Basilika v Butrintu

Ráno v poklidu snídáme, ale po snídani se nepřevlékáme do plavek, neboť dnešní den se rozhodujeme pro výlet. Autem se přemisťujeme necelé dvě hodiny směrem na jih až téměř k hranicím s Řeckem k archeologickému nalezišti Butrint zapsanému do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Svůj název odvozuje toto místo od staré řecké legendy, kdy syn trojského krále Priama Helenus připlul z Tróje ke břehům Epiru a před cestou do Dodoni se rozhodl obětovat dobytče. Zraněné dobytče spadlo do moře, doplavalo na břeh, kde zahynulo. Helenus to viděl jako znamení a založil zde město „Buthrotos“, což znamená býk. Na malém parkovišti před vstupní bránou do celého areálu necháváme auto, platíme 2000 Leke za vstup a postupujeme podle plánku, který jsme u vstupu dostali. Alejí eukalyptů míříme k Asclepiovu chrámu, který pochází ze 4. století př.n.l a amfiteátru, který byl vybudován ve 3. století př.n.l. a mohl pojmout až 2000 diváků. Vedle divadla prozkoumáváme i zbytky římských lázní, krásná podlahová mozaika je bohužel pro návštěvníky chráněna vrstvou písku a my si ji tak prohlížíme jen na obrázku na ceduli vedle lázní. Pokračujeme cestou k bazilice, nejdříve míjíme monumentální fontánu s pozůstatky akvaduktu, kterým sem byla přiváděna voda, pak pozůstatky starověkého opevnění se dvěma strážními věžemi až nakonec stojíme u ní. U raně křesťanské baziliky ze 6.stol. n.l., která plnila svou funkci až do 18. století, její interiér tvoří tři chrámové lodi, její podlaha byla původně zdobena mozaikou, při přestavbách byla ale nahrazena dlažbou. Chvíli se procházíme kolem, chvíli uvnitř a pak pokračujeme dále k opevnění ze 4. stol. př.n.l., které vede kolem Butrintského jezera a jsou zde tři brány. My procházíme Lví branou a ocitáme se uprostřed divoké přírody s úchvatným pohledem na přímořské, lagunové jezero Butrint, které je součástí Národního parku. Jezero je 21 m hluboké o rozloze 16 km2 a leží přímo na úrovni hladiny moře. Od jezera se dostáváme ke konci naší prohlídky do místního muzea s exponáty nalezenými při vykopávkách ve zdejší lokalitě. Cestou zpět alejí eukalyptů ještě zavítáme ke stánku se suvenýry, kupujeme si na památku kámen s mozaikou a po dvou hodinách velmi zajímavého pobytu opouštíme prostory naleziště.

Vyhlídka od večeře v Ksamilu

Vracíme se kousek na sever do města Ksamil, kde máme v plánu strávit příjemné koupací odpoledne. Nejdříve je ale třeba poobědvat a tak po té, co parkuji kousek od výběžku plném nádherných pláží s výhledem na ostrůvky a vzdálenější ostrov Korfu, vydáváme se nalézt restauraci, kde bychom si dali něco dobrého. Volíme restauraci Abiori, kde si třeba já dávám vynikající rizoto se semínky z granátových jablek a piniovými oříšky. Po obědě se vydáváme pár metrů vedle na pláž s krásným bílým pískem a průzračnou vodou hrající všemi barvami modré. Bohužel pláž je však poměrně slušně zaplněná a tak využíváme toho, že na nejbližší ostrůvek je to sotva pětadvacet metrů, navíc mě i Magdě je voda v nejhlubším místě jen po ramena, resp. po krk a s věcmi nad hlavou se přemisťujeme tam. Užíváme si krásného odpoledne, děti tráví veškerý čas hloupnutím ve vodě, s Magdou si chvíli plaveme mezi ostrůvky a pak se na ostrůvku sluníme. Vydržíme příjemnou relaxací vydržet až do večera, pak si přeneseme věci do auta, převlékneme se a ještě si na zajdeme na večeři, tentokrát do restaurace Apollonia. Po večeři se ještě chvíli kocháme výhledy na ostrůvky i nedaleké Korfu ve světle zapadajícího slunce a pak se vydáváme na hodinu a půl dlouhou cestu zpět do Himarë, kde už jen dáváme sprchu a jdeme na kutě.

Promenáda v Himarë

Dnešní den máme v plánu pojmout velmi odpočinkově, což se projevuje hned ráno, kdy se dlouho válíme, než konečně vylezeme z postele a jdeme snídat z včera nakoupených zásob. Následuje převlečení do plavek, popadnutí ručníků a přesun na oblázkovou pláž před apartmán. Za 200 Leke si platíme na celý den rákosový slunečník a lehátka a okamžitě mizíme v teplé a krásně čisté vodě. S dětma různě dovádíme, vzal jsem jim i foťák s podvodním pouzdrem a tak se baví natáčením přemisťování kamenů pod vodou a dalšími radovánkami. My s Magdou si zaplaveme i trochu dál a fotíme panorama pláže a Himarë z vody. Protože Magda se na rozdíl ode mne a dětí i ráda sluní a opaluje, tak využívá lehátka a čte si z domova přivezené časopisy. Nám s dětem se z vody nijak nechce a tak tam vydržíme až do jedné odpolední, kdy se i Magda zvedá a jdeme si na pokoj udělat těstoviny k obědu. Po obědě dáváme zase jeden film na notebooku a vracíme se na pláž užít si odpoledního sluníčka. Teplota je přes třicet stupňů, což mě a děti nutí vydržet celou dobu ve vodě, různě hloupneme ve vlnách, plaveme a u břehu se jen tak necháváme vlnami houpat. Magda tráví většinu času na lehátku a je taky moc spokojená. Pozdě odpoledne se vracíme na pokoj, dáváme sprchu, abychom se zbavili zbytků opalovacího krému a soli na kůži a odpočíváme. Navečer opět vyrážíme do centra na promenádu a na večeři, tentokrát volíme restauraci hned vedle včerejší, opět středomořská kuchyně a tak si všichni moc pochutnáváme. Cestou zpět na apartmán si ještě zajdeme na zmrzlinu, v obchodě na menší nákup, vracíme se na pokoj a jdeme spát.

Turecký most Ura e Mesit u Skadaru

Ráno po snídani balíme stan a skládáme celý ten náš pojízdní cirkus zpátky do auta, snažíme se všechny ty kempingové věci pěkně srovnat, protože před námi je na pár dní ubytování v apartmánu. Kolem deváté vyrážíme na cestu, nejdřív zamíříme směrem na Skadar, před kterým ale uhýbáme doleva a míříme ke starému osmanskému mostu přes řeku Kir zvanému Ura e Mesit. S délkou 108 metrů a s třinácti oblouky jde o nejdelší turecký most v Albánii, navíc se zakřiveným půdorysem. Bohužel naše cesta končí nějakých 200 metrů před ním, když jsem se již rozhlížel, kde budu parkovat, nějaký šikula v teréňáku se rozhodl vyrazit z podélného stání vedle cesty na silnici zrovna ve chvíli, kdy jsem ho míjel. Ozývá se skřípání a já nadávám. Naštěstí se nikomu nic nestalo a jsou to jen plechy, auto je pojízdné, jen se nedají pořádně otevřít dveře u spolujezdce. Viník nehody se hned omlouvá, bohužel jediné slovo, které umí anglicky je sorry, naštěstí ve vedlejší kavárně, jejíž osazenstvo se hned seběhlo podívat co se děje, se pár anglicky hovořících nachází. Po dohodě s nimi nakonec zavoláme policii, abychom měli dokumentaci pro pojišťovnu. Čekání na policistu trávíme v kavárně, kde nás místní hned zvou na studené nápoje, já děti vybavuji fotoaparátem a ty nám cíl naší cesty, tedy most Ura e Mesit alespoň dojdou vyfotit. Policista dorazivší na motorce také umí jen albánsky, ale je velice pečlivý, vše fotí, měří, kreslí a nechává mě vyplnit formulář o nehodě, který s pomocí místních anglicky hovořících vyplňujeme. Nakonec dorazí i zástupce pojišťovny, bohužel však anglicky taky umí jen pozdravit a tak jsme velmi vděční především jednomu z místních, který nám celou dobu neúnavně pomáhá s překladem. Celé papírování trvá přes dvě hodiny, když je vše u konce, následuji ještě pojišťováka do Skadaru, kde ve spleti ulic dojíždíme do malé dílny, kde nám statný muž s pajcrem a kladivem opraví dveře u spolujezdce tak, aby se dali bez problému otvírat a trochu porovná zprohýbané plechy. Doufaje ve slib, že nám pojišťovák zašle všechny dokumenty po mailu, protože druhá varianta s ohledem na to, že je dnes sobota, by byla vracet se sem v pondělí, kdy by papíry byly k vyzvednutí na místním oddělení policie, se s ním loučíme a nasedáme opět do auta. Musím přiznat, že ač už jsem řídil na mnoha místech na světě, projet centrem Skadaru, aniž bych někoho přejel a ještě více nepoškodil auto, je poměrně slušný nápor na nervy. Ale daří se a my pomalu opouštíme Skadar a míříme na jih. Původně jsme ještě měli v plánu navštívit hrad Rozafa, ale díky zdržení s nehodou se rozhodujeme raději rovnou vyrazit dál, po hlavní silnici jedeme nejdříve na Tiranu, před ní odbočujeme na Drač a před ním pro změnu na Vloru.

Cestou kolem albánské riviéry

Z plavby po jezeře Komani

Vstáváme brzo, odjezd z kempu je naplánován na půl osmou a v tento čas již také postáváme před recepcí vyptávaje se, kdo že nás to sveze k jezeru Komani. Dostáváme základní informace o tom, jak by měl celý den probíhat a nasedáme do bílého mikrobusu, jehož řidič bohužel umí anglicky jen pár slov. Naštěstí k nám přisedají další lidé, matka s dítětem a chlap s motorovou pilou, což se nám zdá poněkud podivné, ale mladá matka umí anglicky obstojně a tak nám vysvětluje, že se spolu s námi nechávají též odvézt k jezeru Komani, na rozdíl od nás však za prací. A ať se nebojíme, že nás teď čeká sice trošku náročná, ale zajímavá cesta k jezeru, kde se pak spolu s dalšími turisty nalodíme na výletní loď a čeká nás nádherná plavba. Vyrážíme z kempu, objíždíme Skadar, seznamujeme se ze zákonitostmi místní dopravy, kdy na sebe řidiči různě troubí, ať již jako pozdrav nebo upozornění bacha jedu. Občas zastavujeme, aby si řidič či někdo z osazenstva mikrobusu něco nakoupil u stánku či obchůdku vedle silnice. Po poměrně kvalitní silnici přijíždíme až k řece Drin, ke spodní části Drinské kaskády, na řece Drin bylo vybudováno několik přehrad a vodních elektráren, naším cílem je prostřední jezero, vodní nádrž Komani (albánsky Liqeni i Komanit). Přejíždíme na šotolinové cesty v různém stavu „rozbitosti“, jsem rád, že jsem oktávku nechal v kempu, sice bych určitě projel, ale tlumiče by dostali zabrat. Cesta se klikatí nad řekou Drin a spodní nádrží, kolem strmé skály, nádherně zelené lesy, impozantní panoramata. Asi po  hodině a půl se opět přiblížíme trošku do civilizace, do vesnice Koman, ve které se nachází nějaké to ubytování a restaurace. My však nezastavujeme, přejíždíme po mostě přes řeku a pak tunelem podél přehrady až na malý betonový prostor u jezera. Je to místo, odkud vyrážejí výletní lodě a trajekt, který jezdí přes jezero na druhou stranu k vesnici Fierzë. Stojí zde již více aut, některé zřejmě čekají na trajekt, některé přivezli podobně jako náš mikrobus turisty pro výletní platby. Je to tu trošku zmatené, ale nakonec jsme na jednu z lodí usazeni a kolem desáté spolu s jednou francouzskou rodinou a studentkami z Dánska vyplouváme. Po chvíli začínáme chápat, proč je plavba po jezeře Komani považována za jednu z nejkrásnějších vodních tras na světě. Během dvouhodinové plavby k ústí říčky Shala se kocháme nádhernými výhledy do okolních zátočin a na přilehlé horské štíty, na některých místech jsou svahy pozvolnější a na březích nevysoko nad vodní hladinou zahlédneme skupiny domků a malá terasovitá políčka. Voda je nádherně čistá, nad vápencovými místy blankytně modrá, jinak povětšinou temně modrá, nefritová. Místy to vypadá, že už jezero musí končit, ale pak se za zatáčkou zase objeví další zátočina a další vodní plocha pod prudkými skálami. Zatáčíme doleva k ústí řeky Shala a přirážíme na hezkou pláž, kde čekají nafukovací čluny.

Začátek brodění řekou Shala

Dostáváme informaci o tom, že v řece není dostatek vody, abychom naší lodí dopluli až k místu, kde máme mít oběd a že musíme přesednout do člunů, které mají nižší ponor a že bohužel občas budeme muset i brodit. Což se nakonec i ukazuje jako docela velká zábava, je horko a voda je příjemně chladivá, tedy boty bereme do rukou a brodíme se nádherně čistou řekou. Asi po kilometru přicházíme k zátočině s dřevěným mostkem a velkou dřevěnou chatou s venkovním posezením a cedulí Blini Park. Dostáváme napít osvěžující studené vody s citrónem, oběd by prý měl být tak za hodinku a tak se převlékáme do plavek a jdeme se smočit do řeky. Voda je sice chladnější, ale v horkém dni to až tolik nevadí, občas hážeme placatými kameny ze břehu žabky a procházíme se po okolí, všude krásná čistá příroda a její nádherné barvy. K obědu dostáváme čertsvé ryby, brambory, zeleninu a domácí sýry, i na vychlazené pivko nakonec dojde. Kolem půl čtvrté se všichni začínáme zvedat a vracíme se zpátky k lodi, chvíli jdeme po břehu, občas opět brodíme řekou, Markéta skoro celou cestu plave. Za pozdně odpoledního slunce se opět kocháme výhledy z lodi na jezero Komani a jeho okolí, abychom se po šesté hodině vydali mikrobusem zpátky do Kempu. Cestou přes Škodru ještě poprosíme řidiče, jestli by nám nemohl zastavit někde u bankomatu, což se i daří a my získáváme první albánské leki. Po osmé večer jsme zpátky v kempu, zajdeme si ještě do restaurace na večeři, dáme sprchu a celí znavení z náročného, ale krásného dne jdeme spát.

Před výletní lodí v Kotoru

Ráno po snídani opět vše sbalíme do auta a vyrážíme po silnici, která vede podél kotorského zálivu. Cestou občas zastavujeme, abychom udělali pár fotek krásných scenérií – nádherné hory, klidná hladina zálivu, ostrůvky. Po deváté hodině dopolední parkujeme na parkovišti kousek od historického centra Kotoru a vyrážíme na prohlídku. Kotor je jedním z nejlépe zachovaných středověkých měst v jihovýchodní Evropě a byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Staré město je obklopené středověkými městskými hradbami o délce  přes 4,5 km, výšce až 20 m a šířce až 15 m, které ho spojují s pevností sv. Ivana (Tvrdjava sv. Ivan) na strmém kopci nad městem. Město je tvořeno charakteristickou středověkou urbanistickou sítí úzkých uliček a nepravidelných náměstí, s nádhernými kostely i paláci v románském, gotickém, renesančním i barokním slohu. Do centra vcházíme přes renesanční Mořskou bránu, obdivujeme hodinovou věž ze 16. století i kousek vedle stojící klasicistní divadlo a kamenný sklad zbraní. Procházíme se úzkými uličkami, v jednom místě vycházíme i na městské hradby, odkud se nám nabízí hezký rozhled. Dojdeme až k nejznámějšímu symbolu Kotoru, románské katedrále Sveti Tripun z 12. století, pravá věž katedrály má 35 m a levá 33 m a obě při zemětřesení v roce 1667 obě spadly a rozbily okolní paláce. Markétka má při procházkách uličkami největší radost z všudypřítomných koček, které se krčí opravdu za každou škvírou, u každé popelnice a v každém křoví. I proto nám procházka městem zabere více než dvě hodiny. Cestou k autu si ještě kupujeme zmrzlinu, přeci jen už se zase začíná dělat slušné teplo, nasedáme a přes tunel opouštíme oblast Boky kotorské a míříme na jadranskou magistrálu. Projíždíme Budvou a u odbočky na Svety Štefan neváhám a zatáčím doprava k moři, nikomu se sice jít koupat nechce, ale zastavit se na chvíli u nejznámějšího a nejluxusnějšího letoviska na Jadranu chceme všichni. Sjíždím serpentinami dolu až k pláži a hledám, kde by se nechalo zaparkovat, všechna místa jsou ale obsazená a tak vždy jen na chvíli někde zastavím, krátce se rozhlédneme a uděláme pár fotek. Vypadá to přesně jak na reklamních plagátech, malý ostrůvek spojený s pevninou krátkou šíjí, před ní palmy, za ní červené střechy, zeleň cypřišů a kolem krásně modré moře. I z odpočívadla nahoře u hlavní silnice to vypadá nádherně, ale nedá se nic dělat, my musíme dál, máme před sebou ještě více než 100 km. Po několika kilometrech opouštíme jadranskou magistrálu a zamíříme do vnitrozemí směrem na Podgoricu, objíždíme ze severu Skadarské jezero, jehož jižní část je naším dnešním cílem. Na benzínové stanici v Tuzi dotankovávám nádrž do plna a ptám se čerpadláře na nějaký tip na dobrou restauraci, když zjišťuje, že dál hodlám pokračovat směrem na Albánii, doporučí mi restauraci Troja, ke které je to prý ani ne pět minut a máme to po cestě. Zaplatím, poděkuji a poteším rodinku dobrou zprávou, že oběd bude zanedlouho. Restaurace je příjemně klimatizována, Markéta je nadšená z řízku přes celý talíř a krásně studený nakrájený meloun, který jsme po jídle dostali jako pozornost, byl božsky sladký.

Perfektní kemp u Skadarského jezera

Kolem třetí hodiny odpolední dorážíme na hraniční přechod Bozhaj – Hani i Hotit mezi Černou Horou a Albánií, je zde relativně dost aut, ale odbavování je plynulé a pro nás úplně bezproblémové a za necelou hodinku již ukrajujeme první kilometry na albánské asfaltce. V městečku Koplik mi navigace tvrdí, že by se tam měl nacházet bankomat, tak opouštím hlavní silnici a po prašné cestě se vydáváme najít ho. To se ale nedaří a díky průjezdu po prašných cestách tak místo zisku hotovosti v albánské měně získávám pouze slušnou vrstvu prachu na autě. Nu což, v kempu, kam máme namířeno by měli brát eura a později snad na nějaký bankomat nebo směnárnu narazíme. Na místo už to máme jen kousek, po pár kilometrech odbočuji dle ukazatele Lake Shkodra Resort směrem k jezeru a za chvíli již na recepci platíme ubytování a domlouváme plán na následující den, chceme se podívat k jezeru Komani a využíváme nabídky kempu, že by nám zajistili celodenní výlet. Jinak kemp se nám moc líbí, místa pro stany a auta stíněné rákosovými rohožemi, u každého stání přípojka na elektřinu a kohoutek s pitnou vodou, všude krásný trávník, uprostřed hřiště, čisté zřejmě nedávno rekonstruované sprchy a záchody, restaurace sice s menší, ale cenově příjemnou nabídkou. Obzvláště děti pak vítají signál wifi po celém kempu, pláž vybavenou houpacími sítěmi a rákosovými slunečníky a příjemný přístup do jezera přes dlouhé dřevěné molo. Toho posledního hned využíváme, převlékáme se do plavek a za chvíli se již koupeme v krásně teplé a čisté vodě Skadarského jezera. Ve vodě vydržíme poměrně dlouho, na něco malého k večeři se vydáváme až po půl osmé, pak už jen dáváme sprchu a jdeme spát.

Historické centrum Dubrovníku z výšky

Ráno po snídani zabalíme stan a vyrážíme do Dubrovníku, kam to je opravdu jen kousek a tak k historickému centru přijíždíme už před devátou hodinou dopolední. Protože všechny ulice v okolí jsou úplně plné aut, parkuji nakonec na krytém veřejném parkovišti na kopci kousek od centra. Cena parkovného je poměrně vysoká, 40Kun za hodinu a tak se domlouváme, že nám dopoledne na průzkum města bude muset stačit a platíme parkování jen do dvanácti hodin. Sejdeme z kopce parkem s piniemi a kolem hotelu Hilton zamíříme k historickým městským hradbám k Pilské bráně. K bráně vede přes hradební příkop kamenný renesanční most a přímo před ní je pak dřevěný padací most. Nad bránou je socha svatého Blažeje, která vítá všechny návštěvníky. Hradby jsou místy široké přes 6 metrů, vysoké jsou až 23 metrů a jejich délka je necelé dva kilometry. Říkáme si, že by bylo nejrozumnější se po nich projít co nejdříve, než bude ještě větší horko a tak hned zamíříme k pokladně zakoupit vstupenky. Cena 480 Kun sice není z nejnižších, ale co už naděláme. Vycházíme nahoru po schodech, dle značení šipkou se vydáváme doleva směrem k moři s výhledem na pevnost Lovrijenac. Procházka je příjemná, z hradeb střídavě pozorujeme na jedné straně jiskřivou modrou hladinu průzračného moře, kdy místy je vidět velmi hluboko a na druhé straně centrum historického města se všemi těmi kamennými domy s červenými taškami na střechách. Z hradeb je vidět i na blízký ostrov Lokrum, sledujeme turisty na kánojích, kteří poznávají Dubrovník i tímto způsobem a různé jachty a lodě plující v okolí. U pevnosti svatého Jana z hradeb postupně scházíme dolu, procházíme kolem starého přístaviště a pak se opět po dalších schodech vracíme nahoru na hradby, abychom celý okruh dokončili. Procházíme kolem Dominikánského kláštera, vystupujeme do věže Minčeta, kocháme se pohledem na zahradu vedle kostela františkánů. Konečně po hodině a půl příjemné procházky opět docházíme na výchozí bod a po schodech scházíme z hradeb dolu do stínu rušného města. Hned zamíříme k velké Onofriově fontáně, kde se příjemně osvěžujeme a pak stinnými úzkými uličkama procházíme historickým centrum Dubrovníku. Kupujeme zmrzlinu i studené pití a prohlížíme si domy, kostely i další stavby, které jsme předtím viděli z výšky z hradeb. Kolem poledního jsme již lehce z celého toho chození znaveni, do toho teplota už opět leze přes 30 stupňů a tak se navracíme zpátky k autu a vyrážíme nahoru na hlavní Jaderskou magistrálu.

Odpočinek po večeři v Morinji

Cestou ještě různě zastavujeme a fotíme historické centrum z výšky až už nám město mizí v dáli a my míříme kolem pobřeží a letiště na Černou horu. V městečku Gruda v místním malém obchůdku nakupujeme potraviny, především ovoce a pití a míříme k hraničnímu přechodu Karasovići mezi Chorvatskem a Černou horou. Ukazuje se, že nákup pití i potravin byl výborný nápad, v koloně před přechodem strávíme stáním a pomalým popojížděním skoro dvě hodiny. Při tom pozorujeme přelétávající vrtulník s vodním vakem, jak hasí nedaleký lesní požár. Přejezd je až na to zdržení bez komplikací a tak do autokempu Naluka v Morniji, kde máme vyhlídnuté přespání, dorážíme nakonec po půl čtvrté. Rychle stavíme stan, převlékáme se do plavek a opět vyrážíme na pláž trochu se v tom horkém dni osvěžit. Hned vedle pláže je příjemně vypadající restaurace Tramontana Beach Bar, kam se pak večer vydáváme na večeři. Po té již následuje jen příjemný odpočinek, sprcha a spánek.

Nás stan v kempu v Orašaci

Po probuzení kolem půl sedmé se přemisťujeme z našeho patra do vedlejšího přízemního domečku na snídani, kterou pro nás přichystala paní domácí, snídaně je výborná, míchaná vajíčka, párky, jogurty, čerstvé pečivo. Úplně sytí zaplatíme, od pana domácího dostáváme ještě lahvinku domácího vína a kolem půl osmé nasedáme a vyrážíme, máme před sebou celodenní sezení v autě. Nejdříve míříme do městečka Ormož, kam je to necelou čtvrt hodinku a kde je hraniční přechod do Chorvatska, před námi ani jedno auto a tak máme přejezd hranic během pár minut za sebou. Za hranicemi pokračujeme směrem na Varaždin, cestou dotankovávám nádrž do plna a kousek za Varaždinem najíždíme na dálnici A4 směr Záhřeb, cesta utíká příjemně a rychle, krátké drobné zdržení je jen u mýtných bran Svatá Helena a pak Lučko za Záhřebem, když pokračujeme po A1 směrem k moři. Celou cestu posloucháme z cédéčka Stoletého staříka skvěle namluveného Martinem Stánským, v klimatizovaném autě je příjemně a tak z něj vystupujeme jen na krátkou zastávku a oběd v bistru na dálničním odpočívadle kousek za Šibenikem. Venku je kolem čtyřiatřiceti stupňů a tak rádi opět za chvíli sedíme v autě a pokračujeme dále na jih. Vzhledem k tomu, že dálnice A1 zatím nevede až do Dubrovníku, musíme u vesnice Mali Prolog sjet směrem na Ploče a pak pokračovat kolem pobřeží. Větší zdržení nastává až na hranicích mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou, kde sice není moc aut, ale důkladně tu kontrolují doklady a tak odbavení každého auta trvá snad pět minut.

Malá pláž u kempu v Orašaci

Na krátkém 10 kilometrů dlouhém úseku Bosny a Hercegoviny, která v těchto místech rozděluje chorvatské území, díky zdržení na dvou hraničních přechodech a průjezdu v koloně přes městečko Neum necháváme téměř dvě hodiny. Po přejetí hranic zpět do Chorvatska už to máme jen kousek cesty a před pátou hodinou odpolední konečně dorážíme do cíle naší dnešní cesty, do kempu Pod Maslinom v Orašaci. Mladý muž na recepci kempu nám ukazuje, kde by mohlo být nějaké místo pro náš stan a auto, platíme 187 kun a na dané místo vyrážíme. Plac je vcelku rovný, sice suchá tvrdá hlína, ale stín od několika olivovníků a dubů a k záchodům a koupelně kousek. Postavíme stan a hned se převlékáme do plavek, k moři je to jen kousek z kopce, tak se po úmorném dni v autě chceme trochu osvěžit. Pláž je malá s kamínky a betonovým molem, moře ale příjemně teplé a tak v něm především děti a já trávíme skoro celou hodinu, zatímco Magda se jen trochu smočí a pak si na molu čte. Po návratu do kempu pak již jen na vařiči uděláme těstoviny k večeři, dáme si sprchu a jdeme spát.

Vinice v Cezanjevci

Když se odpoledne po práci vrátím domu, Magda i děti už jsou nachystaný, takže jen nandáme sbalené věci do kufru auta, stan, spacáky a další kempingové vybavení do střešního boxu a můžeme vyrazit. Jedeme naší oblíbenou cestou přes Horn na Vídeň, pak po A2 směrem na Graz a u Ilzu sjíždíme směrem na Bad Radkersburg. Kolem půl sedmé u Feldbachu spatří děti u silnice upoutávku na blízký McDonald a tak zastavujeme s vidinou toho, že tenhle bude na naší cestě snad poslední. Po rychlé večeři pokračujeme ke slovinským hranicím, nehodláme jet do Chorvatska přes noc, zamluvil jsem nám ubytování v malé slovinské obci Cezanjevci, kde máme dle hodnocení a recenzí přes booking.com zamluvený příjemný apartmán Apartments and Tents Silva. Když pozdě večer dorážíme na místo, jsme velmi mile překvapeni. Máme pro sebe celé jedno patro s balkonem v příjemném domečku s výhledem na vinice, postele jsou pohodlné, vše čisté a je tu krásné ticho. Děti si na notebooku pouští film a my s majitelem ještě chvíli sedíme v krytém venkovním posezení, kde zrovna vaří jakýsi zvěřinový guláš, ochutnáváme, pak ještě společně popíjíme dobré bílé víno z vinic od souseda. Já na oplátku přinesu pár plechovek plzeňského pivka a asi do desíti večer konverzujeme směsicí vět v češtině, slovinštine a angličtině. Pak už konečně zamíříme do sprchy a na kutě.