Snídaně v hotelu Rile Men v Niši

Dnes raději vstáváme trochu dřív a využíváme toho, že snídaně je na hotelu k dispozici už od sedmi hodin, po dlouhé době si snídani neděláme sami, ale dáváme si klasickou kontinentální snídani na hotelu. Drobné zdržení nastává až na recepci, kde jim nefunguje platba kartou a tak se Magda vydává najít bankomat, naštěstí je jeden nedaleko od hotelu. Opouštíme Niš a najíždíme opět na dálnici, dle navigace před sebou máme více než tisíc kilometrů a měli bychom být do večera doma. Cesta po dálnici Srbskem rychle utíká a kolem půl jedenácté se blížíme k Bělehradu, zjišťuju u zbytku posádky, jestli má někdo zájem na prohlídku tohoto města. Venku už se zase teplota šplhá ke třiceti stupňům a tak mě ani nepřekvapí odpověď, že na procházku městem nemá nikdo náladu. Přemýšlím, jestli projet alespoň centrem Bělehradu, ale nakonec raději volím jižní obchvat. Jak se ale ukazuje, tady je dálnice ještě pořád ve výstavbě a tak se pomalu ploužím v koloně kamionů, kdo ví, jestli by cesta centrem nebyla rychlejší. Standardní silnice ale asi po 30km končí a opět se napojujeme na novou dálnici k hladkým asfaltem a pokračujeme po ní dále k hraničnímu přechodu Horgoš – Röszke. Cestou ještě platíme mýto na poslední mýtné stanici Subotica, mám to jen tak tak, v hotovosti posledních 500 srbských dinárů a za trasu z Bělehradu sem platíme 320. Celá cesta od mýtné stanice Preševo kousek za hranicemi s Makedonií až k hranicím s Maďarskem po krásné nové dálnici nás vyšla na 1410 srbských dinárů, tedy asi 300 Kč. Na hranicích je průjezd na srbské straně vyřešený za pár minut, menší peklo však začíná na druhé straně, maďaři evidentně berou tu ochranu schengenského prostoru mnohem vážněji, než třeba Řekové. Nejdříve necháváme skoro hodinku popojížděním v koloně všech osobních aut, než máme konečně možnost zařadit se do rychlejší fronty jen aut a řidičů z EU. I tady to však nějakou dobu trvá, kontrola posádky i auta je docela zevrubná a tak hraniční přechod opouštíme až po hodině a půl. Po dálnici pokračujeme dále na sever, u Keckemétu si dáváme na benzínce krátkou zastávku, já dotankovávám a děti s Magdou v obchůdku nakupují chlazené pití a něco malého k snědku do auta. Od Budapešti pak po nám již známé cestě pokračujeme dále na Vídeň, u Hornu se zastavujeme u McDonalda na rychlou večeři a před půl desátou jsme konečně doma. Máme za sebou 16 dní dovolené, při které jsme najeli 4172 km a projeli přes deset zemí, z nichž hlavní cíl, Albánie, nám opravdu učarovala.

Sousoší Cyrila a Metoděje ve Skopje

Ráno po probuzení si v apartmánu uděláme snídani, sbalíme se a voláme majiteli, že se chystáme odjet. Než naložíme věci do auta, přijede, poděkujeme, rozloučíme se a opouštíme zajímavé město Ohrid směrem na sever. Míříme do hlavního města Makedonie, do Skopje. Cesta chvílemi vede po dálnici, kde musíme platit na mýtných branách pro nás velmi nízké mýtné, místy ještě dálnice není hotová a tak se po normální dvouproudé silnici ploužíme v kolonách a kocháme okolní hezkou krajinou. Do Skopje přijíždíme po půl jedenácté, parkujeme na velkém parkovišti vedle obchodního střediska GTC a po nábřeží řeky Vardar míříme do centra na náměstí Makedonie. Obdivujeme krásné budovy na druhém břehu řeky, zastavujeme se u Mostu umění, na kterém jsou umístěny sochy významných osobností Makedonie. I náměstí bylo zkrášleno sochami významných postav z makedonských dějin, z nichž největší je 22 m vysoká socha „jezdce na koni“, neformálně známá též jako socha Alexandra Makedonského. Na náměstí je i několik hezkých fontán, které se nám v dnešním horkém dni obzvláště líbí. Obecně vzato, v centru města je mnoho takových nových pamětihodností nebo budov díky ohromnému stavebnímu projektu Skopje 2014, který ve stovkách miliónů eur financovala makedonská vláda a jehož cílem bylo modernizovat centrum města. Z náměstí pokračujeme přes asi nejvýznamnější památku Makedonie, starý kamenný most, o kterém se přesně neví, kdy byl vybudován. Podle archeologických nálezů byl postaven v 6. století, druhá teorie hovoří o díle z 15. století vybudovaném sultánem Mehmedem II. Na druhé straně řeky stojí Archeologické a Národní muzeum, nás však mnohem více zajímá sousoší Cyrila a Metoděje díky své vazbě na naší domovinu. Cyril s Metodějem mají výsadu střežit významný most spolu se dvěma ze svých žáků a následovníků, s Klimentem a Naumem, po Cyrilovi a Metodějovi je pojmenovaná i univerzita ve Skopje. Pokračujeme dále městem a procházíme kolem mešity Mustafa Paši z 15. století, která patří mezi jednu z největších mešit na balkánském poloostrově. Od mešity zamíříme přes parčík k pevnosti Kale, která byla vybudována v 6. století, v průběhu dalších století byla různě rozšiřována, bohužel však byla také několikrát poškozena, naposledy v roce 1963 během katastrofálního zemětřesení. Je vidět, že rekonstrukční práce ještě probíhají a tak se jen procházíme podél jejích hradeb a kocháme se výhledy na celé Skopje, které odsud máme jako na dlani. Zpátky k autu míříme přes Starý Bazar, což je spleť několika úzkých uliček s malými obchůdky s různým zbožím, docela to tu i v dnešním horkém dni žije. Zastavujeme se tady i na oběd, na venkovní zahrádce restaurace Tourist ve stínu majestátního Platanu. Teploměr už šplhá skoro ke čtyřiceti stupňům, takže nás na další procházení se po městě přechází chuť, vracíme se k autu a míříme na severovýchod. V klimatizovaném autě je nám dobře, po dálnici kilometry rychle utíkají, zastavujeme jen u Kumanova na benzínce, kde utrácíme poslední makedonské denáry, něco za naftu, zbytek za sladkosti. Po dálnici pokračujeme až k hraničním přechodu Preševo – Tabanovce, kde si konečně někdo všimnul naší nabourané Oktávky a tak musíme srbskému celníkovi ukázat v mobilu fotky z nehody a ofocené dokumenty od albánské policie. Myslíme si, že sice nemůže ničemu z toho rozumět, ale zřejmě mu to stačí jako potvrzení našeho tvrzení, že nehodu jsme nezavinili my. Na přechodu jsme se příliš nezdrželi, slabých 20 minut a pokračujeme dál po dálnici směrem na Niš, cestou platíme dvakrát na mýtných branách mýto.

Pevnost v Niši

V Niši nejdříve zamíříme k přes booking zamluvenému ubytování do hotelu Garni Hotel Rile Men, kde máme mít zajištěný čtyřlůžkový pokoj. Parkujeme na malém parkovišti přímo před hotelem, vyneseme si nahoru jednu tašku, jsme rádi, že už nemusíme vybavovat celý ten náš pojízdný cirkus a vydáváme se na prohlídku do města. Nejdříve zamíříme do centra, kde nám mapa ukazuje nejvíce restauračních zařízení, abychom si dali něco dobrého k večeři. Po ní se vydáváme přes řeku Nišavu k hlavní turistické atrakci města, k Nišské pevnosti. Ta se rozkládá v místech, kde se kdysi nacházelo antické město Naissus a pochází z počátku našeho letopočtu. Byla několikrát přestavována a tak jsou zde k vidění pozůstatky antických i středověkých hradeb a moderní turecké pevnosti. Do pevnosti vcházíme jižní stambolskou branou, podél hradeb procházíme až k bělehradské bráně a pak už příjemným městkým parkem k dalším zachovalým objektům, k mešitě Bali-beje, k tureckým lázním hamam a prachárně. Po prohlídce pevnosti ještě navrhuji zkusit se dojít podívat k další pamětihodnosti, kterou je Věž lebek (Ćele kula). Tato tři metry vysoká věž byla postavena v roce 1809 a turecký místodržitel do ní nechal zazdít jako výstrahu 952 lebek Srbů padlých po Čegarské bitvě. Do dnešní doby se ve zdech věže zachovalo 54 lebek, nám však nebylo přáno památku vidět, protože než jsme k ní došli, tak bylo zavřeno. Doufal jsem, že věž bude možné zahlédnout alespoň z ulice, ale nebylo nám přáno, tak se vydáváme zpět do centra a kolem desáté večer se vracíme zpět na hotel, dáme si sprchu a jdeme spát.

Výborný oběd na ostrůvku řeky Černý Drin

Ráno hned po probuzení a snídani nasedáme do auta a jedeme kolem Ohridského jezera na jeho jižní část do ke klášternímu komplexu zasvěcenému svatému Naumovi, dalšímu z žáků svatého Cyrila a Metoděje. Cesta je to asi na půl hodinky s krásnými výhledy na jezero i jeho protější albánské břehy. Parkujeme za pár denárů na místní parkovišti a vyrážíme pěšky směrem ke klášteru, cestou procházíme kolem vkusně vypadajících stánků se suvenýry, Markétce se moc líbí baletka ze stříbrného filigránu a tak se po chvíli smlouvání baletka objevuje v naší tašce. Docházíme až ke klášteru, který původně založil v těchto místech sám svatý Naum kolem roku 900 a který zde byl po své smrti v roce 910 také pochován. Bohužel byl původní klášter někdy mezi 10. a 13. stoletím zničen a současný chrám tak pochází ze 16. století a nese tak již plně byzantské prvky. Procházíme se kolem chrámu, zamíříme i dovnitř a prohlížíme si hezky zachovalé fresky a hrob sv. Nauma. Místo má zvláštní kouzlo a silnou duchovní atmosféru, po jeho opuštění míříme kolem hotelu, který byl v části klášterního komplexu vybudován k malému kostelíku sv. Petka a pak parčíkem zpět k jezeru. Cestou po mostku překračujeme poměrně širokou řeku Černý Drin, která zde do jezera ústí a která vyvěrá ze země je pár ser metrů odsud. Voda zde vyvěrá na několika místech skrze písčité dno a pochází ze 400 metrů výše položeného Prespanského jezera. K pramenům řeky nás jsou ochotni dovézt převozníci na pramicích, my ale raději volíme místní restauraci Ostrovo na ostrůvku v řece, protože už máme docela hlad. Po vydatném a velmi chutném obědě se přemisťujeme na místní travnatě písčitou pláž, Magda zůstává ležet na sluníčku a čte si magazíny, my s dětma míříme do vody. Líbí se nám tu podstatně více, než včera na pláži v Ohridu, díky písčitému dnu se nohy neboří do blátíčka a voda je tak mnohem čistší, stejně tak jako chybí rostliny na dně. Voda má příjemnou teplotu a tak se zde na pár hodin zdržíme. Po návratu do Ohridu si chvilku na apartmánu odpočineme a pak se vydáváme na večerní procházku do města, zastavujeme se na večeři a pak v jednom z podniků na nábřeží popíjíme koktejly a posloucháme makedonské písničky. Po desáté večer se vracíme do bytu, dáme si sprchu a jdeme spát.

Monastýry Varlaam a Metamorfosis v Meteoře

Ráno po probuzení si v kempu uděláme snídani, spácháme základní hygienu, sbalíme stan a vyrážíme na dopolední prohlídku Meteory, dle informací z kempu víme, že dopoledne má mít otevřeno monastýr Varlaam a tak míříme k němu. Parkujeme na ještě poměrně poloprázdném parkovišti kousek od krásně vyřezávané brány, umožňující přistup k monastýru a pomalu stoupáme po schodišti vytesaném ve skále až ke vstupu. U pokladny platíme 3€ vstupné, bereme si šátky na zahalení nohou v kraťasech a zamíříme na krásně upravené prostranství. Monastrý Varlaam je druhý nejrozsáhlejší v Meteoře a vybudován byl na začátku 16. století. Nacházejí se v něm chrámy Všech svatých a Nejsvětější trojice, v jejichž interiérech si prohlížíme krásně freskami a ikonami zdobené stěny, ostatky svatých a vzácné rukopisy. Procházíme si i malé muzeum, kde si jednak nahoře na dřevěné verandě prohlížíme vystavený středověký rumpál a koš, ve kterém se kdysi mniši dopravovali. Když se nakláníme přes zábradlí, nedokážeme si představit, že bychom tu cestu vedle strmé skály, která trvala i půl hodiny, byly kdy ochotni absolvovat. Dole ve sklepení si pak prohlížíme obrovský dřevěný sud na vodu ze 16. století o obsahu 13 000 litrů. V monastýru trávíme zhruba hodinu, pak se opět vydáváme po vyhlídkové silnici směrem na východ a kocháme se výhledy za dopoledního slunce, které opravdu berou dech. Všechny monastýry působí, jakoby byly zcela přirozeným pokračováním skal, až tak se tu skloubí byzantská architektura se zdejší přírodní scenérií. Z Meteory míříme na sever, cesta ubíhá bez problémů, ani na hraničním přechod Niki – Medzitlija se příliš nezdržíme. Na řecké straně na nás jen mávnou a na té Makedonské není žádná velká fronta a odbavení probíhá docela rychle. V městě Bitoli, druhém největším v Makedonii, se rozhodujeme získat nějaké ty makedonské denáry, navigace mi říká, že by se tu u hlavní silnice měl nacházet bankomat. Zastavuji na krajnici a Magda odhodlaně vyráží odhadovaným směrem, vrací se však až po čtvrt hodině, bankomat už byl zrušen, místní ji však ukázali cestu k nejbližšímu dalšímu a tak máme k dispozici potřebnou hotovost. Ta se hodí o kousek dál v městečku Resen, když potřebuji natankovat a na zdejších benzínkách zatím platební karty neberou. Kolem třetí parkujeme v Ohridu v Partizanske ulici, kde máme přes booking zajištěné na dvě noci ubytování v jednom z bytů zdejších patrových domů. Majitel bytu přijíždí téměř okamžitě po zavolání, domlouváme vše potřebné, nataháme naše tašky na ubytování a vyrážíme na pozdní oběd do restaurace Orfej, kam to máme v podstatě jen přes ulici daleko. Protože je poměrně horko, po obědě se vracíme na pokoj, převlékáme se do plavek a jdeme ani ne deset minut přes Holandský park na Buffalo Beach k Ohridskému jezeru se zchladit. Toto jezero je prý až 3 miliony let staré, patří mezi největší krasová jezera na světě a k nejhlubším jezerům na Balkáně. Po koupání ve Skadarském jezeru a Jónském moři je pro nás ale jeho voda trošku zklamáním, není tak čarokrásně čistá, na dně spíše blátíčko a poměrně velké množství rostlin, ale ochlazení je to příjemné a když se člověk dostane dál od břehu, tak už ani ty rostliny a blátíčko na dně nevadí.

Fotogenický kostel sv. Jana z Kanea v Ohridu

Po návratu do bytu se převlékáme a vydáváme se na procházku do centra, jdeme příjemnou promenádou podél pobřeží až k malému přístavišti, tam pak chvíli i po dřevěné stezce nad hladinou jezera kolem skály až k nejfotogeničtějšímu místu v Ohridu, kterým je Kostel sv. Jana z Kanea. Tohle místo má své kouzlo, potkáváme zde i svatbu, nevěsta se ženichem a jejich fotograf vybírají nejhodnější záběry pro svatební fotky. My se snažíme o něco podobného, i když tedy popravdě moc se snažit nemusíme, tady vyfotit hezkou fotku není vůbec žádný problém. Kostel stojí na romantickém ostrohu nad jezerem, kolem trocha krásné zeleně a pak široko daleko hladina Ohridského jezera a vysokých kopců v pozadí. Asi půl hodinky se tu zdržíme, procházíme se kolem kostela ze 13. století, v jehož architektuře se mísí byzantské a arménské prvky, vystupujeme na vyhlídku kousek nad ním a kocháme se nádhernými výhledy. Po té pokračujeme trochu do kopce ke Klášteru sv. Klimenta a sv. Pantelejmona, který byl vybudován pravděpodobně v době příchodu Klimenta Ochridského do Ohridu v 9. století. Ten toto místo využíval k výuce prvních studentů Cyrila a Metoděje, kdy je učil novému písmu založenému na hlaholici tzv. cyrilici. Uvnitř je k nalezení i kryptu, kterou osobně vybudoval a do které byl po své smrti v roce 916 uložen a je dodnes pochován. Celá budova září novotou, protože byla před 15 lety kompletně zrekonstruována. Od kláštera se vydáváme k další památce, k římskému amfiteátru, který je dodnes využíván k hudebním a divadelním představením. Cestou uličkami zpět do centra ještě procházíme kolem Kostela sv. Sofie z 11. století, ve kterém se dochovaly fresky z 11. až 13. století, které představují jeden z vrcholů byzantského malířství té doby. Cestou zpět k nábřeží zastavujeme i v obchodě se světoznámými ohridskými perlami, které se vyrábějí speciální metodou ze šupin ohridských pstruhů. Nejde tedy o skutečné perly, ale vypadají opravdu nádherně a zdejší řemeslníci z nich vyrábějí krásné šperky, které se vyvážejí do celého světa. Ani Magda s Markétkou nezaváhají a pořizují si domu hezké náušnice. Kolem osmé jsme zpět na nábřeží, navštěvujeme jednu z místních restaurací, dáváme si něco malého k večeři a zamíříme zpět na ubytování, kde si jen dáme sprchu a jdeme spát.

Poslední ráno v Albánii věnujeme snídani, sbalení se, navrácení klíčů na benzínce včetně poděkování a rozloučení se s paní ubytovatelkou. Opouštíme Himaru směrem na jih, jedeme kolem Sarandy, kde odbočujeme z pobřežní silnice a jedeme vnitrozemím do Řecka. V poslední vesnici před hranicí se ještě v místním obchůdku snažíme utratit poslední zbylé leki, nabídka je ovšem minimalistická a tak je utrácení poměrně složité. Přejezd hranic mezi Albánií a Řeckem je úsměvný, na malém hraničním přechodu Qafë Botë – Sagiada Mavromati jsme jediné auto, je brzy dopoledne a tak v podstatě ani nikoho nezajímáme, Albánci jen mávnou rukou a řecké celní kontrole Magda naše pasy jen odnesla k nakouknutí, k autu se ani neobtěžovali dojít. Pokračujeme po silnici s minimálním provozem podél pobřeží Jónského moře s výhledem na Korfu a plného nádherných scenérii až do města Igoumenitsa, odkud vyjíždí množství trajektů do Itálie i na další místa v Řecku. Provoz rapidně houstne a průjezd k dálnici A2 nám zabere skoro hodinu. Na dálnici už ale po dlouhé době konečně mohu posunout ručičku tachometru nad 100 km/h, kam už se přes týden nedostala a zamířit východním směrem, na mýtných branách platím mýto a kousek za Ioanninou tankuji na benzínce plnou nádrž a v místním obchůdku nakupujeme pár sušenek do auta. Po dálnici jedeme ještě dalších půl hodiny, než z ní sjedeme směrem do městečka Kalambaka kousek od byzantských monastýrů Meteora. Na hlavní ulici Trikalon se kousek od menšího náměstíčka stavíme v jedné z taveren na malý oběd a pak již zamíříme do kempu Vrachos v Kastraki.

Bazén v kempu Vrachos se skálami v pozadí

Na recepci zaplatíme, zajišťujeme si místo pro náš stan a auto a hned po té, co stan postavíme, na sebe děti berou plavky a vyrážejí do bazénu, který je kousek od vstupu do kempu. Na chvíli se tam za nimi jdu podívat a fotím je, kterak si užívají v bazénu s krásnými pískovcovými skálami v pozadí. V půl páté již ale opět sedíme v autě a vydáváme na podvečerní prohlídku Meteory. Jedeme směrem do skal a zastavujeme na prvním parkovišti u monastýru Saint Barbara Roussanou, nahoru ke klášteru sice nejdeme, ale procházíme se po okolí a fotíme první hezká panoramata. Pokračujeme dále do kopce a na křižovatce nahoře ve skalách se vydáváme nejdříve doleva až na parkoviště u nejzápadnějšího monastýru Velká Meteora (Megalo Meteoro), který se správně jmenuje Klášter přeměny Ježíše Krista (Metamorfósis). Jeho stavbu dokončil mnich Athanasios v roce 1382 a jedná se o vůbec první monastýr postavený v Meteoře. Fotíme si vstupní mostek a schodiště, díky kterému se dnes dovnitř dostávají mniši i turisté a věž se zbytky rumpálu, díky kterému se v síti mniši dostávali nahoru po několik předchozích století. Prohlížíme si z venku všechny budovy, zahrady i skálu, je to opravdu úžasné a nedokážeme si představit to úsilí, které museli mniši vyvinout, aby něco takového mohlo vzniknout. Po vyhlídkové silnici, vedoucí nahoře ve skalách míříme na druhou stranu k nejvýchodnějšímu moneastýru, cestou zastavujeme na několika vyhlídkách, ze všech jsou nádherně vidět pískovcové skály, monastýry i město Kalambaka dole pod nimi. Neskutečná nádhera, ne nadarmo se Meteoře říká osmý div světa. Naši cestu končíme u monastýru sv. Štěpána (Agios Stefanos), jehož počátky sahají do 12. století a je ze všech monastýrů nepřístupnější. Opět se tu trošku rozhlédneme, uděláme pár fotek a navracíme se zpět do Kastraki na večeři. Cestou nahoru jsme si vyhlídli tavernu s velkou venkovní zahrádkou a prostorným parkovištěm a tak rovnou míříme tam. A byla to dobrá volba, jídlo bylo vynikající, obsluha rychlá a příjemná a ani ceny nebyly s ohledem na lokalitu přemrštěné. Po večeři se ještě vracíme zpátky do skal na vyhlídky prohlédnout a vyfotit si pískovcové skály a monastýry na nich v podvečerním slunci. Zastavujeme se na několika místech a na všech se nám moc líbí, počasí nám přeje, výhledy jsou překrásné. Takhle se kocháme skoro až do devíti hodin, pak se vracíme do kempu, spácháme základní hygienu a jdeme spát.

Pohled na pláž Jalë

Ráno opět nikam nespěcháme, dnes je v plánu opět relaxační den a tak v poklidu snídáme, oblékáme se do plavek a mažeme opalovacím krémem. Jen s  koupacími věcmi se poté přesunujeme do auta a přejíždíme 12 kilometrů severně do městečka Jalë, parkujeme na ulici přímo vedle oblázkové pláže, na kterou hned zamíříme. Na celý den si za 200 leků pronajímáme slunečník s lehátky, trošku se usidlujeme, děti berou čáru a mizí ve vodě. Neváhám a s Magdou jdeme za chvíli za nimi, voda je opět nádherně čistá s teplotou tak akorát, jsou trošku větší vlny, což především dětem náramně vyhovuje. Asi dvě hodinky pak dovádíme ve vlnách, plaveme si a nic nám neschází. Na svačinu si dáváme osvěžující meloun, Magda se uvelebuje ke slunění a já se s dětmi vracím zpátky do vody. Kolem poledního, než s dětmi uschneme, se Magda vydává na průzkum okolních restaurací a na její doporučení následně volíme pizzerii Traditional food & Piceri, kam to v podstatě máme i z lehátek nejblíže. Po obědě si dáváme chvíli pauzu a pak až do pozdního odpoledne s dětma nevylezeme z vody, zatímco Magda se chvilkama sluní a chvilkama si s námi zajde zaplavat. Na pláži vydržíme až do pěti do večera, pak ještě vyjedeme autem na vyhlídku na kopci kousek nad pláží, abychom udělali ještě nějaké hezké panoramatické fotky. Takhle z výšky vypadá pláž opravdu nádherně a nemůžeme se vůbec divit, že se řadí k nejkrásnějším plážím v Albánii. Na pláž Gjipe beach, kde jsme byli předevčírem, to ale nemá. Podél pobřeží s výhledem na Korfu se vracíme zpátky na ubytování v Himaře, vystřídáme se ve sprše a vyrážíme do města na večeři. Cestou zpět se ještě zastavíme v naší oblíbené palačinkárně na dezert a po filmu na notebooku jdeme spát.

Pramen Syri i Kaltër

Ráno v poklidu snídáme, ale po snídani se nepřevlékáme do plavek, neboť dnešní den se opět rozhodujeme pojmout výletně. Autem se přemisťujeme po nám již známé cestě k Sarandě, cestou ale tentokrát zastavujeme na dvou místech kousek za Himarë. Prvním z nich je Porto Palermo, bývalá ponorková základna, z výšky fotíme vstup do tunelu proraženému do skalního útesu, který za Hodžovi éry sloužil jako kotviště pro ponorky. A druhým je kousek vedle na malém poloostrově dobře zachovalá pevnost Ali Paši Tepelenského postavená na počátku 19. století. Fotíme i pohled na druhou stranu od silnice, kde jsou na stráních husté porosty agáve, které byly vysázeny v době Hodžovy nadvlády na ochranu proti nepřátelským výsadkářům. Kousek před Sarandou uhýbáme doleva a krásnou albánskou krajinou míříme k místu zvanému Modré oko (Syri i Kaltër). Z asfaltové silnice sjíždíme na šotolinovou, přijíždíme k přehradě, u které stojí budka se závorou, vzdáleně to připomíná pohádkovou celnici. Platíme 200 leků za celé auto za vstup a pokračujeme dál, šotolina se mění v jílovitou prašnou cestu, po stranách se začínají objevovat auta a cesta se stává problematicky průjezdnou. Šířka je totiž tak na jedno auto a začínají se objevovat auta v protisměru, lidé kteří se již na Modré oko podívali a vrací se zpět. Rozhodujeme se zbytečně se nedrat dopředu, odstavujeme auto na vhodném místě a raději pokračujeme poslední kilometr pěšky. Docházíme až na malé parkoviště obklopené restauracemi a dle ukazatelů se pak po chodníčcích pro pěší dostáváme až k samotnému krasovému prameni. Křišťálově čistá voda zde tvoří kruhové jezírko s vybarvením podobnému lidskému oku, ve středu sytě modré a u okrajů lehce modravé. Podzemní pramen prý zatím nebyl podrobně prozkoumán, profesionální francouzští potápěči se dostali do hloubky 70 m, aniž by dosáhli dna. Z jezírka vytéká řeka Bistricë, okolí tvoří stinný dubový a platanový háj, většina stromů je porostlá břečťanem, spolu s modravou hladinou jezírka a řeky tvoří půvabnou přírodní scenérii. Asi tři metry nad hladinou je z jedné strany vyhlídková plošina, ze které do jezírka co chvíli někdo skáče, turisté i místní omladina. Snažíme se na plošinu také dostat a udělat alespoň nějaké fotky, pokud možno bez skákajících a koupajících se lidí, což se ukazuje jako docela oříšek, ale nakonec se to i daří. Ještě chvíli se na tomto místě zdržíme a pak pokračujeme podél toku řeky stinným hájem k zpět k parkovišti. Říkáme si, že se blíží čas oběda a že bychom mohli zkusit jednu z místních restaurací, bohužel v jediné, která se nám líbí je dost plno a z jídelního lístku mají naše děti problém si něco vybrat, nehledě na to, že i ceny jsou trošku vyšší. A tak se vracíme k autu a pokračujeme v něm dál směrem na východ, napojujeme se na hlavní silnici a po ní míříme na sever do města Gjirokastër. Před městem ještě na jedné z mnoha malých benzínek dotankovám naftu, pumpař mluví pouze albánsky a tak si informace o množství litrů a ceně píšeme do prachu ulpělém na benzínovém stojanu. Za nákup pak ještě jako dárek dostáváme do auta pár blum na cestu, zdejší lidé jsou fakt strašně milí.

Obchůdek se suvenýry v Gjirokastër

V Gjirokastře parkujeme na veřejném parkovišti kousek od centra na hlavní ulici hned naproti turistickému centrum a po sto metrech usedáme na venkovní terasu restaurace Mapo na oběd. A byla to dobrá volba, ceny příjemné, obsluha zdvořilá a jídlo moc dobré. Po obědě pokračujeme dál a stoupáme strmými a úzkými uličkami vzhůru směrem ke hradu, který vidíme na kopci nad námi. Jdeme po dlažbě, která už pamatuje kroky mnohých lidí a je tedy dosti ohlazená a občas nám klouže pod nohama. Lehce unavení vystoupáme až před hlavní bránu do hradu a také před pokladnu, platíme vstupné 250 leků a vstupujeme do bezpečí a stínu vysokých, kamenných hradeb. Nejprve procházíme chodbou s děly a tankem, čteme si popisky a základní informace o hradu, a vycházíme na venkovní nádvoří hradu. Obdivujeme jednak skvěle zachovaný hrad z 12. století a pak především nádherné výhledy z hradeb na celý Gjirokastër a jeho překrásné okolí včetně vzdálených hor. Děláme si nějaké společné fotografie, fotím si i americkou stíhačku, která byla údajně sestřelena nad albánským územím. Z hradu se pak vydáváme zpět do města kolem starého amfiteátru, procházíme se úzkými uličkami a navštěvujeme i některé obchody se suvenýry. V jednom z velmi zajímavých domů trojúhelníkového půdorysu a široké nástavby v prvním patře si kupujeme hezký talířek na zeď s albánským dvouhlavým orlem a paní majitelka nám za nákup ukazuje i hlubokou studnu, která v domě je. V šest opouštíme město a vracíme se zpátky do Himary, na večeři tentokrát nevyrážíme do města, ale jdeme na druhou stranu podél naší pláže a najíme se v nedaleké restauraci Portokali. Po návratu koukneme ještě na nějaký film na notebooku, dáme sprchu a jdeme spát.

Cestou na pláž Gjipe

Dnešní den máme opět v plánu pojmout odpočinkově, jen se chceme vydat na jinou pláž a tak po snídani nasedáme do auta a přesunujeme se 15 kilometrů severním směrem na písčité parkoviště u Kláštera Sv. Teodora (Manastiri i Shën Theodhorit) a odtud jdeme pěšky z kopce podél pobřeží na pláž Gjipe. Cestou míjíme opuštěné betonové bunkry i stáda koz a když se před námi asi po čtvrt hodince rozprostře nádherný výhled na pláž na konci kaňonu, je nám jasné, proč je tato pláž považována za jednu z nejhezčích v Albánii. Průzračná blankytně modrá voda, světlá oblázková pláž, hluboký skalnatý kaňon a množství zeleně všude kolem. Na pláži jsou k pronajmutí slaměné slunečníky a nachází se zde i malé občerstvení, kde není problém si nechat udělat palačinky či zakoupit něco malého k zakousnutí a chlazené nápoje. A neméně krásné je to, že jak je přeci jen trošku komplikovanější se na tuto pláž dostat, tak většina turistů dává přednost snáze dostupnějším plážím na celé pláži je spolu s námi jen cca. 20 lidí. Obsazujeme jeden ze slunečníků a užíváme si příjemně chladivé vody, s dětmi dovádíme ve vlnách, které jsou dnes trošku větší a tak z toho máme hned větší zábavu. Když na chvíli vylezeme, vydáváme se i kousek směrem do kaňonu Gjipe, celý je přes 800 metrů dlouhý a jeho šířka je 10 až 20 metrů. Mělo by zde být i několik jeskyní a lezecké stěny, ale až natolik jej neprozkoumáváme, abychom to mohli potvrdit. Na pláži vydržíme až do šesti hodin do večera, tak se nám tu líbí, ale nedá se nic dělat a je načase vyrazit zpátky k autu. Cestou ještě zastavujeme u skupiny betonových bunkrů, kterých jsme si všimli ráno cestou na pláž, ale teď je více času je prozkoumat. Podle odhadů bylo podobných bunkrů po roce 1968 na příkaz komunistického diktátora Envera Hodži postaveno od 500 000 do 1 miliónu. Enver Hodža z obavy, že by Albánii mohl potkat podobný osud, jako Československo s invazí vojsk Varšavské smlouvy, začal budovat pozemní ochranu země v podobě bunkrů a z vojenského paktu tehdejších socialistických zemí vystoupil. Dnes již tyto bunkry pouze hyzdí krajinu, vzhledem k jejich obrovskému množství a tunám betonu využitým na jejich stavbu je velmi těžké je odstranit a zůstávají tak stálou připomínkou těžkých časů let minulých. Po návratu k autu se navracíme do Himarë na ubytování, dáme si sprchu a vyrážíme do města na večeři. Opět se projdeme po promenádě, zastavíme se v bankomatu doplnit zásobu hotovosti leků, nevynecháme naši oblíbenou palačinkárnu, malý nákup a jdeme spát.