Ráno neponecháváme nic náhodě a v šest nás budí nastavený budík. Posnídáme a dojíme poslední zbytky na apartmánu, na stolečku necháme peníze za pobyt i klíče, posíláme Ilirovi zprávu přes WhatsApp a ubytování opouštíme. K letišti to máme kousek a v půl osmé již parkujeme Dacii na domluveném místě a klíčky od ní hážeme do boxíku u zavřeného okénka půjčovny InterRent. V mobilech máme naše palubní vstupenky, ale když se snažíme projít mimo odbavovací přepážky rovnou k bezpečnostní kontrole, jsme vráceni, protože malé letiště v Prištině zatím mobilní check-in neumí. A tak se ještě chvíli zdržíme v kratší frontě u odbavovací přepážky, než na nás přijde řada, my dostaneme papírové palubní vstupenky a můžeme konečně absolvovat pasovou a bezpečnostní kontrolu. Pak již jen trávíme čas v obchůdcích v bezcelní zóně, kupujeme si domu dobré kosovské víno a dětem nějaké čokolády a posedáváme u odletové brány. Protože dle Flighradaru vidíme, že už přílet našeho letadla do Prištiny bude opožděn, využíváme zbylých dat na kosovské SIMkartě a koukáme na seriál. Po půl desáté nastupujeme konečně do letadla, sedíme vedle sebe a protože k nám už nikdo nepřibyl, máme pro sebe celou trojici sedadel. Magda si sedá k okénku, já vedle vedle ní a v poklidu absolvujeme let do Vídně, kde přistáváme skoro s hodinovým zpožděním v půl dvanácté. Výstup z letadla a následně i na letišti u kontrol probíhá vše rychle a tak už za půl hodiny sedíme v dodávce Panda Parken, která nás veze k našemu zaparkovanému autu. S využitím čárového kódu v mobilu zaplatím za parkování, z kastlíku si vezmu klíče od auta a Vídeň směrem na Stockerau opouštíme. V půl druhé se ještě zastavujeme na rychlé svačince v Hornu ve zdejším McDonalds a ve tři hodiny už jsme doma u dětí. Hodnotíme výlet jako velmi vydařené využití Velikonočního volna.