Ráno po bohaté snídani se přes hradby vydáváme k autu a opouštíme Baku podél pobřeží Kaspického moře na jih. Asi po hodině pohodové cesty se mne Magda snaží navigovat dle mapy v mobilu k dalšímu přírodnímu klenotu Ázerbajdžánu, k bahenním sopkám. U města Ələt, opouštíme hlavní silnici s pěkným asfaltem, jedeme kolem vlakového nádraží po rozbitých cestách a nakonec pokračujeme po prašné cestě do neznáma. Ale jedeme zjevně správně, protože asi 200 metrů před cílem objevujeme ukazatel „Mud Volcano!. Šplháme se do kopce a zastavujeme na místě připomínajícím parkoviště s cedulí se základními informacemi o bahenních sopkách. Před námi je pustá krajina s různě vysokými kuželovitými pyramidami připomínajícími malé sopky, celé jsou zformované z uschlé popraskané bahenní hmoty a na jejichž vrcholu vyvěrá bahno nové. V prostoru se nachází i docela velké bahnité jezero, všude to bublá, některé sopky vyhazují bláto do vzduchu v malých erupcích. Spolu s námi je na místě i několik ladovek s turisty, nás však mnohem více zaujme skupina místních, chlap s klukem a starší pár. Chlap se svléká do trenek a houpáním se pomalu noří do jedné z větších sopek, pak nabírá bahno do kýble a to kluk nosí k ladovce, kde si ho postarší ženská maže na nohy. Druhý starší chlap se přidává k tomu prvnímu a také se s jeho pomocí nakládá do bahýnka v jícnu bahenní sopky. Už jsme předtím zjistili, že bahýnko je vlažné, od pánů se dozvídáme, že je prý i léčivé, ten mladší sem jezdí pravidelně a tvrdí, že díky pravidelnému koupání v bahně má kůži jak malé dítě. Druhý pro změnu bydlí kousek odsud a je zde prý na naléhání souseda poprvé, nás na něm ale nejvíce zaujmou jeho zlaté zuby, které vždy vystaví na odiv, když se zasměje. Chvilku si naší lámanou ruštinou povídáme, pak se rozloučíme a ještě se chvíli procházíme mezi sopkami, natáčíme si to bublání a drobné exploze a kolem poledního už opět sedíme v autě. Baku objíždíme ze severu po dálnici a sjíždíme z něj směrem na Suraxani, kde máme v plánu navštívit chrám věčného ohně Atəşgah, svatostánek Zoroastriánského náboženství uctívajícího oheň.
Nejdřív trošku bloudíme, protože dle navigace neustále jezdíme kolem nějaké zdi a ne a ne se trefit, nakonec se to ale podaří a my parkujeme na dohled od vstupu do chrámu. Platíme drobné vstupné a vcházíme na nádvoří, uprostřed kterého stojí čtvercová stavba s ohněm hořícím uvnitř i v každé z věží ve čtyřech rozích. Kolem nádvoří jsou malé komůrky a v nich jsou vystaveny různé artefakty, fotografie a další zajímavosti. Jsou zde i diorámata zobrazující výjevy ze života zoroastriánů, kteří byli nuceni utéct z Persie do Indie, odkud se dostali mimo jiné i do Ázerbajdžánu. Dozvídáme se z informačních cedulí, že tento chrám měl vlastní oheň hořící přirozeně z ložiska plynu přímo pod ním, plynová kapsa se však v roce 1952 vyprázdnila a věřící odešli. V současnosti je sem plyn veden trubkami uměle, aby si místo zachovalo svůj ráz. Je to pro nás první setkání s tímto náboženství a celé to místo na nás působí velmi cizokrajně. Odpoledne po půl třetí, protože teploty opět překonávají 30°C, pokračujeme na sever ke Kaspickému moři, tentokrát volíme pláže u města Novxani, konkrétně pláž u hotelu MyBeach. Opět platíme za vstup, v restauraci si dáváme pozdní oběd a pak si až do šesté užíváme vody v jezeře i bazénu a odpočívání na lehátkách.
Pláž je opět písčitá, voda relativně čistá a jediným problémem je opět velká teplota vody a velmi pozvolný vstup do ní, aby si člověk zaplaval, tak musí jít desítky metrů daleko. Už chápeme, proč jsou u pláží bazény a proč je u nich tak plno, tam si člověk opravdu zaplave a voda je čistá a díky teplotě pobyt v ní více osvěží. Cestou zpět do Baku jedeme kolem oplocených jezer s cedulí zakazující koupání, popravdě by mě ani nenapadlo do červenohnědé mazlavé vody se sirným odérem vlézt a nepředpokládám, že by to lákalo někoho jiného. Jako včera projíždíme oblastí plnou ropných věží a čerpadel, která jedou na plný výkon, všude je cítit ropa, která je jako černá břečka obsažena v kdejaké louži a stoce. Ucpanými ulice se opět v přískocích dostaneme až do naší oblíbené parkovací ulice, v krámku nakoupíme zásoby na snídani a zítřek a vracíme se na ubytování. Na večeři vyrážíme i s dětmi do stejné restaurace, kde jsme byli s Magdou včera, opět si všichni náramně pochutnáváme. Večer na pokoji se už alespoň trochu sbalíme, aby to ráno uteklo rychleji a jdeme spát.