So 20.7. – Botanická zahrada Batumi

Cestou z Mestie

Cestou z Mestie

Ráno po probuzení se částečně pobalíme a jdeme si dát snídani na dvorek našeho hotelu, pak dobalíme a odnosíme věci do auta, vrátíme klíče od pokoje a Mestii opouštíme. Máme před sebou nejdříve opět krásnou panoramatickou cestu až skoro k hranicím s Abcházií, kdy kolem sebe máme krásné hory a nádherná zelená údolí, cesta je samá serpentina a sem tam je i trochu rozbitá, takže neubíhá tak rychle. Svítí sluníčko a je nádherně, tak občas zastavujeme a děláme pár fotek. Asi po dvou hodinách cesty se proplétáme ulicemi Zugdidi, což je poměrně velké město (75tis. obyvatel), na ulicích plno lidí, zvířat i všelijakých dopravních prostředků a tak chvíli trvá, než se nám konečně daří pokračovat po navazující hlavní silnici dále směrem k Poti. Od něj jedeme podél pobřeží Černého moře, silnice je široká s hladkým asfaltem, takže se jede konečně trochu rychleji a tak kolem půl druhé přijíždíme k botanické zahradě pár kilometrů severně od Batumi. Značení není nijak slavné a tak místo na parkoviště u hlavního vchodu přijíždím až k bráně nějakého bočního vchodu. Nevadí, vysazuji rodinu a vracím se trošku zpátky na místo, kde bych mohl odstavit auto tak, aby nepřekáželo provozu a vracím se pěšky k bráně. Kupujeme lístky za 15 lari, dostáváme plánek a jdeme se procházet po asfaltových cestičkách napříč zahradou. Celá zahrada má asi 110 hektarů a patří k největším na území bývalého Sovětského svazu. Celá je rozdělena do devíti sektorů podle oblastí, odkud rostliny pochází. Při pohledu do plánku je nám jasné, že celou ji prozkoumat nemůžeme a tak si volíme oblasti, které nás nejvíce zajímají – Himaláje, Austrálie a Nový Zéland, Východní Asie včetně japonské zahrady a Jižní Ameriku. Děti nás podle plánku navigují a my se procházíme mezi pro nás často zvláštními a zajímavými stromy, keři a květinami.
Batumi - Botanická zahrada

Na procházce v botanické zahradě v Batumi

Občas se nám v průzoru mezi stromy objevuje hladina Černého moře, celá zahrada se rozkládá na svazích „Zeleného mysu“ a některé výhledy jsou určitě vskutku nádherné, my máme opět tu smůlu, že je docela slušná oblačnost a tak jsme rádi za každý náznak hezkého výhledu. V zahradě se nám moc líbí, skoro všechny rostliny mají popisky s názvy, všude jsou směrovky a tak si každý nacházíme to, co nás zajímá. Já si studuji zajímavé jehličnany, děti velmi zaujal bambusový háj, všem se nám líbí hezky upravená japonská zahrada. Po zahradě se procházíme asi dvě hodinky, nachodíme přes 5 kilometrů, sem tam potkáváme i nějaké turisty, ale na to, že je sezóna je jich překvapivě málo. Kolem třetí začíná lehce poprchávat a tak se vracíme k autu a pokračujeme dále do Batumi, kam to máme slabou čtvrt hodinku. Parkujeme před rodinným hotýlkem kousek od pobřežní promenády, dcera domácích se snaží využít svou naučenou angličtinu a přestože jí chybí dost slovíček, jsme rádi, že alespoň na okamžik můžeme opustit ruštinu, ve které dosti tápeme naopak my. Ochotně nám přepisuje i naše jména z pasu na papírek v gruzínštině, moc se nám ty kudrlinky líbí, už za těch pár dní umíme některé přečíst. Vede nás do třetího patra, omlouvá se, že výtah bohužel nemají, na druhou stranu pro nás má čerstvě rekonstruovaný moderní pokoj a protože těch věcí zas nemáme k tahání do třetího patra tolik, tak jsme za tento hezký pokoj na velice příjemnou cenu docela rádi. Domlouváme se na snídani na druhý den a dostáváme tipy na dobré restaurace v okolí, čehož hned využíváme a zamíříme do jedné z nich na brzkou večeři, zatím jsme toho přes den moc nepojedli, tak máme docela hlad.
Batumi - Jezero Ardagani

Jezero Ardagani kousek od pobřežní promenády v Batumi

Objednáváme si několik šašliků, Markétka své oblíbené odžachuri, různé saláty a omáčky, dojde i na české pivko, takové malé hody. Jídlo je opět vynikající, po hodině odcházíme úplně plní a chudší sotva o 100 lari. Aby nám to lépe trávilo, jdeme na procházku městem, nejdříve jdeme k Black Sea Gate na kruhovém objezdu vedle Carrefouru, kolem rozstavěným mrakodrapů pokračujeme směrem k moři, obcházíme jezírko s tančící fontánou a ostrůvkem s bary a pak se spolu s velkým množstvím návštěvníků letoviska vydáváme podél pobřeží po promenádě. Všude spousta různých atrakcí a sportovišť, obchůdků se suvenýry i hlasité hudby, je znát, že v tomto letovisku to žije. Děti na chvíli zajdou vyzkoušet i teplotu vody, smočí v ní nohy a chvíli běhají po břehu, zajdeme si i do jednoho stánku na zmrzlinu. Po promenádě dojdeme až na druhou stranu k fontánám a kaskádám kousek od Abecední věže, je vidět, že do tohoto přímořského letoviska tečou peníze proudem a staví se a buduje o sto šest. Občas to působí trochu zvláště, vedle moderních mrakodrapů se krčí polorozpadlé dřevěné budovy, z hlavní silnice s hladkým asfaltem se odbočí na vedlejší jen s posledními zbytky asfaltu a plnou děr. Zaujmou nás i plynoměry a elektroměry na sloupech na ulici, když se pak vracíme zpátky bočními uličkami zpět na ubytování. Tam už si jen dáváme sprchu a jdeme na kutě.

» Kompletní fotogalerie «

Pá 19.7. – Ušguli

Mestia - Zuruldi výhled Ušba

Dvojvrchol Ušby se nám schovává v mracích

Ráno po probuzení si opět dopřáváme snídani na dvorku našeho hotelu, venku hezky svítí sluníčko, ale obloha není jasná a mraky jsou stále všude kolem. Nevadí, vydáváme se pěšky po mostě přes řeku Mestiachala kolem etnografického muzea a míříme ke spodní stanici lanovky Hatsvali, což je místní lyžařské středisko. Platíme 15 lari za zpáteční lístky a nasedáme na novou moderní čtyřsedačku, která nás s jedním přestupem vyveze o 900 výškových metrů výše k restauraci na hřebeni hory Zuruldi. U restaurace je pěkná vyhlídková terasa a tak na ní hned zamíříme. Spolu s námi je zde překvapivě i hodně turistů a tak při snaze o fotografie okolních panoramat musím být trochu trpělivý. A že je co fotit a na co se koukat, škoda, že mraků je opravdu hodně a tak třeba nejznámější a nejkrásnější hora Ušba nám své dva vrcholy ukáže jen na malou chvíli. Tato hora sice nepatří k těm úplně nejvyšším na Kavkaze, jižní vrchol má 4700 a severní 4697 metrů nad mořem, ale je výraznou dominantou Svanetie a říká se jí kavkazský Matterhorn. Kocháme se výhledy na všechny strany, na okolní více než 3000 metrů vysoké vrcholy a okolní ledovce. Říkáme si, že špatné by to tady nemuselo být ani v zimě, ať už lyžováním po upravených volných sjezdovkách nebo na freeride. Asi po hodince kochání se a procházení se po okolí se vracíme zpět k horní stanici lanovky a jedeme zpět dolů do Mestie. Opět s jedním přestupem na mezistanici, kousek od které se zrovna natáčí nějaký film, z lanovky jsou pěkné výhledy na celou Mestii a její okolí.
Ušguli - Pohled do údolí

Pohled do údolí v Ušguli

Po návratu zpět do města procházíme kolem stanoviště terénních taxíků, hned se nás jeden z nich ujímá a zjišťuje, kam máme namířeno. Odpovídáme mu, že bychom se rádi podívali na odpoledne do Ušguli, pokud by to bylo možné a cenově přijatelné. Dostáváme informaci, že za 200 lari je nám kompletně k dispozici na cestu tam i zpět včetně různých zastávek i čekání v Ušguli, než se dostatečně pokocháme. Souhlasíme a za chvíli se již vezeme směrem na východ z Mestie, zprvu po docela slušné asfaltové silnici, ale ta brzy končí a my jsme rádi, že se vezeme terénním autem a že náš řidič evidentně volat velmi dobře ovládá. Však taky dřív na této trase jezdil často s náklaďákem a pomáhal stavět školu, jak nám vypráví. Ostatně, jakmile zjistil, že rozumíme rusky, tak nás celou cestu zásobil historkami ze svého života, informacemi o zajímavostech v okolí i jen tak o životě v Gruzii. Cesta z Mestie do Ušguli má necelých 47 kilometrů, ale díky tomu, že většina cesty vede spíše terénem než po silnici trvá skoro dvě hodiny. Celou cestu je ale na co se koukat a díky řidičovu vyprávění cesta rychle utíká. Samotné Ušguli je v podstatě skupina čtyř vesnic, které se nacházejí v údolí podél horního toku řeky Inguri ve výšce okolo 2100 metrů nad mořem na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary. Údajně se jedná o nejvýše položenou trvale osídlenou vesnici Evropy, zařazenou do Seznamu světového dědictví UNESCO. Řidič nás vysazuje na kopečku kousek za mostem přes řeku, ukazuje nám rukou, co by nám doporučil navštívit a vysvětluje, že nás z toho vyvýšeného místa uvidí a až se budeme blížit zpátky, tak sjede dolu k mostu a vezme nás zpátky do Mestie, ale že času dost a můžeme si být jistí, že na nás počká. Dáváme na jeho radu a obcházíme celou vesnici nejdříve z jihovýchodní strany a míříme ke kostelu Sv. Marie z 12. století, kterému místní říkají Lamaria. Celou cestu se máme na co dívat, ve vesnici jsou všude rozeseté starověké kamenné věže koškebi a prostředí, kterým je vesnice obklopena, bere dech.
Mestia - Večeře

Večeře v Mestii

I pohled na ke kostelu Lamaria se hřbetem Velkého Kavkazu v pozadí je fascinující, vzdáleně připomíná kláštery v himalájském podhůří. My máme jen tu smůlu, že mraky jsou stále docela nízko a tak vrchol majestátní Šchary se nám povětšinu odpoledne schovává. Za kostelem pokračujeme po stezce ještě kousek dál údolím kolem ledovcové řeky, ale protože dostáváme hlad, tak se po chvíli vracíme, procházíme si prostory kostela i hřbitov ležící pod ním a vracíme se zpět do vesnice. Křivolakými úzkými uličkami se vedle nás a dalších turistů procházejí krávy, prasata, občas projedou malí kluci na koních, až na ty kluky na koních a obranné věže všude kolem mi to vzdáleně připomíná vesnice na východním Slovensku před 40ti lety. Na hodně pozdní oběd se zastavujeme u jednoho domku upraveného na ubytování pro turisty s kuchyní a venkovním posezením. Objednáváme si chačapuri se sýrem a masem, něco k pití a pří čekání na jídlo si vychutnáváme atmosféru toho místa. Po obědě si ještě v domečku vedle kupujeme od jedné stařenky pytlík krásně voňavé Svanetské soli a pomalu se navracíme zpět k mostu. Ještě než Ušguli opustíme, zastavujeme se kousek za mostem v místním muzeu, procházíme se vystavené artefakty v jedné z obranných věží i věž samotnou. Pak už se jen vezeme terénním taxíkem zpátky do Mestie, cestou zastavujeme na několika fotogenicky zajímavých místech a před sedmou večer jsme zpátky na ubytování. Na večeři si zajdeme do restaurace naproti přes ulici, každý večer tam vyhrává kapela mladých Gruzínců, tak si je tentokrát chceme vychutnat zblízka. Nejdříve se ale najíme, i tentokrát si pochutnáváme na skvělé gruzínské kuchyni, pak už si jen u lahvinky vína užíváme gruzínských rytmů. Pozdě večer se vracíme na pokoj, dáváme si sprchu a jdeme spát.

» Kompletní fotogalerie «

Čt 18.7. – Mestia a ledovec Chalaadi

Mestia - Mostek

Mostek na začátku trasy k ledovci Chalaadi

Po probuzení scházíme dolu na dvorek našeho hotelu, je znát, že v noci pršelo, ale pár suchých židlí a stolů nacházíme. Objednáváme si kaši a obložené mísy, protože je chladno, využíváme nabídnutých dek a spokojeně snídáme. Po návratu na pokoj se příliš nezdržujeme a hned vyrážíme směr ledovec Chalaadi. Je to asi nejmíň náročná trasa, která se dá z Mestie jít, nejdříve jdeme po asfaltové silnici ulicemi Mestie směrem k letišti a procházíme mezi domečky po pravém břehu řeky Mestiachala. Kousek za letištěm přes ní po polorozbořeném mostě přecházíme, fotíme si pohled zpět na Mestii se svými kamennými obrannými věžemi koškebi a pokračujeme po prašné cestě dále podél řeky. Svítí sluníčko, je poměrně slušné teplo a tak jsme docela rádi, když asi za hodinu a půl docházíme až k rozcestí s malou restaurací Cafe Chaladi vedle lávky přes řeku. Odsud už cesta pokračuje lesem, začíná poměrně slušně stoupat do kopce, ale nijak extrémně náročné to opravdu není, příjemná procházka. Cesta vede kolem říčky vytékající z ledovce s nádherně studenou vodou a horko už se tak nechá snášet podstatně lépe. Asi po další hodině jsou kolem nás jen nižší keře a často různě přeskakujeme mezi kameny.
Mestia - Ledovec Chalaadi a my

Ledovec Chalaadi a my

To už před sebou máme výhled na ledovec, není to jako třeba v Norsku pohled na zářící bílo modrou hmotu, celý je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva září pod ledovcem jen v místě, kde vytéká ledovcová řeka, kam jsem se nakonec přes kameny prodrápal jen já, Magda s dětma zůstala raději o kousek níž. Uděláme pár fotek, trošku posedíme a vydáváme se na cestu zpět. U restauračky na rozcestí se domlouváme, že těch posledních pár nudných kilometrů se nám v tom horku už moc jít pěšky nechce. Objednáváme si něco k pití a paní majitelka nám zatím u svého známého domlouvá odvoz, který asi za 15 minut přijíždí a za dalších 15 minut jsme zpátky v Mestii o deset lari chudší. Na náměstí si zajdeme na pozdní oběd, volíme tentokrát Cafe Laila na druhé straně náměstí, opět jsme si moc pochutnali a tentokrát to bylo i bez nějakých excesů ze strany obsluhy. Po obědě zamíříme ještě k místnímu muzeu etnografie a historie. Moderní budova a moc hezké expozice, ukazující velké bohatství zdejší oblasti – kříže a oltářní obrazy, ikony, zbraně, běžné předměty, středověké knihy i velkou kolekci fotografií. Vracíme se zpět do města, když nás u jedné z kaváren upoutá plakát na promítání filmu Dede, který má vyprávět o životě ve zdejší oblasti na konci minulého století a který získal ocenění i na filmovém festivalu v Karlových Varech.
Mestia - Pohed od muzea

Pohled na městečko Mestia

Děti volí raději návrat na pokoj, kde si pustí něco jiného na notebooku, my s Magdou neváháme a protože promítání má začít asi za 20 minut, jdeme se podívat. Kupujeme si drobné občerstvení, já už jsem si oblíbil místní limonádu Natakhtari s citronovou příchutí a spolu s další asi desítkou návštěvníků čekáme na začátek promítání, srandovní je, že většina z nás jsou Češi. Po chvíli jsme usazeni do futonů v malé přízemní místnosti, kde nám slečna z notebooku na plátno film pouští. Musím uznat, že film na nás zapůsobil, je neuvěřitelné, jak těžký život plný složitých tradic tady ještě před pár desítkami let byl. Po skončení filmu máme ještě možnost si chvíli popovídat s režisérkou filmu, což bylo příjemným zpestřením celého našeho kulturního podvečera. Vracíme se na pokoj za dětmi a domlouváme, kam vyrazit na večeři. Počasí ale rozhoduje za nás, venku se strhává docela slušná bouřka, dle meteoradaru to vypadá na dlouhý déšť a tak s ohledem na pozdní oběd se shodujeme, že budou stačit domácí zásoby a tak zůstáváme na pokoji, koukáme na film na notebooku a večeříme sušenky. Pak už si jen dáme sprchu a jdeme spát.

» Kompletní fotogalerie «

St 17.7. – Mccheta a cesta do hor

Mccheta - Klášter Džvari

Ortodoxní klášter Džvari nad Mcchetou

Ráno si opět dopřáváme snídani na balkóně, pak zabalíme, zaplatíme za ubytování a vyrážíme autem po bulváru kolem řeky Mtkvari severním směrem. Kousek za Tbilisi opouštíme hlavní silnici a dle ukazatelů zamíříme do kopce ke klášteru Džvari. Tento ortodoxní klášter, jehož název se překládá jako klášter Kříže, se nachází na vrcholu nezalesněného skalního výběžku 150 metrů nad soutokem řek Mtkvari a Aragvi a na místě stojí od 6. století. Jeho poloha je skutečně nádherná, nelze se vůbec divit, že již od počátku je cílem mnoha poutníků a že je zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO. Parkujeme na hliněném parkovišti na dohled od kláštera a vydáváme se na jeho prohlídku. Před vstupem dovniř si holky zahalují hlavu do svých šátků, já s Vojtou si půjčujeme šátky, která uvazujeme kolem pasu, abychom tak zahalili naše kolena. Interiér kostelíka je velmi prostý a archaický, světlo dovnitř proudí jen z několika malých a úzkých okének na konci apsid a v kopuli, o zbytek osvětlení se stará velké množství svíček. Vnitřní prostory kostelíka jsou poměrně malé a dominuje jim skála uprostřed se vztyčeným dřevěným křížem a dřevěný ikonostas. Venku se pak procházíme kolem kostela mezi zbytky ochranných zdí a prohlížíme si jak samotný klášter, tak údolí se soutokem a městem Mccheta s dobře viditelnou katedrálou.
Mccheta - Katedrála Sveticchoveli z vrchu

Pohled na Mcchetu s katedrálou

Trávíme se zde příjemnou hodinku, pak se přesunujeme zpět k autu a zamíříme z kopce dolů do Mcchety, Magda mne naviguje na parkoviště na dohled od katedrály Sveti Cchoveli, kterou jsme obdivovali při pohledu shora. Procházíme uličkou plnou různých obchodníků se suvenýry, jídlem až k malému námestíčku před hlavním vstupní bránou do areálu katedrály. Opět strávíme příjemnou hodinku jak procházením se po hezky upraveném prostranství kolem katedrály, tak po jejím interiéru. Obdivujeme dveře s vyřezávanými reliéfy apoštolů a andělů, kamenný sarkofág s freskami i krásně vyřezávyný patriarchální trůn ze 17. století a mnoho královských hrobů a dalších fresek. Cestou zpět k autu si kupujeme k jídlu u jednoho ze stánků chlebové placky chačapuri se sýrem, na ochutnání sladké čurčchely a na památku magnetku s gruzínským písmem. Sedáme do auta a vyrážíme směrem do hor, máme před sebou dle navigace více než sedm hodiny cesty do hor. Zprvu cesta ubíhá poměrně svižně, až ke Kutaisi jedeme střídavě po dálnici, rozestavěné dálnici a poměrně kvalitní dvouproudé silnici. Krátké zastavení děláme jen na jednom z odpočívadel, abychom si dali pozdní oběd v místním Wendy’s a nakoupili nějaké pochutiny a tekutiny do auta.
Mestia - cestou

Blížíme se do hor

Z Kutaisi k Zugdidi cestou přes městečka obdivujeme místní nadzemní vedení plynu s venkovními plynoměry a různými odbočkami a změnami výšky v důsledku vedení nad silnicí, vyhýbáme se stádům krav a prasatům na silnici, jízda vyžaduje poměrně velkou dávku soustředění se, obzvláště s ohledem na to, že místní nějaké předpisy příliš neřeší. Cestou ze Zugdidi do hor už je provoz pozvolnější, stáda krav jsou sice častější, ale přibývá i nádherných výhledů do údolí a na okolní hory. V půl deváté konečně vjíždíme do Mestie, parkujeme vedle Daeli hotelu, kde máme zajištění ubytování a od slečny dole v restauraci si vyzvedáváme klíč od našeho prostorného pokoje. Rychle se zabydlujeme a vyrážíme na krátkou procházku do centra města především vyhledat nějakou restauraci, kde bychom si mohli dát něco dobrého k večeři. V městečku to žije, všude vyhrává hudba a většina restaurací je úplně plná, nakonec se nám daří najít místo v jedné z restaurací na rohu centrálního náměstí. Z nabídky vybíráme šašliky, Markétka propadá kouzlu odžachuri, moc nám chutná, jediné mínus je, že nám jídlo nosí trošku na etapy a když dostanu brambory, tak mám maso už skoro studené. Servírka je poměrně zmatená a kolikrát ani neví, co má ke kterému stolu nést, koukáme, že nespokojeně se netváříme jenom my, ale i další hosté. Při placení si na to stěžujeme a dostáváme omluvu a slevu, aspoň že tak. Pak už se jen vracíme na pokoj a jdeme spát.

» Kompletní fotogalerie «

Út 16.7. – Prohlídka Tbilisi

Tbilisi - Abanotubani

Sirné lázně ve čtvrti Abanotubani v Tbilisi

S ohledem na časový posun se probouzíme docela brzo a rozhodneme se toho využít, přeci jen odpoledne už má být dle předpovědi počasí přes třicet stupňů, což není úplně ideální teplota na procházení se po městě. V klidu posnídáme na balkónku s výhledem na řeku Mtkvari a okolní budovy v různém stavu zchátralosti a postupné rekonstrukce a před půl devátou už míříme do historického centra. Přes okrajovou část plnou starých domů a dvorků s dokola divoce rostoucí vinnou révou, ale i moderních budov poskytujících především ubytování, docházíme do čtvrti Abanotubani. Tato čtvrť je známá svými sirnými prameny a sirnými lázněmi, které zde fungují již od sedmnáctého století. Kousek odsud je i pěkná mešita, barevné domky s hezkými balkonky a příjemný parčík, celá oblast působí nesmírně fotogenicky a moc se nám tu líbí. Když si ještě kupujeme u místního stánku džus ze sladkých, čertvě vymačkaných pomerančů, zdá se nám, že den nemohl začít lépe. Zamíříme podél řeky Mtkvari s výhledem na její kaňon a kostelík Metekhi ze 13. století, u kterého stojí socha krále Vakhtanga Gorgasaliho. Přecházíme přes řeku do parku Rike a zamíříme k dolní stanici lanovky, kupujeme za pár drobných lístky a za chvíli se již kocháme výhledy z kabinky. Lanovkou vyjedeme k pevnosti Nariqala, kterou ve 4. století postavili peršané, a pěšky nejdříve zamíříme k dvacet metrů vysoké soše Matky Gruzie. Hliníková socha ženy třímající v jedné ruce meč a ve druhé pohár vína shlíží dolu na město a vystihuje povahu hrdých a pohostinných gruzínců. Z druhé strany cesty je pak pěkný pohled na botanickou zahradu, založenou už v roce 1625.
Tbilisi - Pohled z pevnosti

Pohled z pevnosti Nariqala na Tbilisi

Vrátíme se k pevnosti a kocháme se výhledy na celé centrum města, kde se snoubí tradiční a historické budovy s moderní architekturou. Když se dostatečně pokocháme a hlavně nafotíme spousty fotek, sestoupíme křivolakými cestičkami z pevnosti zpět do centra a po tepně hlavního města, ulici Rustaveli, se vydáme směrem k hotelu Radison Blu. Podél této hlavní ulice se nachází řada významných budov, jako je národní muzeum a národní galerie, opera, divadlo, parlament, několik muzeí ale i obchodů. Nejvíce nás při tom baví luštění známých značek napsaných v gruzínském písmu. Cestou se též zastavujeme v prodejně místního mobilního operátora Beeline a kupujeme za 20 lari turistickou SIM kartu s neomezeným voláním po Gruzii, 50 minutami mezinárodního volání a 2GB dat. Proč jen u nás jsou ty tarify tak drahé. Už začíná být poměrně teplo a tak jsme rádi, když konečně docházíme k hotelu a můžeme využít jeho krásně klimatizovaných prostor a pohodlných sedaček při čekání na pracovníky půjčovny Hertz. Dokumenty pro mne jsou totiž někde na centrále a musím počkat, než mi je přivezou. Netrvá to ale dlouho a přebírám si notářsky ověřené povolení v ruštině, angličtině a gruzínštině, umožňující mi přejet vypůjčeným autem hranice do Arménie a Ázerbajdžánu. Kolem třetí jsme zpátky v centru, zastavujeme se na oběd v jedné malé ukrajinsko gruzínské restauraci a dáváme si něco dobrého k jídlu. Po vydatném a chutném obědě se projdeme úzkými uličkami starého historického centra, navštěvujeme katedrálu Sioni z 5. století, procházíme kolem synagogy až k basilice Ančischati ze 6.století. Velkým kontrastem k těmto budovám je pak ultramoderní lávka Mshvodibil Khidi (Most míru), postavená v roce 2010 podle návrhu Itala Michele de Lucchiho. Na lávce si uděláme pár fotek a pak nám již známou cestou zamíříme zpět na ubytování. Tam si chvilku odpočineme, pak se ještě projdeme kousek do místního obchodu na nějaké ty nákupy, ať máme co večeřet a snídat. Na pokoji si ještě pustíme film a pozdě večer usínáme.

» Kompletní fotogalerie «

Po 15.7. – Cesta na Kavkaz

Istanbul - Bospor

Pohled na Bospor z mostu Sultána Selima Hrozného

Budíček v pět ráno není dvakrát příjemný, ale není zbytí, máme-li být v půl osmé na letišti v Praze, nedá se nic dělat a je potřeba si přivstat. Rychle se nasnídáme, dobalíme poslední věci do kufrů a batohů a vyrážíme. Cesta probíhá bez problému, v poklidu a tak před půl osmou parkuji na dopředu zarezervovaném parkovišti PA Smart na letišti u terminálu 2. Vyndaváme kufry z auta a přemisťujeme se s nimi k terminálu 1, u přepážky Turkish Airlines už probíhá odbavování i k našemu letu, a tak se kufrů rychle zbavujeme a s palubními vstupenkami vyrážíme trávit čas k odletu do obchůdků v bezcelní zóně. Naštěstí čas utíká poměrně rychle a ani náš let není nijak opožděn a už před devátou u brány A5 nastupujeme do Airbusu A321 tureckých aerolinií. Spokojeně se usazujeme na předem rezervovaná místa za křídle, prozkoumáváme místní entertainment systém a máme radost, že nám díky filmu cesta rychleji uteče. Po jedné hodině odpolední přistáváme na novém istanbulském letišti, je znát, že je to opravdu velké letiště, než zastavíme u stojánky, pojíždíme skoro dvacet minut. I následný přesun z rukávu až ke karuselům s kufry je přes všechny ty pohyblivé pásy a chodby zdlouhavý a navíc poměrně nudný. Jak je letiště nové, tak je spousta míst ještě nedokončených, obchody zavřené. Ten dlouhý přesun ale jednu výhodu má, když dojdeme ke karuselu, kufry už na něm jezdí, takže je jen popadneme a přesunujeme se podle značení do druhého podzemního podlaží, odkud odjíždějí autobusy HavaIst, zajišťující přepravu z letiště. V pokladně si kupujeme 4 lístky na linku číslo 8 směřující na letiště Sabiha Gökçen, řadíme se u odjezdové zastávky do řady a vyhlížíme autobus, který by dle jízdního řádu měl asi za 10 minut. Jízdní řády jsou ale jen informativní a tak do autobusu nasedáme asi za půl hodinky, času ale máme dost, tak nám to nijak nevadí, důležitější je, že sedačky jsou pohodlné, místa na nohy dost a teplota uvnitř úplně optimální. Cesta autobusem příjemně ukolíbává a tak postupně všichni začínáme klimbat, mně se podaří udržet oči otevřené k mostu sultána Selima Hrozného přes Bospor a tak mám možnost se pokochat nádherným výhledem. Pak ale i já usínám a probouzím se až kousek před letištěm Sabiha Gökçen. Venku jsou všude kaluže, zřejmě pěkně sprchlo, ale když z autobusu vystupujeme, už zase svítí sluníčko a venku je docela slušná prádelna. Přesunujeme se na letiště, opět se nám podaří se rychle zbavit kufrů, pak se tak různě poflakujeme po letišti, dáváme si v místním koutku s rychlým občerstvením něco k jídlu a čekáme na náš let. I tentokrát nám přeje štěstí, let není nijak opožděn a tak v půl osmé opouštíme Istanbul a za sledování filmů směřujeme podél jižního pobřeží Černého moře dál východním směrem. Po půl jedenácté večer dosedáme na mezinárodní letiště ve Tbilisi a po absolvování nezbytných procedur a vyzvednutím si kufrů zamíříme nejdříve k přepážce půjčovny Hertz, kde mám z domova zamluvené auto na celé tři týdny našeho pobytu. Hertz jsem volil z toho důvodu, že jako jedni z mála umožňují půjčit auto nejen v rámci Gruzie a Arménie, ale i na ježdění po Ázerbajdžánu. Se zástupcem půjčovny poměrně rychle vyplníme všechny potřebné papíry, dostávám informaci, že dokumenty potřebné k přejezdu hranic si mohu vyzvednout následující den v pobočce půjčovny v hotelu Radisson Blu kousek od centra a zamíříme na parkoviště k autu.

Tbilisi - Ubytování

Ubytování v Tbilisi

Obcházíme společně za svitu baterky stříbrné Mitsubishi Attrage a hledáme různá poškození, abychom je mohli zaznamenat do dokumentů o stavu vozidla v době zapůjčení. Je vidět, že ježdění po Gruzii má svá specifika, auto má drobné oděrky a škrábance úplně všude. Ale to jsou jen kosmetické záležitosti, jinak je pohodlné, kufry se nám do něj krásně vejdou a po pár kilometrech jízdy zjišťuji, že po stránce řízení, motoru a podvozku je naprosto v pořádku. Po dálnici míříme do centra města, Magda dle navigace v mobilním telefonu spolehlivě naviguje, ovšem dřevěný zátaras v ulici kousek od místa našeho zajištěného ubytování nás překvapil oba. Magda se statečně vydává pěšky potemnělou uličkou, já se naopak snažím od zátarasu vycouvat na blízké parkoviště a vydávám se za ní. Nacházím jí v družném hovoru s nějakým tatínkem a malým synem na procházce, společně volají majiteli našeho ubytování, který pro nás za chvíli přichází společně se svým dospělým synem, který jde se mnou k autu a odnaviguje mne na správné místo. Jsme už docela unavení a tak se jen rychle seznamujeme s naším na dva dny pronajatým domečkem, dáváme si sprchu a zamíříme na kutě.

» Kompletní fotogalerie «

So 23.2 – Let domů

Muscat - odlet

Na letišti v Muscatu

Ráno vstáváme kolem sedmé, lehce posnídáme, bereme všechny zabalené kufry a opouštíme hotel. Na benzínce dotankuji nádrž do plna a zamíříme podle navigace k letišti, provoz je minimální za chvilku již sjíždíme ze čtyřproudé silnice k letišti, prostředí kolem nás se nám zdá poněkud neznámé a jak se po několikaminutovém bloudění ukazuje, zdá se nám to oprávněně. Navigace nás dovedla ke starému letišti, které je však naštěstí jen kousek od toho nového a tak po radě jednoho anglicky hovořícího zaměstnance konečně zamíříme správným směrem a po osmé hodině již vracíme auto na nám známém místě. Navracení probíhá bez problému, vše je v pořádku a tak jsme v půl deváté již i odbaveni a procházíme se po letišti v bezcelní zóně. Čas do odletu trváme klasicky bloumáním po jednotlivých obchůdcích, holky testují různé voňavky, já obcházím obchody s dobrotama a alkoholem a Vojta si připojen na místní wifi čte ftipy. Před desátou již sedíme v letadle společnosti Air Arabia a na čas odlétáme do Sharjah. Podobně jak při cestě sem je let velmi krátký, necelou hodinku a tak sotva nám letušky roznesou něco menšího k snědku a k pití, letadlo již začíná klesat. A jen co dojíme a letušky vše odnesou, už zase přistáváme. Máme před sebou skoro čtyřhodinový přestup na malém letišti v Sharjah a tak nikam nespěcháme, na letišti obsazujeme jeden ze stolků v místní zóně rychlého občerstvení, objednáváme si něco k pití, vyndáváme karty a knížky a necháváme ubíhat čas. Po třetí hodině odpolední ještě zběžně projdeme místní obchůdky a v půl čtvrté již opět sedíme v Airbusu A320 startujícím na let do Prahy. Cesta ubíhá bez větších problémů, sledujeme filmy, dostáváme večeři opět dle toho, co jsem si při koupi letenek vybral, tedy nějaké wrapy, kuřecí maso s rýží apod. Občas koukneme z okénka a let nám docela rychle utíká, ani se nenadějeme a začínáme klesat, sledujeme rozsvícenou Prahu a před půl osmou dosedáme na ranvej na letišti v Ruzyni. Z letadla ke karuselům s kufry to jde docela rychle a tak zde chvíli čekáme, než se naše kufry objeví. Pak s nimi zamíříme konečně ven, teplota je lehce nad nulou, pro nás docela slušná změna směrem dolu a tak rychle přebíháme k parkovišti PA Smart, nandáme věci do auta a startujeme. Teplota v autě rychle šplhá nahoru, cesta nám tak příjemně utíká a před desátou hodinou večerní již plni dojmů a nádherných zážitků z týdenní dovolené parkujeme před domem. Omán nás nadchnul, krásná země plná přívětivých lidí se spoustou přírodních krás, historických a kulturních památek, nastavující tvář autentického orientu. Řadíme si jej mezi destinace, kam bychom se klidně podívali ještě jednou a které můžeme každému doporučit k návštěvě.

» Kompletní fotogalerie «

Pá 22.2. – Súr a Vádí As Shab

Sur - Dhow

Jedna z lodí dhow v Suru u mostu

Ráno po probuzení si na pokoji uděláme malou rychlou snídani, sbalíme své věci a opouštíme ubytování i celý Ras al Hadd, míříme do města Súr. Asi po padesáti minutách cesty parkujeme kousek od muzea Fatah al Khair, zasvěcenému výrobě tradičních ománských lodí. V muzeu probíhá jakási rekonstrukce a dle informací si tedy interaktivní prohlídku užít nemůžeme a tak si alespoň na venkovním prostranství prohlížíme vystavené lodě a čteme jednotlivé popisky, kdy byly postaveny a k jakému účelu sloužily. Pak opět nasedáme do auta a jedeme podél zálivu o kilometr vedle k funkční výrobně lodí dhow, což je trošku dobrodružnější zajímavost. Nikde žádné informace, vstupné či průvodce, prostě jen vejdeme brankou na hliněné prostranství s několika boudami a dřevěnými zastřešeními, všude se válí množství různého dřeva a různých nástrojů a krásně to tu dřevem voní. Procházíme se kolem dvou kýlů rozestavěných lodí, sem tam se objeví nějaký tesař, který se dá do své práce, ale nás si nikdo nijak nevšímá. Vůbec nám to nevadí, procházíme se kolem lodí, prohlížíme si různé části připraveného lodního vybavení v různých fázích rozpracovanosti, vše je krásně vyřezávané, je vidět um a zručnost místních řemeslníků, prý se zde lodě vyrábí už přes 300 let. Uděláme pár fotek jak v samotné loděnici, tak na pobřeží, kde jsou vidět vedle dalších rozestavěných lodí i různé vraky. Asi po půlhodince autem přejíždíme přes moderní most, postavený přes záliv v Súru a parkujeme kousek za ním u mešity. Jdeme se podívat k jedné ze strážních věží, odkud je pěkný výhled na celé město, na hezký maják u vjezdu do zálivu i na záliv samotný a arabské moře v pozadí. Pak už Súr opouštíme a jedeme podél pobřeží, voda je nádherně modrá a u břehu má krásný blankytný nádech s bílými pruhy vln. U městečka Kalhat nám to nedá a tak sjíždíme z dálnice a jdeme se na alespoň na chvíli k moři projít. Děti si v něm smočí nohy, uděláme pár fotek, na chvíli posedíme a posvačíme, je tu opravdu hezky. Vracíme se zpět na dálnici, abychom z ní za slabou čtvrt hodinku zase odbočili, tentokrát parkujeme pod dálničním mostem nad vádí As Shab, kam se chceme zajít podívat.
Wadi As Shab - Koupání v kezírku

Koupel v jednom z jezírek Vádí As Shab

Nejdříve je ovšem nutné dostat se z parkoviště na druhou stranu řeky, kudy vede turistická stezka. Tím se tu živí nesčetné množství mladých kluků, kteří turisty na loďkách na druhou stranu převážejí, jezdí jich zde hodně a za 1 ománský rijál je to i se zpáteční cestou. Stezka nejprve vede kolem zahrádek, datlových palem a banánovníků, pak už se pokračuje mezi kamením v hlubokém skalnatém údolí kolem několika koryt zavlažovacího systému fajal. Asi po půl hodině chůze v docela slušném vedru, přeci jen je chvíli po poledni, docházíme k prvním jezírkům s průzračnou tyrkysovou vodou. Jdeme samozřejmě dál, jezírek přibývá a jsou větší, ve většině z nich už se někdo koupe a tak po chvíli zastavujeme i my, vybíráme si příjemné místo ve stínu na skále a zatímco děti mizí zadovádět si ve vodě, s Magdou jen tak sedíme, kocháme se a fotíme. Po hodince se vydáváme zpátky, uděláme ještě pár fotek, na závěr se opět necháme převézt loďkou zpátky k parkovišti a toto zajímavé vádí opouštíme.
Bimmah - Sinkhole

Propadlá jeskyně Bimmah Sinkhole neboli Ďáblova díra

Míříme k naší dnešní poslední zastávce a tou je místo zvané Bimmah Sinkhole, kde parkujeme kolem půl čtvrté. Nejdříve procházíme příjemným piknikovým parčíkem (Hawiyat Najm Park), kde využíváme zdejších záchodů a kupujeme si chladivou zmrzlinu a po té již stojíme na pokraji asi 30 metrů hluboké jámy plné tyrkysové vody. Jedná se zřejmě o propadlou jeskyni, na dno vedou pohodlné betonové schody a každý tu má možnost zvolit si, zda-li bude jen korzovat parčíkem a kochat se pohledy dolů do jámy nebo sejde schody a zajde se i vykoupat. Nám stačí jen procházka kolem dokola tohoto zajímavého místa a po necelé půlhodince již opět jedeme po dálnici směrem na Muscat. Dle navigace směřujeme k našemu poslednímu ubytování kousek od letiště, projíždíme místem připomínajícím rozestavěné české sídliště, naštěstí náš hotel Muscat Hills je již dostavěn a ubytování v něm je za opravdu směšné peníze. A když si člověk odmyslí to staveniště kolem, tak pokoje jsou velmi dobře vybavené a kupodivu je zde docela klid. My se však dlouho nezdržujeme a vyrážíme do města, nejdříve něco malého pojíst, kdy u dětí vyhrává restaurace McDonalds kousek od hotelu a pak se jedeme podívat ještě k velké mešitě sultána Kábuse, abychom si ji alespoň z venku prohlédli i za večerního osvětlení.
Muscat - Mašita Al Amin

Krásně nasvícená mešita Al-Ameen v Muscatu

Pak se ještě chvíli projíždíme hezky osvětleným městem, míjíme nám již známá místa, zaujme nás nádherně modře a zlatě nasvícená mešita Muhammad Al-Ameen, tak se k ní vydáváme a uděláme i tady pár hezkých fotek. Vracíme se zpátky na hotel, využívám toho, že kousek od hotelu je u benzínky automyčka a nechávám si od místních Indů téměř zadarmo perfektně vyčistit auto, abych ho zítra na letišti předal v vypulírovaném stavu. V devět večer jsme již na pokoji, zabalíme vše pořádně do kufrů a po příjemné sprše jdeme spát.

Čt 21.2. – Vádí Bani Khalid a Ras Al Hadd

Wahiba Sands - Duny

Svítání v poušti Wahiba Sands

Když mi ráno v šest pípá budík, nikam se mi nechce, pod dekou je příjemné teplo a ve stanu mi jde pára od pusy, takže soudím, že zima je slušná. Ale chtěl jsem vidět východ slunce nad pouští a tak mi nezbývá, než se začít hrabat z postele. Ptám se Magdy, jestli vyrazí se mnou a vidí to podobně jako já, sice se jí z teplé postele nechce, ale současně si ten zážitek nechce nechat ujít. A tak se oba oblékáme, opouštíme stan a začínáme šplhat na dunu. Teda taková rozcvička po ránu, to jsem dlouho nezažil, písek sice příjemně chladí do nohou, ale v půli duny už jsem tak zadýchaný, že si musím na chvíli odpočinout. A Magda o pár metrů níž je na tom podobně, ale oba se přemůžeme a na vrchol duny nakonec sice zadýchaní, ale docela rychle vystoupáme. Nahoře v dunách už je na různých místech vidět pár lidí, tak se také trošku projdeme, vybíráme si pro nás hezké místo, sedáme si do písku a čekáme na východ slunce, který má za pár minut přijít. Spousta lidí měla podobný nápad jako my, ale prostoru je tady na dunách tolik, že tak odhadujeme jen dle stop, téměř nikoho kolem dokola nevidíme. Užíváme si tu nádheru, jak se poušť barví do různých odstínů červené, oranžové a žluté, jak se zkracují stíny a slunce se objevuje nad prvními dunami. Udělám hromadu fotek a pomalu se vracíme zpátky do kempu, probouzíme děti a vyrážíme do centrální místnosti na snídani. Zdravíme se s dalšími nocležníky a dopřáváme si bohatou ománskou snídani.
Wahiba Sands - Markéta

Markéta na velbloudu v poušti

Po snídani zjišťujeme, jak je to s tou objednanou jízdou na velbloudu, ptáme se majitele kempu a dostáváme informaci, že je třeba nejdříve se dostat na místo, odkud se vyráží, což je kemp ve vedlejším údolí. Tedy je potřeba nastoupit do jeho terénního vozu, kam už nakládá jednu francouzskou rodinu. Protože se Markétka zatím anglicky úplně nedohovoří, ověřujeme si, jestli ji můžeme doprovodit. S tím nemá majitel žádný problém a tak nasedáme na korbu auta a dopřáváme si další hezký dune bashing do vedlejšího kempu, ovšem na korbě auta to máš ještě větší grády, než včera uvnitř vozu. Po příjezdu na místo už je vidět několik stád velbloudů, Markétka spolu s francouzskou rodinu zamíří k jednomu ze stád a po chvíli nasedá na jednoho z velbloudů a spolu s dalšími šesti dětmi a mladými lidmi na dalších velbloudech vytvářejí karavanu, která mizí v dáli mezi dunami. Celá vyjížďka trvá necelou půl hodinku, ale Markéta se vrací nadšená a i fotky vypadají hezky, tak to za to určitě stálo. Autem se vrací zpět do kempu, který se zrovna chystá opustit skupina českých turistů, se kterou jsme se včera tak hezky seznámili. Loučíme se s nimi a smějeme se, že dle jejich naplánovaného programu je velmi pravděpodobné, že se dnes ještě uvidíme. Sami pomalu balíme naše věci do auta, děkujeme majiteli kempu za ubytování i zážitky a kolem desáté vyrážíme zpět do civilizace. Ještě chvíli jedeme pouští a děláme pár fotek okolních dun a velbloudů i videa, jak se práší za kočárem, napojujeme se na hlavní silnici a pokračujeme západním směrem. V jedenáct zastavujeme na parkovišti u vádí Bani Chálid, vystupujeme a jdeme po cestě kolem další z fajal zeleným palmovým údolím vzhůru.
Wadi Bani Khalid - Jezírko

Centrální jezero ve Vádí Bani Chalid

Po několika stovkách metrů máme před sebou pohled na první velké jezero s nádherně modrou vodou, v okolí palmy a vápencové balvany, altánky a mostky. Sluníčko praží a nás to hned láká napodobit množství dalších turistů, kteří plavou či jen tak odpočívají v křišťálově čisté vodě. Ale přemáháme se a pokračujeme ještě kousek dále, přecházíme přes mostky, kolem menších vodopádů a dalších jezírek ve snaze najít trošku klidnější a skrytější místo. Ale je vidět že podobný nápad mělo i spousta dalších návštěvníků, cestou potkáváme i naše známé lékaře z Česka, kteří už také do vádí dorazili. Nakonec se nám daří nalézt docela pohodlné místo, převlékáme se do plavek, holky si na sebe ještě berou trika a legíny, aby dodržely zdejší pravidla a noříme se do čisté příjemně chladivé vody. Proplaváváme přes různá jezírka, kolem nás ohlazené vápencové stěny, balvany a palmy, moc se nám tu v horkém dni líbí. Kolem půl druhé se ale musíme z příjemné vodní lázně vynořit, pomalu uschnout a pomalu se začít vracet k autu. Loučíme se též se skupinou Čechů, předpokládáme, že už se společně na naší cestě nesetkáme. Cestou ještě zastavujeme u největšího z jezer ve menším rychlém občerstvení vzít si na cestu něco k jídlu a pití. Máme před sebou dvouhodinový přejezd k nejvýchodnějšímu výběžku Arabského poloostrova k mysu Ras Al Hadd. Cestou ještě zastavujeme na benzínce dotankovat a vyzkoušet zdejší kuře s rýží a daal, a tedy až kousek před pátou odpolední přijíždíme do města Ras Al Hadd.
Ras Al Hadd - Západ slunce

Podvečer na pláži v Ras Al Hadd

Po staré letištní ploše zamíříme k našemu dnešnímu zamluvenému ubytování v Ras Al Hadd Guest House, parkujeme, vynášíme věci do pokojů a hned zamíříme k nedaleké nekonečné pláži. Zastavujeme nejdřív dále od břehu, ale když vidím občasná SUV rybářů skoro až ve vlnách, vydávám se do písku i já. Zastavujeme auto kousek od vln, děti dovádí na břehu, voda není nijak teplá a tak ve vodě jen po kolena přeskakují vlny, pobíhají a všichni si užíváme nádherného podvečera. Menší zádrhel však nastává po půl hodince, když chceme místo opustit. Při pokusu z pláže odjet se totiž zahrabávám a nezbývá mi, než se vydat k nejbližšímu rybáři s prosbou o pomoc. Mladý muž nasedá do své Toyoty, přijíždí přede mne, naváže naše Suzuki na provaz a jeho kola se pomalu začínají zahrabávat také. Společně upouštíme z pneumatik vzduch, přidávají se k nám další místní, jeden z nich mne střídá za volantem a po chvíli snažení jsou obě auta, jak rybářovo tak naše opět na asfaltu. Jeden z pomocníků nám následně nabízí i možnost večerní výpravy za želvami, zmiňuje zajímavou cenu, nechává nám na sebe kontakt, ať se mu v případě zájmu ozveme. Chvíli to zvažujeme, na pokoji studujeme na internetu možnosti a nakonec se rozhodujeme využít sice dražší, ale přeci jen poněkud legálnější varianty návštěvy nedalekého centra Ras Al Jinz Turtle Reserve, kam po krátkém odpočinku na ubytování přijíždíme kolem půl deváté večerní. Zajišťujeme si místa na prohlídku v půl desáté za 5 rijálů na osobu, sedáme si na bar a objednáváme něco k pití, abychom si ukrátili čekání. V devět přijíždí i autobus s našimi známými Čechy, tak se smějeme, že jsme se opět setkali a ještě více, když nakonec zjišťujeme, že za želvami vyrážíme společně ve stejné skupině.
Ras Al Jinz - Želva

Kladoucí želva v Ras Al Jinz

Nejdříve jdeme asi kilometr za světla baterek k pláži, cestou občas zastavujeme a dozvídáme se od průvodce poměrně hodně informací o zdejší lokalitě, o tom, jak na místní pláže z moře vylézají velké mořské želvy klást vejce do písku a jak se musíme chovat, abychom je příliš nerušili. Únor není hlavní sezóna, tedy želv prý na pláži nebude moc a s setkáme se prý spíše s menší karetou zelenavou než karetou obrovskou, ale vždy máme počkat na pokyn, než se budeme moci k želvě přiblížit a rozhodně nikdy nefotit s bleskem. Přímo na pláži pak máme štěstí na několik želvích stop, několik falešných děr, které karety hloubí k oklamání predátorů a nakonec i na jednu želvu při kladení vajec. Respektujeme zákaz fotit bez blesku, ale i díky svitu baterky vzniká několik fotografií. Po té, co želva naklade vejce do vyhrabané díry, tak je opět zahrne pískem a vrátí se do moře. Vejce jsou v písku asi 2 měsíce, vylíhlé malé želvičky pak v noci za svitu měsíce utíkají stejnou cestou co nejrychleji do vody, odraz měsíčního svitu od vodní hladiny jim pomáhá se orientovat. Na pláži je podobných skupin jako jsme my více, je zřejmé, že i dnešní noc na pláž dorazilo klást vejce několik želv. Je příjemné teplo, na pláži je fajn a díky zásobám informací a zážitkem se setkáním se želvou rozhodně výletu do zdejšího centra nelitujeme. Po návratu zpět se snad už naposledy loučíme s velmi milou skupinkou Čechů a vracíme se autem zpět na ubytování, dáváme si sprchu a jdeme spát.

» Kompletní fotogalerie «

St 20.2. – Jebel Achdar a Wahiba Sands

Jebel Akhdar - Manakhir

Vesnice Al Manakhir v pohoří Jebel Achdar

Ráno po snídani vše sbalíme do auta, necháváme klíčky od ubytování ve schránce a přes WhatsApp se loučíme s Alim a děkujeme mu. Vydáváme se z Nazvá nejdříve na východ do vesnice Birkat Al Mouz, kde projíždíme kolem pevnosti Bayt Ar Ridaydah a následně začneme v serpentinách stoupat do pohoří Jebel Achdar, do Zelených hor. Vyjíždíme až na náhroní plošinu Saiq plateau, cestou různě zastavujeme na odpočívadlech s vyhlídkami a fotíme tu terasovitá políčka, tu zespoda přicházející mraky, okolní hory i hluboká údolí. Celá plošina je v nadmořské výšce kolem 2000 m.n.m. a vyhlídky jsou tu všude nádherné. Odbočujeme z hlavní silnice u uděláme si výlet k vesnici Al Manakhir, obklopené zelení – ořešáky, granátová jablka, hroznové víno a všude opět terasovitá políčka a nádrže na vodu. Ve vesnici Saiq projíždíme až za místní letiště a snažíme se na najít růžová pole. Pěstování Damašské růže má ve zdejších horách dlouholetou tradice a růžový olej, lisovaný z jejich okvětních lístků, je důležitým exportním artiklem. My ale štěstí nemáme, nezahlédneme ani jednu růži a tak už jen děláme další zastávky na zajímavých vyhlídkách a kolem jedenácté se vydáváme z plošiny po silnici opět dolů. Na hlavní silnici se pak stáčíme na jihovýchod a když nám dle navigace do našeho dnešního cíle, do Al Wasilu, zbývá necelá půl hodinka a je teprve jedna hodina, zastavuji opět na jedné menší benzínce, vytahuji peníze z bankomatu, dotankuji nádrž do plna a jdeme si dát do malého bistra naše oblíbené biryani. Nikam nespěcháme, dle instrukcí našeho dnešního ubytovatele máme být v jeho kanceláři v půl třetí, času máme dost. Po vydatném obědě pokračujeme dál a před půl třetí zastavujeme vedle benzínky Al Maha kousek za Al Wasilem, kde je dle velkého nápisu Desert Retreat Camp nad jedním vchodem kancelář majitele našeho dnešního ubytování. Vchod je však zamřížovaný a zatím zamčený, evidentně zde již nečekáme sami, aut postupně přibývá, jen majitel stále nikde. Krátce po třetí hodině však přijíždí i on, odemyká dveře do své krásně klimatizované kanceláře s velkým gobelínem se sultánem Kábusem, postupně se s ním všichni vítáme, platíme za ubytování a domlouváme i fakultativní možnosti – jízdu na velbloudu pro Markétu a pro mě s Vojtou tzv. dune bashing, tedy jízdu terénním autem přes duny.
Wahiba Sands - Kemp

Naše dva stany v kempu Desert Retreat Camp

Pak nasedáme všichni do aut a v koloně se vydáváme do pouště, jedeme asi 20 km po tvrdém písku a přijíždíme do malého kempu s asi 20 stany a jednou větší budovou, evidentně kuchyní a jídelnou. Obsazujeme dva stany, holky se hned vydávají na vysokou dunu, která je hned za kempem a my s Vojtou nasedáme do auta, které řídí majitel vozu a spolu s dvěma Francouzkami nás veze projet se do dun. Snažím se občas fotit a natáčet, ale popravdě vůbec nechápu, jak je možné se takovýmto způsobem po dunách pohybovat a přitom se vůbec nikde nezahrabat. Projížďka je perfektní, občas někde zastavíme, uděláme pár fotek a pak zase sjíždíme a vyjíždíme vysoké duny. Asi za půl hodinky jsme zpět v kempu a s Vojtou se vydáváme pěšky nahoru do dun za děvčaty. Musím uznat, že výstup nahoru je docela fuška, sklon je poměrně příkrý, nohy se boří a každý krok ujede o trošku dolů, takže co chvíli musíme zastavovat a na chvíli vydechnout. Holky nahoře poměrně rychle nacházíme, už o nás věděly a šly nám naproti, společně se procházíme v dunách, fotíme jak je tak sebe, posedáváme a čekáme na západ slunce.
Wahiba Sands - Poušť

Zábava s pískem v podvečer ve Wahiba Sands

Ten je náramně fotogenický, duny se barví do všech odstínů oranžové a červené, uděláme velké množství fotek, než se zase po západu slunce z dun vracíme zpátky do kempu. Po návratu si zajdeme na večeři, při které zjišťujeme, že v kempu je i skupina Čechů, které jsme včera potkávali na stezce v Jebel Shams. Nabíráme si rýži, zeleninu, kousky masa, ovoce a společně si povídáme, dozvídáme se, že jde o skupinu lékařů z Chomutova, kteří jsou zde jako oficiální výprava i s českým a ománským průvodcem. A využíváme pozvání na večerní posezení s vyprávěním o životě v Ománu jejich ománského průvodce, při kterém se dozvídáme mnoho zajímavého. Pak už jen zamíříme do sprchy, což se také ukazuje jako zajímavý zážitek, každý stan má vlastní sprchu, což je samostatná malá stavba bez střechy, takže při sprchování má člověk možnost sledovat hvězdnou oblohu nad pouští nezarušenou žádným světelným smogem. Pak už se jen zachumláme do dek v posteli pod moskytiérou a jdeme spát.

Út 19.2. – Nazvá a Jebel Shams

Nizwa - Pevnost

Na prohlídce pevnosti v Nazvá

Po ranní snídani se přes velké parkoviště vracíme zpět na souq v Nizwě, ale tentokrát jej jen rychle procházíme a míříme k pevnosti. Platíme neveliké vstupné a pak se asi hodinu věnujeme objevování a procházení jednotlivých místností, děti dostali plánek a tak nás krásně navigují. Procházíme prostorné sklady datlí, místnosti sloužící jako výstavní haly s vystavenými hlavními prvky ománské kultury a informacemi o získávání vody, pěstování datlí, zpracování stříbra i indiga i obchodování a vojenství. Prohlížíme si dobově vybavené pokoje s rohožemi, polštáři po obvodu zdí, tu s knihovnami či policemi s nádobím, jindy s postelemi a truhlami na oblečení či dětskými hračkami. Obdobně jako včera v Nakhalu i tady máme možnost nerušeně prozkoumat tehdejší život. Vystoupáme i na mohutnou třicet metrů vysokou obranou věž, která sloužila výhradně k vojenskému účelu a ze které je parádní výhled na město obklopené zelenými palmovými oázami a vrcholy pohoří Hajar. Na informačních cedulích se dozvídáme o různých pastích, které byly v této věži připraveny na případné dobyvatele, jako například propadliště pod schodnicí či různé otvory, jimiž se vyléval na útočníky vařící datlový sirup. V klidu se přes hodinu po pevnosti procházíme, na závěr shlédneme taneční vystoupení mužů v tradičních bílých dišdašách s krátkými dýkami chandžar na ozdobném pásu a dlouhými meči v rukách a pevnost opouštíme. Procházíme se opět souqem, navštěvujeme několik krámků s kořením a tradičními ománskými produkty a zastavujeme se na oběd v restauraci Al-Mandi Al-Dhahabi. Sedíme venku na plastových židličkách a sledujeme cvrkot, Ománci obvykle k restauraci zajedou autem, personál vyběhne a ze staženého okýnka si vyslechne objednávku, kterou za chvíli opět do auta doručí. My si opět dáváme vynikající biryany, Markéta kuře a Vojta špízy, zapíjíme krásně vychlazenou vodou a lehce odpočíváme.
Daris - Fajal

Kousek závlahového systému Fajal Daris

Po obědě se vracíme k apartmánu pro auto a vyrážíme z Nazvá severním směrem, nejdříve zastavujeme ještě na úplném okraji města v místě, kterému se říká Fajal Daris. Je tady vidět kus zavlažovacího systému, zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO. Tuto kulturní památku tvoří pět závlahových systémů zvaných Aflaj, v jednotném čísle Falaj, jejichž počátky se datují do roku 2500 př. n. l. a největší rozkvět zaznamenaly před cca. 1500 lety .Voda je sváděna do místa spotřeby otevřenými kanály a podzemními tunely s využitím gravitace a na mnoha místech je celý systém chráněn strážními věžemi. Procházíme se kolem otevřeného kanálu s proudící čistou vodou, kolem je parčík s různou zelení a květinami a nechápeme, jak mohli předci vytvořit takovéto kilometry dlouhé dílo. Vracíme se k autu a pokračujeme dále asi hodinu a půl severozápadním směrem k 80km vzdálenému kaňonu Nakhr u nejvyšší hory Ománu Jebel Shams. Jedeme převážně po kvalitní asfaltové silnici, ale místy i po prašné cestě, sice se na tento vílet doporučuje auto s pohonem 4×4, ale podle mne by nebyl problém vyjet nahoru i autem s pohonem jen jedné nápravy.
Jebel Shams - Kaňon

Pohled na stezku a dno kaňonu Nakhr v Jebel Shams

Míjíme Jebel Shams resort a pak již opět po prašné cestě plné kamenů dle mapy míříme k výchozímu bodu tzv. Balcony Walk, stezky vedoucí nad kaňonem 50 metrů pod hranou útesu. Přijíždíme na malé parkoviště u vesničky Al Khitaym, kde necháváme naše auto, projdeme kolem několika stánků, kde místní berbeři prodávají rukodělné výrobky, minerály a zkameněliny a se zásobou vody se vydáváme na stezku. Ta není nikterak dlouhá, měří necelých 10 kilometrů, 5 kilometrů tam a pak zase 5 kilometrů zpět tou samou cestou, což ale vůbec nevadí, protože výhledy na hluboký kaňon se neokoukají. Stezka je úzká, je značená červenožlutým pruhem, ale v podstatě není kam uhnout, vlevo vysoká skála, vpravo skoro kilometrová propast. Jdeme mírně z kopce a kocháme se výhledy na krajinu kolem nás, především na hluboký kaňon, jeho stěny i dole se vinoucí říčku obklopenou šedivými kameny a zelenými břehy. Občas někoho dojdeme, občas jde někdo proti nám a tak chvílemi zastavujeme, abychom se společně vyhnuli a asi po hodince a půl přicházíme až ke konci stezky, k opuštěné vesnici s terasovitými políčky a nedalekému jezírku s jeskyní. Vůbec nechápeme, jak a tomto odhlelém místě v domcích přilepených ke skále jako vlaštovčí hnízda mohl někdo žít. Na chvíli si sedáme na kameny, svačíme, přičemž jsme donuceni zdejšími kozami se o část svačiny podělit. Cestou zpět jdeme mírně do kopce, ale počasí je ideální, odhadujeme kolem 25°C, takže je to příjemná procházka s nádhernými výhledy. Potkáváme i skupinu českých turistů, tak se s nimi zdravíme a chvíli si povídáme. Po návratu k autu využívám jeho terénních možností a jedeme s několika zastávkami u hrany kaňonu, kde děláme poslední fotky nádherných výhledů a po čtyřech hodinách se vydáváme zpět do Nazvá.
Nizwa - Večeře

Na večeři v Nazvá

Zastavujeme ještě na chvíli u staré polorozbořené vesnice Ghul, kde je ústí vádí Nakhr a celé místo s vesnicí, horami, palmovým hájem a krásně zelenými políčky je úžasně fotogenické. Vracíme se na ubytování, dáváme na chvíli oddech na pokoji, trošku se upravíme a vydáváme se do večerního města na večeři. Tentokrát volíme restauraci, jejíž název je jen v arabštině a nabízí ománské a zanzibarské menu a opět si náramně pochutnáváme nad šavarmou, biryani a smaženým kuřetem. Opět pozorujeme večerní cvrkot, kluky na kole, mládež u grilu, to vše s pozadím nasvíceného súku, pevnosti a mešity. Nikam nespěcháme, popíjíme čerstvé pomerančové džusy a užíváme si příjemný únorový podvečer, než si pak na pokoji opět dáme sprchu, film na notebooku a jdeme spát.

Po 18.2. – Nakhal a Al Ayn

Nakhal - Pevnost

V pevnosti v Nakhalu

Ráno vstáváme o trochu dřív, v apartmánu posnídáme, sbalíme věci a opouštíme naše ubytování. V autě nastavuji navigaci na Nakhal, projíždíme opět téměř přes celý Muscat a pak po pohodlné dálnici míříme západním směrem. Cesta příjemně ubíhá a já se stále nemohu sžít s navigací v autě, která mě občas navádí na sjezdy, které dle mapy nejsou ideální a naopak ten správný sjezd díky ní i minu. Naštěstí se dá po pár kilometrech na dalším sjezdu a nájezdu otočit a tak zdržení není velké a v půl jedenácté parkujeme přímo pod mohutnou pevností v městě Nakhal. Pevnost stojí na skalnatém pahorku již více než 1500 let a v roce 1990 byla restaurována s využitím tradičních stavebních postupů a tak vypadá krásně upraveně, ale zároveň přímo jako ze středověku. Platíme nevysoké vstupné a pak se již nerušeně procházíme po prostorách pevnosti, prohlížíme si jednotlivé místnosti, kde je díky dobovému vybavení možné vidět, jak se zde opravdu žilo. Procházíme skrz sklad datlí, přes rezidenční místnost místního správce a pokoje jeho rodiny – dětské pokoje, ložnice, společenské místnosti mužů a žen vybavené nábytkem, koberci, polštáři i nádobím či zbraněmi. Hladké hliněné stěny hrají na slunci i ve stínu všemi barvami žluté, přes okrovou, oranžovou a béžovou až po žlutou a celá pevnost je tak krásně fotogenická. Z nejvyšších míst se kocháme parádními výhledy do okolí, na nedaleké hory pohoří Jebel Achdar i rozlehlou palmovou oázu, která se na úpatí hor rozkládá a ukrývá i část vesnice. V nedaleké škole mají zrovna děti tělocvik a tak chvíli pozorujeme malé smějící se kluky, jak v bílých školních uniformách honí fotbalový míč na asfaltovém hřišti.
Nakhal - Prameny Al Thowarah

Horké prameny Al Thowarah u Nakhalu

Po návratu k autu zamíříme kousek na jih, kde se nacházejí teplé prameny v Al Thowarah. Z místa jsme trochu zklamaní, na velké parkoviště s piknikujícími rodinami, děti se cachtají v teplém potoku a na březích sem tam odpadky. Zastavujeme se u jakéhosi betonového bazénku, do kterého pramení horká voda, aby se přepadem vlila do studené říčky přitékající z wádí mezi horami. V bazénku se koupou děti a tak se zde jen krátce zdržíme, nejvíce času krátkou procházkou kolem říčky, děti si nechávají ve vodě oždibovat kůži malými rybičkami a po dvaceti minutách místo opouštíme. Vyrážíme západním směrem, kousek za Rustaqem zastavuji na benzínce, abych načerpal benzín. Líbí se mi, jak litry naskakují rychleji, než peníze, aktuální cena je 0,197 riálu, tedy necelých 12Kč za litr. Stejně tak se mi líbí, jak i tady na té malé benzínce mají bankomat, obchůdek a asi dvě malá bistra. Využíváme toho a dáváme si místní biryani a děti pečené kuře s rýží, zdejší obsluha nám donesla i daal a když vidí, jak nám chutná a jídlo mizí rychle ze stolu, nosí další rýži s cibulkou a daal. Odcházíme úplně přecpaní, přitom útrata nepřesáhla pět riálů. Říkám si, že cesta po asfaltové silnici až do Ibri by sice byla pohodová, ale že bychom si cestu do Al Ayn, kam máme dále namířeno, mohli zkrátit zkratkou přes hory, když máme to SUV. A tak Magda nachází v mapě odbočku na Murri, kterou se i následně vydáváme. Cesta je pár kilometrů asfaltová, ale u vesnice Sidaq se mění v šotolinu, až do vesnice jedeme za školním autobusem a obdivujeme um jeho řidiče. Po dalším kilometru už jedeme vyschlým říčním korytem plných různých kamenů, ale náhon na všechna čtyři kola funguje a Suzuki jede bez větších problému. Docela si to užívám, ještě jsem nikdy neměl možnost si takhle zajezdit terénem. Z koryta vyjíždíme na hlinitopísčitou cestu, kousek před námi se na ní práší, což jak po pár minutách zjišťujeme způsobuje grejdr, který se snaží cestu rozšířit. Nějakou dobu za ním jedeme, protože není kde ho předjet, nakonec nám na jednom výhodném místě zastavuje na straně a dostáváme se před něj. Cesta teď už není tak upravená, ale pořád se jede fajn a asi po 30 km se u Al Hijru zase napojujeme na asfaltovou silnici.
Al Ayn - Beehive Tombs

U prehistorických hrobek v Al Aynu

Máme to odsud pár minut do Al Aynu, kde zase chvíli jedeme říčním korytem a po prašné cestě a nakonec zastavujeme na dohled od zdejších hrobek ve tvaru včelých úlů. Stavby vznikly v době bronzové ve třetím tisíciletí před naším letopočtem a jsou na seznamu UNESCO. Na místě jsme úplně sami a tak máme možnost si nerušeně vše prohlédnout a projít se kolem dokola. Hrobky nejsou až tak velkolepé, ale vědomí jejich stáří a jejich prostá architektura vytváří okouzlující atmosféru, kterou ještě více umocňují okolní hory a údolí. Další příjemnou okolností je nepřítomnost jakéhokoliv návštěvnického centra a průvodců, člověk si to tu opravdu může naplno prožít o úplné samotě. Což se nám má ale asi po deseti minutách pokazit, z dálky vidíme, jak se řečištěm v našich stopách vydává skupina asi 10 terénních aut, tak toho ještě rychle využíváme pro pár posledních fotografií a vracíme se k autu, kolem nás již prochází velká skupina německy hovořících turistů. Opouštíme Al Ayn, ještě chvíli jedeme po asfaltové okresce s minimálním provozem, abychom se napojili na hlavní silnici a dojeli po ní za hodinku až do kdysi hlavního města Nazvá.
Nizwa - Centrum

Pohled na centrum v Nazvá

Zde máme opět přes booking zajištěné ubytování na dvě noci v Nizwa Souq Apartments. Majitel Ali nás kontaktoval již ráno přes whatsapp s instrukcemi, kde najdeme klíče i několika tipy na blízké restaurace a obchody a radami na výlety. Apartmán nacházíme bez problémů, je prostorný, klimatizovaný a docela čistý, na dvě noci úplně vyhovující. A co je na něm nejlepší je jeho lokalita, jen pár metrů od centra města, kam se hned vydáváme. Nejdříve se projdeme po místním súku, kde obdivujeme hezkou keramiku, krámky se stříbrem a oblečením i výrobu tradiční ománské halvy. Dojdeme až k hezky nasvícené pevnosti, ale už mají zavřeno, její prohlídku si pánujeme na zítra a tak místo toho procházíme dalšími uličkami kolem mešity Al Qala’a až k rušné ulici plné poboček bank a moderních obchodů. Cestou zpět na ubytování se zastavujeme na večeři v hezky klimatizované burgrárně Home Burger, děti si chtějí na chvíli odpočinout od rýže a tak si dáváme burgry a hranolky, na závěr palačinky a spokojeně najedení se vracíme na pokoj. Večer ještě na chvíli s Magdou vyrážíme ven do nedalekého obchůdku nakoupit něco ke snídani, setkáváme se i s Alim, majitelem našeho apartmánu, se kterým si příjemně popovídáme o místech, které doporučuje navštívit i všeobecně o životě v Ománu a u nás v České republice. Po návratu na pokoj si jen dáváme sprchu a jdeme všichni spát.

» Kompletní fotogalerie «

Ne 17.2. – Muscat Adventure

Muscat - Velká mešita

Velká mešita sultána Kábuse v Muscatu

Ráno po snídani sedáme do auta a zamíříme z apartmánu po čtyřproudé silnici přes skoro celý Muscat severním směrem k Velké mešitě sultána Kábuse. Mešita je pro nás jakožto nevěřící návštěvníky otevřena jen dopoledne od osmi do jedenácti a tak toho chceme využít. U mešity je velké parkoviště, takže není žádný problém najít volné místo nedaleko od vchodu. Díky zkušenostem z Emirátů přicházíme rovnou vhodně oblečeni, všichni máme dlouhé kalhoty a košile či trika s dlouhým rukávem, holky velké šátky zakrývající vlasy a krk a tak nemusíme využít možnosti zapůjčení si pruhů látky na zahalení a rovnou vstupujeme do areálu, žádné vstupenky zde nejsou potřeba. Mešita je nádherná impozantní stavba z indického pískovce, dokončená v roce 2001 a její celková kapacita je kolem 20 000 věřících. Mešita má pět minaretů, z nichž nejvyšší se tyčí do výšky 90 metrů. Hlavní branou vstupujeme na prostranství obklopené zelení a květinami, prohlížíme si krásně vyryté obrazce v pískovcových stěnách i nádherně vyřezávané dřevěné dveře. Vstupujeme i do hlavní modlitební místnosti pro 6500 věřících o velikosti 75×75 metrů, kterou zdobí především ručně vázaný koberec s tradičními perskými vzory a krásně křišťálové pozlacené lustry. Koberec byl vyroben v Íránu, váží 21 tun a 600 tkadlen na něm pracovalo plno čtyři roky. Lustry pak pocházejí z Itálie, je zde 5 hlavních lustrů, kdy největší z nich měří 14 metrů, váží 8,5 tuny a byl vyroben z 600 000 krystalů firmy Swarovski a pak 34 menších lustrů stejného designu. Stěny jsou zdobeny mramorem s barevnými do modra laděnými vzory, stropy pak krásně vyřezávaným tmavým dřevem. Procházíme se po ochranném běhounu, abychom nepoškodili krásný koberec, obdivujeme všechnu tu nádheru, která nepůsobí nijak přeplácaně, fotíme si nádherně zdobený mihrab i vedlejší minbar. Navštěvujeme i nedalekou menší ženskou modlitebnu, kde je opět krásný dřevěný strop a všechny stavby následně obhlížíme i z venku.
Muscat - Royal Opera House Interier

Hlediště v královské opeře v Muscatu

Strávíme v mešitě a jejím okolí bezmála dvě hodiny, než se opět navrátíme k autu a přesuneme se kousek opět k budově Královské opery, kdy jsme byli i včera. Tentokrát však chceme využít včerejšího večerního tipu od českých manželů a navštívit nikoliv výstavu, ale samotnou budovu opery včetně divadelního sálu. Vstupujeme z levé části budovy do galerie s obchody a restauracemi, obdivujeme zdobení mramorem a intarzovanou dřevěnou výzdobu nádherných stropů a čekáme na možnost přidat se ke komentované prohlídce. Průvodce v tradiční bílé dišdaše se zdobným kummarem na hlavě mluví krásně anglicky a seznamuje nás se všemi fakty týkajícími se samotné budovy, její výstavby i kulturního programu. Máme možnost si prohlédnout hlediště a posedět v pohodlných sedadlech vybavených mmultimediálním systémem Marconi s velkými displeji s informacemi a překladem zpívaného textu. Obdivujeme i jeviště s možností přeměny na koncertní sál, což je technický unikát, a ve vestibulu vitríny s uloženými historickými hudebními nástroji. Po opuštění budovy opery se navracíme k autu, zastavujeme se v centru v bistru City Burger na rychlý oběd a pokračujeme dál podél pobřeží až k Marině Bandar Al Rowhda, kam dorážíme po jedné hodině odpolední. Parkuji na místním parkovišti a jdeme se podívat, jestli je ještě nějaká šance na odpolední výlet za delfíny.
Muscat - Delfíni

Delfíni u Muscatu

Hned u parkoviště nás odchytává majitel jedné ze místních společností a nabízí nám za rozumné peníze odpolední výlet za pozorováním delfínů včetně následného šnorchlování v zátoce, který začíná v půl třetí. Domlouváme se, že s námi může počítat, nasedáme zpět do auta a jedeme se na ubytování převléct do plavek a těsně před půl třetí opět parkujeme na parkovišti v marině před kanceláří Grand City Center Tours. Zaplatíme za výlet, dostáváme instrukce a jdeme pár desítek metrů dolu k moři k přístavišti. Všude klid a pohoda, dlouho se nic neděje, než konečně připluje loď a začne trošku šrumec. Nastupujeme spolu s dalšími asi deseti turisty na loď a ta se s námi na palubě vydává poměrně slušným tempem východním směrem. Kapitán po vysílačce komunikuje s pomocníky, kteří evidentně zakrmují určité oblasti, aby delfíny nalákali. Nevadí, i tak je to nádherné, když z lodi pozorujeme hejna těchto nádherných tvorů, jak rychle proplouvají kolem nás, vyskakují z vody a jejich těla se blyští na slunci. Jsou jich desítky a my jejich pozorování trávíme skoro celou půlhodinku, než kapitán otáčí loď na jich a jede s námi rychlým tempem k ostrůvku s malou pláží, kde nám po zakotvení nabízí chlazené nápoje a šnorchlovací vybavení.
Muscat - Šnorchlování

Při šnorchlování nedaleko Muscatu

Skáčeme do vody, která má příjemnou teplotu a pozorujeme pestrý podvodní život. Smějeme se tomu, kdy jsme se naposledy koupali v únoru v moři a náramně si tu hodinku pobytu ve vodě užíváme. Pak už se jen vracíme na loď a s výkladem do kapitána se podél pobřeží vracíme zpět do mariny. Cestou na ubytování se ještě jednou zastavujeme na parkovišti u rybího trhu, abychom se zašli podívat i na něj. Sice už je pozdní odpoledne a není zde takový šrumec, jako po ránu, ale i tak si můžeme alespoň trochu udělat představu, jakým bohatstvím oplývá Ománský záliv a prohlížíme si úlovky od malých korálových rybek až po velké tuňáky. Jen při focení se setkáváme s odmítavou reakci nejstarších rybářů, asi už mají očumujících a nenakupujících turistů dost. Vracíme se na pokoj, dáváme si sprchu a vyrážíme na večeři do indické restaurace hned vedle našeho apartmánu, jmenuje se Ananthapuri a na webu má pěkné hodnocení. Všichni máme indickou kuchyni rádi a často u nás v Evropě indické restaurace navštěvujeme, ale pohled do místního jídelního lístku nám ukázal spousty nám neznámých jídel. Usměvavý číšník nám poradil, děti si nakonec našli svá oblíbená jídla, Markéta kuřecí kormu a Vojta kuřecí na kari, my zkoušíme na doporučení číšníka nám neznámé věci. Ale je znát, že místní restaurace vaří pro místní, jídlo není žádné mírnější evropské indické jídlo a Vojta s Markétou po několika soustech přestávají cítit pusu. Nakonec jsme všechno sníst nedokázali, ale chutnalo to výborně, jen to bylo poněkud pálivější, než na co jsme zvyklí. Po večeři se děti vrací na pokoj zkouknout nějaký film a my s Magdou ještě zajdeme do vedlejšího Sparu na nákup. Především nabídka ovoce a zeleniny nás uchvátila, polovinu surovin vůbec nejsme schopni poznat. Uděláme drobný nákup na snídani a na případné svačiny do auta a vracíme se za dětma, abychom docela brzo zalehli do postelí.

» Kompletní fotogalerie «

Pá 16.2. – Muscat

Sharjah - Hotel Centro by Rotana

Ráno u hotelu Centro Sharjah by Rotana

Ranní vstávání v šest není dvakrát příjemné, zvlášť při vědomí toho, že doma jsou teprve tři ráno. Ale natěšeni na zážitky se přeci jen z postele vyhrabeme, lehce posnídáme a v půl sedmé opouštíme hotel. Cesta na letiště je o něco příjemnější než večer, protože již není tma a je krásně vidět okolní stavby i celá budova letištní haly. Protože již máme z Prahy palubní vstupenku, absolvujeme jen průchod přes pasové a snažíme se ukrátit si volnou chvíli procházením místních obchodů v bezcelní zóně. U brány nám ještě letušky zkontrolují, že máme platná víza do Ománu, ty jsme si předem elektronicky zařídili z domova, takže vše je v pořádku. Odlet je na čas, hned po vystoupání do letové výšky nám letušky rozdají jídlo a letadlo již začíná klesat, ani nestíháme pořádně dojíst a jsme v Muscatu. Opět absolvujeme všechny nezbytné procedury, získáváme razítka do pasů, vyzvedáváme kufry a nacházíme přepážku půjčovny Thrifty, kde mám z domova přes internet zarezervované auto. Musíme chvilku posečkat, protože paní za přepážkou na chvíli někam odběhla, toho využívá Magda a zatím skočí vedle do směnárny vyměnit pár dolarů za ománské rijály. Kontrola všech dokladů a kopírování řidičáku a pasu probíhá rychle, už jen protáhnout kreditní kartu platebním teminálem a míříme do protější budovy vyzvednout si auto. Zdejší zaměstnanec nám ukazuje téměř nové Suzuki Vitara, společně ho obcházíme, je úplně bez škrábnutí a zatímco Magda s dětma nakládají kufry, dopisujeme s Ománcem poslední papíry, přebírám klíčky a opouštíme letiště.
Muscat - Royal Opera House

Budova opery v Muscatu

Najíždíme na čtyřproudou silnici, mířící z letiště do centra Muscatu, obdivujeme krásně upravená prostranství plná zeleně a květin, arabskou architekturu okolních residenčních čtvrtí a asi po 20 minutách jízdy odbočujeme směrem k Royal Opera House. Budova Královské opery je prvním operním domem na Arabském poloostrově, otevřena byla v roce 2011 a její stavbu objednal sultán Qaboos bin Said al Said jakožto velký milovník vážné hudby a opery. Celá budova je koncipována jako multifunkční, může hostit koncerty, operní a baletní večírky, divadla, ale i konference a kulturní a umělecké výstavy. Parkujeme v krytém parkovišti a zamíříme nejdříve dle směrovek na výstavu o historii opery, platíme vstupné, dostáváme audioprůvodce a procházíme jednotlivé výstavní sály. Klimatizace funguje a je zde velmi příjemně, ve sluchátkách zní výklad a my se seznamujeme s jednotlivými epochami, s rozdíly mezi operním světem italským, rakouským a německým. Prohlížíme si kostýmy, různé nástroje, notové osnovy i obrazy, znázorňující výjevy z operního světa. Celé je to moc hezky udělané a my na výstavě trávíme skoro celou hodinu. Pak ještě venku obdivujeme vlastní budovu opery, vnější plášť je obložen kvádry z travertinu a vápence a krásně svítí čistou bělostí do dálky. Mísí se zde v harmonii prvky arabské a italské architektury, líbí se nám i přilehlé zahrady s fontánkami, kde se téměř osamoceně procházíme. Chvilku po poledni opět nasedáme do auta a pokračujeme po čtyřproudé silnici dál směrem do centra, rozhodujeme se nejdříve se ubytovat a tak dle navigace jedeme na ulici Ruwi, kde máme v Al Shorouq Hotel Apartments přes booking.com na dvě noci zamluvený apartmán. Hotel nacházíme bez problému, majitelé jsou Indové, hned nás vedou do našeho velmi prostorného a v indickém stylu vybaveného apartmánu, vynášejí kufry, ukazují, kde můžeme parkovat, kam jít případně na jídlo a na nákup do vedlejšího Sparu.
Muscat - Corniche

Nábřeží v Muscatu

Chvilku se zabydlujeme a pak hned zamíříme autem kousek blíž do centra, parkujeme na parkovišti u rybího trhu a protože máme docela hlad, zamíříme nejdříve do blízké indické restaurace a dáváme si chutný oběd. Abychom ho lépe strávili, vydáváme se na procházku po promenádě podél pobřeží, docházíme až k populárnímu trhu Mutrah Souq. Vcházíme dovnitř do bludiště plné větvících se cest, procházíme nejen hlavní ulice, ale i ty postranní, ale popravdě, nabídka produktů nás docela zklamala. Minimálně polovina obchodů byla plná suvenýrů a cetek pro turisty, většina z nich vyrobených v Číně. Hezké byly některé obchůdky s oblečením, obzvláště ty s ručně vyšívanými čepicemi kummar, které nosí místní muži, se nám líbily a pak také některé obchůdky se šperky a datlemi. Největší překvapení nás však čeká v okamžiku, kdy trh opouštíme, potkáváme se s rodilou Češkou, která s manželem a dětmi již několik let v Muscatu žije a dozvídáme se od ní spoustu zajímavého o životě v Ománu. Protože celý Muscat je nacpaný mezi vysoké hory a pobřeží, je docela roztahaný, tak opět nasedáme do auta a popojíždíme kousek dál podél pobřeží na parkoviště kousek od Ománského národního muzea.
Muscat - al-Alam Palace

Ceremoniální palác al-Alam v Muscatu

Zamíříme k Al Alam Palace, což je jedna z rezidencí sultána Qaboose, která je využívána k ceremoniálním účelům a přijímání významných návštěv. Vydáváme se přes dlouhé a hezky upravené prostranství před palácem, občas z něj odbočujeme k okolním stavbám, jako je mešita Ali Musa nebo budova Ministerstva financí. Všude množství zeleně a květin, čím blíže jsme k paláci, tím je záplava zeleně a květin větší. Do samotného paláce přistup není a tak si jej prohlížíme a fotíme jen zvenku. Budova je svým nekonvenčním stavebním pojetím zajímavá, má zlato modro bílou fasádu a působí dojmem luxusu a zároveň jednoduchosti. Procházíme se po okolí až směrem k pevnosti Al Jalali a kolem národního muzea se opět vracíme k autu. Jedeme směrem zpět do centra, cestou ještě zastavujeme u Ryiam parku, abychom se opět trošku prošli po upraveném nábřeží.
Muscat - Riyam Park

Pohled na Riyam Park v Muscatu

Ukazuje se, že svět je malý, protože k našemu údivu opět potkáváme onu Češku, tentokrát i s manželem a tak opět asi hodinku rozprávíme o životě v Ománu a dostáváme pár tipů k zajímavým místům. Po rozloučení se se vydáváme na blízkou pevnostní věž, po schodech se šplháme až k ní a děláme pár fotek z výšky směrem na Muscat v podvečerním slunci i na blízké okolí a promenádu. Na moři kolem nás plují jak typické lodě dhow tak moderní zaoceánské kolosy, tak se ještě chvíli kocháme, než se konečně navracíme k autu a jedeme zpět přes centrum na ubytování. Cestou se ještě zastavujeme ve velkém obchodním centru LuLu HyperMarket, procházíme se mezi regály a zkoumáme zdejší pro nás občas velmi cizokrajnou nabídku, nakupujeme nějaké zásoby potravin na večeři i ke snídani a vracíme se na apartmán. Po večeři se ještě chvíli bavíme, pak si dáme sprchu a jdeme docela brzy spát, přeci jen jsme po dnešním dlouhém dni docela slušně unavení.

» Kompletní fotogalerie «

Pá 15.2. – Let

Praha - odlet

Letadlo v Praze Ruzyni


Ráno probíhá v poklidu, díky odletu až v poledne z Prahy nemusíme nijak brzo vstávat, proto v poklidu snídáme a krátce po osmé hodině vyrážíme z domova. Cesta ubíhá kupodivu bez jakéhokoliv zdržení a po půl desáté již parkujeme na letišti v PA Smart, kde jsem si zamluvil parkování na celou dobu naší týdenní dovolené. Počasí je docela chladné, teplota mírně pod nulou a protože nejsme dvakrát navlečeni, bereme to nejkratší cestou k Terminálu 2 a pak již krásně v teple vnitřkem na Terminál 1. Odbavení probíhá bez problému a tak nám zbývají skoro dvě hodiny bezcílného poflakování po bezcelní zóně. Naštěstí to vypadá, že poletíme na čas, Airbus A320 společnosti Air Arabia už je vidět na stojánce a tak se před půl dvanáctou řadíme u brány a po bezproblémové kontrole nastupujeme do letadla. Usazujeme se v 19 a 20 řadě, děti před námi, holky pěkně u okýnek, hned prozkoumáváme možnost místního entertainment systému a díky dostatečné zásobě filmů je nám jasné, že šestihodinový let zdárně přežijeme. Chvíli po vzletu nám ještě letušky roznesou něco malého k jídlu a pití, už při rezervaci letenek jsem nám mohl vybrat, na co měl kdo chuť, tedy nějaké wrapy, kuřecí s rýži apod. Sledujeme filmy, občas koukneme z okénka a let nám docela rychle utíká, ani se nenadějeme a začínáme klesat.
Sharjah - Hotel Centro

Atrium v hotelu Centro v Sharjah


Při přistávání je krásně vidět svítící Dubaj, vzpomínáme, jak jsme tu před lety byli a přistáváme kousek vedle v Sharjah s malým zpožděním chvíli po deváté. Zdejší letiště není příliš velké a tak nám cesta z letadla, absolvování obvyklých procedur na pasovce apod. netrvá ani 20 minut. Vycházíme ven z letiště a vyrážíme pěšky k našemu hotelu Centro Sharjah by Rotana, je to kousek od letiště, nějakých 700 metrů. Venkovní teplota kolem dvaceti stupňů je takhle podvečer příjemná a díky tomu, že jdeme jen s lehkým batůžkem a jedním malým kufrem, jsme za chvilku na hotelu. Ubytováváme se na dvou dvoulůžkových pokojích ve čtvrtém patře a zamíříme na večeři. Restaurace se nachází v přízemí v hezkém atriu, vůbec celý hotel, ač jen tříhvězdičkový, vypadá velmi hezky, je pěkně řešený a panuje zde klid a pohoda. Jídlo si objednáváme v bistru vedle restaurace, vypadá to, že to bude podstatně rychlejší a levnější. Sedáme si ke stolu, najíme se, trochu se zde porozhlédneme a zamíříme do pokojů do sprchy a do postelí.

» Kompletní fotogalerie «

Čt 2.8. – Alou domů

Po raním probuzení a kontrole předpovědi počasí, zda-li nedošlo k nějaké změně a nechystá se konečně nějaké ochlazení ponecháváme v platnosti náš večer domluvený plán vykašlat se na polední prohlídku Vratislavy, neboť procházet se městem v 35°C není úplně ideální nápad a zamíříme raději na raní procházku po Lodži. Vydáváme se směrem k parku Prince Józefa Poniatowského, na snídani si zajdeme do nedalekého McDonald’s a ještě se chvíli procházíme po atraktivní hlavní třídě města, Piotrkovské ulici. S délkou 4 km jde o nejdelší pěší obchodní zónu v Evropě, je zde velké množství obchodů, barů, restaurací, kaváren a diskoték. Ulice je lemována dekorativními fasádami z dob průmyslového rozkvětu města v devatenáctém století a nachází se zde i chodník slávy, který připomíná osobnosti polského filmu. A všímáme si i neobvyklých soch, oslavující další kreativní osobnosti města, klavíru Artura Rubinsteina, Tuwimovu lavičku nebo sochu Wladyslawa Reymonta sedícího na velkém cestovním kufru. Začíná být docela slušně teplo a protože zbytek rodiny už se těší domu a z našeho výletu jsou všichni zážitků už přesyceni, vracíme se k autu a město opouštíme jižním směrem. U Katowic na benzínce opět dotankovávám nádrž do plna, kupujeme nějaké bagety a pití do auta a uháníme dál na Ostravu a po D1 s odbočkou u Humpolce dál domu. Tam přijíždíme po šesté hodině večerní, jsem moc rádi, že jsme po 17 dnech a celekm 5414 ujetých kilometrech opět šťastně doma. Ale s výletem jsme spokojeni, viděli jsem spoustu zajímavého a přivážíme si velké množství společných zážitků. Dnes jsme ujeli 631 km.

» Kompletní fotogalerie «

St 1.8. – Bělověžský prales

Kleiniki - Domeček

„Náš“ domeček v Kleiniki

Ráno je opět nádherně slunečné, využíváme prostorné jídelny, Magda i příjemného posezení ve venkovním domečku a spokojeně snídáme z nakoupených zásob. Kolem deváté opět nandaváme vše do auta, klíček od ubytování vracíme dle dohody do schránky a vyrážíme severním směrem do Kamianiuki. Cesta je bezproblémová a tak po necelých pětačtyřiceti minutách parkujeme na poměrně velkém, ale téměř prázdném parkovišti před vstupní branou do Bělověžského pralesa. U pokladny prozkoumáváme možnosti, azbuku už jsme za ten poslední týden docela procvičili, takže volíme tříhodinový cyklovýlet s udávanou délkou 16km a s názvem „Lesní tajemství“ a pak návštěvu místní ZOO. S paní pokladní se pak na všem naší lámanou ruštinou domlouváme, zaplatíme a jdeme si vyzvednout kola. Dostáváme už trošku použitější kola značky Stadler, ale brzdy fungují a vše se zdá v pořádku a tak nasedáme a vjíždíme za bránu parku. Zamíříme nejdříve kolem několika ubytovacích zařízení k ZOO, ale hned na nás nějaká místní dáma cosi pokřikuje, zprvu nerozumíme, ale nakonec pochopíme, že do ZOO máme jít zřejmě pěšky a nejdřív si udělat onen cyklovýlet. Tedy dobrá, vydáváme se dle mapky východním směrem po asfaltce, projíždíme nádherným listnatým lesem, vzduch je nesmírně svěží a nám se dobře šlape. Dle mapky zastavujeme na zajímavých místech, tu březový háj s několika břízami s velkými nádory a poškozeními cizopasnou houbou, které připomínají hlavu zubra, tu vyschlá bažina zarostlá olšemi, která se na jaře stává neprůchodnou. Z asfaltové cesty sjíždíme na lesní cestu, projíždíme alejí obřích dubů, kdy věk stromů přesahuje 250 let a většina kmenů má průměr podstatně více než metr. Míjíme i krásné jasanové a olšové lesy, vždy podle toho, kolik je kde v půdě vlhkosti, přejíždíme kolem vodních ploch a zastavujeme i u krásné studny s dřevěným vyřezávaným obložením, s rumpálem a léčivou vodou. Vracíme se zpět ke vstupu do parku, vracíme kola a vydáváme se konečně podívat na výběhy se zvířaty. Některé jsou poměrně velké a máme tak možnost vidět daňky, jeleny a především zubry v téměř přírodním prostředí. Zato kotce pro některé šelmy, jako je medvěd, rys nebo vlci jsou velmi malé a zvířata tak žijí v poměrně nevyhovujících podmínkách. Na závěr ještě zamíříme do místního Muzea přírody, kde si máme možnost prohlédnout vycpaná zvířata v akcích ze života a přečíst pár informací o parku a jeho historie, některé cedulky jsou dokonce i v angličtině. Kolem druhé se vracíme zpět k autu, ještě u vchodu do parku kupujeme za poslední běloruské ruble pití do auta a park opouštíme západním směrem.
Kamianiuki - Bělověžský prales

Vstup do NP Bělověžský prales u Kamianiuki

Silnice k hraničnímu přechodu Pieszczatka – Polowce má nový asfaltový povrch, provoz je téměř nulový a tak nám cesta rychle ubíhá. Ovšem až do okamžiku, kdy se proti nám vynoří pojicejní auto, které hned blikne, otáčí se a míří za námi. Zastavuji u krajnice a čekám, co se bude dít. Dva pojicajti umí anglicky jediné slovo a to „speed“ z čehož je mi jasné, že jsem zřejmě překročil povolenou rychlost. Chvíli se snažím svojí chabou ruštinou kát a omlouvat, policie kontroluje všechny doklady a vysvětlují mi udělenou pokutu. Ta je směšná, necelých deset rublů, problém je ovšem v tom, že hotovost už nemáme téměř žádnou a karta se použít nedá. A tak dostávám jen vyplněný papír s tím, že pokutu můžu zaplatit později na poště. Obávám se, že už cestou na hranici žádnou poštu nepotkáme. Za dalších pět minut přijíždíme na hranice, kde se alespoň z počátku zdá, že to půjde rychle, neboť aut zde není mnoho. Vyřizujeme nejdříve vývoz auta, opět nějaké to papírování v ruštině, ale zdá se to snazší, než při příjezdu do Ruska. Když však začínáme řešit s pohraničníky naše pasy, nastává nějaký problém. Zprvu vůbec nechápeme co se děje, zdá se, že je něco špatně se mnou, Magda i děti mají zřejmě narozdíl ode mne vše v pořádku. Je volána vyšší šarže a až asi po čtvrt hodině konečně zjišťujeme, kde je problém. Narozdíl od ostatních jsem k pasu nepřiložil imigrační kartičku, pohraničníci celou dobu řeší, jak jsem se mohl dostat do Běloruska bez ní, místo toho, aby se mne zeptali, jestli jí náhodou nemám. Vytahuji z auta vyplněnou a z hotelu orazítkovanou imigrační kartu, odevzdávám ji a pak už jde vše jak po másle. Dostáváme razítka do pasu a prostor běloruské hranice ani ne po půl hodině opouštíme. Větší zdržení však nastává na polské straně, kde před první závorou čeká dlouhá kolona aut, která se téměř nehýbe. Naštěstí je zde i duty free obchod, kde nakupujeme alespoň nějaké sušenky, čokolády a další pití, abychom na hranici netrpěli hlady. Až asi po dvou hodinách, kdy většinou jen nehybně stojíme, pak popojedeme pár mětrů a opět stojíme, se konečně dostáváme za závoru, kde se fronta rozděluje na občany EU a návštěvníky z jiných zemí. Z EU je tu jen pár polských aut a tak se k polské hraniční závoře teď již dostáváme poměrně rychle. Proběhne zběžná kontrola auta, našich pasů a pak už jen uháníme po silnici směrem na Varšavu. Nabrali jsme docela slušné zpoždění, cestou jen zastavujeme na benzínce dotankovat, dokupujeme další jídlo a pití do auta a až kolem půl desáté konečně přijíždíme do Lodže, kde máme zajištěné ubytování v ulici 6. srpna. Nacházíme parkování nedaleko apartmánu, dostáváme se pomocí od ubytovatele zaslaných kódů k dveřním zámkům dovnitř, rychle dáváme sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 496 km.

» Kompletní fotogalerie «

Út 31.7. – Mir, Ňasviž a Brest

Mir - Zámek

Mirský zámek

Ráno po probuzení zamíříme na snídani, v nabídce je klasická hotelová kontinentální snídaně doplněná o klasickou ruskou nabídku, tedy především ovesnou a pohankovou kaši. Po snídani se opět zabalíme, vrátíme na recepci klíčky a nesedáme do auta. Ještě se chvíli projíždíme centrem, pak po širokém prospektu míříme na jihozápad kolem velkých panelákových sídlišť, až se zase napojujeme na dálnici M1 a necháváme naši jednotku pípat při každém průjezdu mýtnou branou. Jedeme po ní asi hodinu a odbočujeme dle cedulí směrem na Mirský zámek. Pozdně gotický hrad z cihel a kamene byl vybudován za dob rytířů Velkoknížectví litevského, sestává ze čtvercové hradby opevněné pěti mohutnými obrannými věžemi, v každém rohu jedna a další nad hlavní vstupní branou a byl majetkem mocného šlechtického rodu Radziwillů. Parkujeme na parkovišti na dohled od zámku, kupujeme si vstupenky a jdeme na prohlídku. Jakožto neorganizovaní turisté se můžeme po zámku volně procházet jak je nám libo, prozkoumáváme jednotlivé místnosti a schodiště, prohlížíme si vystavené zbraně a další předměty. Venku se pak pocházíme kolem rybníka, parkem až k secesní kapli, jež je rodinnou hrobkou Svjatopolk-Mirských. Modrá obloha, zelený park a červenobílý zámek, celé je to krásně fotogenické a tak se ještě chvíli kocháme než se vracíme k autu. V něm pokračujeme asi půl hodinky jižním směrem, než parkujeme u dalšího zámku, který je rovněž zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, u zámku Ňasviž.
Ňasviž - Nádvoří zámku

Nádvoří zámku Ňasviž

Komplex též patřil rodině Radziwillů a vznikal postupně od 16. století až do druhé světové války. Procházíme po mostku vedoucímu přes vodní příkop, branou ve vysokých hradbách a jsme na nádvoří. Platíme drobné vstupné za možnosti prohlédnout si nejen exteriéry, které jsou zadarmo, ale i interiéry. Opět si mimo jakékoliv organizované skupiny procházíme o samotě jednotlivé místnosti, prohlížíme si vystavené historické artefakty a obrazy, zdobené stropy, stěny a dřevěné podlahy i historický nábytek. Je vidět, že v Bělorusku zatím nejsou na individuální turistiku příliš připravení, organizované skupiny procházejí s odborným výkladem, my jsme odkázáni na malé ceduličky v každé místnosti, z nichž se anglicky dozvídáme jen to, kde se nacházíme. A popravdě jídelnu třeba poznáme dle nábytku i bez nápisu na cedulce. Takže informací příliš nemáme, ale zase se nám líbí ta volnost, kdy nás nikdo nijak nepopohání a my si můžeme jít vlastním tempem a ani si při focení s nikým překážet. Po příjemně strávené hodince opouštíme hradby zámku a ještě vedle v parčíku děláme pár fotek zámku i památníku vojákům padlým ve druhé světové válce s věčným ohněm a sochou vojáka se samopalem. Takhle vedle historického zámku se obzvláště vyjímá ten kontrast. Potkáváme se zde s ruskou rodinkou, kterou jsme viděli i u Mirského zámku, otec rodiny se s námi dává do řeči, zajímá ho odkud jsme a jak jsme se do Běloruska dostali. Chvíli si povídáme, oni jsou ze Samary a mají to tedy podstatně dál než my, ale podobně jako my rádi cestují a v Bělorusku se jim líbí. Ideální pro ně narozdíl od nás je, že víza nepotřebují a domluví se bez problému. Je hodina po poledni a protože dostáváme hlad, tak se rozloučíme a zamíříme k restauraci, kterou jsme viděli vedle parkoviště. Jmenuje se „У Каханкi“ a kupodivu mají menu i v angličtině, takže lépe rozumíme tomu, co jíme. Autem se pak vracíme na dálnici, po které další skoro tři hodiny v minimálním provozu jedeme po perfektně hladkém asfaltu. Na benzínové stanici na konci Brestu (konkrétně jde o TatNeft) odevzdáváme krabičku BellTollu, dostáváme potvrzení o navrácení zálohy a přeplatku zpět na platební kartu a zamíříme na ubytování do obce Klejniky. S ohledem na to, že teď již nemůžu na dálnici a musím se přes ní nějakým způsobem dostat chvilku kufrujeme, než se nám konečně podaří najít správnou cestu. Ubytování je úplně perfektní, máme pro sebe celý dům vybavený několika pokoji, společenskou místností i saunou, moc se nám líbí. Majitelé jsou velmi milí, asi půlhodinky si společně povídáme o životě v Bělorusku a EU, necháváme si poradit nejjednodušší cestu do Brestu a získáváme pár tipů na zajímavá místa.
Brest - Památník v pevnosti

Věčný oheň a památník v Brestské pevnosti

V Brestu jsme za pár minut, nejdříve zastavujeme u malého krámku, abychom nakoupili nějaké suroviny na přípravu večeře a ke snídani, jsme překvapeni, jak je malý krámek vybaven a že zde berou i platební kartu. Po nákupu se vydáváme dle mapy v mobilu zkratkou přes nákladové nádraží a velký hřbitov plný hrobů vojáků z druhé světové války a mnoha památníků směrem k Brestské pevnosti. Ta je vůbec nejznámější dominantou města, slavná pevnost z roku 1833, jejíž obránci na začátku druhé světové války v roce 1941 předvedli extrémní nasazení a hrdinství v nerovném boji s německou armádou. Za první obranný val vcházíme kolem trosek západní pevnosti, pak objevuji v mapě v mobilu další zkratku, ze které už rodina není tak nadšená, protože skrz vysokou trávu a roští se nejde úplně ideálně, ale po pár stovkách metrů jsme konečně v centru pevnosti. Nejdříve míjíme Posádkový kostel sv. Mikuláše, postavený v byzantském stylu v polovině 19. století, do kterého na chvíli nakoukneme. Blížíme se k vysokému obelisku a grandióznímu betonovému pomníku, který na pozadí sovětského praporu v podobě sochy mužské hlavy symbolizuje odhodlaného obránce pevnosti. Působí to na nás dost šíleně, jak svým provedením, tak monumentálností, víc se nám líbí vedle hořící věčný oheň a památník jednotlivých bitev s hroby 850 obránců pevnosti. Kousek odsud si procházíme mezi zbytky zdí, vedle vystavených děl a tanků, všude srpy a kladiva a přicházíme k další ohromné soše, tentokrát plazícího se vojáka. Ten drží v natažené ruce helmu a prahne po vodě, symbolizuje utrpení vojáků po té, co Němci první den odřízli pevnost od pitné vody. Kolem již zavřeného pevnostního muzea opouštíme centrum pevnosti, jdeme po pěšinách kolem Východní pevnosti a přes Severní bránu slavné místo opouštíme. Tentokrát již nevolím žádnou zkratku a ulicemi procházíme až k nádraží a autu, abychom kolem deváté stáli na dvorku vedle našeho parádního ubytování. Uděláme si večeři, ještě si s dětma na chvíli zahrajeme karty a po sprše jdeme spát. Dnes jsme ujeli 423 km.

» Kompletní fotogalerie «

Po 30.7. – Minsk

Minsk - Hotel a Puškin

Památník Alaxandra Puškin u hotelu Belarus

Ráno jsem měl v plánu probudit se dřív a vydat se sám na procházku do místního Kremlu, když bydlíme malý kousek od něj, ale bohužel se nezadařilo a já zaspal. A tak vstáváme všichni společně, dáváme si snídani, opět balíme náš malý pojízdný cirkus do auta a vracíme do schránky klíče od ubytování. Ze Pskova vyrážíme po mezinárodní silnici E95 na jih, silnice je široká a pohodová, provoz minimální a tak cesta příjemně ubíhá. Jediná komplikace nastává na benzínce Lukoil kousek za Pskovem, kde jsem zastavil natankovat, neboť hladové oranžové oko už opět svítí. Ceny nafty a ostatně i benzínu jsou pro nás více něž milé (44 rublů tj. necelých 16 Kč za litr), ovšem když se místní obsluha snaží zastrčit tankovací pistoli do hrdla nádrže, nevede se. Vím, že už bych k další benzínce dojížděl na výpary a tak se po chvilkové domluvě dohodneme, že sice bude tankovat pomalu, ale naftu do nádrže dostane, což se asi po dvaceti minutách i daří a já odjíždím s ukazatelem opět na stavu plno. Držím se cedulí MAПП Лобок (mezinárodní automobilový přechod Lobok) a doufám, že se nám podaří projet. Původně jsem na základě informací o problémech na hranicích mezi Ruskem a Běloruskem pro cizince počítal s tím, že ze Pskova se vydáme směrem na Lotyšsko a přes hraniční přechody Ubylinka a pak Silene využijeme pro cestu do Běloruska tuto zemi. Ale Vláďa mi doporučil, ať to zkusím napřímo, že pokud to klapne, tak ušetřím pár hodin stání na hranicích a pár naježděných kilometrů, když ne, tak si holt pár kilometrů zajedu. Když přijíždíme na hranice, vypadá to slibně, před námi jen jedno auto, řidič podal z auta pas mladíkovi v zelené vestě, ten jej vrátil a bylo vyřešeno, auto projíždí dál do Běloruska. Když však u mladíka zastavujeme mi a podáváme mu z okýnka naše pasy, situace se komplikuje. Nejdříve jsme donuceni odstavit auto na stranu, mladík odchází na konzultaci do budky, odkud k nám po chvíli přichází mladý voják a říká, že máme problém. Že přechod je určen jen pro občany Ruska a Běloruska a cizinci jej nesmí využívat a musí přejíždět o cca. 100 km vedle přes Lotyšsko. Chvíli se naší lámanou ruštinou domlouváme, vysvětlujeme si vzájemně, co se dá a nedá a nakonec, když vojákovi popisujeme náš plán další cesty přes Bělorusko a pak domu, vrací nám pasy a dovoluje nám přes hranice projet, i když neopomene podotknout, že je to jen pro tentokrát, že příště už tudy jet nemáme. Ujišťujeme ho, že už tudy nikdy nepojedeme, nasedáme do auta a úspěšně překračujeme Rusko-Běloruskou hranici, hurá. Silnice za hranicí je stále pohodová, provoz minimální a tak cesta příjemně ubíhá. Když se přiblížíme k prvnímu trošku většímu městu, kde by podle navigace měla být banka i s bankomatem a tedy možnost získat běloruské ruble, sjíždíme z hlavní silnice a vydáme se na průzkum. Konkrétně jde o město Lepel (Лепель) a bankomat nacházíme hned na první odbočce z hlavní ulice, vybíráme 500 běloruských rublů a s ohledem na to, že je jedna hodina a my jsme ještě nic neobědvali, rozhodujeme se pokusit se najít i nějakou restauraci. Ovšem po několika kilometrech naježděných převážně po prašných cestách a nalezení dvou zavřených podniků to vzdáváme a nakupujeme v místním dobře vybaveném obchodě nějaké pečivo, šunku, jogurty, sušenky a další pochutiny a hlad je protentokrát zažehnán. Pokračujeme dále směrem na Minsk, vím, že před Minskem najedu na místní dálnici a že jako cizinec musím za její použití zaplatit a tak hledám místo označené velkým logem BellToll, kde bych mohl pořídit jednotku pro platbu elektronického mýtného. Pořízení palubní jednotky je poměrně jednoduché, dokumenty jsou i v angličtině, tak je rychle vyplníme, složíme kauci za krabičku a nabijeme ji 20 rubly, což by dle paní za přepážkou na naší cestu přes Bělorusko mělo stačit. Při jízdě po dálnici pak v jednotce při průjezdu mýtnou branou pípne a strhne se konkrétní obnos dle projetého úseku, jak prosté a rychlé. Průjezd Minskem je dle navigace poměrně jednoduchý, provoz není nijak hustý a tak kolem půl čtvrté parkujeme na velkém parkovišti před hotelem Bělarus, kde máme pro dnešní noc zajištěné ubytování. Díky tomuto hotelu a jeho orazítkovanému potvrzení ubytování jsme získali běloruské turistické vízum a i díky tomuto hotelu získáváme na recepci razítka na naše imigrační kartičky. Věci hodíme na pokoj a vyrážíme na prohlídku centra. Od hotelu zamíříme kolem památníku Alexandra Puškina na nábřeží řeky Svislač, procházíme se po chodníčcích kolem Ostrova slz, kde je památník obětem války v Afghánistánu. V podobě kaplička se sousoším plačících žen a fontány v podobě anděla ronícího slzy, odtud i název celého ostrůvku.
Minsk - Městské váhy

Městské váhy a katedrála Svatého ducha v Minsku

Pokračujeme dále až na máměstí s hlavním pravoslavným chrámem, Katedrálou svatého Ducha, barokní bílé budově se zelenými střechami. Kousek vedle je i původní klášter, na náměstí pak děláme fotku vedle sochy Městských vah s fotogenickým pozadím. Dále kolem budovy radnice zamíříme ke kostelu Sv. Panny Marie a pak zpět k chrám svatých apoštolů Petra a Pavla mezi paneláky. Procházku centrem končíme u KFC s úžasnou betonovou plastikou hrdých budovatelů Sovětského svazu. Bizarní podívaná, monumentální plastika symbolizující rozkvět socialismu, pod ní jako kontrast symbol kapitalismu v podobě amerického fastfoofu a za tím vším kostel. Zamíříme zpět k hotelu, cestou se zastavujeme u restaurace Starovilenská krčma, na jejíž terase u řeky Svislač si dopřáváme vynikající večeři. Po návratu z krátké prohlídky městem já s dětma ještě využíváme otevřeného bazénu a do desíti do večera využíváme všech jeho možností. Pak už se jen z vyhlídky v hotelu pokocháme výhledem na noční osvětlené centrum města a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 571 km.

» Kompletní fotogalerie «

Ne 29.7. – Carské selo

Carské Selo - Kateřinin palác

Kateřinin palác v Carském Selu

Ráno vstáváme už kolem sedmé, uděláme si snídani a sbalíme naše věci zpátky do tašek a kufrů. Vše odnosíme do auta, vyjíždím ze dvora, Magda vrací klíčky do schránky a pomalu opouštíme Petrohrad. Ulice jsou takhle v neděli po ránu téměř prázdné a tak bez nějakého většího zdržení za půl hodinky zastavujeme v jedné z uliček města Puškino, kdysi zvaného Carskoje selo, nedaleko od vyhlášeného komplexu Kateřinský palác. Trošku bloudíme kolem plotu a zavřené brány, než se nám konečně podaří nalézt vchod do zahrad, kde platíme první vstupné a po antukově červených chodníčcích mezi vzorně upraveným trávníkem a kvetinovými záhony míříme k baroknímu Kateřinskému paláci. Ten nechala své matce Kateřině Veliké postavit její dcera Alžbeta I. Míjíme 300 metrů dlouhé modro-bílé průčelí, doplněné sloupy, basreliéfy a sochami, s ornamenty pokrytými plátkovým zlatem. Zjišťujeme, kde se dají koupit individuální vstupenky, opět s dvojí cenou pro Rusy a zahraniční turisty a stavíme se do první dlouhé fronty. Vypadá to na dlouho a tak zatímco já zůstávám v davu lidí, Magda se s dětmi a fotoaparátem vydává na prohlídku parku. A během té hodiny, než se mi podaří dostat se na řadu a vstupenky koupit, zvládnou si projít celý francouzský park se všemi jeho pavilony, altány, mostky a jezírky. Po té zamíříme do druhé fronty, tentokrát ke vstupu do samotného paláce, zde to probíhá podobně pomalu, celé to zdržuje kontrola tašek u vstupu a tak po dvou a půl hodinách po příjezdu konečně nandáváme na boty návleky a vydáváme se po nádherných parketových podlahách do jednotlivých sálů.
Opět jako individuální návštěvníci máme prostor sami pro sebe, vždy se pohybujeme mezi jednotlivými skupinami s ruským průvodcem. Na jednu stranu nám to vyhovuje, na druhou opět téměř nikde nejsou žádné popisky v angličtině a tak musíme využít našeho knižního průvodce, abychom se něco dozvěděli.
Carské Selo - Kateřinin palác

Interiér Kateřinina paláce v Carském Selu

Začínáme v ohromném Velkém sále, ve kterém se pořádaly plesy, všude zrcadla se zlatým zdobením, velká okna, stěny s pozlacenými anděly a girlandami, přes celý strop se táhne freska Triumf Ruska. Je tu i dost lidí, ale podívaná je to ohromující. Prohlížíme si i drobné detaily u zrcadel a vidíme um tehdejších mistrů a mistrovství, které zde jejich šikovné ruce zanechaly. Přes Státní schodiště a jídelnu míříme pomalu k nejslavnější místnosti paláce, do legendární Jantarové komnaty. Místnost je to opravdu fantastická a přestože je to jen přesná kopie dle fotodokumentace, protože originál po druhé světové válce zmizel neznámo kde, fotit zde je v jako jediné místnosti celé prohlídky zakázáno. Dělám alespoň bez blesku nenápadně jednu fotku, podobnou výzdobu s medově jantarovými odstíny a mozaikami s jaspisu, lazuritu, onyxu, achátu a křemene jsme zatím nikdy nikde neviděli. Následuje Obrazový sál s díly vlámských, italských a francouzských mistrů a další nádherné místnosti, jejichž názvy místností jsou nejčastěji odvozeny od jejich výbavy či vzhledu. Všechny jsou ale vzorně upravené, s dobovým dřevěným vyřezávaným nábytkem, drahým porcelánem a někde i v rozích s velkými barokními kachlovými kamny z bílo-modrých kachliček. Touláme se celým palácem více než hodinu, místnost za místností a nevěřícně si prohlížíme tu nádheru. Po prohlídce paláce si venku ještě všimneme nevýrazné cedule zvoucí na prohlídku Studených lázní a Achátových komnat, kupujeme vstupenky, opět pro zahraniční turisty dražší než pro domácí a jdeme se podívat do budovy z 80. let 18. století, navržených jako letní pavilon. Ten má dvě patra, ve spodním byla studená i teplá koupelna, lázně a sauna, ve druhém pak místnosti pro relaxaci. A zde jsme opět unešení, místnosti jsou vykládané achátem, jaspisem, malachitem, lazuritem a alabastrem, všude jsou úchvatné parketové podlahy, sochy, pozlacené štuky a fresky. Jsme moc rádi, že jsme toto místo nevynechali.
Carské Selo - Pavilón Grotto

Pavilón Grotto v areálu Carského Sela

Venku se pak ještě chvíli procházíme parkem, nacházíme výstavu fotografií, připomínajících historii místa a především stavu během a po druhé světové válce, je vidět, že rekonstrukce musela být velmi náročná. Kolem půl třetí jsme zpátky u auta a opouštíme toto nádherné místo směrem na jihozápad. Jedeme nejdříve po víceproudé silnici, ale pruhů postupně ubývá, až pak jedeme po dlouhé kilometry rovné klasické silnici, ale provoz není nijak velký, je plynulý a tak cesta docela ubíhá. Kolem nás dlouho jen březové háje a borové lesy, až konečně kolem šesté odbočujeme z hlavní silnice do ulic Pskova. Jedeme až do samého centra, kde máme nedaleko řeky Veliké zajištěný apartmán. Nedaří se nám najít správný vchod a tak si voláme s paní majitelkou, která nás navede a ubytovává nás v moc hezky zařízeném bytě. Kocháním se bytu se však dlouho nezdržujeme a vydáváme se na krátkou procházku najít nějakou restauraci a dát si večeři. Což se daří po ani ne 300 metrech, kdy nás zaujme japonská restaurace Wasabi, interiér tak akorát, nabídka pro každého z nás a ukazuje se, že to nebyla špatná volba. Sytí se vydáváme na podvečerní procházku městem, docházíme ale jen na náměstí Lenina s jeho sochou v nadživotní velikosti a se zdejší univerzitou. Chtěl jsem naší procházku Pskovem protáhnout až k místními Kremlu, ale Magdu trochu bolí hlava a dětem se nijak zvlášť nechce a tak to otáčíme a vracíme se na pokoj. Dáváme si sprchu, ještě pouštíme na notebooku film a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 311km.

» Kompletní fotogalerie «