Po raním probuzení a kontrole předpovědi počasí, zda-li nedošlo k nějaké změně a nechystá se konečně nějaké ochlazení ponecháváme v platnosti náš večer domluvený plán vykašlat se na polední prohlídku Vratislavy, neboť procházet se městem v 35°C není úplně ideální nápad a zamíříme raději na raní procházku po Lodži. Vydáváme se směrem k parku Prince Józefa Poniatowského, na snídani si zajdeme do nedalekého McDonald’s a ještě se chvíli procházíme po atraktivní hlavní třídě města, Piotrkovské ulici. S délkou 4 km jde o nejdelší pěší obchodní zónu v Evropě, je zde velké množství obchodů, barů, restaurací, kaváren a diskoték. Ulice je lemována dekorativními fasádami z dob průmyslového rozkvětu města v devatenáctém století a nachází se zde i chodník slávy, který připomíná osobnosti polského filmu. A všímáme si i neobvyklých soch, oslavující další kreativní osobnosti města, klavíru Artura Rubinsteina, Tuwimovu lavičku nebo sochu Wladyslawa Reymonta sedícího na velkém cestovním kufru. Začíná být docela slušně teplo a protože zbytek rodiny už se těší domu a z našeho výletu jsou všichni zážitků už přesyceni, vracíme se k autu a město opouštíme jižním směrem. U Katowic na benzínce opět dotankovávám nádrž do plna, kupujeme nějaké bagety a pití do auta a uháníme dál na Ostravu a po D1 s odbočkou u Humpolce dál domu. Tam přijíždíme po šesté hodině večerní, jsem moc rádi, že jsme po 17 dnech a celekm 5414 ujetých kilometrech opět šťastně doma. Ale s výletem jsme spokojeni, viděli jsem spoustu zajímavého a přivážíme si velké množství společných zážitků. Dnes jsme ujeli 631 km.

Ráno je opět nádherně slunečné, využíváme prostorné jídelny, Magda i příjemného posezení ve venkovním domečku a spokojeně snídáme z nakoupených zásob. Kolem deváté opět nandaváme vše do auta, klíček od ubytování vracíme dle dohody do schránky a vyrážíme severním směrem do Kamianiuki. Cesta je bezproblémová a tak po necelých pětačtyřiceti minutách parkujeme na poměrně velkém, ale téměř prázdném parkovišti před vstupní branou do Bělověžského pralesa. U pokladny prozkoumáváme možnosti, azbuku už jsme za ten poslední týden docela procvičili, takže volíme tříhodinový cyklovýlet s udávanou délkou 16km a s názvem „Lesní tajemství“ a pak návštěvu místní ZOO. S paní pokladní se pak na všem naší lámanou ruštinou domlouváme, zaplatíme a jdeme si vyzvednout kola. Dostáváme už trošku použitější kola značky Stadler, ale brzdy fungují a vše se zdá v pořádku a tak nasedáme a vjíždíme za bránu parku. Zamíříme nejdříve kolem několika ubytovacích zařízení k ZOO, ale hned na nás nějaká místní dáma cosi pokřikuje, zprvu nerozumíme, ale nakonec pochopíme, že do ZOO máme jít zřejmě pěšky a nejdřív si udělat onen cyklovýlet. Tedy dobrá, vydáváme se dle mapky východním směrem po asfaltce, projíždíme nádherným listnatým lesem, vzduch je nesmírně svěží a nám se dobře šlape. Dle mapky zastavujeme na zajímavých místech, tu březový háj s několika břízami s velkými nádory a poškozeními cizopasnou houbou, které připomínají hlavu zubra, tu vyschlá bažina zarostlá olšemi, která se na jaře stává neprůchodnou. Z asfaltové cesty sjíždíme na lesní cestu, projíždíme alejí obřích dubů, kdy věk stromů přesahuje 250 let a většina kmenů má průměr podstatně více než metr. Míjíme i krásné jasanové a olšové lesy, vždy podle toho, kolik je kde v půdě vlhkosti, přejíždíme kolem vodních ploch a zastavujeme i u krásné studny s dřevěným vyřezávaným obložením, s rumpálem a léčivou vodou. Vracíme se zpět ke vstupu do parku, vracíme kola a vydáváme se konečně podívat na výběhy se zvířaty. Některé jsou poměrně velké a máme tak možnost vidět daňky, jeleny a především zubry v téměř přírodním prostředí. Zato kotce pro některé šelmy, jako je medvěd, rys nebo vlci jsou velmi malé a zvířata tak žijí v poměrně nevyhovujících podmínkách. Na závěr ještě zamíříme do místního Muzea přírody, kde si máme možnost prohlédnout vycpaná zvířata v akcích ze života a přečíst pár informací o parku a jeho historie, některé cedulky jsou dokonce i v angličtině. Kolem druhé se vracíme zpět k autu, ještě u vchodu do parku kupujeme za poslední běloruské ruble pití do auta a park opouštíme západním směrem.
Silnice k hraničnímu přechodu Pieszczatka – Polowce má nový asfaltový povrch, provoz je téměř nulový a tak nám cesta rychle ubíhá. Ovšem až do okamžiku, kdy se proti nám vynoří pojicejní auto, které hned blikne, otáčí se a míří za námi. Zastavuji u krajnice a čekám, co se bude dít. Dva pojicajti umí anglicky jediné slovo a to „speed“ z čehož je mi jasné, že jsem zřejmě překročil povolenou rychlost. Chvíli se snažím svojí chabou ruštinou kát a omlouvat, policie kontroluje všechny doklady a vysvětlují mi udělenou pokutu. Ta je směšná, necelých deset rublů, problém je ovšem v tom, že hotovost už nemáme téměř žádnou a karta se použít nedá. A tak dostávám jen vyplněný papír s tím, že pokutu můžu zaplatit později na poště. Obávám se, že už cestou na hranici žádnou poštu nepotkáme. Za dalších pět minut přijíždíme na hranice, kde se alespoň z počátku zdá, že to půjde rychle, neboť aut zde není mnoho. Vyřizujeme nejdříve vývoz auta, opět nějaké to papírování v ruštině, ale zdá se to snazší, než při příjezdu do Ruska. Když však začínáme řešit s pohraničníky naše pasy, nastává nějaký problém. Zprvu vůbec nechápeme co se děje, zdá se, že je něco špatně se mnou, Magda i děti mají zřejmě narozdíl ode mne vše v pořádku. Je volána vyšší šarže a až asi po čtvrt hodině konečně zjišťujeme, kde je problém. Narozdíl od ostatních jsem k pasu nepřiložil imigrační kartičku, pohraničníci celou dobu řeší, jak jsem se mohl dostat do Běloruska bez ní, místo toho, aby se mne zeptali, jestli jí náhodou nemám. Vytahuji z auta vyplněnou a z hotelu orazítkovanou imigrační kartu, odevzdávám ji a pak už jde vše jak po másle. Dostáváme razítka do pasu a prostor běloruské hranice ani ne po půl hodině opouštíme. Větší zdržení však nastává na polské straně, kde před první závorou čeká dlouhá kolona aut, která se téměř nehýbe. Naštěstí je zde i duty free obchod, kde nakupujeme alespoň nějaké sušenky, čokolády a další pití, abychom na hranici netrpěli hlady. Až asi po dvou hodinách, kdy většinou jen nehybně stojíme, pak popojedeme pár mětrů a opět stojíme, se konečně dostáváme za závoru, kde se fronta rozděluje na občany EU a návštěvníky z jiných zemí. Z EU je tu jen pár polských aut a tak se k polské hraniční závoře teď již dostáváme poměrně rychle. Proběhne zběžná kontrola auta, našich pasů a pak už jen uháníme po silnici směrem na Varšavu. Nabrali jsme docela slušné zpoždění, cestou jen zastavujeme na benzínce dotankovat, dokupujeme další jídlo a pití do auta a až kolem půl desáté konečně přijíždíme do Lodže, kde máme zajištěné ubytování v ulici 6. srpna. Nacházíme parkování nedaleko apartmánu, dostáváme se pomocí od ubytovatele zaslaných kódů k dveřním zámkům dovnitř, rychle dáváme sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 496 km.

Ráno po probuzení zamíříme na snídani, v nabídce je klasická hotelová kontinentální snídaně doplněná o klasickou ruskou nabídku, tedy především ovesnou a pohankovou kaši. Po snídani se opět zabalíme, vrátíme na recepci klíčky a nesedáme do auta. Ještě se chvíli projíždíme centrem, pak po širokém prospektu míříme na jihozápad kolem velkých panelákových sídlišť, až se zase napojujeme na dálnici M1 a necháváme naši jednotku pípat při každém průjezdu mýtnou branou. Jedeme po ní asi hodinu a odbočujeme dle cedulí směrem na Mirský zámek. Pozdně gotický hrad z cihel a kamene byl vybudován za dob rytířů Velkoknížectví litevského, sestává ze čtvercové hradby opevněné pěti mohutnými obrannými věžemi, v každém rohu jedna a další nad hlavní vstupní branou a byl majetkem mocného šlechtického rodu Radziwillů. Parkujeme na parkovišti na dohled od zámku, kupujeme si vstupenky a jdeme na prohlídku. Jakožto neorganizovaní turisté se můžeme po zámku volně procházet jak je nám libo, prozkoumáváme jednotlivé místnosti a schodiště, prohlížíme si vystavené zbraně a další předměty. Venku se pak pocházíme kolem rybníka, parkem až k secesní kapli, jež je rodinnou hrobkou Svjatopolk-Mirských. Modrá obloha, zelený park a červenobílý zámek, celé je to krásně fotogenické a tak se ještě chvíli kocháme než se vracíme k autu. V něm pokračujeme asi půl hodinky jižním směrem, než parkujeme u dalšího zámku, který je rovněž zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, u zámku Ňasviž.
Komplex též patřil rodině Radziwillů a vznikal postupně od 16. století až do druhé světové války. Procházíme po mostku vedoucímu přes vodní příkop, branou ve vysokých hradbách a jsme na nádvoří. Platíme drobné vstupné za možnosti prohlédnout si nejen exteriéry, které jsou zadarmo, ale i interiéry. Opět si mimo jakékoliv organizované skupiny procházíme o samotě jednotlivé místnosti, prohlížíme si vystavené historické artefakty a obrazy, zdobené stropy, stěny a dřevěné podlahy i historický nábytek. Je vidět, že v Bělorusku zatím nejsou na individuální turistiku příliš připravení, organizované skupiny procházejí s odborným výkladem, my jsme odkázáni na malé ceduličky v každé místnosti, z nichž se anglicky dozvídáme jen to, kde se nacházíme. A popravdě jídelnu třeba poznáme dle nábytku i bez nápisu na cedulce. Takže informací příliš nemáme, ale zase se nám líbí ta volnost, kdy nás nikdo nijak nepopohání a my si můžeme jít vlastním tempem a ani si při focení s nikým překážet. Po příjemně strávené hodince opouštíme hradby zámku a ještě vedle v parčíku děláme pár fotek zámku i památníku vojákům padlým ve druhé světové válce s věčným ohněm a sochou vojáka se samopalem. Takhle vedle historického zámku se obzvláště vyjímá ten kontrast. Potkáváme se zde s ruskou rodinkou, kterou jsme viděli i u Mirského zámku, otec rodiny se s námi dává do řeči, zajímá ho odkud jsme a jak jsme se do Běloruska dostali. Chvíli si povídáme, oni jsou ze Samary a mají to tedy podstatně dál než my, ale podobně jako my rádi cestují a v Bělorusku se jim líbí. Ideální pro ně narozdíl od nás je, že víza nepotřebují a domluví se bez problému. Je hodina po poledni a protože dostáváme hlad, tak se rozloučíme a zamíříme k restauraci, kterou jsme viděli vedle parkoviště. Jmenuje se „У Каханкi“ a kupodivu mají menu i v angličtině, takže lépe rozumíme tomu, co jíme. Autem se pak vracíme na dálnici, po které další skoro tři hodiny v minimálním provozu jedeme po perfektně hladkém asfaltu. Na benzínové stanici na konci Brestu (konkrétně jde o TatNeft) odevzdáváme krabičku BellTollu, dostáváme potvrzení o navrácení zálohy a přeplatku zpět na platební kartu a zamíříme na ubytování do obce Klejniky. S ohledem na to, že teď již nemůžu na dálnici a musím se přes ní nějakým způsobem dostat chvilku kufrujeme, než se nám konečně podaří najít správnou cestu. Ubytování je úplně perfektní, máme pro sebe celý dům vybavený několika pokoji, společenskou místností i saunou, moc se nám líbí. Majitelé jsou velmi milí, asi půlhodinky si společně povídáme o životě v Bělorusku a EU, necháváme si poradit nejjednodušší cestu do Brestu a získáváme pár tipů na zajímavá místa.
V Brestu jsme za pár minut, nejdříve zastavujeme u malého krámku, abychom nakoupili nějaké suroviny na přípravu večeře a ke snídani, jsme překvapeni, jak je malý krámek vybaven a že zde berou i platební kartu. Po nákupu se vydáváme dle mapy v mobilu zkratkou přes nákladové nádraží a velký hřbitov plný hrobů vojáků z druhé světové války a mnoha památníků směrem k Brestské pevnosti. Ta je vůbec nejznámější dominantou města, slavná pevnost z roku 1833, jejíž obránci na začátku druhé světové války v roce 1941 předvedli extrémní nasazení a hrdinství v nerovném boji s německou armádou. Za první obranný val vcházíme kolem trosek západní pevnosti, pak objevuji v mapě v mobilu další zkratku, ze které už rodina není tak nadšená, protože skrz vysokou trávu a roští se nejde úplně ideálně, ale po pár stovkách metrů jsme konečně v centru pevnosti. Nejdříve míjíme Posádkový kostel sv. Mikuláše, postavený v byzantském stylu v polovině 19. století, do kterého na chvíli nakoukneme. Blížíme se k vysokému obelisku a grandióznímu betonovému pomníku, který na pozadí sovětského praporu v podobě sochy mužské hlavy symbolizuje odhodlaného obránce pevnosti. Působí to na nás dost šíleně, jak svým provedením, tak monumentálností, víc se nám líbí vedle hořící věčný oheň a památník jednotlivých bitev s hroby 850 obránců pevnosti. Kousek odsud si procházíme mezi zbytky zdí, vedle vystavených děl a tanků, všude srpy a kladiva a přicházíme k další ohromné soše, tentokrát plazícího se vojáka. Ten drží v natažené ruce helmu a prahne po vodě, symbolizuje utrpení vojáků po té, co Němci první den odřízli pevnost od pitné vody. Kolem již zavřeného pevnostního muzea opouštíme centrum pevnosti, jdeme po pěšinách kolem Východní pevnosti a přes Severní bránu slavné místo opouštíme. Tentokrát již nevolím žádnou zkratku a ulicemi procházíme až k nádraží a autu, abychom kolem deváté stáli na dvorku vedle našeho parádního ubytování. Uděláme si večeři, ještě si s dětma na chvíli zahrajeme karty a po sprše jdeme spát. Dnes jsme ujeli 423 km.

Ráno jsem měl v plánu probudit se dřív a vydat se sám na procházku do místního Kremlu, když bydlíme malý kousek od něj, ale bohužel se nezadařilo a já zaspal. A tak vstáváme všichni společně, dáváme si snídani, opět balíme náš malý pojízdný cirkus do auta a vracíme do schránky klíče od ubytování. Ze Pskova vyrážíme po mezinárodní silnici E95 na jih, silnice je široká a pohodová, provoz minimální a tak cesta příjemně ubíhá. Jediná komplikace nastává na benzínce Lukoil kousek za Pskovem, kde jsem zastavil natankovat, neboť hladové oranžové oko už opět svítí. Ceny nafty a ostatně i benzínu jsou pro nás více něž milé (44 rublů tj. necelých 16 Kč za litr), ovšem když se místní obsluha snaží zastrčit tankovací pistoli do hrdla nádrže, nevede se. Vím, že už bych k další benzínce dojížděl na výpary a tak se po chvilkové domluvě dohodneme, že sice bude tankovat pomalu, ale naftu do nádrže dostane, což se asi po dvaceti minutách i daří a já odjíždím s ukazatelem opět na stavu plno. Držím se cedulí MAПП Лобок (mezinárodní automobilový přechod Lobok) a doufám, že se nám podaří projet. Původně jsem na základě informací o problémech na hranicích mezi Ruskem a Běloruskem pro cizince počítal s tím, že ze Pskova se vydáme směrem na Lotyšsko a přes hraniční přechody Ubylinka a pak Silene využijeme pro cestu do Běloruska tuto zemi. Ale Vláďa mi doporučil, ať to zkusím napřímo, že pokud to klapne, tak ušetřím pár hodin stání na hranicích a pár naježděných kilometrů, když ne, tak si holt pár kilometrů zajedu. Když přijíždíme na hranice, vypadá to slibně, před námi jen jedno auto, řidič podal z auta pas mladíkovi v zelené vestě, ten jej vrátil a bylo vyřešeno, auto projíždí dál do Běloruska. Když však u mladíka zastavujeme mi a podáváme mu z okýnka naše pasy, situace se komplikuje. Nejdříve jsme donuceni odstavit auto na stranu, mladík odchází na konzultaci do budky, odkud k nám po chvíli přichází mladý voják a říká, že máme problém. Že přechod je určen jen pro občany Ruska a Běloruska a cizinci jej nesmí využívat a musí přejíždět o cca. 100 km vedle přes Lotyšsko. Chvíli se naší lámanou ruštinou domlouváme, vysvětlujeme si vzájemně, co se dá a nedá a nakonec, když vojákovi popisujeme náš plán další cesty přes Bělorusko a pak domu, vrací nám pasy a dovoluje nám přes hranice projet, i když neopomene podotknout, že je to jen pro tentokrát, že příště už tudy jet nemáme. Ujišťujeme ho, že už tudy nikdy nepojedeme, nasedáme do auta a úspěšně překračujeme Rusko-Běloruskou hranici, hurá. Silnice za hranicí je stále pohodová, provoz minimální a tak cesta příjemně ubíhá. Když se přiblížíme k prvnímu trošku většímu městu, kde by podle navigace měla být banka i s bankomatem a tedy možnost získat běloruské ruble, sjíždíme z hlavní silnice a vydáme se na průzkum. Konkrétně jde o město Lepel (Лепель) a bankomat nacházíme hned na první odbočce z hlavní ulice, vybíráme 500 běloruských rublů a s ohledem na to, že je jedna hodina a my jsme ještě nic neobědvali, rozhodujeme se pokusit se najít i nějakou restauraci. Ovšem po několika kilometrech naježděných převážně po prašných cestách a nalezení dvou zavřených podniků to vzdáváme a nakupujeme v místním dobře vybaveném obchodě nějaké pečivo, šunku, jogurty, sušenky a další pochutiny a hlad je protentokrát zažehnán. Pokračujeme dále směrem na Minsk, vím, že před Minskem najedu na místní dálnici a že jako cizinec musím za její použití zaplatit a tak hledám místo označené velkým logem BellToll, kde bych mohl pořídit jednotku pro platbu elektronického mýtného. Pořízení palubní jednotky je poměrně jednoduché, dokumenty jsou i v angličtině, tak je rychle vyplníme, složíme kauci za krabičku a nabijeme ji 20 rubly, což by dle paní za přepážkou na naší cestu přes Bělorusko mělo stačit. Při jízdě po dálnici pak v jednotce při průjezdu mýtnou branou pípne a strhne se konkrétní obnos dle projetého úseku, jak prosté a rychlé. Průjezd Minskem je dle navigace poměrně jednoduchý, provoz není nijak hustý a tak kolem půl čtvrté parkujeme na velkém parkovišti před hotelem Bělarus, kde máme pro dnešní noc zajištěné ubytování. Díky tomuto hotelu a jeho orazítkovanému potvrzení ubytování jsme získali běloruské turistické vízum a i díky tomuto hotelu získáváme na recepci razítka na naše imigrační kartičky. Věci hodíme na pokoj a vyrážíme na prohlídku centra. Od hotelu zamíříme kolem památníku Alexandra Puškina na nábřeží řeky Svislač, procházíme se po chodníčcích kolem Ostrova slz, kde je památník obětem války v Afghánistánu. V podobě kaplička se sousoším plačících žen a fontány v podobě anděla ronícího slzy, odtud i název celého ostrůvku.
Pokračujeme dále až na máměstí s hlavním pravoslavným chrámem, Katedrálou svatého Ducha, barokní bílé budově se zelenými střechami. Kousek vedle je i původní klášter, na náměstí pak děláme fotku vedle sochy Městských vah s fotogenickým pozadím. Dále kolem budovy radnice zamíříme ke kostelu Sv. Panny Marie a pak zpět k chrám svatých apoštolů Petra a Pavla mezi paneláky. Procházku centrem končíme u KFC s úžasnou betonovou plastikou hrdých budovatelů Sovětského svazu. Bizarní podívaná, monumentální plastika symbolizující rozkvět socialismu, pod ní jako kontrast symbol kapitalismu v podobě amerického fastfoofu a za tím vším kostel. Zamíříme zpět k hotelu, cestou se zastavujeme u restaurace Starovilenská krčma, na jejíž terase u řeky Svislač si dopřáváme vynikající večeři. Po návratu z krátké prohlídky městem já s dětma ještě využíváme otevřeného bazénu a do desíti do večera využíváme všech jeho možností. Pak už se jen z vyhlídky v hotelu pokocháme výhledem na noční osvětlené centrum města a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 571 km.

Ráno vstáváme už kolem sedmé, uděláme si snídani a sbalíme naše věci zpátky do tašek a kufrů. Vše odnosíme do auta, vyjíždím ze dvora, Magda vrací klíčky do schránky a pomalu opouštíme Petrohrad. Ulice jsou takhle v neděli po ránu téměř prázdné a tak bez nějakého většího zdržení za půl hodinky zastavujeme v jedné z uliček města Puškino, kdysi zvaného Carskoje selo, nedaleko od vyhlášeného komplexu Kateřinský palác. Trošku bloudíme kolem plotu a zavřené brány, než se nám konečně podaří nalézt vchod do zahrad, kde platíme první vstupné a po antukově červených chodníčcích mezi vzorně upraveným trávníkem a kvetinovými záhony míříme k baroknímu Kateřinskému paláci. Ten nechala své matce Kateřině Veliké postavit její dcera Alžbeta I. Míjíme 300 metrů dlouhé modro-bílé průčelí, doplněné sloupy, basreliéfy a sochami, s ornamenty pokrytými plátkovým zlatem. Zjišťujeme, kde se dají koupit individuální vstupenky, opět s dvojí cenou pro Rusy a zahraniční turisty a stavíme se do první dlouhé fronty. Vypadá to na dlouho a tak zatímco já zůstávám v davu lidí, Magda se s dětmi a fotoaparátem vydává na prohlídku parku. A během té hodiny, než se mi podaří dostat se na řadu a vstupenky koupit, zvládnou si projít celý francouzský park se všemi jeho pavilony, altány, mostky a jezírky. Po té zamíříme do druhé fronty, tentokrát ke vstupu do samotného paláce, zde to probíhá podobně pomalu, celé to zdržuje kontrola tašek u vstupu a tak po dvou a půl hodinách po příjezdu konečně nandáváme na boty návleky a vydáváme se po nádherných parketových podlahách do jednotlivých sálů.
Opět jako individuální návštěvníci máme prostor sami pro sebe, vždy se pohybujeme mezi jednotlivými skupinami s ruským průvodcem. Na jednu stranu nám to vyhovuje, na druhou opět téměř nikde nejsou žádné popisky v angličtině a tak musíme využít našeho knižního průvodce, abychom se něco dozvěděli.
Začínáme v ohromném Velkém sále, ve kterém se pořádaly plesy, všude zrcadla se zlatým zdobením, velká okna, stěny s pozlacenými anděly a girlandami, přes celý strop se táhne freska Triumf Ruska. Je tu i dost lidí, ale podívaná je to ohromující. Prohlížíme si i drobné detaily u zrcadel a vidíme um tehdejších mistrů a mistrovství, které zde jejich šikovné ruce zanechaly. Přes Státní schodiště a jídelnu míříme pomalu k nejslavnější místnosti paláce, do legendární Jantarové komnaty. Místnost je to opravdu fantastická a přestože je to jen přesná kopie dle fotodokumentace, protože originál po druhé světové válce zmizel neznámo kde, fotit zde je v jako jediné místnosti celé prohlídky zakázáno. Dělám alespoň bez blesku nenápadně jednu fotku, podobnou výzdobu s medově jantarovými odstíny a mozaikami s jaspisu, lazuritu, onyxu, achátu a křemene jsme zatím nikdy nikde neviděli. Následuje Obrazový sál s díly vlámských, italských a francouzských mistrů a další nádherné místnosti, jejichž názvy místností jsou nejčastěji odvozeny od jejich výbavy či vzhledu. Všechny jsou ale vzorně upravené, s dobovým dřevěným vyřezávaným nábytkem, drahým porcelánem a někde i v rozích s velkými barokními kachlovými kamny z bílo-modrých kachliček. Touláme se celým palácem více než hodinu, místnost za místností a nevěřícně si prohlížíme tu nádheru. Po prohlídce paláce si venku ještě všimneme nevýrazné cedule zvoucí na prohlídku Studených lázní a Achátových komnat, kupujeme vstupenky, opět pro zahraniční turisty dražší než pro domácí a jdeme se podívat do budovy z 80. let 18. století, navržených jako letní pavilon. Ten má dvě patra, ve spodním byla studená i teplá koupelna, lázně a sauna, ve druhém pak místnosti pro relaxaci. A zde jsme opět unešení, místnosti jsou vykládané achátem, jaspisem, malachitem, lazuritem a alabastrem, všude jsou úchvatné parketové podlahy, sochy, pozlacené štuky a fresky. Jsme moc rádi, že jsme toto místo nevynechali.
Venku se pak ještě chvíli procházíme parkem, nacházíme výstavu fotografií, připomínajících historii místa a především stavu během a po druhé světové válce, je vidět, že rekonstrukce musela být velmi náročná. Kolem půl třetí jsme zpátky u auta a opouštíme toto nádherné místo směrem na jihozápad. Jedeme nejdříve po víceproudé silnici, ale pruhů postupně ubývá, až pak jedeme po dlouhé kilometry rovné klasické silnici, ale provoz není nijak velký, je plynulý a tak cesta docela ubíhá. Kolem nás dlouho jen březové háje a borové lesy, až konečně kolem šesté odbočujeme z hlavní silnice do ulic Pskova. Jedeme až do samého centra, kde máme nedaleko řeky Veliké zajištěný apartmán. Nedaří se nám najít správný vchod a tak si voláme s paní majitelkou, která nás navede a ubytovává nás v moc hezky zařízeném bytě. Kocháním se bytu se však dlouho nezdržujeme a vydáváme se na krátkou procházku najít nějakou restauraci a dát si večeři. Což se daří po ani ne 300 metrech, kdy nás zaujme japonská restaurace Wasabi, interiér tak akorát, nabídka pro každého z nás a ukazuje se, že to nebyla špatná volba. Sytí se vydáváme na podvečerní procházku městem, docházíme ale jen na náměstí Lenina s jeho sochou v nadživotní velikosti a se zdejší univerzitou. Chtěl jsem naší procházku Pskovem protáhnout až k místními Kremlu, ale Magdu trochu bolí hlava a dětem se nijak zvlášť nechce a tak to otáčíme a vracíme se na pokoj. Dáváme si sprchu, ještě pouštíme na notebooku film a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 311km.

Ráno po probuzení zamíří Magda nejdříve do krámku naproti, aby nám nakoupila něco ke snídani, kterou si společně uděláme a před desátou se opět všichni vydáváme ven na ulici. Na Něvském prospektu však nezamíříme jako obvykle doleva, ale vydáváme se doprava směrem k hlavnímu nádraží, abychom na Náměstí povstání sestoupili do metra a přesunuli se dvě stanice po červené lince na Náměstí Lenina. Odsud se vydáváme pěšky směrem k Něvě, abychom kolem jedenácté konečně zahlédli Auroru, křižník nasazený v rusko-japonské válce, první světové válce a od roku 1917 symbol bolševické Velké říjnové revoluce v Rusku. Ovšem nástupní mostek je zavřený a z nápisu opět jen v azbuce u pokladny zjišťujeme, že se bohužel na palubu nepodíváme. Přestože v dnešní době již slouží loď jen jako muzeum, dál patří ruskému námořnictva a zítra se bude účastni oslav Dne námořnictva. A protože je potřeba vše připravit, vyčistit, máme dnes smůlu. Vysvětlujeme situaci i několika dalším zahraničním turistů, kteří azbuce nerozumí a jsou trochu bezradní z toho, proč je zavřeno. A tak jen uděláme pár fotek a vydáváme se pěšky přes Trojický most až na Palácové náměstí, kde je vystavena spousta historické sovětské i soudobé ruské vojenské techniky. Cestou se stavíme na obědě v rychlém občerstvení Subway a každý si dáváme svou oblíbenou bagetu. Před budovou Zimního paláce je vybudováno pódium, na kterém se střídají vojenské a námořnické kapely, vše se nacvičuje na zítřejší oslavy. A tak jako včera ráno raději zamíříme k přístavišti za budovy Ermitáže k Něvě a tentokrát volíme projížďku lodí po Petrohradě.
Po druhé hodině nastupujeme na palubu nízké výletní lodi a pohodlně usazeni plujeme přes Něvu k Petropavlovské pevnosti a průlivem kolem Dělostřeleckého muzea. Rozhlížíme se kolem sebe, když opět přes Něvu vjíždíme do Fontanky, řeky protékající samým centrem Petrohradu. Po jeho založení tvořila tato řeka jeho jižní hranici, současný název má podle toho, že se z ní brala voda pro fontány v okolí Letního paláce. Dům Petra Velikého a jedna z prvních budov ve městě je právě vedle nás, stejně jako vedlejší Letní sad, oblíbený veřejný městský park. Plujeme kolem Michajlovského či Inženýrského zámku, opevněné rezidence cara Pavla a po chvíli na druhé straně vidíme zlato-žlutou fasádu Šeremetěvova paláce za majestátní tepanou bránou. Podjíždíme Aničkovův most, který již dobře známe z cest po Něvském prospektu a plujeme na dohled od Chrámu Nejsvětější Trojice s nádherně modrými kopulemi s zlatými hvězdami. Pak odbočujeme do Krjukovského kanálu. Kocháme se pohledy za modrobílou Námořní katedrálu svatého Mikuláše se zlatými kopulemi i nedaleké Mariinské divadlo. Kousek za ním odbočujeme doprava do řeky Mojka a plujeme podél Jusupovského paláce, kde byl zavražděn pověstný Grigorii Jefimovič Rasputin. Podplouváme Modrý most, prohlížíme si z paluby lodi Mariinský palác, kde zasedala Státní rada a po rozpadu carského režimu Rada ministrů a Prozatímní vláda. U zimního paláce odbočujeme do kanálu pod Zimní most a za chvíli jsme zpět v přístavišti. Celkem dvě hodiny dlouhá plavba se nám moc líbila, v teplém červencovém počasí bylo u řeky příjemně a celou cestu bylo na co koukat. Pěšky se vydáváme po nábřeží řeky Něvy, na které kotví jedna vojenská loď za druhou včetně několika ponorek. Jdeme podél budovy Admirality s centrální věží zakončenou pozlacenou věžičkou až k Bronzovému jezdci, vyhlášené jezdecké soše Petra Velikého. Procházíme se Alexandrovskou zahradou, kde se trošku rozdělujeme a když se posléze scházíme u Katedrály sv. Izáka, zjišťujeme, že nám chybí Markétka. Naštěstí si pamatuje naší společnou domluvu vždy se vrátit na místo, kde jsme se naposledy viděli a tak ji po chvíli nacházíme plačící u Bronzového jezdce.
Nyní již kompletní si zpět u Katedrály sv. Izáka se zlatou kupolí kupujeme vstupenky jak na ochoz pod kupolí, tak na prohlídku interiérů, i když si uvědomujeme, že asi nemáme na oboje dost času, jsou čtyři hodiny a katedrála zavírá v pět. Stoupáme pomalu v davu turistů po 262 schodech do třetí největší katedrální kupole v Evropě a z jejího ochozu si užíváme nádherný panoramatický výhled na celé centrum Petrohradu, na všechny jeho paláce, kostely i řeky. Spolu s námi je na ochozu velké množství turistů a tak i sestup zpět před katedrálu trvá poměrně dlouho. Když se konečně dostáváme ke vstupu do interiérů, hodinky ukazují za deset minut pět a dovnitř nás již nepustí. Co se dá dělat, zamíříme na vedlejší náměstí sv. Izáka a z něj ještě děláme několik fotek krásné katedrály. Vracíme se na Něvský prospekt, zajdeme si na večeři do nám již dobře známého bufetu Marketplace a pokračujeme dál až ke Katedrály Panny Marie Kazaňské. Ta patří k vůbec největším kostelům ve městě, procházíme se její polokruhovou kolonádou korintských sloupů z karelské žuly i interiérem, ač zrovna probíhá bohoslužba. Snažíme se chovat co nejméně nápadně a potichu, abychom si prohlédli hrobku maršála Kutuzova, nad níž visí ukořistěné napoleonské prapory i vzácnou ikonu Matky Boží Kazaňské. Pak už je pokračujeme dál po Něvském prospektu až k našemu pronajatému bytu, pouštíme si ještě na notebooku film a jdeme spát. Dnes jsme ujeli autem 0 km.

Po snídani v apartmánu z nakoupených zásob se vydáme pěšky na nám již známou blízkou stanici metra Majakovskaja a přibližujeme se metrem do centra. Míříme za budovu Ermitáže k Něvě, odkud vyjíždějí lodě k Peterhofu. Platíme lístky na Meteor, křídlatou tryskovou loď také zvanou „raketa“(zpáteční za 5000 rublů pro náš všechny), vystojíme si kratší frontu, pohodlně se usazujeme a za chvíli kolem desáté vyplouváme. Nějakou dobu plujeme pomalu po Něvě a po Malé Něvě, kdy máme možnost obdivovat moderní část města včetně fotbalového stadionu, který nedávno hostil mistrovství světa ve fotbale a nejvyšší mrakodrap Evropy, 462 metrů vysoký Lachta Centr. Pak už ale Meteor nabírá cestovní rychlost a vznáší se nad hladinu, pod kterou zůstávají jen proudnicová křídla. Asi půlhodinky se kocháme pohledy na Finský záliv a okolo plující lodě, abychom nakonec přistáli u dlouhého mola a spolu s s davem dalších turistů loď opouštíme. Stojíme menší frontu u první pokladny, snažíme se zorientovat ve vstupném, abychom nakonec pochopili, že zde zaplatíme jen za vstup do areálu a následně si u každého dalšího z turitických lákadel musíme zakoupit další vstupenky. Chvíli po té nám ale padá brada, vstupujeme na promenádu, na jejímž konci je Samsonova fontána, Velká kaskáda a za nimi Velký palác, neskutečný pohled. Všichni turisté zastavují a fotí, my nejsme výjimkou. A čím jdeme blíž, tím to celé působí impozantněji, dole zlatý Samson bojuje se lvem, kolem kamenné a zeleno-zlaté keramické schody s neskutečným množstvím vodních proudů, vodotrysků, dalších pozlacených soch a basreliéfů. Nad tím žlutý, bílý a zlatý Velký palác, modré nebe s bílými obláčky a všude kolem upravený sytě zelený trávník a další parková úprava. Nemůžeme se na to vynadívat. Všímáme si fronty před vstupem do Velkého paláce, tak se do ní postavíme, přitom z nápisů v azbuce nedaleko nás zjišťujeme, že zde není pokladna pro prodej lístků, tak tu se vydává pro změnu hledat Magda. A je úspěšná a tak zatímco my stojíme frontu ke vstupu, tak ona stojí o něco menší frontu na vstupenky. I zde funguje systém dvojích cen, pro cizince je vše dvakrát dražší a tentokrát chtějí vidět i pas, tedy ruština při snaze získat levnější vstup nestačí. Se vstupenkami se vrací Magda za námi a společně ještě skoro čtvrt hodiny čekáme, než se nám daří dostat dovnitř.
Dostáváme papuče a procházíme jednotlivé státnické místnosti a carská apartmá. Všude pozlacené sochy a vázy, stropní malby, štuková výzdoba, zdobené římsy a závěsy, křišťálové lustry a nádherná parketová podlaha. Taneční sál je plný zrcadel a pozlacených svícnů, v Trůnním sále stojí nádherný zlatý trůn se šarlatovým čalouněním a vyšívanou orlicí, obdivujeme i Čínské pracovny a Obrazový sál. V celém paláci se pohybujeme mimo skupiny s průvodcem, což má sice tu výhodu, že máme spoustu míst sami pro sebe a můžeme se pohybovat svým vlastním tempem a zdržet se, jak dlouho kde chceme. Nevýhodu to má v tom, že nikde nejsou žádné popisky a tak abychom tušili, kde jsme a co vidíme, musí nám vypomáhat náš knižní průvodce. V paláci trávíme více než hodinu, opouštíme jej kolem jedné odpolední a protože dostáváme hlad, zamíříme do parku kupit si ve stánku něco k jídlu. Když ale vidíme nabídku a ceny, kupujeme jen něco malého pro děti a pití pro nás všechny. Protože začíná být docela teplo, kupujeme si vstupenky do několikapatrové jeskyně pod kaskádou, kde máme možnost vidět obrovské trubky, které všechny fontány napájejí, ale i místa sloužící pro pořádání neformálních večírků. V jedné z jeskyní je i stůl s ovocem, pro které pokud se návštěvník natáhne, čeká ho sprška z vodních trysek. Z čeho máme ale největší radost je závěr celé placené prohlídky, kdy vstupujeme přímo do středu Velké kaskády. A tak se pohybujeme přímo kolem pozlacených soch, sedáme si na schody a fotíme se.
Dál zamíříme do Dolního parku, procházíme se po upravených cestičkách kolem dalších fontán a vodotrysků. Míjíme a fotíme Kaskádu u Šachového kopce, kde se valí voda po kostkované skluzavce lemované sochami řeckých a římských bohů, dvě velké Římské fontány, Pyramidovou fontánu s tryskami v sedmi patrech i Smrkovou fontánu, která vypadá jako strom. Přecházíme přes Samsonův kanál a pokračujeme do druhé části parku, kde se kocháme Adamovou a následně Evinou fontánou, Lví kaskádou, která připomíná řecký chrám i Kaskádou na Zlatém kopci s mramorovými a pozlacenými schody. Docházíme až k velkému rybníku u paláce Marly a kolem zdejšího sadu docházíme k Finskému zálivu, odkud je v dálce vidět Petrohrad a děti využívají toho, že si mohou zmáčet ve vodě ucaprtané nohy. Kolem páté jsme zpět u přístavního mola, nasedáme do rakety a necháváme se odvézt zpět k Zimnímu paláci, kde jsme za necelou půl hodinku. S Vláďou a Nasťou se opět setkáváme u stanice metra Majakovskaja a vyrážíme společně na večeři, tentokrát do gruzínské restaurace Kacha Bar v Rubinsteinově ulici. Ochutnáváme výborné gruzínské jídlo a posloucháme vyprávění našich přátel o jejich cestovaní po Gruzii a říkáme si, že bychom se i my měli na Kavkaz vyrazit podívat. Po večeři doprovodíme děti na pokoj a s Vláďou a Nasťou ještě zamíříme na jednoho ze zdejších pivních barů. Zdejší pivní lístek nabízí snad stovku piv z pivovarů celého světa a tak si každý dle své chuti objednáváme a při popíjení si společně povídáme. Před půlnocí se s Vláďou a Nasťou loučíme u vstupu do metra a sami ještě zamíříme zpět na nábřeží Něvy k Palácovému mostu, kde si chceme užít noční otevírání mostů. Magda aby něco viděla, tak stojí na spodku lampy pouličního osvětlení, já díky své výšce vidím bez problému. Začíná hrát hudba a za záplavy blesků fotoaparátů a mobilů se most začíná zvedat. Všechno je hezky nasvícené, zvedání mostu plynulé a hudba to celé jenom podkresluje. Na Něvě je kolem mostu velké množství různě velkých osvětlených plavidel, které se po zvednutí mostu dávají do pohybu, na nábřeží proudí davy lidí, bouchá se šampaňské, prostě taková menší veselice. Kolem nasvíceného Zimního paláce a osvětleného Palácového náměstí, kde všude slaví skupinky lidí se vracíme na Něvský prospekt a po jedné hodině noční jsme zpět na bytě. Děti už spí, tak je hned po sprše následujeme. Dnes jsme ujeli 0 km, ale pěšky nachodili bezmála 25 km.

Díky tomu, že jsme šli večer brzy spát se probouzíme docela časně, z nakoupených potravin si uděláme v bytě snídani, u které se snažíme dle mapy naplánovat cestu do centra a díky funkční wifi se přes WhatsApp domlouváme na srazu s naším kamarádem Vláďou a jeho ženou Nasťou, kteří za námi mají odpoledne dorazit z Moskvy. Vše se daří a tak po snídani vyrážíme do ulic města, máme to sice jen pár metrů na stanici metra Majakovskaja, ale říkáme si, že metrem se tu ještě najezdíme a že díky tomu, že máme čas, dáme ty tři kilometry k Zimnímu paláci pešky. Cesta není nijak komplikovaná, kousek za rohem od našeho ubytování je Něvský prospekt a po tomto bulváru dojdeme až za řeku Mojku, kde odbočujeme pod Vítězný oblouk, který připomíná vítězství Ruska nad Napoleonem, na Palácové náměstí. Před námi zelenobílá budova Zimního paláce, za námi téměř 600 metrů dlouhá do oblouku stavěná budova generálního štábu, uprostřed vysoký Alexandrův sloup, stojíme s otevřenou pusou nad rozlehlostí tohoto prostoru i krásami klasicistních budov. Před Zimním palácem stojí pódium a je zde několik obehnaných prostor, zjišťujeme, že se za pár dní chystá velká sláva, oslavy Dne námořnictva. To nám ale nabrání v tom si udělat několik fotek celého náměstí a hned zamířit k budově Zimního paláce, neboť uvnitř se nachází Ermitáž, muzeum založené Kateřinou Velikou s rozsáhlými sbírkami umění, kulturních exponátů a starožitností. Obcházíme frontu turistů u pokladem, protože vstupenky na dnešní den jsme si koupili z domova přes internet a do budovy vstupujeme v deset hodin současně s otevírací dobou bočním vchodem, která je právě pro držitele těchto vstupenek určena. Dostáváme plánek, kterého se hned ujímá Vojta a my mu všichni diktujeme, co hlavně musíme vidět a je na něm, aby vybral optimální cestu. Je nám totiž jasné, že celé obrovské muzeum se všemi jeho exponáty nemáme šanci projít a tak si vybíráme jen to co nás nejvíce zajímá. Nejdříve zamíříme do sbírek Starého Egypta, kde obdivujeme sarkofágy, mumie, hieroglyfy na papyru i amulety, figurky šabti a další sbírkové předměty. Nevynecháváme ani místnost s asyrskými a mezopotámskými památkami, s deskou z Palmyry i vyrytými příběhy z Eposu o Gilgamešovi. Přes nádherné Jordánské schodiště procházíme do státnických místností a kocháme se nádherně zdobenými sály, všude pozlacené štukování, mramor, fresky a římsy, křišťálové lustry, tyto pohádkové interiéry dávají punc výjimečnosti celé galerie. V místnostech s obrazy si v každé opět vybíráme jen to nejzajímavější, z francouzského malířství díla Renoara, Moneta, Gauguina a Cézanna, v italském umění pak Leonardovu Madonu s dítětem, plátna od Tintoreta, Caravaggia, Tiziana i sochy od Michalangela. U všech děl jsou vedle popisků v azbuce i popisky v angličtině a tak i děti mají možnost zjistit jak se které dílo nazývá a kdo je jeho autorem. V místnostech se sbírkami holandského a vlámského umění pak již kolikrát jen posedáváme a nevěřícně hledíme na množství obrazů od Rembrandta, Rubense i Van Dycka. Ve třetím patře pak ještě nevynecháváme jedinečnou sbírku prací Matisse a Picassa, všude je tu relativně dost turistů, ale zatím je pořád dostatek prostoru si vše prohlédnout a užít. Úplné volno a příjemný chládek je pak v expozicích artefaktů z archeologických vykopávek ze Sibiře, které jsme zatím nikde jinde neměli možnost shlédnout. Poprosím Vojtu ať mne ještě podle plánku dovede nejkratší cestou k mým oblíbeným předmětům ze starého Japonska a pak se již začínáme pomalu ubírat směrem k východu. Při pohledu do plánků je nám jasné, že jsme toho spoustu vynechali, ale dojmů už jsme úplně plní, i dětem se v Ermitáži moc líbilo.
Venku na Palácovém náměstí u Alexandrova sloupu čekáme na Vláďu s Nasťou, zjišťujeme, že mají trošku zpoždění a tak ještě obejdeme budovu Zimního paláce až k řece Něvě, přes kterou vidíme Petropavlovskou pevnost a množství vojenských lodí, které zde kotví právě kvůli připravovaným oslavám Dne námořnictva. Popojdeme i kousek na Palácový most, odkud je pěkný pohled na Zimní palác i další paláce na nábřeží řeky Něvy. Kolem druhé jsme zpět u Alexandrova sloupu a konečně se s našimi kamarády vítáme. Protože máme všichni hlad, tak jako první bod našeho setkání společně zamíříme po Něvském prospektu do bufetu Market place na oběd. Spokojení a sytí se následně vydáváme podél Gribojedova kanálu k Chrámu Kristova vzkříšení (Spas na Krovi), bohatě zdobeného pravoslavného kostela z konce 19 století, postaveného na místě, kde byl zavražděn car Alexandr II. Zaplatíme vstupné, vystojíme kratší frontu a pak si přes půl hodiny s hlavou zvrácenou prohlížíme krásný interiér kostela, který celý zdobí barevné mozaiky. Přes prostranství Martovo pole a Trojický most se následně dostáváme na druhou stranu řeky Něvy k Petropavlovské pevnosti.
Na Zaječím ostrově, na kterém pevnost stojí, si sedáme do trávy před vstupní branou, je hezké počasí, Markétka se brouzdá na pláži v Něvě a my všichni chvíli relaxujeme a povídáme si. Po páté se vydáváme do areálu pevnosti, procházíme Ivanovou bránou, obejdeme všechny zdejší bašty a nevynecháme ani Katedrálu sv. Petra a Pavla s pozlacenou věží a hrobkami romanovských panovníků. Pevnost opouštíme před šestou hodinou stejnou bránou, kterou jsme do ní vstoupili a nedaleko Petrohradské mešity vstupujeme do stanice metra Gorkovskaja, loučíme se prozatím s Vláďou i Nasťou, kteří pokračují po své ose a domlouváme se na setkání na zítřejší podvečer. Metrem jedeme s přestupem na stanici Něvský prospekt na nám nejbližší stanici Majakovskaja, nezamíříme ale ještě do pronajatého bytu, ale do nedalekého nákupního domu Něvské centrum. V obchoďáku se totiž nachází jedna z restaurací rychlého občerstvení McDonald’s, na jehož návštěvu dostaly děti chuť, my si s Magdou dáváme v nedalekém ruském bufetu vynikající bliny. Po návratu do bytu si celí ucaprtaní jen pouštíme film na notebooku, spácháme nějakou tu hygienu a zamíříme na kutě. Dnes jsme ujeli 0 km, zato pěšky jsme nachodili bezmála 25 km.

Ráno vstávám před sedmou, abych vyrazil ven zaplatit do parkovacího automatu pár euro za parkování, protože zadarmo je to jen do 7:00 a náš odjezd odhaduji opět kolem kolem deváté. Po návratu probudím zbytek rodiny, uděláme si snídani, zabalíme věci a před devátou opouštíme hlavní město Estonska východním směrem po dálnici T1. Po čtyřiceti minutách využívám na dálnici levý odbočovací pruh, což je opět jedna z věcí, na kterou ať už od nás nebo z cestování po dálnicích na západ od nás vůbec neznám, abych se dostal do protisměru a mohl pak odbočit doprava na menší okresku, která nás po chvíli dovede k naší první dnešní zastávce, kterou je Vírské rašeliniště (Viru Raba). Parkujeme na malém lesním parkovišti, studujeme informační cedule a plánek a vydáváme se na procházku hezkým borovicovým lesem. Po nějaké době ale země pod nohama začíná měknout, lesní cesty začíná nahrazovat jednoduchý dřevěný povalový chodník a borovice už nejsou tak husté a zelené. Příroda dostává trošku severský nádech, všechno je nižšího vzrůstu a vzduch i vše kolem je nádherně čisté. Pokračujeme po dřevěném chodníčku, začíná se objevovat množství menších i větších jezírek, na zemi vidíme obrovské množství masožravých rostlin, tolik rosnatek okrouhlolistých na jednom místě jsem v životě neviděl. Procházíme se a obdivujeme okolní nesmírně fotogenickou krajinu, což se ještě umocňuje v půli cesty, kdy přicházíme k dřevěné rozhledně. Výhledy z ní do okolí jsou parádní a líbí se nám ta možnost prohlédnout si celou tu krásnou oblast pěkně shora. Celá stezka má asi 3,5 km, takže jsme sice za hodinku zpátky u auta, ale plní dojmů. Po okresce pokračujeme dál na sever, projíždíme územím národního parku Lahemaa (v překladu Země zálivů) a míříme k jeho další zajímavosti, kterou jsou vedle rašelinišť tzv. bludné kameny. Což jsou obrovské balvany, které sem byly zaneseny ze Skandinávie činností ledovce před nějakými 12 tisíci lety.
Parkujeme v malé rybářské vesnici Käsmu před Námořním muzeem, kdysi budovou bývalých kasáren sovětské pobřežní hlídky. Celé místní pobřeží bylo totiž až do roku 1991 přísně vojensky kontrolovanou hranicí s dvoumetrovým plotem z ostnatého drátu. Jako pozůstatek zde ještě stojí i sovětská pozorovatelna, kolem které po chvíli směrem ke břehu moře procházíme. Na pláži je velké množství balvanů různé velikosti, na jeden vede i žebřík, čehož hned využíváme a lezeme nahoru. Moc se nám to místo líbí, pobřeží s písečnými plážemi a rozesetými balvany, borovicové lesy a modré nebe s občasnými bílými mráčky, klid a čisto, prostě nádhera. Děti chvíli brouzdají vodou, vracíme se podél pláže až k malému přístavišti, kde kotví replika vikingské lodě, pak si ještě na chvíli sedneme do pohodlných křesílek u místního obchůdku a objednáváme si tousty a na závěr pak kupujeme i nanuky a příjemně odpočíváme. Kolem poledního oblast národního parku opouštíme a po dálnici míříme dál na východ až do hraničního města Narva. Začínáme být lehce nervózní, přeci jen z přejezdu těchto hranic máme trochu šimrání, díky Schengenskému prostoru v Evropě člověk hranice příliš neřeší, i loňské cestování po Balkánu bylo na hranicích jen o zdržení s kontrolou pasů, tady očekáváme něco jiného. Dle ukazatelů jedu na sběrné parkoviště, kde se musí každý, kdo chce přejet hranice, zaregistrovat. Registraci už jsem si zařídil z domova přes internet a tak jen v autě čekáme, než budeme moci pokračovat. Zdá se, že on-line rezervace funguje, protože přesně ve tři odpoledne mi na mobilu pípne zpráva, že jsem na hranici očekáván a na tabuli u závory na výjezdu z parkoviště naskočí červeně SPZtka našeho auta. Dle ukazatelů pokračujeme dál směrem k hranicím, v ulici Malmi nás však zastavuje kolona a začíná to vypadat, že nabereme slušné zpoždění. Magda se vydává na průzkum a asi po deseti minutách se vrací s informací, že před námi je asi 20 aut a dle rozhovoru s estonským pohraničníkem je zdržení na ruské straně a že v tuto chvíli je most přes hraniční řeku Narvu plný aut a není tedy kam provoz dál pouštět. Magda s dětmi si sedají na lavičku v parku vedle ulice a já za volantem vyčkávám, kdy se budu moci rozjet. Asi za hodinku se kolona dává do pohybu, zbytek rodiny ke mně nasedá a společně po chvíli přijíždíme k budce na estonské straně hranic. Tady vše probíhá bezproblémově a rychle, po pár minutách již přejíždíme po mostě přes řeku Narvu. Na ruské straně se řadíme do fronty, dostáváme do okénka papíry k celnímu odbavení, samozřejmě v ruštině a čekáme, než se dostaneme na řadu. Asi po půlhodince zvládáme bez větších komplikací projít pasovou kontrolou, víza máme v pořádku a razítko v pase tedy máme téměř okamžitě. Dostáváme imigrační kartičky, které máme bedlivě střežit a hlavně neztratit, jak nás důrazně upozornil pohraničník. Zdržení nastává až na celnici, zápis auta do celní deklarace se dámě za přepážkou příliš nepozdává, zjišťujeme, že jsme ve vyplňování udělali zásadní chybu. Dvě celní deklarace jsme dostali nikoliv proto, abych jednu vyplnil já a druhou Magda, ale abych do obou vyplnil to samé, přeci to nebudou kopírovat. OK, dostáváme papír znova a opět se pereme s azbukou. Naštěstí kontrola zavazadel i auta je v pořádku, všechna potvrzení jsou ok a tak asi po hodince máme i tuto část za sebou. Přejíždíme k poslední závoře, kde jen poslední pohraničník zkontroluje, že máme všechna razítka na správných místech, dokumenty o provedeném celním odbavení i imigrační kartičky u sebe a pouští nás dál. Měli jsme informaci, že díky nedávno proběhnuvšímu mistrovství světa ve fotbale se dá na hranicích domluvit anglicky, jak se ale ukázalo, jedinou šancí na nějakou kloudnou domluvu zůstává ruština. Je chvíli po sedmé hodině moskevského času, tedy nám celé projetí hranic trvalo tři hodiny. Pokračujeme dál po mezinárodní silnici E20, oprašujeme azbuku z ukazatelů i cedulí okolo nás a cesta nám tak rychle ubíhá. Dostáváme docela hlad a tak na chvíli zastavujeme na jedné z benzínových pump a v místním krámku si kupujeme nějaké bagety, sušenky a pití. Kousek před Petrohradem se napojujeme na dálnici a po perfektním asfaltu se jede ještě lépe a o hodně rychleji, nechtěně najíždíme na estakádu ZSD (Západní zrychlený okruh), platíme na mýtné bráně poplatek za využití tohoto okruhu a pár kilometrů se po něm svezeme. Sjíždíme z něj kousek od centra, na zdejších bulvárech už to tak rychle nejede, provoz je docela velký, ale stále se to hýbe a navigace nás krásně vede do ulice Puškinskaja, kde máme na pár dní zajištěné ubytování. Včas jsme dali vědět na kontaktní telefon, že se blížíme, a tak zde na nás již čeká mladá slečna, která obstojně vládne angličtinou. Předává nám klíče od ubytování, seznamuje nás s ním a ukazuje, jak se dostat do vnitřního dvora, kde můžeme nechat zaparkované auto. Drobná komplikace nastává při placení, protože až nyní dostáváme informaci, že je nutno zaplatit za pobyt hotově a nikoliv kartou přes booking a tak vyrážíme k nedalekému bankomatu vytáhnout dostatek rublů. Zaplatíme, se slečnou se rozloučíme, Magda s dětma seběhne naproti do malého krámku na malý nákup, ať si můžeme udělat něco k večeři a brzy se celí znavení po sprše ukládáme k spánku. Dnes jsme ujeli 408km.

Ráno je mlhavé a lehce zatažené, ale to nebrání mně s Markétou ještě jednou nevyrazit na pláž, chceme si oba ráno zaplavat. Nad vodou se ale vznáší lehká mlha a tak nakonec do vody zamíří jen Markétka, já zůstávám na břehu a dělám pár fotek její snahy dostat se někam hlouběji, kde si bude moci splnit své přání zaplavat si v Baltském moři. Na pláži jsme úplně sami a trávíme tu moc příjemnou půl hodinku. Na pokoji si pak společně dopřáváme snídani a po odnesení všech našich věcí do auta a vrácení klíčů opouštíme autem severním směrem město Pärnu. Před polednem vjíždíme do Tallinnu, hlavního města Estonska a daří se nám zaparkovat v obchodním domě Viru keskus za pár euro nedaleko od vstupu do historického centra města. Vydáváme se na jeho prohlídku, vstupujeme kolem dvou věží vstupní bránou do krásných křivolakých uliček plných historických budov, především zachovalých hansovních domů s kladkami na tahání zboží do skladů. Nejvíce nás zaujme budova Olde Hansa z 15. století, dnes stylová restaurace. Servírky v originálním kroji, design interiéru i jídelního lístku, kde jsou k nalezení i steaky z medvědího masa, vše dýchá středověkou historií. Škoda, že je tu tak plno, všude spousty turistů a i ceny trošku vyšší. A tak si oběd dáváme až na nedalekém mírně se svažujícím dlážděném Radničním náměstí, kde si na zahrádce restaurace Karl Friedrich dáváme pizzu, burger i kuřecí s bramborovou kaší a spokojeně u jídla pozorujeme ruch na náměstí. Po jídle se ještě projdeme po náměstí, kde si prohlédneme i jednu z nejstarších lékáren v Evropě opět z počátku 15. století s hezkým interiérem a malou expozici o lékárnictví. Po té zamíříme uličkami s dalšími nádhernými hanzovními domy kolem kostela sv. Mikuláše, založeného kolem roku 1230 vestfálskými obchodníky, k obranným městským hradbám, z nichž se většina dochovala v neporušením stavu. Parčíkem kolem hradeb u Panenské věže pokračujeme směrem na Hradní vrch ke katedrále Alexandra Něvského, jejíž cibulovité kupole jasně odkazují na pravoslavnou církev a na dobu, kdy bylo Estonsko v područí carské Rusi. Fotíme si i protější budovu s růžovou fasádou, sídlo estonského parlamentu, kdysi reprezentativní zámek Kateřiny Veliké a ještě předtím opevněný hrad z 9. století.
Vracíme se zpět k hradbám, cestou z vrchu na hradních terasách fotíme nádherné pohledy na celé centrum města včetně přístavu a části Tallinského zálivu. Kolem hradeb pokračujeme ke Sloupu vítězství, což je moderní památník nezávislosti Estonska na náměstí Svobody. Další branou v historických hradbách se vracíme zpět do Starého města, zamíříme opět k radnici, do jejíž budovy ze začátku 15. století s gotickými oblouky a štíhlou věží s korouhvičkou ve tvaru vojáka na stráži, vstupujeme. Platíme nevelké vstupné a jdeme si prohlédnout interiéry této budovy, přes sklepní sál s vinným sklepem pokračujeme po schodech do reprezentačních a jednacích sálů v prvním patře a nakonec až na půdu s krásným dřevěným krovem a typickou kladkou. Kolem čtvrté se vydáváme zpět k autu a přesunujeme se necelé 2 km východně k parku Kadriorg, parkujeme na malém parkovišti a vydáváme se na procházku. Park i zdejší barokní palác byly vybudovány na pokyn ruského cara Petra Velikého pro manželku carevnu Kateřinu, odtud i název Kateřinino údolí. Procházíme se upraveným parkem kolem vodních ploch s fontánami a altánky, mezi květinovými záhony kolem různých soch až k hezky rekonstruovanému paláci se sbírkami muzea umění. Celý park působí velice útulně, počasí nám přeje a tak zde skoro hodinku procházíme. Po návratu k autu se ještě vydáváme k nedalekému Muzeu moderního umění KUMU, cestou trochu bloudíme, ale nakonec přeci jen zastavujeme na velkém parkovišti nedaleko od muzea. Přecházíme silnici a míříme k ultramoderní skleněné budově, částečně zanořené do země, celé to působí velice čistě. Muzeum má sice ještě otevřeno, ale zavírá za necelou půl hodinku a tak se raději jen procházíme kolem budovy muzea a prohlížíme si venkovní expozice. Kolem šesté opět nasedáme do auta a jedeme kousek k dnešnímu zarezervovanému ubytování. Dle návodných obrázků, které mi majitelky ubytování zaslaly do mailu nacházíme zakódovanou krabičku s klíči, vynášíme věci z auta a zabydlujeme se na jednu noc v malém pokojíku s lehce se rozpadajícím rozkládacím lůžkem a gaučem. Ubytování hodnotíme jako zatím nejhorší z naší dosavadní cesty, ale přenocovat se v něm určitě dá. Při procházce kolem našeho pronajatého bytu nacházíme hezké suši bistro, a tak máme s Magdou o večeři postaráno. Děti si uvařili doma z nakoupených zásob, večer ještě zhlédneme film na notebooku a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 158 km.

Ráno po probuzení si z včera nekoupených zásob uděláme snídani, chvíli přemýšlíme, jestli do centra vyrazit autem nebo se trošku víc projdeme pěšky, nakonec vyhrává druhá varianta a tak se po naložení našich věcí do auta a vrácení klíčů do schránky ulicemi vydáváme na necelé tři kilometry dlouhou cestu. Nejdříve jdeme bočními ulicemi, na hlavní bulvár Brivibas s mnoha secesními domy po obou stranách se napojujeme kousek od Chrámu Kristova narození, který je hlavním katedrálním chrámem pravoslavné církve a byl vybudován na konci 19. století. Míříme k z dálky viditelnému Pomníku svobody, který byl odhalen v roce 1935 na památku padlým v bojích o nezávislost a dnes je vnímán jako symbol lotyšské státnosti a nezávislosti. Je z šedé a červené žuly, zlacené mědi a je vysoký 42 metrů. Po mostě nad kanálem řeky Daugavy s okolním hezky upraveným parčíkem vcházíme do historického Starého města. To procházíme nejdříve rovně až na Radniční náměstí, kde je na jedné straně budova radnice z 18. století a pak především na druhé straně krásný Dům černohlavců. Tato renesanční budova byla vlastněna Společenstvím Černých hlav, jehož členy byli mladí svobodní obchodníci z ciziny. Během druhé světové války byl dům kompletně zničen a tak musel být v roce 1999 v podstatě znovu postaven jen na základě starých fotografií a dokumentů. Vypadá opravdu krásně, červenobílý cihlový dům s bílými kameny a sochami, modrým orlojem a erby cechů. Pokračujeme na Katedrální náměstí s románskou katedrálou Rižský dóm, pýchou Rigy a největším kostelem v celém Pobaltí. Stavět se začala ve 13. století, dnes patří luteránům a uvnitř se nacházejí jedinečné varhany s 6768 píšťalami patřící mezi největší v Evropě.
Na náměstí nás zaujala i docela zajímavá umělecká expozice, do oválu uspořádané desítky soch stojících medvědů, kde každý byl pomalovaný v barvách a stylu konkrétní země světa. Děti běhají mezi medvědy, hlásí různé země a hledají našeho českého medvěda, což se jim samozřejmě daří i díky dobře viditelné namalované české vlajce. Pokračujeme na nábřeží řeky Daugavy, po němž míříme k Rižskému hradu ze 14. století, dnešnímu sídlu prezidenta Lotyšska. Bílá lehce oprýskaná budova nás trošku zklamává a tak raději zamíříme zpět do úzkých uliček historického centra. Chvilku hledáme proslulou trojici starých hanzovních domů Tři bratři, z nichž nejstarší bílý gotický pochází z 15. století, žlutý uprostřed je ukázkou holandského baroka ze 17. století a zelenkavý vlevo je pak nejnovější, postaven byl v 18. století. Přes krásně upravené náměstí Livu s hanzovními domy spolků především německých obchodníků, Velké gildy, která spojovala bohaté kupce a Malé gildy, která hájila zájmy řemeslníků se vracíme k Pomníku svobody. A protože se blíží poledne a my dostáváme hlad, zamíříme do nedalekého Lido Vērmanītis bistra, patřící pod řetězec levných restaurací s nabídkou lokálních jídel. Vše funguje formou bufetu, sami si na tácy nandáváme řízky i smažená masa, brambory i zeleninové přílohy a sladké zákusky, vše jde rychle a moc nám chutná. Vracíme se pomalu k autu vydáváme se z Rigy severovýchodním směrem do národního parku Gauja, kde kolem půl druhé parkujeme na parkovišti u začátku Lígatenské naučné stezky (Līgatnes dabas takas). Zaplatíme drobné vstupné a asi hodinku se procházíme listnatým lesem s obrovskými výběhy se zvířaty, která tu jinak žijí ve volné přírodě, vidíme stádo srn, divoká prasaty, medvědy, lišky a vlky, rysa a na závěr mohutné losy. Počasí nám přeje, sluníčko svítí ale ve stínu lesa nám není nijak velké horko a tak nám edukační procházka přišla poměrně vhod. Autem se pak přemisťujeme do nedalekého Līgatne, abychom si alespoň na okamžik prohlédli soustavu sklepů vytesaných v měkkých pískovcových skalách.
Odsud se vydáváme autem na sever, abychom asi po hodině a půl překročili hranice do Estonska a za další hodinu zaparkovali ve městě Pärnu u zdejšího Rimi Hypermarketu, kde děláme jednak nákup a druhak něco pojíme ve zdejším Hesburgeru. Pak pokračujeme kousek dál, abychom po pár minutách zastavili před nízkým panelákem, kde máme mít zajištěné ubytování na dnešní noc. Chvilku nám trvá, než se nám podaří spojit se s naší ubytovatelkou, nakonec přijíždí její dcera, která nám předává klíčky od perfektního nedávno rekonstruovaného, moderně zařízeného apartmánu, vybaveného vším potřebným. Máme to kousek na rozlehlou městskou pláž a tak se tam hned vydáváme, plavky si na sebe ale beru jenom já, zbytek rodiny se koupat nechystá. Písčitá pláž je opravdu velká, voda příjemně teplá, jediné mínus je velmi mělké moře, jdu poměrně daleko od břehu a vodu mám pořád sotva po kolena. Když už to vypadá, že snad přejdu celý záliv zpátky do Lotyšska, dostávám se konečně na místa, kde mám vodu alespoň nad pupek a mohu si dopřát pár osvěžujících temp. Děti zatím na břehu alespoň sundají boty a brouzdají se čistou vodou. Po návratu na pokoj koukneme ještě na film a po sprše zamíříme na kutě. Dnes jsme ujeli 276 km.

Ráno po probuzení si nejdříve uděláme snídani, nahážeme věci do auta, rozloučíme se s paní domácí a vyrážíme po téměř prázdné silnici severovýchodním směrem. Po pár kilometrech se napojujeme na hlavní silnici, kde už je provoz podstatně větší a východním směrem po ní jedeme skoro dvě hodiny až k městu Šiauliai, které objíždíme a kousek za ním odbočujeme dle ukazatele k místu zvanému Kryžių kalnas, neboli Hora křížů. Parkujeme na nedalekém parkovišti a pěšky se vydáváme ke dvěma vyvýšeninám, pokrytým statisíci křížů všech velikostí i druhů, od dřevěných, přes železné a kamenné ke keramickým a plastovým. Obzvláště ty velké dřevěné jsou hotovými uměleckými díly místních řezbářů, ale i ty jsou obsypány a ověšeny malými prostými křížky a růženci dalších poutníků. První kříže se prý na místě objevily v první polovině 19. století na památku obětí povstání proti carskému režimu z roku 1831, které zde byly pohřbeny. A v roce 1863 se to po dalším povstání opakovalo, kříže v tu dobu symbolizovaly utrpení Krista i prostých Litevců. Na začátku 20. století bylo na tomto místě přes 100 křížů a jejich počet díky místním, ale i zahraničním poutníkům rostl. Režim Sovětského svazu se pokusil tento nežádoucí náboženský a národní symbol několikrát zlikvidovat buldozery, ale místní lidé kříže vždy znovu vztyčili a ještě intenzivněji nosili další a další kříže. V tu chvíli se kříže začínají stávat vedle svého náboženského smyslu i symbolem neústupnosti a vzdoru proti nechtěnému sovětskému režimu. Procházíme se skoro půl hodiny po zdejších cestičkách a nasáváme atmosféru tohoto nesmírně zajímavého a mystického náboženského místa. Turistů tu zrovna není moc a tak máme dostatek času a prostoru si celé místo pořádně prohlédnout, než opět nasedneme do auta a cestou na sever opouštíme území Litvy.
Přes hranice přejíždíme do sousedního Lotyšska a po hodině parkujeme na dohled od „Baltského Versailles“, jak bývá přezdíván zámek Rundāle. Tento barokní zámek postavil v 18. století pro vévodu Ernsta Johanna z rodu Bironů Ital Bartolomeo Rastrelli, který byl dvorním architektem carevny Anny, pro kterou v Rusku postavil řadu nádherných staveb včetně Zimního paláce. Protože je krátce po poledni a my dostáváme hlad, zamíříme nejdříve do malé restaurace Baltā māja kousek od parkoviště, kde si dáváme vynikající oběd. K zámku tak přicházíme spokojeně najedení a po zaplacení vstupného si hodláme pořádně prohlédnout jak jeho exteriér, tak především jednotlivé interiéry. Procházíme si samotní mimo organizované skupiny jednotlivé dobově vybavené místnosti, obdivujeme nádherné malby a štukatury, různé umělecké artefakty včetně japonských a čínských váz. Některé místnosti jsou zařízeny tak, jako by zde jejich obyvatelé ještě žili, ať již jde o jídelnu připravenou k servírování honosné večeře nebo šatnu s replikou dobového oblečení. Po prohlídce interiérů vystupujeme po širokém schodišti směrem do zahrad, ochlazujeme se u velké fontány a pak se necháváme okouzlit množstvím různých alejí i upravených květinových záhonů, drobných staveb, fontán i různých zátiší. V jednom objevujeme i skrytý přírodní amfiteátr, kde nám na pódiu Markétka předvede pár baletních prvků, prostě si užíváme krásného odpoledne na velmi hezkém místě.
Po návratu k autu pokračujeme dál přes město Jelgava do národního parku Ķemeri, v rámci nějž máme v plánu navštívit Velké kemerské vřesoviště (Lielais Ķemeru tīrelis). Kolem čtvrté parkujeme kousek od začátku stezky na prostorném parkovišti vybaveném záchodky a odpadkovými koši a vyrážíme pro prašné cestě borovým lesem. Po chvíli dorážíme k začátku dřevěného povalového chodníku, krajina kolem nás se mění, borovice začínají být nižší a méně zelené, na zemi kolem nás se objevuje více trav, suchopýrů a vřesů. Objevují se první menší či větší rašelinná jezírka a celé je to takové nádherně fotogenické. Asi v půlce celé cesty přicházíme k dřevěné rozhledně, po schodišti vystoupáme nahoru a obdivujeme celou tu scenérii pod námi, je vidět daleko, na horizontu až k Baltskému moři, všude rovina a hluboké borové lesy, pod námi rozhlehlé mokřady, vřesoviště, lagunová jezírka a vinoucí se dřevěný chodníček. Pokračujeme po něm dál a dokončujeme celou okružní asi tři a půl kilometru dlouhou procházku. Nasedáme do auta a zajímavou krajinou pokračujeme východním směrem do hlavního města Lotyšska, do Rigy. Dle navigace nacházíme naše opět přes booking zajištěné ubytování, tentokrát v nízkém paneláku v klidné ulici, kde necháváme auto. Klíčky opět nacházíme dle instrukcí v kódem zajištěné schránce, tedy majitelku vůbec nevidíme. Byt je poměrně malý, ale uklizený a na jednu noc bude v pohodě stačit. Vyrážíme na nákup do nedalekého krámku a v malé kuchyňce vaříme večeři. Po ní opět zapínám notebook, abychom si dali nějaký film, pácháme hygienu a jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 368 km.

Ráno nikam nespěcháme a trošku si přispíme, lehce posnídáme z nakoupených zásob a vydáváme se pěšky směrem k největší duně Parnidis na vyhlídku Parnidžio kopa. Cesta vede sice do kopce, ale borovicovým lesem a po ránu ani není tak velké horko a tak se jde vcelku příjemně. Na vrcholku ve výšce 52 metrů jsou umístěny velké sluneční hodiny se starým litevským kalendářem, kousek od nich jsou pak různé vyhlídky, ze kterých se naskýtají nádherné výhledy na zvlněné pahorky dun v okolí. Podle mapy se vydáváme na stezku kolem celé duny, fotíme místní pískomilnou flóru, občas sundáváme boty a jen taky bosí noříme nohy do teplého písku. Přicházíme až k plotu, za kterým je již přísně chráněná oblast se zakázaným vsupme a pak i kousek hranice s Ruskou federací. Podél plotu pokračujeme až k zálivu, děláme další krásné fotky dun a po pobřeží se vracíme zpátky do města. Na bytě se sbalíme, nandáme věci do auta, vracíme klíčky a kolem jedenácté již opouštíme Nidu a míříme na sever, do vesničky Juodkranté. Tato malá osada byla vyhledávaným rekreačním místem a dodnes je zde velké množství dřevěných vilek s balkony, udržovanými zahradami i pěkným nábřežním parkem. Poblíž něj také parkujeme a vydáváme se na mystickou Horu čarodějnic (Raganu Kalnas), což je stromy porostlá duna s více než 70 dřevěnými sochami bytostí z litevské mytologie. Obdivujeme krásně vyřezávané sochy, v místě kde jsou vyřezaní dřevění hudebníci vyhrávají i hudebníci skuteční a tak se na chvíli zastavujeme a posloucháme hezké melodie. Dostáváme hlad a když nacházíme odbočku k 200 metrů vzdálené restauraci u hotelu Eglių Slėnis, rozhodujeme se, že naši cestu na Horu čarodějnic na chvíli přerušíme a jdeme si dát něco k obědu. Markéta objevuje palačinky, Vojta a já si dáváme burgery a Magda rybu, popíjíme a odpočíváme. Spokojeně najedení se po hodince vracíme zpět na stezku a kolem dalších dřevěných soch různých čarodějnic, duchů a čertů, draků a jiných pohádkových bytostí si celý pohádkový les na stromy zarostlé duně procházíme. Po návratu k autu pokračujeme dál na sever, opouštíme oblast národního parku, ve Smyltine míjíme odbočku do přístavu a jedeme až na úplný konec Kurské kosy.
Zde se v bývalé baltské pevnosti nachází Muzeum moře, parkujeme na ulici na dohled od na břehu vystavených velkých rybářských lodí a spolu s davy lidí míříme nejdříve k delfináriu. Markétka miluje delfíny a tak si nemůžeme nechat ujít zdejší vystoupení, kupujeme lístky na představení v půl čtvrté a protože máme ještě více než půlhodiny čas, vydáváme se na prohlídku místního akvária. To je umístěno v centrum pevnosti a v nádržích zde se seznamujeme s rybami Baltského moře (jesetery, tresky, platýze apod.), litevskými sladkovodními rybami, které známe i z našich řek a rybníků a s rybami a bezobratlými živočichy tropických moří, které známe i z jiných akvárií. V půl čtvrté již sedíme na lavicích v kruhové budově delfinária a užíváme si půlhodinovou delfíní show. Po představení ještě využíváme otevřenou expozici historických námořních lodí a prolézáme si paluby zde vystavených trawlerů a člunů. Autem se vracíme zpět do přístavu, naloďujeme se na trajekt a opouštíme Kurskou kosu. Z trajektu vjíždíme do Klajpedy a podle navigace míříme k restauraci Momo grill, máme dnes totiž s Magdou výročí svatby a tak jsem vybral dle recenzí nejlepší restauraci ve městě k pozvání na dobrou večeři. Zaparkovat se nám podaří sice přímo před restaurací, uvnitř je ale plno a číšník nás informuje, že bez rezervace jsme bez šance. Co se dá dělat, jdeme procházkou směrem k historickému centru a doufáme, že se nám podaří nalézt něco podobně slušného. Procházíme přes hezký parčík, kde se zrovna konají nějaké trhy, vyhrává zde muzkika a lidé se baví v příjemné podvečeru.
Docházíme až k řece Danė, na níž objevujeme restauraci na lodi Meridianas, Markétka zkouší kachní prsa s bramborovou kaší a fíky, Vojta hovězí steak se zeleninou, já si dávám místní tradiční polévku z úhořů a zvěřinu se lesními plody a Magda gaspaccio a tuňáka. Jídlo je vynikající, posezení na palubě lodi jakbysmet a protože ubytování máme tentokrát zjištěno v jednom loftu kousek za Klaipedou, tak příliš nespěcháme a užíváme si příjemného večera. K loftu před vesnicí Stančiai pak přijíždíme chvíli před devátou, navigace nás neochvějně zavede před menší staveniště, z čehož jsme chvíli zmatení, ale paní domácí si nás hned nachází a rusky vysvětluje, že zrovna rekonstruuje svůj vlastní barák. Nás ubytovává ve velmi prostorném podkroví vedle stojícího domečku, ani se moc nevybalujeme, dáme si sprchu, zkoukneme film na notebooku a jdeme spát.

Ráno si trošku přivstanu a vyrazím do malého obchůdku IKI, který je hned za rohem od našeho ubytování a nakupuji nějaké potraviny k snídani. Budím zbytek rodiny a všichni se společně nasnídáme, sbalíme a v devět hodin již sedíme v autě a projíždíme dopoledním trošku ucpanějším Vilniusem západním směrem. O nějakých čtyřicet minut později pak parkujeme v městečku Trakai na dohled od nejznámějšího litevského hradu. Chvíli společně s jednou francouzskou turistkou bojujeme s parkovacím automatem, který odmítá brát naše mince a vydat nám parkovací lístek. Pak se již vydáváme pěšky směrem ke břehu jezera Galvė, odkud je krásný výhled na romanticky vyhlížející středověký ostrovní hrad z 15. století s množstvím strážních věží z červených pálených cihel. Uděláme pár fotek a pak již po dřevěném mostku pokračujeme k hradu, platíme vstupné a jdeme si prohlédnout jak nádvoří hradu, tak především jednotlivé místnosti s vystavenými historickými artefakty, popisujícími historii Litvy od časů knížectví až do současnosti. Procházíme kasematy, prohlížíme si padací mosty, testujeme jednotlivá dřevěná schodiště a získáváme spoustu informací ze života šlechty i zdejších nevolníků. Procházením se po hradě trávíme něco málo přes hodinu a pak se již chceme vrátit zpět k autu. Cestou z hradu míjíme bezpočet lodiček, které nabízejí lodní výlet po jezeře, jedna se nám i líbí a cena není vysoká a tak návrat k autu rušíme a nastupujeme do lodi. Mladý muž nás přes půl hodiny vozí po jezeře Galvė, máme možnost si prohlédnout hrad Trakai v podstatě ze všech stran, projíždíme mezi ostrůvky, doplujeme až k Paláci Užutrakis, který se zrovna opravuje. Přestože se blíží poledne a začíná být docela teplo, tak si užíváme příjemného chladnějšího a vlhčího vzduchu blízko hladiny jezera i menšího vánku ve vlasech z jízdy člunem. Po přistání zamíříme zpět k promenádě na břehu jezera a protože je již čas oběda, volíme jednu z místních restaurací a dáváme si něco dobrého k jídlu. Děti nehodlají nic riskovat a objednávají si jídla z evropské klasiky, já s Magdou zkoušíme litevské národní jídlo Cepelinai, což jsou bramborové knedlíky plněné mletým masem a zalité kysanou smetanou se slaninou a smaženou cibulkou. Tvarem se podobají vzducholodi Zeppelin a proto ten název. Zrovna dvakrát jsme si sice nepochutnali, ale hlad a především žízeň byly zažehnány a cena nebyla vysoká. Kolem jedné se vracíme na parkoviště k autu, nasedáme a zamíříme nejdříve severním směrem k dálnici A1 a po ní pak tři hodiny západním směrem přejíždíme přes celou Litvu do města Klajpeda u pobřeží Baltského moře. Toto město však není naším dnešním cílem, projíždíme jím až k novému přístavu, odkud jezdí trajekty na poloostrov Kurská kosa. Platíme 12 a půl eura za zpáteční lístek a řadíme se do fronty aut stojících na břehu. Trajekty jezdí často a tak přestože se na první zrovna stojící v přístavu nevejdeme, po dvaceti minutách se naloďujeme na ten další a za chvíli již přistáváme v Smiltyne na druhé straně úzkého průlivu. Vyjíždíme z trajektu i přístavu a jedeme po jediné místní hlavní silnici směrem na jih. Celá jižní část poloostrova je národním parkem a tak po pár kilometrech platíme 10 eur za vjezd na území parku. Rychlostní omezení nás nutí jet pomalu a tak se kocháme okolními borovicovými lesy a písečnými dunami, projíždíme malebné rybářské osady a po necelé tři čtvrtě hodině vjíždíme do městečka Nida, kde máme pro dnešní noc zamluvené ubytování. To chvíli hledáme, dle navigace nakonec parkujeme na místě, kde by to přibližně mělo být a voláme na kontakt z bookingu. Zrovna dvakrát majiteli našeho ubytování nerozumíme, protože jeho angličtina je mizerná a naše ruština zas není na takové úrovni, abychom vše po telefonu pochopili. Ale rozumíme tomu, že budeme spát v nějakém jeho jiném domě, dle jeho vyjádření lepším a že si nás za chvíli vyzvedne. Což se i daří, přejíždíme za jeho autem asi o půl kilometru vedle na menší nízkopodlažní sídliště s nedávno postavenými domy a ubytováváme se v prostorném bytě.
Po zabydlení se vydáváme nejdříve na nákup do blízkého obchodu Maxima, kde si nakupujeme něco malého k večeři i věci na snídani a pak kolem šesté vyrážíme na prohlídku městečka. Procházíme se po hezkých uličkách lemovaných typickými rybářskými domky s hnědočervenou a modrou barvou až k nejznámější dřevostavbě v Nidě, kterou je krásný letní dům, ve kterém trávil vždy několik týdnů v roce spisovatel a nositel Nobelovy ceny Thomas Mann. Cestou zpět procházíme kolem již v tuto hodinu uzavřeného Etnografického muzea, fotíme si hezky barevné domovní korouhve, Markéta zkouší teplotu vody v Kurské zálivu a v podvečerním světle obdivujeme první z dálky viditelné duny. Navštěvujeme i nějaké krámky, Magda si kupuje jantarové náušnice a všichni vybíráme nějaké další hezké suvenýry. Ještě se nám nechce se vracet na ubytování a tak se vydáváme na krátkou procházku napříč poloostrovem, což v našem případě znamená nějakých jeden a půl kilometru. Jdeme po silnici nejdříve do kopce, pak asi kilometr z kopce až přicházíme k menším písečným dunám, na jejichž hřebenu se nachází malý domeček s dřevěnou plošinou, odkud je pěkný výhled na Baltské moře se zapadajícím sluncem. Scházíme po písku dolu na pláž, zouváme boty a chvíli se brouzdáme chladivou vodou, děti přeskakují přes vlny a společně si užíváme příjemný podvečer. Na pláži je jen pár lidí, ale když asi po hodince odcházíme, potkáváme v protisměru hloučky mladých lidí se zásobami jídla a pití, večer bude na pláži rušný. My se však vracíme zpět na náš pokoj a chystáme se na kutě.

Ráno posnídáme z nakoupených zásob, sbalíme věci do auta, paní domácí vracíme klíček do schránky a opouštíme hlavní město Polska severovýchodním směrem. Míříme na Bělostok, silnice opět podobné jako včera, občas dálnice, občas klasická silnice kolem rozestavěného úseku, provoz velký a průměrná rychlost nijak závratná. Kousek za Bělostokem mi navigace radí jet směrem na Grodno přes Bělorusko, že je to nejrychlejší cesta, ale jednak ještě nenastal den platnosti našeho běloruského víza a druhak si myslím, že díky několika hodinám na hranicích by to určitě rychlejší nebylo a tak mířím na sever na Augustov a do Litvy tak díky Schengenu vjíždíme bez jakéhokoliv zastavování a zdržení. Pokračujeme dál po hlavní silnici, provoz už není nijak hustý a tak před po třetí hodině odpolední parkujeme na ulici Kauno před naším zajištěným ubytováním v místním Radioloftu. Po telefonu se domlouváme s majitelem, který nám nechal klíčky od apartmánu pod dlaždičkou vedle vstupních dveří, trošku se zabydlíme a hned vyrážíme na prohlídku města. Do centra to máme odhadem asi půl hodinky pěšky, nejdříve jdeme kolem různých budov ve stavu blízkému rozpadu, blíže k historickému centru už to ale začíná být podstatně lepší. Procházíme kolem bílého Prezidentského paláce, sídla litevských prezidentů, a krátce se zde zdržíme, abychom udělali pár fotografií a prohlédli si upravenou zahradu. Pokračujeme kolem Kostela svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty a míříme na Katedrální náměstí, které je považováno za srdce města. Na náměstí jsou dvě dominanty, první je 57 metrová věž Katedrální zvonice s unikátními hodinami, které fungují bez minutové ručičky a podle počtu úderů zvonů se určuje, zda je čtvrt, půl, tři čtvrtě nebo celá. A druhou je samotná nádherná římskokatolická Katedrála sv. Stanislava a sv. Vladislava, zvenku čistá bílá budova, uvnitř bohatě zdobená. Na náměstí nás však přepadá poměrně intenzivní déšť a tak místo prohlídky raději vyrážíme na protější hlavní Gediminasův prospekt najít nějakou vhodnou restauraci. Vynecháváme pár kaváren a fastfoodů a vstupujeme do příjemně zařízené pizzerie, kde si dáváme dobrou večeři a odpočíváme a čekáme, než se liják přežene. Kolem sedmé se vracíme zpátky na katedrální náměstí, krásně osvětlené podvečerním sluncem. Fotíme katedrálu i zvonici, mezi nimi nacházíme i speciální načervenalou dlaždici s nápisem „Stebuklas“, Desku zázraků, se kterou je spojena pověra, že kdo na ní stoupne, zavře oči a 3× se otočí aniž by z ní spadl, tomu splní přání, na které právě myslí. O kousek vedle je pak deska Baltský řetěz (Baltijos kelias) se dvěma stopami, kde se začal ještě za Sovětského svazu v den 50. výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop 23.8.1989 650 km dlouhý lidský řetěz Vilnius – Riga – Talin na podporu vzájemné soudržnosti a na protest proti ruské okupaci Baltských států. Pokračujeme kolem katedrály až k pomníku zakladatele města, litevského velkoknížete Gediminase.
Kousek za pomníkem je pak vidět cesta vedoucí k Hornímu hradu, bohužel na začátku roku se kopec, na kterém hrad stojí, začal sesouvat a tak nás zastavuje zátaras se zákazem vstupu a informací, že hrad je uzavřen. Alespoň zdola fotíme červenou věž, třípatrovou cihlovou budovu z 15. století, která z hradu dodnes zůstala a litujeme, že si výhledu na město shora neužijeme. Přes přilehlý parčík pokračujeme k řece Neris, přecházíme přes most Mindaugas, pojmenovaný po litevském králi a fotíme si krásně sluncem osvětlené upravené nábřeží i znovu hezky viditelný kopec s červenou věží. Přes park se pak vracíme kolem sochy krále Mindaugase před jednou z budov Litevského národního muzea a míříme zpátky na ubytování. Na chvíli se ještě zastavujeme u Kostela svaté Kateřiny, kde na malém náměstíčku vyhrávají muzikanti litevské melodie a několik párů zde tančí. Kolem desáté večer jsme zpátky v apartmánu, dáme si sprchu a znavení jdeme spát.

Ráno po probuzení zjišťujeme, že na střešní okna stále dopadají dešťové kapky a že počasí se venku příliš nezlepšilo. Ze včerejší večerní procházky si pamatujeme, že kousek od našeho ubytování je pekárna a tak nám k snídani Magda vyrazí pro čerstvé pečivo. Po vydatné snídani odnášíme věci do auta, klíček vracíme do bezpečnostní schránky a za mírného deště vyrážíme pěšky do města. Nejdříve zamíříme přes řeku Vislu k hradu Wavel, kam to máme asi kilometr. Fronty u pokladen jsou poměrně dlouhé a tak se s ohledem na to, že stále poprchává, rozhodujeme si jen projít zdarma přístupné exteriéry. Procházíme kolem místní katedrály a samotného hradu až k baštám s výhledem na řeku Vislu a velkou část města Krakov. Prohlížíme si královský zámek i přístupné krásně upravené a kvetoucí zahrady. Zhruba po hodince pokračujeme dále uličkami směrem ke staré židovské synagoze a židovskému hřbitovu. Nakonec přicházíme až na hlavní náměstí (Rynek Główny) ze 13. století, obdivujeme kostelík Sv. Vojtěcha i podstatně rozměrnější baziliku Nanebevzetí Panny Marie a procházíme se krytým tržištěm s mnoha zajímavými obchůdky. Celé centrum Krakova se nám moc líbí, až na všudypřítomné holuby a velké množství turistů je tu moc příjemně. Pak už se jen přes most vracíme zpět k autu a po poledni opouštíme město severním směrem. Nějakou dobu popojíždíme po ulicích, pak se napojujeme na hlavní silnici a kousek za městem na jednom z odpočívadel v rychlém občerstvení dáváme něco malého k jídlu. Pak už jen několik hodin jedeme, pár kilometrů vede cesta po nové dálnici, nějakou dobu jedeme v koloně vozidel vedle ní a jen smutně koukáme na probíhající velkou výstavbu nových dálničních kilometrů.
Konečně kolem páté vjíždíme do Varšavy, předběžně jsem naší ubytovatelce napsal, že dorazíme v pět, když mi deset minut po páté píše, jestli dorazíme nebo zda-li jsme si to nerozmysleli, ukazuje mi navigace dvě minuty do ulice Nowolipie, kde máme trávit dnešní noc. Odepisujeme, že už jsme skoro na místě, setkáváme se s majitelkou našeho dnešního apartmánu, dostáváme klíčky a jdeme se ubytovat. Venku je stále zamračeno a tak když lákáme děti na prohlídku města, moc se jim nechce. A tak jen s nimi zajdeme jen do nedaleké restaurace na večeři, oni se pak vrací do pronajatého bytu kouknout na notebooku na film a my s Magdou vyrážíme do centra sami. Míříme na historické Staroměstské náměstí, kam to máme asi 20 minut pěšky, pak se procházíme uličkami starého města až k vyhlídce na řeku Vislu s věžemi katedrály na druhé straně a kolem Baziliky svatého Jana Křtitele zamíříme ke Královskému hradu. Na náměstí se sloupem krále Zikmunda III. vedle hradu je nejvíce turistů, chvíli se zde zdržíme, fotíme a užíváme si příjemného večera. Přecházíme nad hlavní silnicí a jdeme se ještě podívat k prezidentskému paláci a Varšavské univerzitě a pak už se jen přes park a sídliště vracíme zpátky na ubytování. Chvíli ještě s dětma dokoukáváme na film, pak si dáváme sprchu a jdeme spát.

Ráno probíhá v poklidu, díky domluvě na odjezdu na dovolenou v devět hodin je budíček v osm ve všední den spíše příjemným prospáním si než něčím nepříjemným. Jako obvykle nabíráme menší skluz, ale to není nijak překvapivé, spíše naopak se to stává standardem a v půl desáté již vyrážíme z domova směrem na Pelhřimov. Za poslechu rádia a čtení novin (samozřejmě mimo řidiče) cesta bez problému ubíhá, ani neustále rekonstruovaná D1 nepřináší žádné komplikace a tak v pohodě před jednou hodinou odpolední na posledním odpočívadle na českém území navštěvujeme KFC, abychom si dali krátkou přestávku a něco malého pojedli. Pak již překračujeme polskou hranici a pokračujeme dále směrem na Krakow, který ale objíždíme z jihu, protože máme v plánu navštívit nejdříve solný důl ve Wieliczce. Kolem třetí parkujeme na soukromém parkovišti na dohled od vchodu do areálu Solných dolů za 7 zlotých, času máme relativně dost, protože prohlídku v angličtině jsme si přes internet zarezervovali na půl čtvrtou, co nám ale trochu komplikuje situaci je poměrně slušný liják. Říkáme si, že v dole určitě bude hej, ale než jsme se dostali ke vstupu, byli jsme všichni pořádně promočení. Nevadí, prohlídka dolu nás všechny nadchla, dlouhý sestup po dřevěných schodech byl sice zdlouhavější, ale následná cesta přes jednotlivé chodby, klenuté síně a kaple spojená se zajímavým výkladem stála za to. A do toho jsme všichni v dobře větraném dole hezky uschli. Na závěr si ještě prohlédneme místní malé muzeum a pak již míříme starým důlním výtahem zpět na povrch. Venku stále prší a nemáme tedy příliš chuť se projít do městečka a tak se raději vracíme k autu a za neustávajícího deště přejíždíme pár kilometrů k centru Krakova, kde máme přes internet zamluvený apartmán v ulici Różana, klíček mi majitelka nechala v bezpečnostní schránce, PIN mi poslala na mobil, takže ubytovat se byla záležitost několika málo okamžiků. Déšť začíná pomalu ustávat a protože jsme všichni hladoví, vyrážíme na procházku do města s plánem se jen trošku projít a především najít nějakou útulnou restauraci a dát si něco dobrého k snědku. Kousek za mostem přes řeku Vislu cestou k hradu Wavel nacházíme restauraci Mieszczańska, jejíž jídelní lístek vypadá lákavě pro všechny členy naší rodiny. Nasycení se pak za mírného poprchávání ještě procházíme na krásném a pěkně osvětleném hlavním náměstí a kolem jedenácté se navracíme zpět do našeho pronajatého podkroví, abychom šli příjemně znavení spát.