vrcholu, což by dle našeho papírového průvodce měla být nenáročná túra. Procházíme po dobře vyšlapané cestě přes rozkvetlé louky rovně nahoru, vrchol vidíme nedaleko od nás, co nám však nedělá radost je to, že se začíná znatelně kazit počasí, přichází velká oblačnost a když už se pomalu začínáme dostávat do terénu vhodnému ke zvrtnutí kotníků díky různě velkým pohyblivým kamenům, raději se otáčíme. Jsme sice docela teple oblečeni, ale riskovat nějakou průtrž, případně i zranění od volných kamenů při vědomí toho, že stejně nahoře nic neuvidíme, to za to nestojí. Tak se alespoň ve výšce přes tři a půl kilometru kloužeme na několika sněhových polích a dole u jezera Kari pak vystupujeme na malý kopeček s křížem, kde si děláme pár fotek.
Vracíme se k autu a před jedenáctou se vydáváme po silnici zpět dolu, cestou občas zastavujeme a fotíme okolní krajinu i domečky pastevců, vůbec nechápeme, jak tady mohou žít. Kousek za odbočkou k pevnosti Amberd objevujeme v mapě zkratku k dálnici M3 a přestože už se zkratkami máme v Arménii několik špatných zkušeností, rozhodujeme se opět zkusit štěstí. Cesta je opět znatelně rozbitější, než silnice, po které jsme přijeli, ale dá se to projet, opravdu hodně rozbitých míst, kde je nutné jet krokem, je jen pár. Kousek před dálnicí nás překvapuje plné malé parkoviště a hodně lidí pobíhajících po okolí, tak také zastavujeme a objevujeme díky tomu Památník arménské abecedy. Byl otevřen v roce 2005 k výročí 1600 let existence tohoto písma a obsahuje všech 39 písmen abecedy vytesaných z červeného tufu. Každé písmeno má výšku dospělého člověka a navíc se nachází na hromadě kamení, navíc je zde i několik soch arménských myslitelů, takže je to celé pěkně veliké. Zatímco v Gruzii se nám podařilo se některá písmena jejich abecedy naučit, tady tápeme a tak jsme rádi, když nám jedna z průvodkyň nějaké francouzské školy ukáže písmena M a V, u kterých se chceme vyfotit.
Pak už pokračujeme autem směrem na sever po silnici M3, projíždíme i přes město Spitak, které bylo téměř celé zničeno během silného zemětřesení v roce 1988 a jehož následky jsou znát i nyní. V městě Tašir se rozhodujeme utratit poslední zbývající arménské dramy, parkuji kousek od místního obchodního centra a děti s Magdou vyrážejí nakoupit něco k jídlu. Vrací se asi po půlhodině s několika wrapy na arménský způsob, sušenkami a pitím do auta a tak se za spokojeného pojídání vydáváme směrem k hranicím. Na arménské straně jde všechno bez problémů, za pár minut je opouštíme o jedno razítko v pase bohatší a o jeden papír s proclením auta chudší. Vzpomínáme na cestu sem, protože situace se opakuje, hned v pásmu nikoho končí asfalt a ke gruzínským pohraničníkům a celníkům opět dojíždíme po rozbité šotolinové cestě. Následuje standardní procedura, kdy zbytek posádky s kufry vystupuje ven a absolvuje přechod pěšky, já jakožto řidič pokračuji autem. S ohledem na to, že mám gruzínskou SPZ, projíždím poměrně rychle a tak na rodinu trošku čekám, jedna z celnických dam se prý rozhodla detailněji prozkoumat naší pohotovostní lékárničku a podrobně studuje jednotlivá platíčka Ibalginu, Paralenu a dalších léků. I přes to máme přechod zdárně za sebou, v telefonu vyměňujeme arménskou sim kartu za gruzínskou a vydáváme se dál po rozbité šotolinové cestě směrem do Gruzie. Cesta je opět šílená, občas musím zastavovat, abych nechal projet v protisměru se plahočící kamion, občas jedu krokem, abych někde neprorazil vanu. Takhle to pokračuje asi 15km až do vesnice Saparlo, kam se po hodince dostáváme a konečně najíždíme na asfaltovou silnici. Po ní pokračujeme dál směrem k Tbilisi, to projíždíme po nám již známých cestách směrem na Mcchetu, centrum a je trošku ucpané a tak si při popojíždění připomínáme místa, která jsme v tomto městě před jedenácti dny navštívili. Na výpadovce z města se ještě zastavujeme v McDonaldu na rychlé večeři a pak už jen směřujeme severním směrem, po staré gruzínské vojenské cestě. Nejprve jedeme širokými údolími, ty se však postupně zužují, projíždíme kolem Žinvalské přehradní nádrže, obklopené zalesněnými úbočími hor. V Ananuri si ze silnice prohlížíme zdejší pevnost s mohutnými zdmi a kostely, jedeme kolem toku řeky Aragvi, na které ještě dojíždějí poslední rafty a parkujeme kousek za městečkem Pasanauri u restaurace a hotelu Chabarukhi. Zde máme opět přes booking na dnešní noc zamluvené ubytování, paní domácí je ráda, že se s námi domluví rusky a ukazuje nám naše dva pokoje, vše čisté, hezky uklizené a upravené. Děti zůstávají na pokoji, my s Magdou ještě vyrážíme na chvíli do recepce, protože je zima dáváme si nejdříve teplý čaj a pak i domácí gruzínské víno, než se vracíme i my na pokoj a jdeme spát.

Ráno se opět probouzíme brzo, uděláme si bohatou snídani a rychle vyrážíme na prohlídku města, chceme si prohlédnout dříve, než se teploty vyšplhají zase přes třicet stupňů. Vydáme se nám již známou trasou ke katedrále sv. Řehoře Osvícence, kterou si tentokrát prohlédneme nejen z venku, ale i zevnitř. Po schodech pak scházíme dolu na hlavní ulici a pokračujeme dále na Náměstí Republiky, které si tentokrát prohlédneme za světla, fontána tentokrát netančí a jen vytváří hezkou kulisu okolním vládním administrativním budovám včetně budovy Státního muzua arménské historie. Odsud se vydáváme směrem k Modré mešitě, což je jediná připomínka dřívější muslimské nadvlády, chvilku bloudíme v nenápadné zástavbě, zjišťujeme, že celý prostor je obehnaný vysokou zdí, ale nakonec se nám daří dostat se do zahrady vedle mešity a prohlédnout si i mešitu a přilehlé chodby. Od mešity pokračujeme po hlavní ulici směrem k Náměstí svobody, procházíme kolem budovy Státní opery se sochou Arama Chačaturjana a přes parčík k další dominantě Jerevanu, k velikému schodovitému komplexu zvanému Kaskáda.
Jak v parčíku tak všude kolem Kaskády jsou různá umělecká díla, tak se jimi trošku kocháme a pak se statečně za plného slunce vydáváme stoupat po schodišti. I jednotlivé stupně tohoto betonového monumentu jsou zdobeny moderními sochami, fontánami a vodotrysky a tak se občas zastavujeme, abychom si při tom stoupání trošku odpočinuli. Nad Kaskádami se ještě vydáváme na zvláštní betonovou vyhlídku, ze které se nám rozprostírá nádherné pohled na celé město i horu Ararat v pozadí. Od Kaskády se vydáváme doleva malou uličkou směrem k památníku písemnictví Matenadaran, depozitáře starých rukopisů s několika desítkami tisíc ojedinělých dokumentů svázaných s historií nejen Arménie, ale i dalších blízkovýchodních zemí. V muzeu si prohlížíme ilustrované náboženské texty z 10. století, spisy s lékařskou, filozofickou, zeměpisnou nebo jazykovědnou tematikou, nejvíce nás zaujme vitrína s nádobkami různých plodů a surovin, ze kterých se míchaly barvy. V muzeu je příjemný chládek a tak se nám ani nechce ven, ale asi po hodince se tam přeci jen vydáváme, scházíme dolu z kopce a protože dostáváme hlad, zajdeme si na oběd do typické arménské restaurace Pandok Jerevan. Objednáváme si grilované maso, brambory, ke všemu dostáváme chléb lavaš, které jedna zručná kuchařka připravuje kousek od nás v hliněné peci Tandúr. Náramně si pochutnáváme a pak scházíme kousek z kopce ke stanici metra Jeritasardakan, kde si za pár drobných kupujeme žetony a jedeme dvě stanice na Zoravar Andranik, odkud to máme sotva dvěstě metrů do bytu.
Tam se domlouváme, co podniknout odpoledne, nabízím další návštěvu klášterů, ale zbytek rodiny mě přehlasuje a vydáváme se na odpoledne opět směrem k jezeru Sevan. Teplota vzduchu už zase překračuje třicet stupňů a tak se všem jeví mnohem příjemnější trávit odpoledne u jezera. Nezamíříme ale jako včera k poloostrovu Akdamar, ale jedeme podél jezera na jihovýchod kolem kláštera Hajravank do městečka Noratus, kde se nachází turisty vyhledávaný hřbitov s největším množstvím cenných středověkých chačkarů (náhrobků). Nejstarší zdejší chačkary pochází z 10. století, velká skupina potom ze 16. až 17. století, celkem je zde téměř tisíc kamenů, každý s unikátní ornamentální výzdobou. Některé chačkary zobrazují scény z farmářského života, svatební výjevy nebo výjevy z bojů. Nejčastěji jsou však zdobené motivem kříže, případně ještě se dvěma menšími kříži pod ním a výzdobou s motivy vinných ratolestí. Když parkujeme u hřbitova, začíná trošku poprchávat, tak necháváme děti v autě a jen s Magdou vyrážíme na průzkum. Zjišťujeme, že hřbitov je velmi velký a pěšky jej celý projít by zabralo spoustu času a tak se k autu vracíme a po té, co vidíme několik místních, jak po hřbitově jezdí auty, vyrážíme na jeho prohlídku tímto způsobem i my. Když se dostáváme k místu, kde to vypadá na ty nejstarší chačkary, vystupujeme a jdeme se podívat po vlastních, odchytává si nás jedna místní stařenka a když zjistí, že rozumíme rusky, začne nám dělat průvodkyni.
Vodí nás mezi chačkary a upozorňuje na ty nejzajímavější, ukazuje, co je na nich kde zobrazeno a ze kterého období pocházejí. Moc nás to s ní baví a když nám na závěr nabízí k nákupu teplé vlněné ponožky s arménskými motivy, rádi dvoje kupujeme, abychom se jí za tu zajímavou procházku odvděčili. Autem se pak vydáváme ke klášteru Hajravank, kde na chvíli zastavujeme na pár fotek a na malou plážičku u jezera, kterou jsme si cestou sem vyhlédli. Bohužel ta malá přeháňka způsobila docela znatelné ochlazení vzduchu a tak nás nikoho koupání v jezeře moc neláká, a tak se jen chvíli procházíme po travnatém břehu pláže, děti se jen tak brouzdají vodou po písčité pláži a užíváme si příjemného podvečera. Kolem páté se vydáváme autem zpět do Jerevanu, opět si nakupujeme na pokoj pár dobrot k večeři a po filmu a sprše jdeme na kutě.

Ráno vstáváme docela brzo, uděláme si snídani z nakoupených zásob a vydáváme se na první výlet. Autem jedeme na jih, provoz je zatím minimální a tak cesta rychle utíká a po čtyřiceti minutách parkujeme na dohled o kláštera Chor Virap. Tento klášter, jehož název v překladu znamená Hluboká kobka“, stojí na místě, kde se již od roku 188 př.n.l. rozkládalo hlavní město Arménského království Artašat a kde byl na sklonku 2. století držen 14 let ve skalní kobce Řehoř Osvětitel. Do kobky jej uvrhl pohanský král Trdat III. pro jeho hlásání křesťanství, za toto byl král stižen šílenstvím, z čehož ho zázračně sv. Řehoř vyléčil po stejně tak zázračném přežití vězení v kobce plné hadů. Na základě těchto událostí přijal král křesťanství, které v roce 301 prohlásil státním náboženstvím v jako vůbec první zemi na světě. Chor Virap je jedním z nejvýznamnějších míst v Arménii, jak pro poutníky, tak pro turisty. A nemalou roli v tom hraje i blízkost impozantního Araratu, arménské národní hory, která ale dnes leží na území Turecka. A i my musíme uznat, že pohled, který se nám naskýtá je nádherný. Zelené vinice v popředí, červenohnědý klášter se světlehnědými kopečky v okolí a v pozadí majestátní Ararat s bílou sněhovou čepičkou a okolní modrou oblohou. Uděláme pár fotek a míříme na prohlídku opevněného kláštera, procházíme se po jeho nádvoří, prohlídneme si chrám Panny Marie uprostřed i kapli sv. Řehoře, ze které vede vstup do skalního světcova vězení. Kocháme se výhledy na Ararat a fotíme se s ním v pozadí.
Strávíme zde příjemnou hodinku a pak už se vydáváme autem zase o kousek dál, míříme k antickému chrámu Garni, což je jediná stojící antická budova se sloupořadím na území Arménie i celého bývalého Sovětského svazu. Navigace nás vede zpátky do Jerevanu, já se však pokouším využít zkratku přes městečka Arevšat a Lanjazat. To se však ukazuje jako ne zcela dobrý nápad, silnice začíná být značně rozbitá a kousek za nádrží Azat, když začíná v serpentinách klesat do hlubokého údolí, mizí asfalt úplně. Navíc se místem evidentně několikrát prohnala voda a vymlela některá místa z hliněné cesty na kameny a tak jedu velmi pomalu, abych někde neprorazil vanu. Zbytek rodiny začíná mít obavy, že tu někde zůstaneme, zhruba v polovině serpentin se jim zdá rozumnější se vrátit, což už ale já považuji za nemožné, dolu mi to jakžtakž jede, nahoru bych se určitě nevyškrábal. Magda občas musí vystoupit a pomáhá mi zvenku ukazovat, kolik mám kde centimetrů a já tak postupně pomalu sjíždím dolu. Po půlhodince, kdy se jsem celý zpocený těch 500 metrů zdárně zdolal, už zbytek cesty probíhá bez větších problémů, pokud tedy nebudu počítat to, že mě na hliněných cestách předjížděli ladovky plně naložené melouny. Nechápu, jak na takových cestách můžou jezdit přibližně stovkou v takových autech. Před jedenáctou zastavujeme na ulici kousek od chrámu, vydáváme se k němu kolem domečků s různými suvenýry a vybíráme si, kde se cestou zpátky stavíme na nákupu. Procházíme přes upravený parčík a po chvíli se před námi objeví samotný chrám Garni. Velmi připomíná stavbu typu aténského Partenonu, není ale postaven ze snadno opracovatelného mramoru, nýbrž ze zdejšího tvrdého čediče. Stojí na tři metry vysokém pódiu a obklopuje jej 24 jónských sloupů, do chrámu se dostáváme po schodišti s 30cm schody a obdivujeme jej jak uvnitř, tak z venku. Vedle chrámu se pak nacházejí zbytky dalších osídlení, zříceniny římských lázní, celý komplex stojí na vysokém ostrohu nad kaňonem sahajícím do hlouby několika set metrů. Scházíme i kousek níž a fotím dole tekoucí divokou řeku Azat včetně skalní hradby z šestiúhelníkových čedičových tyčí, jež silně připomíná píšťaly varhan. Místo je to krásné, dojem nám kazí jen velké množství turistů a tak se po půl hodince vracíme zpět k autu. Cestou se zastavujeme ve vyhlédnutém krámku se suvenýry, kde kupujeme domu arménský koňak a pár suvenýrů na památku.
Autem pak pokračujeme dál ještě asi 10km až na konec silnice ke klášteru Geghard, parkujeme přímo pod ním a vydáváme se na jeho prohlídku. Tento klášter je pojmenován podle tzv. kopí osudu, kterým probodl římský voják bok Ježíše Krista na kříži, a podle legendy byl založen ve 4. století. Celý klášter zahrnuje množství kostelů a hrobek, kdy většina z nich je vytesána přímo do skály. Hlavní chrám, kostel Svaté matky Boží, byl vybudován ve 13. století a uvnitř panuje nádherný šerosvit, moc se nám líbí, jakým způsobem v něm i ve vedlejších kaplích dopadají paprsky světla procházející otvorem v horní klenbě. Stejně tak nadšeně si prohlížíme i iránské a další motivy v klenbách i na stěnách, v jedné z hal objevujeme svatý pramen z živou vodou a bazénkem, prý kdo se této vody dotkne, zůstane déle mlád. No uvidíme. Kousek za kostelem si cestou po schodišti prohlížíme i chačkary a cely mnichů, obdivujeme celé prostranství a atmosféru tohoto místa. V půl jedné opouštíme prostory kláštera, teplota viditelně stoupá a tak se rozhodujeme vydat se trošku do kopců k jezeru Sevan.
Toto jezero, nazývané díky svým blankytně modrým vodám „modrá perla Arménie“ nebo „modré oko Arménie“, se nachází v nadmořské výšce kolem 1.900 m.n.n. a skoro ze všech stran je obklopeno horami. Jeho rozloha je přes 1000 km2 a jedná se tak o největší jezero na Kavkaze a jedno z největších a nejvýše položených vulkanických jezer na světě. Objíždíme Jerevan, najíždíme na dálnici M4 a kolem druhé již parkujeme u restaurace s názvem jen v arménštině na břehu jezera na skalnatém poloostrově Akdamar. Sedáme si na velkou terasu, objednáváme si šašliky, pstruha, kuře, zeleninové saláty a s krásným výhledem na světle modrou hladinu jezera spokojeně obědváme. Po obědě chvilku odpočíváme a pak se vydáváme do kopce ke klášteru Sevanavank, založeném v devátém století princeznou Mariam v době, kdy se Arméni vymaňovali z dvousetletého arabského porobení. Původně stál klášter na ostrově, ale v důsledku klesajících vod jezera je v dnešní době z ostrova poloostrov. Procházíme se kolem dvou zde stojících chrámů, sv. Arakelotse a sv. Matky Boží, prohlížíme si ornamenty na stěnách a chačkary v blízkém okolí, stejně tak, jako se kocháme nádherným výhledem na jezero Sevan a jeho okolí.
Začíná nám být horko a tak se přesunujeme na jednu z místních pláží, abychom vyzkoušeli teplotu vody v jezeře. Usazujeme se v plachtou krytém posezení s lavicemi na dohled od pláže s drobnými kamínky a malým molem, odkud místní vyrážejí na projížďku na vodním skůtru. Hned zjišťují odkud jsme, chvilku si povídáme a pak se konečně smočíme v nádherně čisté vodě. Překvapuje nás, jak je teplá, v takové nadmořské výšce jsme se dosud nikde nekoupali. Vydržíme v jezeře plavat a dovádět až skoro do půl šesté, pak se oblékáme, nasedáme do auta a vracíme se zpátky do Jerevanu. Po zaparkování u paneláku se ještě vydáváme do supermarketu na nákup, nakupujeme si nějaké jídlo na večeři, ke snídani i nějaké dobroty jen tak pro dobrou náladu. Na bytě si ještě pouštíme film, dáme si sprchu a jdeme spát.

Dnes nás opět čeká bohatá snídaně, ale po ní již následuje balení a rozloučení se s našimi ubytovateli. Opouštíme Achalciche po stejné cestě jako včera a jedeme necelou hodinku po nám již známé silnici a tak si již trošku pamatuji, kde je jaká díra a kde se vyplatí zpomalit. U pevnosti Chertvisi jsme včera odbočovali, dnes pokračujeme po hlavní a můžeme si tak pevnost prohlédnout i z jiného úhlu a trošku z výšky. Provoz je docela velký, silnice občas rozbitější a tak kilometry zrovna dvakrát rychle neukrajujeme. Navíc v Achalkalaki špatně odbočím a až po chvíli zjišťuji, že místo směrem do Arménie mířím do Turecka, nezbývá, než se otočit a vrátit pár kilometrů zpátky na hlavní. Kousek za Ninotsmindou už asfaltová silnice úplně končí a až k hranicím pokračuje docela drsný offroad, dle stavebních strojů v okolí to ale vypadá, že nová silnice se chystá. My jsme však nuceni jet střídavě po prašné a blátivé cestě s hlubokými loužemi, občas předjet turecký nebo íránský náklaďák, průměrná rychlost rapidně klesá a já mám velkou obavu, abychom někde kus auta nenechali. Konečně přijíždíme k hraničnímu přechodu, před námi jen jedno osobní auto, tak doufáme, že to půjde rychle. Seznamujeme se s první místní specialitkou, řidič zůstává ve voze a s ním absolvuje jak pasovou, tak celní kontrolu, zbytek osádky vystupuje spolu se zavazadly a dělá to samé po vlastní ose. Vše naštěstí probíhá docela rychle a tak se za pár minut po všech kontrolách zase společně setkáváme a jedeme vstříc kontrole na arménské straně. Pozitivní zprávou je, že na silnici už se vrátil asfalt a tak už se popojíždí plynuleji. Na pasovou kontrolu tentokrát vystupujeme úplně všichni, ale vše probíhá bezproblémově a za chvíli se již chystáme opustit přechod. Poslední celník u závory, který kontroluje jestli máme všechny doklady vyřízeny v pořádku, nás však vrací zpátky, úplně jsem zapomněl na to proclít auto. A tak zatímco v něm děti zůstávají, vyrážím s Magdou oběhnout pár okének, kde vyřešíme proclení auta, směnu eur na arménské dramy, pořízení pojištění na auto tzv. strachovku a nakonec i arménskou telefonní sim kartu. K té se dostáváme především proto, že platba za strachovku probíhá u prodejce sim karet, který je velmi upovídaný. Evidentně zde turisty z Evropy nemá tak často a tak si potřebuje jednak postěžovat, jak je pro mladé Arménce nemožné se do Evropy dostat, na druhé straně nám povyprávět o krásách Arménie a dát tipy na zajímavá místa. No a celé to zakončí nabídkou datové simky za pár dramů, čehož samozřejmě využíváme. Musím konstatovat, že nám sice přejezd hranice trval skoro dvě hodiny, protože nikdo z pasováků ani celníků a dalších zaměstnanců nikam nespěchá, ale vše probíhá v poklidu a s úsměvem. Za přechodem pokračujeme dál směrem na druhé největší město v Arménii Gjumri, kam přijíždíme kolem půl třetí pořádně hladoví a tak je naším jediným cílem zde najít nějakou restauraci poblíž hlavního tahu městem. Což se nám i daří, na oběd zastavujeme v bistru s honosným názvem „Kulinářský salon“, dopřáváme si šašliky, zeleninové saláty i chlazené nápoje. Po nasycení a krátkém odpočinku pokračujeme dál na Jerevan, cesta ubíhá docela rychle, občas se podivujeme zvláštně na lehké náklaďáky upraveným ladovkám, žigulíkům i moskvičům, přeloženým opravdovým náklaďákům i autům, které by pro svůj technický stav na silnici v civilizované zemi nikdy nikdo nepustil. Před Jerevanem začíná provoz houstnout, máme štěstí i na pěknou bouračku, která hlavní ulici úplně paralizuje a trávíme čekáním v koloně skoro hodinku. Přes WhatsApp dáváme vědět Armenovi (hezké jméno pro Arménce), což by měl být majitel bytu, kde bychom měli mít na nejbližší tři noci mít zajištěné ubytování, že kolem sedmé bychom mohli dorazit. Slibuje, že nás bude čekat, nám se však podaří centrem města projet rychleji a u paneláku, kde by měl byt být jsme už před sedmou. Využíváme toho a navštěvujeme blízký bankomat, kde se z nás díky kurzu arménského dramu stávají boháči se sto tisíci v hotovosti. Armen se ozývá, že bude mít drobné zpoždění, ale chvíli po sedmé se setkáváme. Nejprve jsme trochu vyděšení stavem paneláku, v přízemí šíleně vedené rozvody, všude smrad, výtah vypadá, že se brzy rozpadne. Náš ubytovatel nám naše obavy vidí v očích a omlouvá se, že bohužel se stavem paneláku nemůže nic udělat, že ten je majetkem města, ale o byt že se stará a že ten odpovídá fotografiím na bookingu. Musíme mu dát za pravdu, byt je perfektní, nedávno rekonstruovaný, rozměrný, hezky vybavený a tak mu zaplatíme a domlouvám se na setkání na sobotu ráno. Rychle se zabydlujeme a vydáváme se na podvečerní procházku městem, kde máme v plánu i něco povečeřet. Nejdříve zamíříme ke Katedrále sv. Řehoře Osvícence, kterou máme jen pár minut od baráku a z balkónu na ní vidíme. Je to mohutný novodobý chrám, dokončený v roce 2001 k 1700. výročí přijetí křesťanství v Arménii, Řehoř obrátil zemi na křesťanství, stal se tak arménským patriarchou a v chrámu jsou jeho ostatky. Před katedrálou je široké upravené schodiště, scházíme po něm, děláme opět pár fotek a po hlavní ulici míříme na Náměstí Republiky. To je hezky nasvícené, všude je spousta lidí, zjišťujeme, že za chvíli začíná představení ve velké kašně s fontánami před Historickým muzeem na náměstí. Zastavujeme se tedy poblíž kašny a na čtvrt hodinku se zaposloucháváme do klasických hudebních melodií a sledujeme s hudbou sladěnou vodotryskovou a světelnou show. Se show tančících fontán, kterou jsme před lety viděli v Dubaji se to srovnávat nedá, ale je to hezké a v podvečeru horkého dne velmi příjemné. Show pokračuje, ale my už máme docela hlad a tak ještě uděláme pád večerních fotografií na náměstí a vracíme se po hlavní ulici zpět, abychom se zastavili v jednom z rychlých občerstvení na pozdní večeři. Při návratu k panelákům ještě objevujeme kousek od nich otevřený dobře vybavený supermarket a tak nakupujeme nějaké věci na snídani, ovoce i pár sladkostí. Po návratu na pokoj již jen dáváme sprchu a znavení uleháme do postelí.

Po probuzení využíváme ke snídani terasu kousek od našeho pokoje, domácí nám na stůl snašejí zeleninu, vajíčka, chačapuri, Markéta má radost i z brambor, nabízejí kaši, prostě jsme se zase pořádně nadlábli. Nasedáme do auta a vydáváme se jihovýchodním směrem, dnes máme v plánu navštívit středověké skalní město Vardzia. Dle navigace je to necelých 60km, ale cesta je místy docela slušně rozbitá a tak nám trvá skoro hodinu a půl než zastavujeme na vyhlídce u břehu řeky Mtkvari, odkud se nám naskýtá první výhled na jeskynní klášterní město ve stěně hory Erušetu v celé své kráse. Vardzia byla vytesána do skalní stěny v délce asi půl kilometru ve 12. století, stavitelé přitom využívali skalních výstupků a zákoutí k vyhloubení hlubokých jeskyní, které v celkem sedmi patrech sloužily pro ubytování až 50 tisíc lidí. Jednotlivé jeskyně pak byly propojeny tunely, schodišti, byly zde různé terasy a galerie, voda byla rozvedena keramickým potrubím. Vedle jeskyní sloužících pro ubytování zde byla i pokladnice, kostel, knihovna, pekárny a kuchyně, vinné sklepy, stáje a koupací nádrže. Bohužel již v roce 1283 oblast postihlo velké zemětřesení a to celý komplex výrazně poškodilo, způsobilo zhroucení asi dvou třetin místností, zavlažovacího systému a stržení přední skalní stěny. Díky tomu se nám ale z vyhlídky nabízí pohled na skalní stěnu plnou děr jak v ementálu, s různými schodišti a terasami. Uděláme pár fotek a přesunujeme se autem přes most na parkoviště, které je u této turistické atrakce k dispozici. Parkoviště je úplně dole u břehu řeky, přestože silnice pokračuje dál do kopce ke skalnímu městu, na tuto však smí pouze místní maršrutka, cena však není vysoká a tak si v pokladně vedle lístků ke vstupu do jeskynního komplexu kupujeme i lístky do ní, abychom se do kopce nemuseli táhnout pěšky. Stejný způsob dopravy volí i další turisté, kteří se postupně objevují a tak je po pár minutách maršrutka plná a můžeme vyrazit na ten necelý kilometr asfaltových serpentin do kopce.
Pak si již jen čteme různé informační cedule, procházíme jednotlivé jeskynní místnosti, schodiště, obzvláště děti baví prolézání různých chodeb a objevování dalších ukrytých míst. Dostáváme se i ke klášternímu kostelu se sloupovým portálem, vyzdobeným barevnými freskami, procházíme jednou z dlouhých chodeb ke koupací nádrži, daří se nám se i rozdělit a pak zase po nějakém čase společně sejít na krásné vyhlídce do údolí. Celkově zde trávíme prozkoumáváním asi dvě hodinky, než postupně sestupujeme po pěší cestě zpět k parkovišti. Protože je krátce po poledni, v místním bistru si kupujeme něco malého k snědku a pití a vracíme se do auta. Jedeme ještě kousek směrem k turecké hranici k místu, které se v mapách objevuje jako Horní Varzdia. Nachází se zde klášterní oblast s kostelem Nanebevzetí Panny Marie z 11. století, kostelík má hezkou výzdobu a všude je cítit klid a mír. Mnišky zde mají malou zahradu, květinové a bylinkové záhony, kolem v okolí jsou pastviny pro dobytek, zdržíme se tu asi půl hodinky a vracíme se k autu a zpět na hlavní silnici. Jedeme po ní zpátky směrem do Achalciche, cestou ale zastavujeme na parkovišti na dohled od zříceniny mohutné pevnosti Chertvisi nad soutokem řek Mtkvari a Paravani.
Pevnost byla postavena mezi 10. a 14. stoletím, ale hrad zde stával i v době, kdy tudy táhnul Alexandr Veliký. Vydáváme se do kopce po kamenném chodníku podél masivní kamenné zdi, v malém domečku před pevností platíme drobné vstupné a pak se již procházíme mezi zdmi této rozlehlé pevnosti. Místy to celé působí jako zřícenina, v jakž takž funkčním stavu jsou jen dvě věže, které si prolézáme, máme to tu celé sami pro sebe a tak si tu samotu asi půl hodinky náležitě užíváme. Po návratu k autu pokračujeme po hlavní cestě zpátky do Achalciche, před ním si však uděláme ještě jednu malou odbočku, tentokráte ke klášteru Sapara. Magda v navigaci nachází zkratku a tak na ní odbočujeme, po pár kilometrech, když to už zase začíná být těžký off-road a vypadá to, že bychom tam s naším autem mohli někde zůstat se raději vracíme a volíme asfaltovou cestu, která vede přímo z Achalciche. Zastavujeme na dohled od závory kousek před klášterem, jehož základy byly položeny v desátém století a stávající kostel sv. Sáby zde stojí od století třináctého. Celý klášter je zasazen v nádherném zeleném údolí, je krásně schovám mezi stromy a celé místo působí velmi uklidňujícím dojmem. Procházíme se zde, potkáváme i pár zde žijících mnichů, kteří nám umožňují i vstup do kostela, který byl v čase naší návštěvy již zamčený. Opět zde strávíme příjemnou půl hodinku a kolem páté se již vracíme zpátky na ubytování. Chvilku odpočíváme, dopřáváme si večeři a po ní po osmé hodině ještě vyrážíme pěšky do pevnosti Rabati, prohlédnout si jí za večerního osvětlení. Evidentně je to velmi populární místo na večerní procházky, protože spolu s námi se na hezky nasvícených nádvořích potuluje spousta dalších turistů i místních skupinek omladiny. V devět se vracíme zpátky do penzionu, spácháme večerní hygienu, koukneme na film na notebooku a jdeme spát.

Trošku si přispíme, já jsem po včerejší vydatné večeři tak přejedený, že se odmítám vydat na snídani, a tak na ni dolu vyráží jen děti s Magdou. Paní domácí prý tentokrát Markétce udělala i bramborou kaši, takže opět velká pochvala našim ubytovatelům, dostanou od nás na bookingu hezké hodnocení. Já zatím na pokoji lehce balím, po návratu zbytku rodiny to společně celé dokončíme, odneseme věci do auta, rozloučíme se s domácími a vyrážíme z Batumi podél pobřeží na sever. Původně jsem plánoval, že bychom do cíle naší dnešní trasy, města Achalciche, jeli nejkratší možnou cestou, což je silnice východním směrem, kudy je to asi 160km. Ale po shlédnutí videa z cesty raději volím dálnici kolem Kutaisi, což je sice dvakrát tak dlouhá cesta, ale na čas asi rychlejší a nehrozí, že někde nechám vanu. Cesta poměrně rychle utíká, kolem jedné hodiny odpolední projíždíme městem Bordžomi a tak si říkáme, že bychom mohli zajít na oběd a trochu se provětrat. Parkuji naproti želežniční stanici, na oběd jdeme do vedlejší restaurace Metropoli a pak se jdeme projít tímto příjemným lázeňským městem. Místní minerální voda Bordžomi zaujímá první místo v exportu Gruzie a je oblíbená skoro ve všech zemích bývalého Sovětského svazu. Procházíme upraveným parkem, stoupáme do mírného kopce podél řeky Bordžomula a rozhlížíme se kolem na lázeňské domy. Vypadá to tu trošku jak v menších Karlových Varech, hluboké údolí s řekou uprostřed a historické a modernější lázeňské domy na obou březích. Navštěvujeme také nějaké ty krámky se suvenýry a různými ručními výtvory, Magda si takhle v jednom krámku s bižuterií kupuje k dnešnímu svátku šperky. Míříme k centrálnímu parku, kde by mělo být možné ochutnat z minerálních pramenů, navštívit nějaké turistické atrakce a svézt se lanovkou s výhledem na celé město. Když ale zjišťujeme, že vstup do parku je placený, stačí nám jen procházka k jeho bráně a vracíme se zpět k autu. Cestou objevujeme stánek s rolovanou zmrzlinou, pro mě je to věc neznámá, Markéta už to prý zná z videí na netu a tak si necháváme od hbitého a šikovného prodavače urolovat několik ovocných kousků vynikající zmrzliny. Nasedáme do auta a vydáváme se na poslední asi 50 kilometrový úsek naší dnešní cesty. Kolem půl páté parkujeme na dohled od místní pevnosti před penzionem, kde máme zajištěn pokoj na následující dvě noci. Majitelé jsou moc milí, obzvláště po té, co zjistí, že se s námi dorozumí rusky, i když překvapivě zvládají dobře i angličtinu.
Zjišťujeme, jak to se snídaní a možností večeře, přendáme zase naše věci z auta do čistého a útulného pokoje a vyrážíme na prohlídku do vedlejší pevnosti Rabat. Tato pevnost byla postavena ve 13. století a před několika lety prodělala rozsáhlou rekonstrukci. Z venku jsou vidět jen mohutné obranné zdi, když ale platíme vstupné a vcházíme dovnitř, jsme ohromeni tím, co všechno vidíme. Protože jednotlivé budovy jsou z rozdílných období a tedy i od různých vládců nad pevností, jsou prostory za zdí směsicí různých slohů a stylů, které ač by mohli působit jako nesourodý mišmaš, tvoří velice harmonický celek. Je zde původní hrad, který vypadá jak ze staré Anglie, mešita a osmanský palác, různé altánky, vodní bazénky a zahrady, všechno se snažíme si prolézt a prohlédnout. Vystoupáme i na věž hradu, ze které jsou krásné výhledu dolu na celou pevnost, město, ale i okolní krajinu a hory v dáli. Celé to na nás působí na nás jako oáza, atmosféra místa je opravdu neopakovatelná, a musíme říct, že tahle čisté místo jsme zatím nikde jinde v Gruzii neviděli. Před sedmou hodinou pevnost opouštíme a vracíme se zpátky na penzion, kde si na terase dáváme vynikající večeři, pak už si jen na pokoji pouštíme filmy a po sprše jdeme všichni spát.

Když se ráno probouzíme, je nám jasné, že plán jít se koupat budeme muset přehodnotit, protože venku poměrně intenzivně prší. Sejdeme dolu na snídani, kde se nám paní domácí snaží snést pomalu modré z nebe, když si naše děti trochu vymýšlí, vyráží pan domácí i na nákup aby zajistil jogurty s tím správným ovocem. Pečivo, marmelády, sýry, palačinky, kaše, opravdu bohatá snídaně. Po návratu na pokoj a shlédnutí předpovědi počasí a radarových snímků na notebooku, ze kterých vyplývá, že pršet bude až do odpoledne se domlouváme, že si trošku zalenošíme a trávíme celé dopoledne i poledne poleháváním na posteli a koukáním na seriál Černobyl na notebooku. Pokoj opouštíme až kolem druhé, protože už déšť pomalu ustává a protože máme na čtvrtou odpolední zaplacené vstupenky na představení v místním delfináriu. Míříme opět k promenádě na pobřeží, pak podél ní procházíme parkem s jezírkem Nurigeli, na jehož druhé straně je budova delfinária. Současně je vedle jezírka i malá zoologická zahrada, do které je vstup zdarma a tak se chvíli zabavujeme procházením kolem několika výběhů a voliér. V delfináriu využíváme bufetu, který je hned vedle a dáváme si něco malého k jídlu a pití a míříme na samotné představení. To trvá asi třicet minut, je poměrně povedené, díky Markétě, která řadí delfíny mezi svá nejoblíbenější zvířata, už je tohle asi naše pátí návštěva delfinária a tak máme s čím srovnávat. Zcela jistě vítězí poměrem cena / výkon, tohle byla návštěva nejlevnější, původně jsem měl v plánu zajistit pro dceru i plavání s delfíny, které tady v Batumi také pořádají, ale přestože jsem vše domlouval s dostatečným více než měsíčním předstihem, už bylo na nejbližší dny obsazeno.
Cestou z delfinária na hotel se dětmi domlouváme, že si mohou dát k večeři, na co mají chuť z nějakého jejich oblíbeného fastfoodu, protože s Magdou máme výročí svatby a na večeři si pak vyrazíme sami dva. Děti volí Subway a obě si domlouvají své oblíbené sendviče, vracíme se s nimi na pokoj, kde si oba pouští další film na notebooku a já s Magdou zamíříme do hotelu Sheraton, kde jsem pro nás zamluvil večeři v místní vyhlídkové restauraci 360 Sky Bar & Restaurant. Vyhlídka na podvečerní Batumi i moře při západu slunce je nádherná, steaky i lahodné červené gruzínské víno k nim vynikající, dáváme si i dezert a závěrečný koktejl při vyhlídce na již noční krásně osvětlené město. Za tmy se vracíme za dětmi na pokoj, ještě si chvíli čteme a po sprše jdeme spát.

Ráno po probuzení se částečně pobalíme a jdeme si dát snídani na dvorek našeho hotelu, pak dobalíme a odnosíme věci do auta, vrátíme klíče od pokoje a Mestii opouštíme. Máme před sebou nejdříve opět krásnou panoramatickou cestu až skoro k hranicím s Abcházií, kdy kolem sebe máme krásné hory a nádherná zelená údolí, cesta je samá serpentina a sem tam je i trochu rozbitá, takže neubíhá tak rychle. Svítí sluníčko a je nádherně, tak občas zastavujeme a děláme pár fotek. Asi po dvou hodinách cesty se proplétáme ulicemi Zugdidi, což je poměrně velké město (75tis. obyvatel), na ulicích plno lidí, zvířat i všelijakých dopravních prostředků a tak chvíli trvá, než se nám konečně daří pokračovat po navazující hlavní silnici dále směrem k Poti. Od něj jedeme podél pobřeží Černého moře, silnice je široká s hladkým asfaltem, takže se jede konečně trochu rychleji a tak kolem půl druhé přijíždíme k botanické zahradě pár kilometrů severně od Batumi. Značení není nijak slavné a tak místo na parkoviště u hlavního vchodu přijíždím až k bráně nějakého bočního vchodu. Nevadí, vysazuji rodinu a vracím se trošku zpátky na místo, kde bych mohl odstavit auto tak, aby nepřekáželo provozu a vracím se pěšky k bráně. Kupujeme lístky za 15 lari, dostáváme plánek a jdeme se procházet po asfaltových cestičkách napříč zahradou. Celá zahrada má asi 110 hektarů a patří k největším na území bývalého Sovětského svazu. Celá je rozdělena do devíti sektorů podle oblastí, odkud rostliny pochází. Při pohledu do plánku je nám jasné, že celou ji prozkoumat nemůžeme a tak si volíme oblasti, které nás nejvíce zajímají – Himaláje, Austrálie a Nový Zéland, Východní Asie včetně japonské zahrady a Jižní Ameriku. Děti nás podle plánku navigují a my se procházíme mezi pro nás často zvláštními a zajímavými stromy, keři a květinami.
Občas se nám v průzoru mezi stromy objevuje hladina Černého moře, celá zahrada se rozkládá na svazích „Zeleného mysu“ a některé výhledy jsou určitě vskutku nádherné, my máme opět tu smůlu, že je docela slušná oblačnost a tak jsme rádi za každý náznak hezkého výhledu. V zahradě se nám moc líbí, skoro všechny rostliny mají popisky s názvy, všude jsou směrovky a tak si každý nacházíme to, co nás zajímá. Já si studuji zajímavé jehličnany, děti velmi zaujal bambusový háj, všem se nám líbí hezky upravená japonská zahrada. Po zahradě se procházíme asi dvě hodinky, nachodíme přes 5 kilometrů, sem tam potkáváme i nějaké turisty, ale na to, že je sezóna je jich překvapivě málo. Kolem třetí začíná lehce poprchávat a tak se vracíme k autu a pokračujeme dále do Batumi, kam to máme slabou čtvrt hodinku. Parkujeme před rodinným hotýlkem kousek od pobřežní promenády, dcera domácích se snaží využít svou naučenou angličtinu a přestože jí chybí dost slovíček, jsme rádi, že alespoň na okamžik můžeme opustit ruštinu, ve které dosti tápeme naopak my. Ochotně nám přepisuje i naše jména z pasu na papírek v gruzínštině, moc se nám ty kudrlinky líbí, už za těch pár dní umíme některé přečíst. Vede nás do třetího patra, omlouvá se, že výtah bohužel nemají, na druhou stranu pro nás má čerstvě rekonstruovaný moderní pokoj a protože těch věcí zas nemáme k tahání do třetího patra tolik, tak jsme za tento hezký pokoj na velice příjemnou cenu docela rádi. Domlouváme se na snídani na druhý den a dostáváme tipy na dobré restaurace v okolí, čehož hned využíváme a zamíříme do jedné z nich na brzkou večeři, zatím jsme toho přes den moc nepojedli, tak máme docela hlad.
Objednáváme si několik šašliků, Markétka své oblíbené odžachuri, různé saláty a omáčky, dojde i na české pivko, takové malé hody. Jídlo je opět vynikající, po hodině odcházíme úplně plní a chudší sotva o 100 lari. Aby nám to lépe trávilo, jdeme na procházku městem, nejdříve jdeme k Black Sea Gate na kruhovém objezdu vedle Carrefouru, kolem rozstavěným mrakodrapů pokračujeme směrem k moři, obcházíme jezírko s tančící fontánou a ostrůvkem s bary a pak se spolu s velkým množstvím návštěvníků letoviska vydáváme podél pobřeží po promenádě. Všude spousta různých atrakcí a sportovišť, obchůdků se suvenýry i hlasité hudby, je znát, že v tomto letovisku to žije. Děti na chvíli zajdou vyzkoušet i teplotu vody, smočí v ní nohy a chvíli běhají po břehu, zajdeme si i do jednoho stánku na zmrzlinu. Po promenádě dojdeme až na druhou stranu k fontánám a kaskádám kousek od Abecední věže, je vidět, že do tohoto přímořského letoviska tečou peníze proudem a staví se a buduje o sto šest. Občas to působí trochu zvláště, vedle moderních mrakodrapů se krčí polorozpadlé dřevěné budovy, z hlavní silnice s hladkým asfaltem se odbočí na vedlejší jen s posledními zbytky asfaltu a plnou děr. Zaujmou nás i plynoměry a elektroměry na sloupech na ulici, když se pak vracíme zpátky bočními uličkami zpět na ubytování. Tam už si jen dáváme sprchu a jdeme na kutě.

Ráno po probuzení si opět dopřáváme snídani na dvorku našeho hotelu, venku hezky svítí sluníčko, ale obloha není jasná a mraky jsou stále všude kolem. Nevadí, vydáváme se pěšky po mostě přes řeku Mestiachala kolem etnografického muzea a míříme ke spodní stanici lanovky Hatsvali, což je místní lyžařské středisko. Platíme 15 lari za zpáteční lístky a nasedáme na novou moderní čtyřsedačku, která nás s jedním přestupem vyveze o 900 výškových metrů výše k restauraci na hřebeni hory Zuruldi. U restaurace je pěkná vyhlídková terasa a tak na ní hned zamíříme. Spolu s námi je zde překvapivě i hodně turistů a tak při snaze o fotografie okolních panoramat musím být trochu trpělivý. A že je co fotit a na co se koukat, škoda, že mraků je opravdu hodně a tak třeba nejznámější a nejkrásnější hora Ušba nám své dva vrcholy ukáže jen na malou chvíli. Tato hora sice nepatří k těm úplně nejvyšším na Kavkaze, jižní vrchol má 4700 a severní 4697 metrů nad mořem, ale je výraznou dominantou Svanetie a říká se jí kavkazský Matterhorn. Kocháme se výhledy na všechny strany, na okolní více než 3000 metrů vysoké vrcholy a okolní ledovce. Říkáme si, že špatné by to tady nemuselo být ani v zimě, ať už lyžováním po upravených volných sjezdovkách nebo na freeride. Asi po hodince kochání se a procházení se po okolí se vracíme zpět k horní stanici lanovky a jedeme zpět dolů do Mestie. Opět s jedním přestupem na mezistanici, kousek od které se zrovna natáčí nějaký film, z lanovky jsou pěkné výhledy na celou Mestii a její okolí.
Po návratu zpět do města procházíme kolem stanoviště terénních taxíků, hned se nás jeden z nich ujímá a zjišťuje, kam máme namířeno. Odpovídáme mu, že bychom se rádi podívali na odpoledne do Ušguli, pokud by to bylo možné a cenově přijatelné. Dostáváme informaci, že za 200 lari je nám kompletně k dispozici na cestu tam i zpět včetně různých zastávek i čekání v Ušguli, než se dostatečně pokocháme. Souhlasíme a za chvíli se již vezeme směrem na východ z Mestie, zprvu po docela slušné asfaltové silnici, ale ta brzy končí a my jsme rádi, že se vezeme terénním autem a že náš řidič evidentně volat velmi dobře ovládá. Však taky dřív na této trase jezdil často s náklaďákem a pomáhal stavět školu, jak nám vypráví. Ostatně, jakmile zjistil, že rozumíme rusky, tak nás celou cestu zásobil historkami ze svého života, informacemi o zajímavostech v okolí i jen tak o životě v Gruzii. Cesta z Mestie do Ušguli má necelých 47 kilometrů, ale díky tomu, že většina cesty vede spíše terénem než po silnici trvá skoro dvě hodiny. Celou cestu je ale na co se koukat a díky řidičovu vyprávění cesta rychle utíká. Samotné Ušguli je v podstatě skupina čtyř vesnic, které se nacházejí v údolí podél horního toku řeky Inguri ve výšce okolo 2100 metrů nad mořem na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary. Údajně se jedná o nejvýše položenou trvale osídlenou vesnici Evropy, zařazenou do Seznamu světového dědictví UNESCO. Řidič nás vysazuje na kopečku kousek za mostem přes řeku, ukazuje nám rukou, co by nám doporučil navštívit a vysvětluje, že nás z toho vyvýšeného místa uvidí a až se budeme blížit zpátky, tak sjede dolu k mostu a vezme nás zpátky do Mestie, ale že času dost a můžeme si být jistí, že na nás počká. Dáváme na jeho radu a obcházíme celou vesnici nejdříve z jihovýchodní strany a míříme ke kostelu Sv. Marie z 12. století, kterému místní říkají Lamaria. Celou cestu se máme na co dívat, ve vesnici jsou všude rozeseté starověké kamenné věže koškebi a prostředí, kterým je vesnice obklopena, bere dech.
I pohled na ke kostelu Lamaria se hřbetem Velkého Kavkazu v pozadí je fascinující, vzdáleně připomíná kláštery v himalájském podhůří. My máme jen tu smůlu, že mraky jsou stále docela nízko a tak vrchol majestátní Šchary se nám povětšinu odpoledne schovává. Za kostelem pokračujeme po stezce ještě kousek dál údolím kolem ledovcové řeky, ale protože dostáváme hlad, tak se po chvíli vracíme, procházíme si prostory kostela i hřbitov ležící pod ním a vracíme se zpět do vesnice. Křivolakými úzkými uličkami se vedle nás a dalších turistů procházejí krávy, prasata, občas projedou malí kluci na koních, až na ty kluky na koních a obranné věže všude kolem mi to vzdáleně připomíná vesnice na východním Slovensku před 40ti lety. Na hodně pozdní oběd se zastavujeme u jednoho domku upraveného na ubytování pro turisty s kuchyní a venkovním posezením. Objednáváme si chačapuri se sýrem a masem, něco k pití a pří čekání na jídlo si vychutnáváme atmosféru toho místa. Po obědě si ještě v domečku vedle kupujeme od jedné stařenky pytlík krásně voňavé Svanetské soli a pomalu se navracíme zpět k mostu. Ještě než Ušguli opustíme, zastavujeme se kousek za mostem v místním muzeu, procházíme se vystavené artefakty v jedné z obranných věží i věž samotnou. Pak už se jen vezeme terénním taxíkem zpátky do Mestie, cestou zastavujeme na několika fotogenicky zajímavých místech a před sedmou večer jsme zpátky na ubytování. Na večeři si zajdeme do restaurace naproti přes ulici, každý večer tam vyhrává kapela mladých Gruzínců, tak si je tentokrát chceme vychutnat zblízka. Nejdříve se ale najíme, i tentokrát si pochutnáváme na skvělé gruzínské kuchyni, pak už si jen u lahvinky vína užíváme gruzínských rytmů. Pozdě večer se vracíme na pokoj, dáváme si sprchu a jdeme spát.

Po probuzení scházíme dolu na dvorek našeho hotelu, je znát, že v noci pršelo, ale pár suchých židlí a stolů nacházíme. Objednáváme si kaši a obložené mísy, protože je chladno, využíváme nabídnutých dek a spokojeně snídáme. Po návratu na pokoj se příliš nezdržujeme a hned vyrážíme směr ledovec Chalaadi. Je to asi nejmíň náročná trasa, která se dá z Mestie jít, nejdříve jdeme po asfaltové silnici ulicemi Mestie směrem k letišti a procházíme mezi domečky po pravém břehu řeky Mestiachala. Kousek za letištěm přes ní po polorozbořeném mostě přecházíme, fotíme si pohled zpět na Mestii se svými kamennými obrannými věžemi koškebi a pokračujeme po prašné cestě dále podél řeky. Svítí sluníčko, je poměrně slušné teplo a tak jsme docela rádi, když asi za hodinu a půl docházíme až k rozcestí s malou restaurací Cafe Chaladi vedle lávky přes řeku. Odsud už cesta pokračuje lesem, začíná poměrně slušně stoupat do kopce, ale nijak extrémně náročné to opravdu není, příjemná procházka. Cesta vede kolem říčky vytékající z ledovce s nádherně studenou vodou a horko už se tak nechá snášet podstatně lépe. Asi po další hodině jsou kolem nás jen nižší keře a často různě přeskakujeme mezi kameny.
To už před sebou máme výhled na ledovec, není to jako třeba v Norsku pohled na zářící bílo modrou hmotu, celý je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva září pod ledovcem jen v místě, kde vytéká ledovcová řeka, kam jsem se nakonec přes kameny prodrápal jen já, Magda s dětma zůstala raději o kousek níž. Uděláme pár fotek, trošku posedíme a vydáváme se na cestu zpět. U restauračky na rozcestí se domlouváme, že těch posledních pár nudných kilometrů se nám v tom horku už moc jít pěšky nechce. Objednáváme si něco k pití a paní majitelka nám zatím u svého známého domlouvá odvoz, který asi za 15 minut přijíždí a za dalších 15 minut jsme zpátky v Mestii o deset lari chudší. Na náměstí si zajdeme na pozdní oběd, volíme tentokrát Cafe Laila na druhé straně náměstí, opět jsme si moc pochutnali a tentokrát to bylo i bez nějakých excesů ze strany obsluhy. Po obědě zamíříme ještě k místnímu muzeu etnografie a historie. Moderní budova a moc hezké expozice, ukazující velké bohatství zdejší oblasti – kříže a oltářní obrazy, ikony, zbraně, běžné předměty, středověké knihy i velkou kolekci fotografií. Vracíme se zpět do města, když nás u jedné z kaváren upoutá plakát na promítání filmu Dede, který má vyprávět o životě ve zdejší oblasti na konci minulého století a který získal ocenění i na filmovém festivalu v Karlových Varech.
Děti volí raději návrat na pokoj, kde si pustí něco jiného na notebooku, my s Magdou neváháme a protože promítání má začít asi za 20 minut, jdeme se podívat. Kupujeme si drobné občerstvení, já už jsem si oblíbil místní limonádu Natakhtari s citronovou příchutí a spolu s další asi desítkou návštěvníků čekáme na začátek promítání, srandovní je, že většina z nás jsou Češi. Po chvíli jsme usazeni do futonů v malé přízemní místnosti, kde nám slečna z notebooku na plátno film pouští. Musím uznat, že film na nás zapůsobil, je neuvěřitelné, jak těžký život plný složitých tradic tady ještě před pár desítkami let byl. Po skončení filmu máme ještě možnost si chvíli popovídat s režisérkou filmu, což bylo příjemným zpestřením celého našeho kulturního podvečera. Vracíme se na pokoj za dětmi a domlouváme, kam vyrazit na večeři. Počasí ale rozhoduje za nás, venku se strhává docela slušná bouřka, dle meteoradaru to vypadá na dlouhý déšť a tak s ohledem na pozdní oběd se shodujeme, že budou stačit domácí zásoby a tak zůstáváme na pokoji, koukáme na film na notebooku a večeříme sušenky. Pak už si jen dáme sprchu a jdeme spát.

Ráno si opět dopřáváme snídani na balkóně, pak zabalíme, zaplatíme za ubytování a vyrážíme autem po bulváru kolem řeky Mtkvari severním směrem. Kousek za Tbilisi opouštíme hlavní silnici a dle ukazatelů zamíříme do kopce ke klášteru Džvari. Tento ortodoxní klášter, jehož název se překládá jako klášter Kříže, se nachází na vrcholu nezalesněného skalního výběžku 150 metrů nad soutokem řek Mtkvari a Aragvi a na místě stojí od 6. století. Jeho poloha je skutečně nádherná, nelze se vůbec divit, že již od počátku je cílem mnoha poutníků a že je zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO. Parkujeme na hliněném parkovišti na dohled od kláštera a vydáváme se na jeho prohlídku. Před vstupem dovniř si holky zahalují hlavu do svých šátků, já s Vojtou si půjčujeme šátky, která uvazujeme kolem pasu, abychom tak zahalili naše kolena. Interiér kostelíka je velmi prostý a archaický, světlo dovnitř proudí jen z několika malých a úzkých okének na konci apsid a v kopuli, o zbytek osvětlení se stará velké množství svíček. Vnitřní prostory kostelíka jsou poměrně malé a dominuje jim skála uprostřed se vztyčeným dřevěným křížem a dřevěný ikonostas. Venku se pak procházíme kolem kostela mezi zbytky ochranných zdí a prohlížíme si jak samotný klášter, tak údolí se soutokem a městem Mccheta s dobře viditelnou katedrálou.
Trávíme se zde příjemnou hodinku, pak se přesunujeme zpět k autu a zamíříme z kopce dolů do Mcchety, Magda mne naviguje na parkoviště na dohled od katedrály Sveti Cchoveli, kterou jsme obdivovali při pohledu shora. Procházíme uličkou plnou různých obchodníků se suvenýry, jídlem až k malému námestíčku před hlavním vstupní bránou do areálu katedrály. Opět strávíme příjemnou hodinku jak procházením se po hezky upraveném prostranství kolem katedrály, tak po jejím interiéru. Obdivujeme dveře s vyřezávanými reliéfy apoštolů a andělů, kamenný sarkofág s freskami i krásně vyřezávyný patriarchální trůn ze 17. století a mnoho královských hrobů a dalších fresek. Cestou zpět k autu si kupujeme k jídlu u jednoho ze stánků chlebové placky chačapuri se sýrem, na ochutnání sladké čurčchely a na památku magnetku s gruzínským písmem. Sedáme do auta a vyrážíme směrem do hor, máme před sebou dle navigace více než sedm hodiny cesty do hor. Zprvu cesta ubíhá poměrně svižně, až ke Kutaisi jedeme střídavě po dálnici, rozestavěné dálnici a poměrně kvalitní dvouproudé silnici. Krátké zastavení děláme jen na jednom z odpočívadel, abychom si dali pozdní oběd v místním Wendy’s a nakoupili nějaké pochutiny a tekutiny do auta.
Z Kutaisi k Zugdidi cestou přes městečka obdivujeme místní nadzemní vedení plynu s venkovními plynoměry a různými odbočkami a změnami výšky v důsledku vedení nad silnicí, vyhýbáme se stádům krav a prasatům na silnici, jízda vyžaduje poměrně velkou dávku soustředění se, obzvláště s ohledem na to, že místní nějaké předpisy příliš neřeší. Cestou ze Zugdidi do hor už je provoz pozvolnější, stáda krav jsou sice častější, ale přibývá i nádherných výhledů do údolí a na okolní hory. V půl deváté konečně vjíždíme do Mestie, parkujeme vedle Daeli hotelu, kde máme zajištění ubytování a od slečny dole v restauraci si vyzvedáváme klíč od našeho prostorného pokoje. Rychle se zabydlujeme a vyrážíme na krátkou procházku do centra města především vyhledat nějakou restauraci, kde bychom si mohli dát něco dobrého k večeři. V městečku to žije, všude vyhrává hudba a většina restaurací je úplně plná, nakonec se nám daří najít místo v jedné z restaurací na rohu centrálního náměstí. Z nabídky vybíráme šašliky, Markétka propadá kouzlu odžachuri, moc nám chutná, jediné mínus je, že nám jídlo nosí trošku na etapy a když dostanu brambory, tak mám maso už skoro studené. Servírka je poměrně zmatená a kolikrát ani neví, co má ke kterému stolu nést, koukáme, že nespokojeně se netváříme jenom my, ale i další hosté. Při placení si na to stěžujeme a dostáváme omluvu a slevu, aspoň že tak. Pak už se jen vracíme na pokoj a jdeme spát.

S ohledem na časový posun se probouzíme docela brzo a rozhodneme se toho využít, přeci jen odpoledne už má být dle předpovědi počasí přes třicet stupňů, což není úplně ideální teplota na procházení se po městě. V klidu posnídáme na balkónku s výhledem na řeku Mtkvari a okolní budovy v různém stavu zchátralosti a postupné rekonstrukce a před půl devátou už míříme do historického centra. Přes okrajovou část plnou starých domů a dvorků s dokola divoce rostoucí vinnou révou, ale i moderních budov poskytujících především ubytování, docházíme do čtvrti Abanotubani. Tato čtvrť je známá svými sirnými prameny a sirnými lázněmi, které zde fungují již od sedmnáctého století. Kousek odsud je i pěkná mešita, barevné domky s hezkými balkonky a příjemný parčík, celá oblast působí nesmírně fotogenicky a moc se nám tu líbí. Když si ještě kupujeme u místního stánku džus ze sladkých, čertvě vymačkaných pomerančů, zdá se nám, že den nemohl začít lépe. Zamíříme podél řeky Mtkvari s výhledem na její kaňon a kostelík Metekhi ze 13. století, u kterého stojí socha krále Vakhtanga Gorgasaliho. Přecházíme přes řeku do parku Rike a zamíříme k dolní stanici lanovky, kupujeme za pár drobných lístky a za chvíli se již kocháme výhledy z kabinky. Lanovkou vyjedeme k pevnosti Nariqala, kterou ve 4. století postavili peršané, a pěšky nejdříve zamíříme k dvacet metrů vysoké soše Matky Gruzie. Hliníková socha ženy třímající v jedné ruce meč a ve druhé pohár vína shlíží dolu na město a vystihuje povahu hrdých a pohostinných gruzínců. Z druhé strany cesty je pak pěkný pohled na botanickou zahradu, založenou už v roce 1625.
Vrátíme se k pevnosti a kocháme se výhledy na celé centrum města, kde se snoubí tradiční a historické budovy s moderní architekturou. Když se dostatečně pokocháme a hlavně nafotíme spousty fotek, sestoupíme křivolakými cestičkami z pevnosti zpět do centra a po tepně hlavního města, ulici Rustaveli, se vydáme směrem k hotelu Radison Blu. Podél této hlavní ulice se nachází řada významných budov, jako je národní muzeum a národní galerie, opera, divadlo, parlament, několik muzeí ale i obchodů. Nejvíce nás při tom baví luštění známých značek napsaných v gruzínském písmu. Cestou se též zastavujeme v prodejně místního mobilního operátora Beeline a kupujeme za 20 lari turistickou SIM kartu s neomezeným voláním po Gruzii, 50 minutami mezinárodního volání a 2GB dat. Proč jen u nás jsou ty tarify tak drahé. Už začíná být poměrně teplo a tak jsme rádi, když konečně docházíme k hotelu a můžeme využít jeho krásně klimatizovaných prostor a pohodlných sedaček při čekání na pracovníky půjčovny Hertz. Dokumenty pro mne jsou totiž někde na centrále a musím počkat, než mi je přivezou. Netrvá to ale dlouho a přebírám si notářsky ověřené povolení v ruštině, angličtině a gruzínštině, umožňující mi přejet vypůjčeným autem hranice do Arménie a Ázerbajdžánu. Kolem třetí jsme zpátky v centru, zastavujeme se na oběd v jedné malé ukrajinsko gruzínské restauraci a dáváme si něco dobrého k jídlu. Po vydatném a chutném obědě se projdeme úzkými uličkami starého historického centra, navštěvujeme katedrálu Sioni z 5. století, procházíme kolem synagogy až k basilice Ančischati ze 6.století. Velkým kontrastem k těmto budovám je pak ultramoderní lávka Mshvodibil Khidi (Most míru), postavená v roce 2010 podle návrhu Itala Michele de Lucchiho. Na lávce si uděláme pár fotek a pak nám již známou cestou zamíříme zpět na ubytování. Tam si chvilku odpočineme, pak se ještě projdeme kousek do místního obchodu na nějaké ty nákupy, ať máme co večeřet a snídat. Na pokoji si ještě pustíme film a pozdě večer usínáme.

Budíček v pět ráno není dvakrát příjemný, ale není zbytí, máme-li být v půl osmé na letišti v Praze, nedá se nic dělat a je potřeba si přivstat. Rychle se nasnídáme, dobalíme poslední věci do kufrů a batohů a vyrážíme. Cesta probíhá bez problému, v poklidu a tak před půl osmou parkuji na dopředu zarezervovaném parkovišti PA Smart na letišti u terminálu 2. Vyndaváme kufry z auta a přemisťujeme se s nimi k terminálu 1, u přepážky Turkish Airlines už probíhá odbavování i k našemu letu, a tak se kufrů rychle zbavujeme a s palubními vstupenkami vyrážíme trávit čas k odletu do obchůdků v bezcelní zóně. Naštěstí čas utíká poměrně rychle a ani náš let není nijak opožděn a už před devátou u brány A5 nastupujeme do Airbusu A321 tureckých aerolinií. Spokojeně se usazujeme na předem rezervovaná místa za křídle, prozkoumáváme místní entertainment systém a máme radost, že nám díky filmu cesta rychleji uteče. Po jedné hodině odpolední přistáváme na novém istanbulském letišti, je znát, že je to opravdu velké letiště, než zastavíme u stojánky, pojíždíme skoro dvacet minut. I následný přesun z rukávu až ke karuselům s kufry je přes všechny ty pohyblivé pásy a chodby zdlouhavý a navíc poměrně nudný. Jak je letiště nové, tak je spousta míst ještě nedokončených, obchody zavřené. Ten dlouhý přesun ale jednu výhodu má, když dojdeme ke karuselu, kufry už na něm jezdí, takže je jen popadneme a přesunujeme se podle značení do druhého podzemního podlaží, odkud odjíždějí autobusy HavaIst, zajišťující přepravu z letiště. V pokladně si kupujeme 4 lístky na linku číslo 8 směřující na letiště Sabiha Gökçen, řadíme se u odjezdové zastávky do řady a vyhlížíme autobus, který by dle jízdního řádu měl asi za 10 minut. Jízdní řády jsou ale jen informativní a tak do autobusu nasedáme asi za půl hodinky, času ale máme dost, tak nám to nijak nevadí, důležitější je, že sedačky jsou pohodlné, místa na nohy dost a teplota uvnitř úplně optimální. Cesta autobusem příjemně ukolíbává a tak postupně všichni začínáme klimbat, mně se podaří udržet oči otevřené k mostu sultána Selima Hrozného přes Bospor a tak mám možnost se pokochat nádherným výhledem. Pak ale i já usínám a probouzím se až kousek před letištěm Sabiha Gökçen. Venku jsou všude kaluže, zřejmě pěkně sprchlo, ale když z autobusu vystupujeme, už zase svítí sluníčko a venku je docela slušná prádelna. Přesunujeme se na letiště, opět se nám podaří se rychle zbavit kufrů, pak se tak různě poflakujeme po letišti, dáváme si v místním koutku s rychlým občerstvením něco k jídlu a čekáme na náš let. I tentokrát nám přeje štěstí, let není nijak opožděn a tak v půl osmé opouštíme Istanbul a za sledování filmů směřujeme podél jižního pobřeží Černého moře dál východním směrem. Po půl jedenácté večer dosedáme na mezinárodní letiště ve Tbilisi a po absolvování nezbytných procedur a vyzvednutím si kufrů zamíříme nejdříve k přepážce půjčovny Hertz, kde mám z domova zamluvené auto na celé tři týdny našeho pobytu. Hertz jsem volil z toho důvodu, že jako jedni z mála umožňují půjčit auto nejen v rámci Gruzie a Arménie, ale i na ježdění po Ázerbajdžánu. Se zástupcem půjčovny poměrně rychle vyplníme všechny potřebné papíry, dostávám informaci, že dokumenty potřebné k přejezdu hranic si mohu vyzvednout následující den v pobočce půjčovny v hotelu Radisson Blu kousek od centra a zamíříme na parkoviště k autu.

Obcházíme společně za svitu baterky stříbrné Mitsubishi Attrage a hledáme různá poškození, abychom je mohli zaznamenat do dokumentů o stavu vozidla v době zapůjčení. Je vidět, že ježdění po Gruzii má svá specifika, auto má drobné oděrky a škrábance úplně všude. Ale to jsou jen kosmetické záležitosti, jinak je pohodlné, kufry se nám do něj krásně vejdou a po pár kilometrech jízdy zjišťuji, že po stránce řízení, motoru a podvozku je naprosto v pořádku. Po dálnici míříme do centra města, Magda dle navigace v mobilním telefonu spolehlivě naviguje, ovšem dřevěný zátaras v ulici kousek od místa našeho zajištěného ubytování nás překvapil oba. Magda se statečně vydává pěšky potemnělou uličkou, já se naopak snažím od zátarasu vycouvat na blízké parkoviště a vydávám se za ní. Nacházím jí v družném hovoru s nějakým tatínkem a malým synem na procházce, společně volají majiteli našeho ubytování, který pro nás za chvíli přichází společně se svým dospělým synem, který jde se mnou k autu a odnaviguje mne na správné místo. Jsme už docela unavení a tak se jen rychle seznamujeme s naším na dva dny pronajatým domečkem, dáváme si sprchu a zamíříme na kutě.