Pohled na Al Ain z Jebel Hafeet
Nosorožci a žirafy v ZOO v Al Ainu
V muzeu v Al Ainu
Hvězda Taiby – největší prsten na světě
Čt 16.2. – Al Ain
St 15.2. – Abu Zabí
Velká mešity šejka Zayeda v Abú Zabí
Nádhery Velké mešity v Abú Zabí
Pohled na Abú Zabí od Heritage Village
Holubičky na pláži v Abú Zabí
Út 14.2. – Dreamland Aquapark
Na tobogánech v Dreamland Aquaparku
Fontány u Burj Khalifa
Po 13.2. – Ski Dubaj
Vojta dovádí na pláži Jumeirah
Na lanovce ve Ski Dubai
Markéta na lyžích ve Ski Dubai
Ne 12.2. – Hatta Pools
Z ranní procházky v poušti
Přicházíme k první vodě v Hatta Pools
Bílá mešita v al-Bidya
So 11.2. – Poušť
Dubai – Creek Bur Dubai
Ráno vstáváme kolem půl deváté hodiny, snídáme ze včera nakoupených zásob a v devět už klepe Milan s Monikou na dveře našeho apartmánu, Monika zůstává s Magdou a dětmi na pokoji, aby ještě chvíli popovídali a já s Milanem vyrážím na obhlídku autopůjčoven do blízkého okolí. Kousek od hotelu je Avis, ale ceny se nám příliš nepozdávají, spokojeni jsme až v Al Khail Rent a Car kousek od Clock Tower, kde po chvíli Milanova smlouvání zamlouvám na dva dny SUVčko za 225 dirhamů na den včetně pojištění. Vracíme se zpátky do hotelu a jedeme všichni společně pár minut po Banyas Road na kryté parkoviště hned vedle Spice souqu, trhu s kořením. Na ten na chvíli zamíříme, procházíme se kolem stánků s různým kořením, kadidlem a dalšími pro nás středoevropany krásně exotikou vonícími surovinami. Pak přejdeme hlavní ulici a na břehu kanálu Dubai Creek přicházíme ke stanovišti tradičních lodí abra, které jednak převáží místní i turisty na druhou stranu a pak také nabízejí především pro turisty projížďky po zálivu. Volíme druhou variantu a za chvíli již všichni nasedáme na loďku, kterou máme na hodinu pronajatou. Usměvavý bangladéšan nás nejdříve veze po jedné straně kanálu až k mostu Al Maktoum bridge a po té po druhé straně kanálu zpět. Okolí kanálu Dubai Creek je původním obchodním centrem celého města a i nyní je v něm pořádně rušno. Míjíme další různé tradiční lodě, vedle abra i výletní a nákladní lodě dhow, pozorujeme okolí, kde se na jedné straně nacházejí různé moderní budovy a na druhé nízké tradiční stavby arabského stylu. Sledujeme námořníky z východních zemí, jak nakládají a vykládají náklad či jen tak odpočívají na palubách lodí dhow. Počasí je na projížďku úplně ideální, svítí sluníčko, teplota kolem 27°C, ale u vody příjemně pofukuje a tak nám celý výlet na loďce velmi rychle utekl. Po návratu ke břehu se vracíme k autu a zamíříme zpět do apartmánu, kde něco poobědváme a já se s Milanem vydávám do půjčovny vyzvednout zamluvené auto.
Pózujeme v poušti
V jednu hodinu po obědě nasedám do téměř nové a na poměry v SAE téměř nijak nepoškrábané Kia Sportage s najetými necelými 11 tisíci kilometry, zvykám si chvíli na automatickou převodovku, u apartmánu nabírám zbytek rodiny, Milan přesedá s Monikou do jejich Hyundai Tucson a vyrážíme na dvoudenní výlet. Z Dubaje vyrážíme směrem na jihovýchod a přes Lahbab a Nazwu míříme na Milanem vybrané místo v poušti nedaleko od kousku skály zvaného Camel Rock, cestou ještě sbíráme dřevo na oheň, tankujeme a na benzínce nakupujeme pár dalších nezbytností.Po té, co opouštíme asfaltovou silnici přepínám Kiu na 4×4 a najíždím své první kilometry v písku, připomíná mi to jízdu na sněhu, netroufám si se svými mizivými zkušenostmi na nějaké ježdění do dun a jen následuji Milana pár kilometrů po písečné cestě na místo našeho plánovaného noclehu. To vyhlídnuté místo je pro nocování úplně parádní, ze dvou stran skály chránící před větrem a poskytující ráno stín, ze třetí duna, na kterou naše děti hned vyráží a užívají si toho velkého pískoviště. My zatím stavíme stan, připravujeme ohniště a vůbec vše další na noční kemping. Pak opět nasedáme do aut a jedeme ještě pár kilometrů pouští k vyšším dunám, pod kterými auta necháváme a začínáme pěšky šplhat nahoru. Výhled ze shora je pro nás středoevropany úplně neskutečný, kolem dokola jen písečné duny, sem tam nějaký keřík nebo skála a nebýt sloupů elektrického vedení v dálce, tak ani žádné známky nějaké civilizace. Procházíme se po dunách, fotíme o sto šest, čekáme na blížící se západ slunce, který si zde v dunách chceme vychutnat.
Nocleh v poušti
Sledujeme, jak žlutý kotouč pomalu mizí, hru barev a stínů v dunách, opět uděláme pár fotek a za blížícího se šera se vracíme zpátky k autům a v nich poté k postavenému stanu. Rozděláváme oheň, na kempingovém stolečku Magda s Monikou připravují zeleninu a maso k večeři, kolem ohně roztahujeme rohože a užíváme si krásného večera. Děti už začínají být unavené a tak je zaháníme do stanu a necháváme spát, zatímco my si dál povídáme u ohně. U něj je fajn, protože s blížící se nocí začíná být přeci jen docela chladno, Milan půjčuje Magdě svůj teplý pouštní kabát a ta v něm hezky pózuje. Já se opět s foťákem trochu procházím po okolí a zkouším fotit vycházející měsíc i krásně hvězdami posetou oblohu. Kolem půlnoci už jsme unavení všichni, já s Magdou mizím za dětmi do stanu, Milan s Monikou do svého ležení v prostorném Tucsonu a za velmi tiché noci všichni usínáme.
Pá 10. 2. – První prohlídka Dubaje
My a Burdž al-Arab z Madinat Jumeirah
Ráno vstáváme kolem deváté, krásně vyspalí a dáváme si na pokoji snídani z v noci nakoupených surovin. V deset dorazí Milan s Monikou, seznamujeme s ní, chvíli povídáme a pak vyrážíme Milanovým autem prohlédnout si moderní část Dubaje. Po propletení se uličkami staré části Dubaje zvané Deira se dostáváme na Jumeirah Beach road a po této pobřežní silnici od přístavu Port Rashid míříme jihozápadním směrem kolem prý nejkrásnější dubajské mešity Jumeirah Mosque do oblasti zvané Madinat Jumeirah. Parkujeme v obchodním centru, které vychází z tradic klasických arabských trhů a bazarů. Procházíme se uličkami, následně i podél různých vodních kanálů, po kterých jezdí abry s turisty, kocháme se výhledem na nejslavnější dubajský hotel Burj Al Arab a samozřejmě pořizujeme spousty fotek. Stihneme i malý oběd a po něm zamíříme autem kousek vedle do oblasti Dubai Marina, což je spousta mrakodrapů postavených kolem nového umělého zálivu plného různých jachet.
Na pláži kousek od dubajské maríny
Procházíme se až k pláži, kde děti hned zouvají boty a míří vyzkoušet teplotu vody Perského zálivu. Na pláži fouká příjemný větřík, dětem se u vody líbí, tak se po ní chvíli procházíme, voda je nádherně čistá, na jednu stranu se díváme na mrakodrapy na pobřeží a na druhou stranu je vidět jedna z částí palmových ostrovů. Kolem půl třetí opět nasedáme do auta a míříme za hlavní atrakcí dnešního dne, na nejvyšší budovu světa Burj Khalifa. V Dubaji musí být vše nej, a tak se věž původně známá pod jménem Burj Dubai tyčí do výšky až 828 metrů. Z domova jsem přes internet zakoupil vstupenky na půl čtvrtou, na základě vytištěného potvrzení a pasu dostávám na pokladně bez fronty originál vstupenky a po chvíli již výtahem míříme nahoru. Samotná cesta k vyhlídce je hezký zážitek, černý prosklený výtah s blikajícími diodami a hudbou dle údajů na displeji střídá jedno patro za druhým, rychlost je kolem 10 m/s, ale člověk to téměř nevnímá, cítili jsme se mnohem příjemněji, než v rychlovýtazích, které známe z jiných míst.
Vojta zkoumá možnosti dalekohledu na Burj Khalífa
Nejvýše položená vyhlídková plošina na světě At the Top se nachází ve 124. patře ve výšce 452 metrů. Výhled ven je vskutku parádní, máme štěstí na počasí a vidět je poměrně daleko, v podstatě máme celé město a okolní poušť jak na dlani. Vojta testuje i místní dalekohledy, které vypadají jak taková držadla s monitorem. Umožňují několik režimů, kde si člověk přepíná, jestli chce vidět reálný pohled, pohled za jasného dne nebo noční režim, nechybí ani možnost historického pohledu, kdy je však na místech dnešních mrakodrapů vidět jen písek. Současně podává display informace o místech na které se člověk dívá. Trávíme nahoře na plošině asi hodinu, fotíme, procházíme se a kocháme se výhledy, původně jsem plánoval, že zde zůstaneme ještě o něco déle, abychom si užili i západ slunce, ale zbytek výpravy, především děti, velí zamířit dolu a tak opět nastupujeme do výtahu a po pár vteřinách jsme zase v prostředí obchodního centra Dubai Mall. Zde se rozdělujeme, Milan s Monikou vyráží navštívit pár obchodů a my s dětma zamíříme k obřímu akváriu, které se v tomto obchoďáku nachází. Jeho přední stěna je díky svým rozměrům zapsána v Guinessově knize rekordů jako největší jednolitá akrylová stěna na světa, její šíře je neuvěřitelných 75 cm a celé akvárium má rozměry 50 x 11 x 20 metrů. V akváriu žije přes 33 tisíc živočichů, přičemž velkých žraloků a rejnoků je na 400, které je možné pozorovat jednak z uctivé vzdálenosti z obchodních pasáží nebo za páskou vedle velké čelní stěny, anebo z podvodního tunelu, do nějž je však vstup placený. My se rozhodujeme pro druhou variantu, kupujeme za 250 dirhamů lístky a díky tomu máme možnost procházet se hned vedle stěny akvária a následně vstoupit i do podvodního tunelu. Procházka tunelem je parádní, děti si různě natáčí žraloky a rejnoky, kteří jim majestátně plují nad hlavou i vedle nich za stěnami tunelu, prohlížíme si i další velké množství ryb, které kolem nás proplouvají.
Podvodní tunel v akváriu v Dubai Mall
V tunelu trávíme asi čtvrt hodinky a poté vyjíždíme výtahem do prvního parta nad akvárium, tady máme možnost se projít po lávkách nad vodní hladinou, vidět krmení ryb a celé zázemí, tedy filtry, vzduchotechniku, karanténní nádrže apod. Stejně tak je zde i potápěčský klub, který zájemcům po zaplacení poplatku umožňuje potápět se ze zapůjčenou výstrojí v akváriu. My však míříme k dalším akváriím, tentokrát již podstatně menším, které obsahují další ryby a jiné mořské živočichy jakou součást Underwater ZOO. Procházíme se kolem, fotíme, děti pozorují rybičky, tučňáky a když se přiblíží čas našeho opětovného setkání s Milanem a Monikou, opouštíme prostory akvária a opět se ocitáme ve víru obchodních pasáží. Jdeme kolem umělého dvoupatrového vodopádu se skulpturami lidí pojatých jako skokani do vody, objevujeme ledovou plochu Ice Rink, kde zrovna probíhá veřejné bruslení, naštěstí děti neláká jít si zabruslit a tak pokračujeme ven z obchodního centra směrem k velké vodní ploše umělého jezera Burj Khalifa Lake. Uprostřed jezera je umístěna největší fontána na světě (jak jinak, jsme přeci v Dubaji), kterou tvoří série vodních trysek o délce 275 metrů schopných chrlit vodu do výšky až 150 metrů, obsahuje 660 světel, která mohou mít 25 různých barev. Vystoupení fontány probíhají každý večer vždy v půlhodinových intervalech, každé představení trvá asi deset minut a je opravdu kolosální. Moc se nám to vodní představení líbí, natáčíme, fotíme a užíváme si krásný večer, před námi do rytmu indické melodie tančící voda, vedle nás majestátní krásně nasvícený mrakodrap Burj Khalifa, teplota kolem dvaceti stupňů, prostě příjemný únorový večer. Ani se nám odsud nechce, ale přeci jen je potřeba se i vyspat a tak nakonec opouštíme Dubai Mall a míříme zpět do apartmánu.
Čt 9. 2. – Cesta do arabského světa
Airbus A380 v Mnichově
Ráno vstáváme brzo, dětem se z postele příliš nechce, ale nakonec se daří naskládat celou rodinu do auta a v pět ráno vyrážíme směr Mnichov. Dle předpovědi počasí by sice žádné komplikace ohledně sněžení, náledí apod. nastat neměly, ale přeci jen jsme raději vyráželi dřív, než by bylo nutné, cesta přes Šumavu může být občas nevyzpytatelná a my bychom neradi na letiště dorazili pozdě. Naštěstí cesta opravdu ubíhala bez zádrhelu, děti vzadu v autě pospávaly a když jsme v půl desáté dopoledne dorazili na parkoviště Pfiffig Parken kousek od mnichovského letiště, byly už řádně odpočaté. Předal jsem Magdě vytištěné číslo rezervace parkování a poprosil jsem jí, aby zašla domluvit s paní v budce u vjezdu na parkoviště detaily, přeci jen se na rozdíl ode mne německy domluví, nakonec se však ukazuje, že použití cizího jazyka ani není nutné, protože paní je původem Češka. Zanecháváme auto na ukázaném nám místě, přendáváme kufry do místní dodávky a po cca. čtvrt hodince nás paní vysazuje na letišti Franze Josefa u odletové haly Terminálu 1. Nechává nám na sebe telefonní číslo, abychom jí po návratu zavolali a ona pro nás mohla zase přijet a vzít nás zpátky k našemu autu. Času máme dost a dost, naštěstí již můžeme odbavit kufry, čehož rádi využíváme a pak již bez těžkých zavazadel bloumáme letištěm. Kolem jedné hodiny se odbavujeme i my a ze sedaček u gate sledujeme na stojánce velký Airbus A380-800 společnosti Emirates, který nás má za pár hodin přemístit do Spojených arabských Emirátů. Impozantní stroj, schválně jsem vybíral let z Mnichova, abychom se mohli proletět tímhle největším současným osobním dopravním letadlem na světě. Před druhou hodinou už je prostor salonku u gate plní lidí, až si říkáme, že tolik se jich přece do jednoho letadla nemůže vejít, ale když se konečně brána otevírá, tak se celá ta masa spořádaně s pomocí personálu rozdělí do front ke třem nástupním mostům a všechno jde úplně bez problémů. Usazujeme se na sedadla, které jsme si před tím přes internet na plánku letadla vybrali, letušky roznášejí vlhké teplé kapesníčky na otření rukou a následuje klasická bezpečnostní instruktáž.
Oběd v podání Emirates
V půl třetí se Airbus zvedá z letištní plochy, zamíří s námi jihovýchodním směrem a my začínáme prozkoumávat možnosti audiovizuálního systému v sedačkách. Chvíli sledujeme dění kolem letadla z kamer a když jsou vidět jen mraky, tak Markéta volí nějaký animovaný film, Vojta si nachází jeden z dílů Harry Pottera a Magda volí pár dílů Panství Downton. Letušky roznáší pití a následně i večeři, pestrý výběr z menu i dětská jídla, žádný plastový příbor, ale pěkně z nerezu, prostě spokojenost. Večer ve čtvrt na dvanáct místního času přistáváme na letišti v Dubaji u terminálu 3 a spolu s davem cestujících po pojízdných eskalátorech projíždíme velmi prostornou letištní halou, s otevřenou pusou koukáme na umělý vodopád, letištní hodiny značky Rolex a další luxusní výzdobu a postupně dle značení míříme do přízemí na sken oční duhovky. Zařazujeme se do front, já s Vojtou do kratší fronty pro muže, Magda s Markétou do o něco delší pro ženy, sken probíhá rychle a bez problému, děti imigrační úředník u skeneru neřeší, skenují tedy jen moje oko a vzápětí dostanu já i Vojta otisk razítka na papírový výtisk víza, který si jsme si před odletem díky Emirates přes internet zařídili. Po skenu míříme ke klasickým imigračním přepážkám, fronty jsou všude docela dlouhé, když se rozmýšlíme, kam se zařadit, tak se rozhodli otevřít další a máme to štěstí, že nám ukazují, abychom k nim zamířili. Vstupní razítko do pasu tak máme poměrně rychle a přesunujeme se dále ke karuselům, kde zrovna začínají vyjíždět kufry z našeho letu. Po chvíli čekání, kdyže už konečně vyjedou i ty naše se s nimi kolem celníků dostáváme do haly, kde bychom se měli setkat s bratrancem Milanem. Pracuje v Saudské Arábii a přes emaily jsme se s ním a jeho přítelkyní Monikou dohodli na pár společně strávených dnech v Emirátech. Setkání probíhá bez problému a za chvíli nás již Milan veze do našeho hotelu.
Obývák v našem pokoji
Venku je krásně teplo, znatelný rozdíl oproti rannímu mrazu u nás doma, sledujeme večerní ruch v Dubaji a po pár minutách jízdy jsme u Khalidia Hotel Apartments, kde jsme si před měsícem zarezervovali přes Booking.com apartmá za vcelku rozumné peníze. Pokoj je velmi prostorný, plochu odhadujeme přes 100 metrů čtverečných, dvě ložnice, každá s vlastní koupelnou, velký obývací pokoj s jídelním koutem, dobře vybavená kuchyně. Zatímco Magda a děti vybalují, vyrážím s Milanem ještě na chvíli ven do blízkého nonstop obchůdku nakoupit vodu, pečivo a pár základních surovin. Chvilku se pak ještě domlouváme na ráno a kolem půl druhé jdeme spát.
So 10. 7. – Cesta z Dolomit
Sea Life - vstup
Ráno v osm stáváme, posnídáme a zabalíme naše věci, nandáme vše do auta, rozloučíme se s naší paní domáci a poděkujeme jí za moc příjemný pobyt. Autem vyrážíme přes nám již dobře známé údolí Val di Fasa, naposledy se rozlížíme po krásných vrcholích Dolomit, abychom dál zamířili po dálnici směrem na Veronu. U Lago di Garda sjíždíme z dálnice a dle cedulí míříme ke Gardalandu, abychom v půl druhé zaparkovali na parkovišti u místního Sea Life Aquaria. Venku panuje slušné vedro a tak se ryhle přemístíme do stínu vchodu do budovy, kupujeme lístky a hodinku trávíme procházením se mezi akvárii s mořkými rybami a dalšími živočichy. Pro děti je zde o zábavu postaráno, mnoho akvárií má pro děti různé další vstupy a vlezy, do kterých mohou proniknout a objevit se pak v prosklené kopuli či válci uprostřed akvária, je zde i tunel procházející pod velkým akváriem se žraloky, rejnoky a dalšími velkými mořskými rybami. Děti dostanou u vstupu i kartu, do které v průběhu prohlídky u speciálních stanovišť vyplňují odpovědi na záludné otázky a u výstupu pak dostanou za správně vyplněnou kartu i malý suvenýr. Prostě příjemně strávená hodinka a půl, dál již následovala cesta k severnímu pobřeží Jaderského moře do Caorle, kde měli děti slíbený týdenní pobyt u moře jako odměnu za to, že tak hezky chodili po horách.
Pá 9. 7. – Túra kolem Marmolady
Na ledovci
Ráno po snídani, kterou již tradičně obstarala Magda naproti v pekárně jedeme autem do Malga Ciapéla na parkoviště u spodní stanice lanovky na Marmoladu ve výšce 1450m. Jsme zde relativně brzo, je čtvrt na deset a parkoviště je téměř prázdné, kupujeme zpáteční lístky na Punta Rocca za 22€ za dospělého, děti nám hodná paní pokladní odpouští a se dvěma přestupama u Antermoja a u Rifugio Serauta jsme za necelou půlhodinu ve výšce 3265m. Především první úsek cesty oranžovomodrou gondolou je poměrně strmý a vede velmi blízko rozeklaných skal, poslední úsek je mírný a nabízí pohledy na zbytky upravé sjezdovky po pravé straně. Výhledy od Rifugia Punta Rocca jsou nádherné, máme celé Dolomity jak na dlani, díky krásnému počasí jsou na severu vidět i vrcholky rakouských Alp. Nahoře je ještě spousta sněhu, dětem se líbí zaparkovaná rolba PistenBully, hned se u ní musí fotit, přeci jen v červenci se jim možnost vyfotit se na sněhu u rolby příliš často nepoštěstí.
Marmolada - pohled na Gruppo di Sella
Procházíme se po sněhu, kocháme se pohledy na Dolomity, fotíme o stošest, děti se zkouší koulovat. Sledujeme skupinu na laně navázaných lidí, kteří stoupají po ledovci, nemůžeme se nabažit výhledů do okolí. Ztrávíme nahoře něco málo přes hodinku, než se lanovkou vydáváme opět dolu, gondolu máme celou pro sebe a tak studujeme i ovládací pult u řidiče. Na parkovišti nasedáme do auta a přejíždíme pár kilometrů k parkovišti u Lago di Fedaia u chaty Rifugio Cima Undici. Po asfaltové cestě vedoucí na jižní straně jezera, kde platí zákaz vjezdu, obcházíme celé jezero až k hlavní silnici, cesta po asfaltu není dvakrát příjemá je i docela vedro a tak občas s dětmi seběhneme dolu k vodě osvěžit se jejím chladem a hodit pár žabek. Přejdeme silnici a po cestě 699 stoupáme k Rifugio Padon, cestou dostáváme hlad a tak si sedáme do trávy s výhledem na Marmoladu obědváme.
Marmolada z cesty Geologico Arabba
U chaty Rifugia Padon se Vojtovi moc líbí velké množtí vlajek plápolajících v mísrném větru, na chvíli se zde zastavujeme a následně se odsud vydávámeme po panoramatické vyhlídkové cestě s názvem Sentiero Geologico Arabba. Kocháme se nádhernými výhledy na celý masiv Marmolady a na krásně tmavě modrou hladinu Lago di Fedaia, na svazích kolem nás se pasou ovce, máme štěstí a zahléneme i sviště, který se příliš nebojí a nechá se dřív než zmizí ve své noře i vyfotit. Magdě neunikne ani množství kvetoucích rostlin a fotí různé hořce, zvonky, sasanky a orlíčky. Cesta vede po úbočí a není nijak náročná, vpravo vedle nás se tyčí skalnatý hřeben Padon, po kterém vede nádherná a náročná Via Ferrata delle Trincée. Asi po hodince se cesta stáčí doprava, koukáme do mapy a rozhodneme se si trasu podstatně zkrátit a namíříme si to co nejpříměji z kopce dolů směrem k cestě č 698. Občasa sice musím Markétku snášet, ale Vojta snatečně skáče a po chvíli náročnějšího sestupu horským terénem se dostáváme na značenou cestu č. 698, po které již dále v poklidu sestupujeme k jezeru Lago di Fedaia. Po hrázi na západní straně se spolu s davy lidí dostáváme až na parkoviště k našemu autu a přes Albu sjedeme zpátky do Canazei. Večer se ještě vydáme do centra města na večeři a na zmrzlinu, po deváté večer se chystáme do postele, když nás vyruší hluk z ulice. Zamíříme na balkon a půl hodinky sledujeme jakousi místní slavnost, kdy se na ulici pod naším balkonem představují zástupci jednotlivých městeček a vesnic z údolí Val di Fassa a pomocí různých výsupů a alegorických povozů představují zřejmě nějaké typické věci charakterizující jejich život.
Čt 8. 7. – Túra okolo Tre Crime
Před Tre Cime di Lavaredo
Po snídani sedáme do auta a přes Cortinu d’Ampezzo míříme kolem jezera Lago di Misurina na placenou horskou silnici vedoucím údolím Val Del Cadin di Longeres k chatě Rifugio Auronzo. Cesta nám zabere dvě hodiny a tak když příjíždíme po čtvrt na dvanáct k parkovišti pod chatou, je zde již poměrně plno, sice nacházíme místo na zaparkování, ale je relativně daleko od chaty. Nevadí, vyndaváme z auta batohy a hledáme ve spleti různých vyšlapaných stezek cestu č. 105, po které zamíříme k rozcestí Forcella Col di Mezzo. Cestou se kocháme a fotíme pohledy dolu do údolí na Lagi di Misurina a plato Monte Piana i nahoru na vrcholy masivu Cadini di Misurina. Počasí nám opět přeje, sluníčko svítí, nebe jen s minimem bílých oblaků a tak v poklidu v tričku po půlhodině docházíme po vrstevnici k rozcestí. Po naší pravé straně se konečně začínají objevovat tři štíty Tre Cime di Lavaredo / Drei Zinnen, nádherné kolmé stěny, jeden ze symbolů Dolomit. Po cestě č. 105 je obcházíme ze severní strany, stezka již není jen po vrstevnici, ale různě stoupá a klesá, obcházíme několik jezírek, u jednoho z nich zastavujeme, sedáme si do trávy a z batohu vybalujeme náš dnešní oběd. Relaxujeme a sledujeme turisty, kteří využívají zajištěných cest přímo pod kolmými stěnami Tre Cime.
Dvakrát tři špice 🙂
Přecházíme malé údolí a rozhodujeme se dle mapy, že vynecháme další stoupání po cestě č. 105 k chatě Rifugio Antonio Locatelli a vezmeme to napřímo po strmějších vyšlapaných stezkách na cestu č. 101. Hrabeme se do strmého svahu, cesta je to sice náročná, ale necelých půl kilometru nám zkrátilo téměř dvoukilometrové sice mírnější stoupání. Nahoře potkáváme starší pár, který na nás evidentně čeká, mysleli jsme, že čekají, až jim uvolníme úzkou stezku, po které budou scházet dolu, ale mýlili jsme se, dva čeští manželé podávají našim dětem jako odměnu za výstup čokoládové tyčinky, gratulují jim k tomu, jak nahoru krásně vyšli a vzpomínají na turistiku se svými vlastními ratolestmi. Pro naše děti jsou však mnohem větší odměnou hromady sněhu, které se poblíž cesty č. 101 nacházejí a které musejí jednu po druhé detailně prozkoumat. Pokračujeme dále až k rozcestí Forcella Lavaredo, kde se dětem líbí až metr a půl vysoká hromada sněhu, pod kterou ochotně pózují. Kocháme se pohledem na štíty Tre Cime, které máme tentokrát po levé ruce i na celou planinu pod nimi, kterou máme jako na dlani a kde je vidět cesta, kterou jsme sem došli. Nyní máme před sebou již jen sestup k chatě Rifugio Lavaredo a pak po široké cestě návrat na parkoviště pod chatou Rifugio Auronzo, fotím pohledy dolů do údolí směrem na Auronzo di Cadore s jezerem Lago di Santa Caterina. Nasedáme do auta a v půl páté zastavuji u lanovky pod Cinque Torri, zjišťuji však, že děti dnešní výlet zmohl natolik, že na svých sedačkách vzadu spokojeně spí a tak udělám jen pár fotografií a pokračujeme dál do Canazei. Po večeři vyrážíme na krátkou procházku do městečka a jdeme spát.
St 7. 7. – Sas de Pordoi a Ciampac
Na Belvedere
Ráno po snídani vyrážíme pěšky k dolní stanici lanovky na Pecol a dále na Col dei Rossi, nebe je téměř bez mráčku a tak máme v úmyslu vynahradit si pondělní zrušenou cestu na Sas de Pordoi. Z Col dei Rossi procházíme po cestě č. 601 kolem právě opravované chaty Rifugio Belvedere k chatě Rifugio Sass Beccei a pak dolu s průsmyku Passo Pordoi. Cestou fotíme velké množství hořců a dalších květin, stejně tak jako okolní hory – Marmoladu, masiv Gruppo di Sella i Sassolungo. V průsmyku je poměrně živo, nastupujeme do červenofialové gondoly, která nás za pár minut vyveze do výšky 2950m. Cesta lanovkou je docela zážitek, stoupá poměrně rychle a strmě kolem rozeklaných skal, nic pro slabé žaludky. Shora jsou nádherné výhledy do okolí, jakožto fotograf běhám po náhorní plošině a fotím okolní štíty i hluboká údolí dole pode mnou, dětem se nejvíce líbí, že nahoře je ještě dost míst se sněhem a tak po něm běhají a zkoušejí trekovými holemi jeho množství.
Sníh u Sas de Pordoi
Jdeme cestou k Piz Boé, kocháme se výhledem po okolí aa po dvouhodinovém procházení se po náhorní plošině se vracíme zpět k chatě Rifugio Maria u stanice lanovky. Dáváme si oběd a pak se lanovkou vracíme zpět do průsmyku Passo Pordoi, ze kterého scházíme částečně po cestě č. 627 a částečně po loukách pod lanovkou na Pecol dolu do Canazei. Je krásné počasí a tak se nám jde po loukách příjemně, občas zastavujeme a fotíme. Chceme ještě využít posledního dne s lanovkami zadarmo a tak po návratu do Canazei sedáme do auta a přesunujeme se pár kilometrů vedle do Alby na parkoviště k lanovce Funivia Ciampac. Necháme se vyvézt k chatě Grepa Neigra a odsud stoupáme pěšky po cestě č. 644 k sedlu Sela dal Brunech, po kilometru si leháme do trávy a s výhledem na Sas de Pordoi za krásného počasí v leže relaxujeme. Před pátou sjíždíme lanovkou zpět do Alby a vracíme se do penzionu.
Út 6. 7. – Túra po Fanes
Nebojácné telátko
Ráno vstáváme opět v osm, Magda zajde do pekárny pro pečivo a po snídani vyrážíme autem směrem na sever, máme před sebou trošku delší cestu přes Arabbu, Corvaru a Badiu do severní části národního parku Fanes. Parkujeme u chaty Rifugio Pederü a po štěrkové silnici č. 7 stoupáme k chatě Rifugio Fanes. Zpočátku je stoupání strmé, klikatíme se v mnoha serpentinách, po pár kilometrech se to uklidní a stoupání je mírnější. Cestou se rozhlížíme po okolní krajině, sledujeme tok horské říčky Rio S. Vigilio, procházíme kolem zeleného jezera Lago Piciodel, potkáváme stáda pasoucích se krav. Na chvíli se objeví i dešťové mraky a asi na pět minut sprchne, nakonec jsou to jediné kapky deště, které na nás během celého našeho týdenního pobytu spadli. A to náš všichni zrazovali, že první červencový týden v Dolomitech pravidelně prší každý den, nu holt máme štěstí.
Ve Fanes
Po hodině a půl stoupání se před námi otevírá nádherné uzavřené malé údolí, které se rozprostírá mezi chatami Rifugio Fanes a Rifugio Lavarela. Dáme si oběd a následné dvě hodinky se procházíme po malebném údolí, které nám doslova učarovalo. Malé, ale nádherné jezero Lé Vért a další malá jezírka, ve kterých se zrcadlí „Parlament svišťů“, tekoucí potůčky a říčky, mezitím kvetoucí alpské rostliny na vápencových balvanech, prostě paráda. Děti opět zkouší nepromokavost svých bot, společně přecházíme přes nesčetné můstky a sedáme si na kameny na březích jezer. Do toho sluníčko svítí, počasí opět nádherné a tak se ve čtyři hodiny odpoledne jen neradi vydáváme na cestu zpět k parkovišti. Cesta z kopce dolu jde o poznání rychleji než nahoru a tak jsme u auta už za hodinu a půl, nasedáme a cestou s několika zastávkami s nádherných výhledem se vracíme zpět do Canazei.
Po 5. 7. – Túra pod masivem Rosengarten
Markéta cestou k Chatě Gardeccia
U chaty Gardeccia
U Lago di Carezza
Ne 4. 7. – Túra pod masivem Langkolfel a Plattkofel
Před masivem Sassolungo
U krávy před chatou Friedrich August
U potůčku
So 3. 7. – Cesta do Dolomit
Böckstein - vlak
Jako obvykle první den dovolené vstáváme brzo, máme před sebou dlouhou cestu a tak po páté ráno vyrážíme z domova, děti i Magda po pár minutách jízdy opět spokojeně upadají do spánku a já za poslechu tlumeného rádia řídím směrem na České Budějovice a dál na Linec a Salzburg. Kolem osmé děti procitají a tak na jednom z dálničních odpočívadel dáváme snídani a pokračujeme v cestě za poslechu pohádek. Po desáté dopolední zastavuji na nádraží v městečku Böckstein na jižním konci údolí Gasteinertall. Chtěl jsem dětem trochu zpestřit nudnou cestu autem a tak jsem zvolil pro průjezd pod hlavním alpským hřebenem místo dálnice autovlak, který jezdní Tauernským železničním tunelem. Bohužel na vlak, který má odjezd v 10:20 jsme se už nevešli, několik málo aut před námi zaměstanci drah spustili závoru a nezbylo, než hodinku posečkat na další. Venku je hezky a teplo a tak čas trávíme procházením se, focením, pojídám koláčků z našich zásob a pozorováním cvrkotu na nádraží. Po jedenácté příjíždí další autovlak, s ohledem na to, že na rampu najíždím mezi prvními, tak se musím prokodrcat téměř přes všechny nákladní vagóny než dojedu na místo, kde mi zaměstnanec drah ukazuje ve snaze dostat na vlak co nejvíce vozů volné místo mezi mým nárazníkem a nárazníkem auta před sebou. Magda s dětmi na mě čekají, po opuštění auta slézám po schůkách z nákladního vagónu, přidávám se k nim a společně nasedáme do pohodlného osobního vagónu na konci vlaku. Cesta tunelem je krátká, celý tunel má necelých 9 km a tak za necelou čtvrt hodinku vlak zastavuje na nádraží v Mallnitz. Vystupujeme z vlaku, já zamířím k autu, abych s ním v koloně ostatních sjel z rampy, u parkoviště naložil rodinu a pokračujeme dál v cestě přes Lienz do Itálie.
LagoDiBraies - celek
Míříme za naším prvním cílem, kterým je jezero Lago di Braies, v jednu hodinu po obědě na parkovišti kousek od hotelu Pragser Wildsee v severní části jezera za mírný poplatek zanecháváme auto, děti se převléknou do kraťasů a s malým baťůžkem vyrážíme na procházku kolem jezera. Jdeme po jeho západní straně, kocháme se nádhernou modrou barvou vody, její čistotou a horskými scenériemi, které jezero obklopují. Docházíme až na pláž v jihozápadní části jezera, kde si sedáme do trávy a podobně jako okolní italské rodinky, jen o něco tišeji, piknikujeme. Někteří mladí odvážlivci se i koupou, nám však stačí ve vodě smočit jen prsty, ke koupání nás teplota vody neláká, u pláže je i tekoucí výborná studená voda a záchodky, ideální místo na zastavení se. Měl jsem v úmyslu obejít celé jezero, Magdu však bolí hlava a tak se vracíme stejnou cestou po západním břehu zpět až ke krásné dřevěné loděnici v severní části jezera, kde udělám pár posledních fotek a v půl čtvrté opouštíme parkoviště.
Canazei - naše ubytování
Přes Cortinu d’Ampezzo a průsmyk Passo Giau přijíždíme v šest večer do Canazei, kde máme přes internet rezervovaný apartmán v penzionu u Marie Suen. Parkujeme na soukromém parkovišti, seznamujeme se s majitelkou penzionu, příjemnou starší dámou hovořící plynně italsky a německy, bohužel však nikoliv anglicky, takže domluva je trošku kostrbatější, ale to základní díky Magdě zvládáme. Jsme uvedeni do našeho apartmánu, který teď bude na týden naším domovem, je velmi prostorný a vybavený vším potřebným, velký obývací pokoj s kuchyňkou, dvě ložnice, balkón a koupelna. Obzvláště dětem se líbí přístup na balkón z obýváku i ložnice a tak nějakou dobu běhají kolem dokola. My zatím vybalujeme, vaříme večeři, z balkónu se kocháme pohledem na zapadající slunce nad masivem Gruppo di Sella a všichni jdeme brzy spát, přeci jen jsme po celodenním cestování docela zmoženi.
St 4.7. – Vyrážíme
Odpoledne po návratu z práce s vidinou dvou volných svátečních dní, které využijeme na prodloužení si dovolené se zastavuji u tchána vypůjčit si jeho třídveřovou Mazdu 323F, která se nám na náš výlet jeví jako ideální vozítko. Nechávám mu svůj služební Pickup, kdyby náhodou potřeboval někam vyrazit a moc mu děkuji. Je to od něj hezké, že mi tak věří a že mi své auto půjčí, před necelým rokem jsem si vzal jeho jedinou dceru a už mu jí nevrátil. Doma ještě rychle něco pojíme, nandáváme všechny naše připravené a zabalené věci do kufru a na zadní sedačky, je toho poměrně hodně, především krabic s potravinami. S ohledem na ceny ve Skandinávii si sebou v podstatě vezeme veškeré jídlo, utrácet chceme jen za vstupy, občas kempy a samozřejmě benzín. Kolem šesté se rozloučíme s rodiči se slibem, že se budeme pravidelně ozývat a dávat o sobě vědět, a opouštíme naše rodné město. Cesta na Prahu probíhá bez problémů, ani Praha není nijak ucpaná a tak projíždíme bez větších zdržení. Jediným drobným problémkem se ukazuje průjezd křižovatky Průmyslové s Poděbradskou, kde se nám na přejezdu přes tramvajové koleje otevírá kufr. Hned za křižovatkou zastavuji, Magda jej vyběhne zavřít, naštěstí z plného kufru nic nevypadlo a my můžeme bez většího zdržení a ztrát pokračovat dál. Jen si říkám, že musím víc myslet na to, že Mazda má přeci jen nižší podvozek, než můj služební Pickup a některé nerovnosti přejíždět s větším rozmyslem. V devět večer projíždíme přes Dubí na Cínovec, všude kolem postávají slečny a Vietnamci nabízejí trpaslíky, my vzpomínáme, jak jsme kdysi v těchto místech přejížděli se staženým hrdlem a půlkama hranice do NDR a na více než tři týdny opouštíme území České republiky. Kousek před Drážďanami se napojujeme na německou dálnici a teď už cesta opět ubíhá rychleji. Kolem půlnoci zastavujeme na dálničním odpočívadle Börde – Nord u dálnice A2 kousek kousek za Magdeburgem, na místní čerpací stanici spácháme základní hygienu, sklápíme přední sedačky a usínáme. Dnes jsme ujeli 578,6 km.
Čt 20.8. – Let domu
V letadle se sice snažíme spát, ale moc nám to nejde, tak střídavě posloucháme hudbu, pospáváme a neustále hledáme polohu, jak v sedačkách vydržet. Dostáváme klasickou snídani a tak nějaký čas trávíme i jezením a popíjením, když konečně před dvanáctou polední začínáme klesat na londýnské letiště. Přistáváme v předstihu na Terminálu 3 a protože tentokrát máme narozdíl od cesty do USA před měsícem podstatně více času na přestup, tak nikam nespěcháme, v poklidu se přemisťujeme na Terminál 1, tentokrát nikoliv autobusem, ale podzemním koridorem. Další čas trávíme procházením se mezi obchody, posedáváním a relaxováním. Dáme si ve zdejším McDonaldu rychlý oběd a nakupujeme nějakou kosmetiku ve zdejším duty free shopu. Po půl šesté již stojíme u brány a chvíli na to i sedíme, tentokrát opět vedle sebe v Boeingu 767-300 na cestě do Prahy. V letadle opět pospáváme, dostáváme i teplou večeři a před devátou večerní přistáváme v Praze na ruzyňském letišti. Absolvujeme pasovou kontrolu a vydáváme se čekat na naše zavazadla. Ta sice vyjíždějí narozdíl od cesty za Atlantik na karusel všechna, ale bohužel Magdy baťoh není kompletní. Chybí na něm karimatka včetně dalšího svého obsahu, který ji vyplňoval. A tak se opět vydáváme k přepážce britských aerolinií a reklamujeme nekompletní zavazadlo. Magda dostává informaci, že má pár dní posečkat, jestli karimatka dorazí a pokud nikoliv, tak pak nacenit škodu, která jí bude proplacena. Říkáme si čert vem karimatku, bohužel jsme v ní měli zabaleny nějaké ty přírodní suvenýry na památku, písky a kamínky z různých míst v krabičkách od fotofilmů, to asi nikdo nacenit nedokážeme. Ale na druhou stranu je zde možnost, že právě kvůli tomu jsme o tu karimatku přišli. Nu což naděláme, uvidíme, jak to dopadne. Bereme naše batohy a míříme ven, kde na nás již čeká Magdy tatínek, který je rád, že se všichni v pořádku vracíme. Vítáme se s ním, v autě cestou domů líčíme naše zážitky a různě pospáváme, protože jsme z té cesty a časového posunu docela umordovaní. Ale plní zážitků z nádherné měsíční cesty jihozápadem spojených států.
St 19.8. – San Francisco a odlet
V pozadí pevnost Alcatraz
Út 18.8. – Pacific Coast HWY 1
Výhledy z pobřežní Pacific Coast highway