Budíček máme nastaven na sedmou hodinu, na pokoji lehce posnídáme, dobalíme poslední věci a v osm již po dálnici jedeme směrem k letišti. Máme to tam necelých 10km, takže jsme tam za chvíli, na pobočce autopůjčovny Hertz vyzvedáváme místního zástupce, který s námi obejde auto, vše je ok, takže jen podepisujeme papíry, vracíme klíčky a s kufry zamíříme do odletové haly. Turci už mají u přepážek otevřeno, tak se rychle zbavujeme kufrů a fasujeme palubní vstupenky na oba lety a jdeme trávit zbývající čas k odletu procházením se po bezcelní zóně utratit posledních pár lari. Dle všech informačních tabulí to vypadá, že poletíme na čas a tak se poflakováním nemusíme trápit dlouho, po desáté hodině již nastupujeme do letadla a v půl jedenácté jsme již ve vzduchu. Dostáváme něco malého k snědku a na napití, sledujeme filmy v entertainment systému a v poledne přistáváme tentokrát na novém istanbulském letišti. Na rozdíl od cesty na Kavkaz nemusíme tedy cestou zpět řešit kufry ani přesun z letiště na letiště a toho využíváme k prozkoumání tohoto nedávno otevřeného velkého letiště. Máme před sebou čtyři hodiny času a tak zvládneme projít skoro všechno, než si raději sedneme v koutku rychlého občerstvení, vyndáváme karty a zbytek času trávíme hraním Prší. V půl páté jsme již u bráni, nastupujeme a před pátou letíme směr Praha. Opět malé občerstvení, filmy a v půl sedmé přistáváme na Ruzyni. Z karuselů vyzvedáváme kufry, přecházíme k parkovišti PA Smart, kde na nás auto celou dobu čekalo a vydáváme se na poslední část cesty domů. Máme za sebou 20 dní dovolené, při které jsme najeli 4362 km po třech zemích Zakavkazska, kdy nám především hory v Gruzii naprosto učarovali. Stejně tak nás nadchla kavkazská pohostinnost, množství starobylých památek a především vynikající jídlo a víno.

Ráno vstáváme už na sedmou a dopřáváme bohatou snídani na prosklené terase hotelu, pak se zase zabalíme a kolem osmé opouštíme Šeki severozápadním směrem, abychom po hodině a půl cesty, která svým okolím připomínala jízdu v českém podhůří dorazili k hraničnímu přechodu Balakən – Lagodechi. Před hranicemi je kolona asi dvaceti aut a je nám tedy jasné, že nejrychlejší to nebude. Naštěstí i zde funguje podobný systém, jako při příjezdu a tak nás po nějaké půl hodince pouštějí všechny za hraniční závoru, následuje standardní procedura kontroly pasů, auta, zavazadel a po hodince už jsme na gruzínské straně, kde to tentokrát jde díky naší gruzínské SPZtce docela rychle a tak celkově po dvou hodinách zdržení projíždíme po docela slušné asfaltce gruzínskou Kachetií. U městečka Kvareli odbočujeme dle ukazatelů k vinařství Khareba a kolem poledního parkujeme na parkovišti u jeho bran. Toto vinařství se pyšní titulem největší vinný sklep v Gruzii, mají zde ve skále vyhloubeno přes 8km tunelů s ideálními tepelnými podmínkami pro uskladnění vína. Navíc zde vedle evropského způsobu vína stále využívají i tradiční gruzínskou metodu kvevri. Což je velká hliněná nádoba uložená v zemi, ve které se nechávají rozdrcené hrozny spolu se šťávou fermentovat. Z nabídky u pokladen volíme prohlídku v angličtině včetně degustace pro dva dospělé a pak samozřejmě bez ochutnávky pro děti. I když je mi jasné, že já si vzhledem k tomu, že jsem řidič, jen lehce cucnu, popíjet bude hlavně Magda. Sice je zde turistů docela dost, ale povětšinou volí prohlídky v ruštině a my tedy máme průvodkyni sami pro sebe. Nijak nám to nevadí, procházíme se v chladném tunelu, mladá slečna nám vypráví o historii i současnosti vinařství v Gruzii i tomto konkrétním soukromém, kolem nás jsou vystaveny různě staré lahve vína, historické artefakty spojené s vinařstvím a různá ocenění. Zhruba v polovině prohlídky máme možnost ochutnat zdejší bílé (Tsinandali) a červené (Khvanchkara) víno vyrobené standardním evropským způsobem a pak také bílé (Mtsvane) a červené (Saperavi) víno vyrobené metodou kvevri. Musím uznat, že všechna vína jsou vynikající, kvevri mají mnohem výraznější chuť, ta evropská jsou taková hladší, ale je mi jasné, že na závěr určitě pár lahví koupíme. Dokončíme prohlídku, dozvídáme se, že kromě vína se ve vinařství vyrábí i olej lisovaný z hroznových semínek a oblíbená kořalka čača (chacha). Na závěr se samozřejmě zastavujeme v místním obchůdku, kde máme možnost si vybrat z celé nabídky produktů vinařství a kupujeme si domů pár lahví na základě naší degustace. Po půl druhé už zase sedíme v autě a pokračujeme po silnicích jižním směrem.
Před městem Sagaredžo odbočujeme z hlavní silnice směrem na Udabno, máme v plánu navštívit klášter sv. Davida z Garedži, což je klášterní komplex v drsné polopoušti na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu založený v 6. století svatým Davidem, jedním ze 13 syrských mnichů, kteří v regionu šířili víru. Jeho žáci Dodo a Luciane nadále rozšiřovali komplex a v době své největší slávy v 11. až 13. století sestával klášter až z 15 mnišských komunit žijících ve skalních komůrkách. Zprvu je cesta ke klášteru pohodová, asfaltka s občasnými dírami, před vesnicí Udabno dokonce asi 6km úsek s úplně novým asfaltem. Pak však následuje asi 14 km úsek totálně rozbité cesty, místy rozbitý asfalt s velkými dírami, jinak převážně hlína a štěrk. Krajina kolem je ale neskutečná a tak zatímco já jedu s očima přilepenýma před sebe na vozovku, abych se stíhal vyhýbat dírám, zbytek rodiny se kochá stepní až polopouštní krajinou bez vyšší vegetace. Co nás ale rozseká všechny je křižovatka dvou prašných cest s ohromnými ukazateli, za které by se nemusela stydět žádná dálnice. Díky kvalitě cest průměrná rychlost rapidně klesá a jsme rádi, když asi po tři čtvrtě hodině parkujeme na parkovišti u komplexu. Vystupujeme a zamíříme do kopce si prohlédnout nejbližší klášter, v tomto případě lávru sv. Davida. Ta je i dnes funkční a proto je do některých prostor vstup zakázán, aby nebyli místní mniši příliš vyrušováni. Vcházíme vstupní branou, z ochozu si prohlížíme jeskynní kostel i do pískovcové skály vytesané jednotlivé etážovité cely.
Z ochozu sestupujeme na dvůr a odsud si opět vše včetně starých obranných zdí prohlížíme. Po příjemně strávené půlhodince se kolem páté odpolední stejnou cestou vydáváme zpátky, opět se vyhýbáme dírám, než se opět vracíme na kvalitnější asfalt hlavní silnice a když kolem sedmé děti kousek od našeho ubytování zahlédnou u velkého obchodního centra East Point známé žluté oblouky, zastavujeme se na večeři. Ubytování máme tentokrát zajištěné kousek od letiště v hotýlku vzniklém z rekonstruovaného malého obchodu uprostřed sídliště, tedy nic světoborného, ale na to jedno přespání plně dostačující. Zatímco se děvčata pouští do balení kufrů, já vyrážím s Vojtou hledat nějakou automyčku, abychom zítra mohli vrátit vůz vypulírovaný. Ani nemusíme jet daleko, jednu otevřenou nacházíme o asi 300 metrů dál, musíme sice chvíli počkat, než místní zaměstnanec zvládne vyčistit mercedes před námi, ale za pár lari po půl hodince odjíždíme s čistým autem i my. Vracíme se na pokoj, dáváme si sprchu a jdeme spát.

Ráno si v apartmánu ještě uděláme bohatou snídani, dobalíme poslední věci, já s Magdou vyrážím za hradby pro auto a za chvíli již všechny naše věci nakládáme před naším apartmánem do jeho kufru. Píšeme přes WhatsApp Orxanovi, že odjíždíme, dle dohody házíme klíček od ubytování oknem na verandu v prvním patře a naposledy projíždíme uličkami starého Baku. Napojujeme se na hlavní silnici, provoz ještě není tak hustý a tak to netrvá ani tak dlouho a město je za námi a my pokračujeme západním směrem. První zastávku děláme po třech hodinách jízdy, kdy se krajina mění z původní písčité polopouště v krásně zelené hory u města Qəbələ. Míříme se podívat do místního lyžařského střediska Tufandağ kousek od hranic s Ruskem, parkujeme na dohled od dolní stanice lanovky a těšíme se na krásné výhledy. Ceny za lanovky se nám však zdají příliš drahé, 22 manatů za jízdu. Navíc nerozlišují možnost jet jen jednou lanovkou na první vrchol Qəbələ peak ve výšce 1660m, kam je zde stejná cena jako jízda všemi čtyřmi lanovkami na 1920m vysoký Yatmış Gözəl peak. A děti mají slevu jen do jedenácti let, tedy pro naši rodinu výlet lanovkou z 956 metrů do 1920 metrů za více než tisíc korun. Zamíříme raději na oběd, přímo proti vstupu k lanovkám nacházíme tureckou restauraci Köşem a objednáváme si jídlo. Přestože jsme v restauraci téměř sami, tak na jídlo docela dost dlouho čekáme, ale nakonec musíme uznat, že to stálo za to a moc si pochutnáváme. Venku před restaurací ještě chvíli spokojeně trávíme v upraveném parku s fontánkami a vodními kaskádami, než opět nasedáme do auta a pokračujeme severozápadním směrem. Kolem druhé vjíždíme na upravený dvorek před zarezervovaným hotýlkem v Şəki, registrujeme se na recepci a ubytováváme v čistých nádherně upravených pokojích s kamennými zdmi, dřevěnými stropy a mnoha polštářky a koberci, člověk si připadá jak na hedvábné stezce.
Hned po ubytování vyrážíme do kopce k Paláci chánů z 18. století, na tomto místě jej nechali chánové postavit po té, co bylo město dvakrát v krátké době zničeno povodní. Procházíme bránou mezi hradbami, kolem různých historických budov se suvenýry a nejdříve zamíříme do bývalého Albánského kostela. Šeki totiž bylo v minulosti hlavním městem Kavkazské Albánie, která byla po Arménii a Gruzii třetí zemí na světě, jež přijala křesťanství. Stalo se tak v 5. století, ovšem křesťanství se zde neudrželo, když se k moci dostali chánové perského původu. V kostele je malé muzeum s dobovými látkami a koberci, jsou zde různé nádoby a kuchyňské náčiní a historické fotky. Po deseti minutách jsme venku a přicházíme až k zahradě, na jejímž konci je vidět mozaikami a nádherně vyřezávanými a vykládanými vitrážovými okny zdobený samotný palác. Bohužel u pokladny zjišťujeme, že se kolem mají kácet nějaké stromy a tak je vstup do paláce zavřený a máme tedy smůlu, krásné interiéry si můžeme prohlédnout jen na fotkách za sklem v pokladně. Tak se alespoň procházíme kolem a fotíme palác ze všech stran, kousek níž objevujeme malou dílnu a muzeum místních tradic, kde se na chvíli zdržíme.
Pak se po ulici vracíme z kopce dolu a zastavujeme u dalšího lákadla města, kterým je orientální hostinec karavanseráj. Ten zde stojí od konce 18. století a vždy sloužil jako místo odpočinku a nabrání sil pro karavany se zbožím na hedvábné stezce. I dnes slouží jako hotel, jen už místo po odpočinku toužícím obchodníkům ubytovává turisty. Prostornou dvoranou vstupujeme na nádvoří dvoupatrové kamenné budovy, uprostřed je upravená zeleň a odpočinková zónou s ochlazujícími vodními nádržkami, ze všech stran pak arkády a za nimi schované pokoje. Procházíme se kolem, fotíme a z celého toho místa na nás dýchají časy dávného orientu. Venku ještě procházíme kolem obchůdků, které ke stejnému účelu, případně jako sklady pro přepravované zboží, sloužily i v dávné minulosti. Cestou z kopce do centra města míjíme ještě další zdejší obchůdky, čajovny, bazary a mešity, které podtrhují orientální atmosféru tohoto města. Na večeři si zajdeme v centru, kde kousek za parkem nacházíme restauraci Chalabi Chan (Çələbi Xan), nabízející výbornou lokální kuchyni. Objednáváme si kebaby a šašliky, já si dávám místní pivo Xeidarlan a spokojeně večeříme, popíjíme a užíváme si příjemné venkovní prostředí restaurace. Po návratu zpátky na hotel si děti na pokoji pouštějí film, já s Magdou se ještě navracíme do centra a zajdeme si do parku na chvíli sednout ke stolku na čaj. Všude kolem nás samí chlapy, popíjející a klábosící nebo hrající deskové hry, Magda je tu jediná ženská. Ale všechno je v poklidu, nikdo se nad tím nepozastavuje, v klidu si popíjíme sladký čaj a nasáváme místní pohodovou atmosféru, je příjemné teplo a nic nám neschází. Kolem desáté se i my vracíme na hotel, zkontrolujeme děti a jdeme spát.