Při pohledu z okna při probuzení kolem osmé se ukazuje, že předpověď počasí nelhala. Venku leje a tak se s ohledem na to, že je neděle, opět zavrtáváme pod deku a pokračujeme ve spánku. Při druhém probuzení, tentokrát před desátou, už to za oknem nevypadá tak zle, je jenom zataženo a neprší. Tak se rozhodujeme vylézt z postele a posnídat, abychom kolem půl jedenácté vyrazili severovýchodním směrem po dálnici M-2. Chci se nejprve zastavit u památníku bitvy na Kosově poli, který má být kousek za Prištinou, bohužel navigace mě vede k místu, kde je jen prašná cesta, skládka, plot a široko daleko nic. Tak se rozhodujeme protentokrát památník vynechat a pokračovat dále až do Kosovské Mitrovice. Parkujeme v ulici v jižní kosovské části města nedaleko mostu přes řeku Ibar, která město rozděluje na dvě části. Na mostě hlídkují italští Karabiniéři, kteří zrakem kontrolují každého, kdo přes most prochází. Nás nechávají víceméně bez povšimnutí a tak se za chvílí procházíme ulicemi srbské části města. Všude vlají srbské vlajky, ceny jsou uvedeny v srbských dinárech, auta mají srbské poznávací značky. Kráčíme uličkami do kopce a míříme k Památníku horníkům hrdinům z národněosvobozeneckého boje, stojícímu v parku nad městem. Památník vysoký 19 metrů byl vybudován v brutalistickém stylu v roce 1973 a tvoří ho dva zužující se sloupy a koryto nad nimi, sloupy mají symbolizovat dvě národnosti žijící v Kosovu a vrchní spoj potom jednotu v protifašistickém boji. Nás však mnohem více zajímá vyhlídka nedaleko památníku, ze které máme celou Mitrovici a její okolí jako na dlani. Na vyhlídce se potkáváme i s dvojicí mužů, zjišťujeme, že spolu hovoří česky a následně, že jde o otce a syna z městečka nedaleko našeho bydliště. Asi čtvrt hodinky si povídáme o tom, co jsme kdo v Kosovu navštívili a jaké jsou naše další plány, než se opět rozcházíme. Po druhé straně kopce jdeme parkem k pravoslavnému kostelu sv. Dimitrije, postavenému v roce 2005 jako náhrada za kostel, který zůstal v albánské části města. Je vidět, že je kostel nový, je krásně čistý a výmalby uvnitř září barvami. Chvíli se zde zdržíme, uděláme pár fotek a pokračujeme dál směrem k pěší zóně. Procházíme kolem sochy diplomata Grigorije Ščerbiny, ruského konzula v Kosovské Mitrovici z přelomu minulého století a pak především kolem nepřehlédnutelného sedm a půl metru vysokého památníku Knížete Lazara, ukazujícího prstem směrem na Kosovo pole. Na pěší zóně je několik kavárniček, všude vlají srbské vlajky, všímáme si i několika nacionalistických grafity a zdech budov. Vracíme se pomalu k mostu přes řeku Ibar, ještě uděláme posledních pár fotek v severní srbské části města na přes most přeházíme zpět do albánské části.
Protože je docela vlezlo, zamíříme hned kousek za mostem do kavárny na teplý čaj a zákusek, chvilku posedíme a ohřejeme se. Pak se ještě vydáváme na procházku na druhou stranu směrem k Isa Begově mešitě, která je největší mešitou v Kosovu, pojme téměř 4000 věřících. Vyhořela během války v roce 1998, přestavena a pak znovu otevřena byla v roce 2014 díky financím a dělníkům z Turecka. Vracíme se k autu, na kterém je vidět, že na stromě nad ním má hnízda velké množství ptáků, je nám jasné, že nás bude čekat návštěva myčky, takhle zadělané auto vrátit nemůžeme. Nastupujeme a vydáváme se ještě trochu na sever směrem na Zvečan a pak Zubin Potok, připadáme si tu k kosovskou SPZtkou trochu nepatřičně, protože kolem nás se stále objevují auta se srbskými poznávacími značkami a často zde vlají srbské vlajky. Dojíždíme až ke klášteru Devine Vode, který byl založen nedávno v roce 2009 v místě studánky s pramenem léčivé Panenské vody. Místo působí velmi útulně, uděláme zde několik fotek a vracíme se zpátky, cestou míjíme restauraci Hajducki Konak, kterou nám k návštěvě doporučoval náš kamarád Martin. Ale nemáme zrovna hlad a ani počasí nás neláká k zastavení a tak se vydáváme zpět směrem na Prištinu. Cestou opět zkouším štěstí a snažím se trefit správnou odbočku k památníku Gazimestan, kamenné věži připomínajícím bitvu na Kosově poli. Tentokrát nám přeje štěstí a daří se nám přijet po prašné cestě k parkovišti u památníku vybudovaném v roce 1953, jehož prostor je celý oplocený a hlídá jej policie.
Vcházíme otevřenou bránou, máme trochu respekt z volně pobíhajících psů, ale docházíme až k 25 metrů vysoké věži, na jejíž vrchol vede sto schodů a je odsud vidět místo, kde se bitva mezi srbskými a osmanskými vojsky odehrála. Teda asi by nějaká volná plocha a pole mohlo být vidět, kdyby nebylo tak pošmourno a zataženo. A tak si alespoň čteme pamětní desky a nápisy, velebící srbský národ. Za doprovodu štěkajících psů místo opouštíme, cestou na ubytování se ještě hledáme nějakou tu myčku, což se nám i daří, když za kruháčem nedaleko autobusového nádraží nacházíme samoobslužnou myčku. Hodíme do ní dvě eura, nejdříve auto postříkáme šamponem a následně střídavě Magda a já tlakovkou auto opláchneme, až vypadá opět poměrně čistě. Před šestou večerní se vracíme do apartmánu, chvilku si posedíme na gauči a dáme kratší relax a kolem sedmé vyrážíme do města dát si ještě poslední večeři v Kosovu. Venku je stále pošmourno a docela chladno, proto se nám nechce jít příliš daleko a vybíráme z restaurací, které jsou nedaleko katedrály Matky Terezy. Dle hodnocení na Googlu nakonec vybíráme Momo Bar&Lounge, kde si já objednávám burger, Magda těstoviny a salát, k tomu popíjíme koktejly a je nám v útulné restauraci docela fajn. V půl deváté jsme zpět na pokoji, lehce tam vše porovnáme, zabalíme si naše příruční zavazadla, ať s tím ráno nemáme moc zdržování, dáme si sprchu a jdeme na kutě.