Ráno se probouzíme kolem osmé, bohatě posnídáme ze včera nakoupených zásob a v devět již vyrážíme autem západním směrem. Ze začátku jedeme po nám známe trase, jen v opačném směru, neodbočujeme ale k letišti a pokračujeme dále po silnici M9 až do města Peć, kam přijíždíme zhruba za hodinu. Ve městě ale nikde nezastavujeme a projíždíme jím až na druhou stranu, kde parkujeme na ploše nedaleko vstupu do Pećského kláštera. Uniformovaný kosovský policista nám u brány zkontroluje pasy a my se vydáme podél zdi ke vstupní bráně do celého areálu. Klášter totiž tvoří rozsáhlý areál čtyř kostelů, které vznikaly postupně mezi 13. a 14. stoletím a které jsou stavebně spojeny do jednoho celku s hlavní chrámovou předsíní. Vedle kostelů jsou pak v areálu i další budovy, které slouží pro patriarchu, mnichy a jeptišky, zvonice, velká zahrada a hřbitov. Procházíme se po upravených cestičkách, všude klid a mír, jsme v celém areálu úplně sami, občas zahlédneme jeptišku, ale jinak nikde nikdo. Počasí nám přeje a tak si po té, co podrobně prozkoumáme celý areál, na chvíli i sedneme na lavičku a relaxujeme. Po příjemně strávené hodince se ještě chvíli kocháme výhledy před branou do areálu, kdy je nádherně vidět protékající řeka Pećka Bistrica a začátek Rugovské soutěsky. Tam to pak máme i namířeno, projíždíme autem touto až kilometr hlubokou a 25 km dlouho soutěskou, kterou vyhloubila řeka Pećka Bistrica při ústupu ledovce z pohoří Prokletije. Zastavujeme na zajímavých místech, tu hezký vodopád, tu vyhlídka nad řekou, tu zajímavá chata či mostek. V obci Kuqishtë odbočujeme doleva a serpentinami se šplháme až k hotelu Te Liqeni. Cesta je bez větších problému sjízdná, ale na spoutě míst kolem nás se začíná objevovat sníh. Parkujeme na zdejším velkém parkovišti, jsme zde jediné auto, široko daleko nikdo.
Procházíme se po okolí a kocháme se výhledy na okolní hory a louky národního parku Prokletije. Původně jsme měli v plánu vyrazit na menší túru k Nedžinatskému jezeru, který prý patří k nejkrásnějším v Kosovu. Ovšem v okamžiku, kdy přicházíme na začátek značené pěší stezky a objevujeme na ní místy až půl metru mokrého sněhu, výpravu k jezeru vzdáváme. Chvíli se jen na místě koulujeme a místo procházky se tedy je pokocháme výhledy po okolí. Autem pak sjíždíme zpět dolu a za občasných zastávek se vracíme nádhernou soutěskou zpět do města Peć. To je krapet zacpané, projet centrem nám zabere skoro půl hodiny, než se nám podaří odbočit směrem na sever a zamířit k nedalekým vodopádům na Bílém Drinu. Protože však již máme hlad, zastavujeme nejdříve u restaurace Anës Drinit, která láká na čerstvé pstruhy. Prostředí areálu restaurace se nám moc líbí, všude krásně čisto, jezírka se pstruhy propojená vodními kanálky, borovice a další stromy, dřevěné stoly, využíváme toho, že svítí sluníčko a sedáme si rovnou venku.
Objednáváme si oba pstruha s bramborem a zeleninovou přílohou, balkánský salát a následně si náramně pochutnáváme na čerstvé rybě. Výborně se najíme, načerpáme ze sluníčka nové síly a po vydatném ale levném obědě se vydáváme pěšky k vodopádům. Jdeme nejdříve stezkou listnatým lesem kolem řeky s nádherně čistou vodou, občas míjíme drobné peřeje přes různě velké kameny až přicházíme do kotle, do kterého padá 25 metrový vodopád. Voda se tříští, ve slunečních paprscích se tvoří duha a je zde velké množství mladých, kteří si zde na pozadí s vodopádem dělají selfie. Po schodech vystoupáme až nahoru nad vodopád, chvíli se zde procházíme a užíváme si nádherného odpoledne. Po návratu k autu se přesunujeme půl hodiny na jih do města Dečani, kde odbočujeme směrem ke klášteru Visoki Dečani.
Zastavujeme na parkovišti nedaleko kláštera a necháváme se lehce zkontrolovat italskými příslušníky mise KFOR, kterým odevzdáváme i naše pasy. Procházíme mohutnou vstupní bránou a jsme nadšeni pohledem na krásně světlý fotogenický klášter uprostřed sytě zeleného trávníku, obklopené tmavě zelenými smrky a borovicemi. Je vidět, že areál kláštera je velmi krásně opraven a mniši se o něj pečlivě starají. Klášter byl založen již ve 14. století a od roku 2004 je zapsán na seznam chráněných památek UNESCO. Jde o stavbu románského a raně gotického slohu, z růžového a světle žlutého mramoru, jedinečný je také zdejší kamenný ikonostas. Uvnitř obdivujeme krásné zrekonstruované fresky s náboženskou tematikou, které pokrývají všechny stěny a strop kostela i nádherné dřevořezby kolem oltáře, zdejší sbírka ikon patří k největším na Balkáně. Všude okolo stěn se pak nacházejí sarkofágy s ostatky králů včetně Štěpána Urose III a mnoha dalších významných osobností té doby. Strávíme v klášteře i jeho okolí skoro hodinku, než si opět na checkpointu italských vojáků vyzvedáváme naše pasy a pokračujeme další půlhodinu na jih do města Đakovica (Gjakovë).
Zastavujeme nedaleko centra města na parkovišti u zdejšího zdravotnického střediska a zamíříme k mešitě Hadum z konce 16. století. Obdivujeme vchody zdobené květinovými malbami, citacemi z Koránu a arabeskami. V okolí pak hrobky nejváženějších rodin s plastickou výzdobou a vyrytými epitety ve starém osmanském jazyce. Uličkami starého bazaru pak vcházíme na pěší zónu, kde si v jedné z mnoha zdejších restaurací objednáváme pizzu a něco k pití. Vracíme se pomalu k autu a v něm zamíříme na východ, abychom si ve třičtvrtě na sedm udělali poslední zastávku dnešního dne. Za blížícího se západu slunce zastavujeme hned u silnice a pěšky zamíříme k nádherně se klenutému Terzijskému mostu (Ura e Terzive). Ten je 193 metrů dlouhý a skládá se z 11 oblouků a 10 odlehčovacích otvorů. Jeho vozovka kopíruje klenby mostů a připomíná tak lehce horskou dráhu, pro nás jako pro pěší však chůze po něm nepředstavuje žádný problém. Celý most i jeho okolí je nádherně fotogenické a tak zde děláme spousty fotek a užíváme si klidného podvečera. Po návratu k autu zamíříme směrem na Prištinu, abychom po půl deváté zaparkovali u našeho apartmánu, dali rychlou sprchu, ještě něco málo pojedli z nakoupených zásob a zamířili na kutě.