Po probuzení se rozhodneme využít toho, že součástí ubytování má být i snídaně a vydáváme se nalézt jídelnu. To se ukazuje jako snadná záležitost, mnohem komplikovanější je však obstarání samotné snídaně. Číšník umí pouze ázerbajdžánsky, ruštinou natožpak angličtinou nevládne a jídelní lístek neexistuje. Po snaze domluvit se pomocí překladačů v telefonech se jako nejrozumnější ukazuje Magdy výlet do kuchyně, kde si sama ukáže, co bychom si dali. Po snídani se sbalíme, dáme ještě jednou sprchu, na recepci odevzdáme klíčky od domečku a vyrážíme autem na cestu východním směrem. Před námi je něco přes 400km, cesta zprvu ubíhá docela pomalu, každou chvíli projíždíme nějakým městem a městečkem a rychlost se snižuje, ale asi po dvou hodinách už je to podstatně lepší, silnice připomíná dálnici a kilometry začínají ubíhat mnohem rychleji. Kolem poledního dostáváme docela hlad, ale co se tak rozhlížíme, tak kolem dálnice moc restaurací nevidíme, nejčastěji jen nějaké obchody s koberci a domácími potřebami, občas benzínka, ale bez možnosti se nějak občerstvit. Nakonec se rozhodujeme vyzkoušet nějaký obchod s potravinami, odbočit z dálnice k nějakému obchůdku tady není žádný problém, klasické sjezdy a nájezdy, které známe z Evropy tady neexistují, prostě vedle dálnice je další prašný pruh, kde se dá přibrzdit a zastavit. Obchůdek, u kterého jsme nakonec zastavili, nám uvnitř velmi připomíná československé krámky za dob socialismu, v jednom regále např. jen jeden druh nějakého slunečnicového oleje, za to je ho hodně a je potřeba ho vystavit ode zdi ke zdi. Nejsme příliš úspěšní, ale alespoň nějaké sušenky a pití obstaráváme, takže hlady určitě neumřeme. Jedeme dál pro nás zvláštní krajinou a když už vedle sebe vidíme Kaspické moře, ve městě Qobustan odbočujeme z hlavní silnice a míříme dle navigace i ukazatelů směrem ke Gobustánským skalním památkám. V půl třetí zastavujeme na parkovišti u nově vybudovaného muzea, kupujeme lístky, kde nás překvapuje podobně jako v Rusku násobně vyšší cena pro turisty z ciziny na rozdíl od místních, to je ta podpora turismu, a vcházíme dovnitř. Co se nám líbí nejvíce jsou příjemně klimatizované prostory, venku je přes pětatřicet stupňů a slunce svítí naplno, uvnitř je chládek a šerosvit. Studujeme informační cedule, pěkně připravené multimediální výukové prezentace i vystavené artefakty. Dozvídáme se, že Gobustánská rezervace zahrnuje několik izolovaných stolových hor, jejichž okraje rozrušilo zemětřesení a následná eroze dala vzniknout zajímavému prostředí rozdělenému do několika teras. A na nich se na obrovských pískovcových balvanech nacházejí pravěké i mladší rytiny rytiny od neolitu až do středověku. Do současné doby jich bylo v oblasti nalezeno přes šest tisíc a nejstarší petroglyfy pocházejí z 8. tisíciletí př.n.l. V muzeu se zdržíme asi půl hodiny, venku si ještě prohlédneme malou expozici znázorňující život v neolitické vesnici a pak se vracíme k autu a pokračujeme po asfaltové cestě asi kilometr až na parkoviště přímo u skal. Stojí zde jediný autobus, tedy očekáváme, že tu nebude nijak plno a vydáváme se pěšky po kameny dlážděném chodníčku mezi balvany.
Obdivujeme první rytiny, zvířata a lovecké scény, posléze nacházíme další a další postavy a zvířata, některé ve velikosti dlaně, některé v téměř životní velikosti. V petroglyfech rozpoznáváme mužské a ženské postavy s luky, rituální tance, jezdce na koních nebo dvoukolových vozech, souboje zvířat. Když si člověk uvědomuje ty tisíce let, které už tady ty rytiny jsou, je to až neskutečné. Po chodníčku pokračujeme i po okrajích plošiny a naskýtají se nám hezké výhledy na Kaspické moře včetně několika ropných plošin. Asi po hodině se vracíme zpátky, u parkoviště se potkáváme s místním průvodcem, který se umí perfektně anglicky, jak jsme měli možnost ve skalách poznat, když provázel turisty z autobusu. Dáváme se s ním do řeči a říkáme mu, že se nám nepodařilo nalézt některé skalní kresby, které jsme měli možnost zahlédnout v rámci expozice muzea na obrazovkách. Nezaváhá a hned se s námi vydává zpátky, aby nám je ukázal. A tak díky němu nacházíme i velké tančící lidi a loď s velkým množství veslařů. Využíváme toho, že si máme s kým popovídat a zjišťujeme od něj další zajímavé informace nejen o skalních památkách, ale i o nedalekých bahenních sopkách, kam máme v plánu se též některý následující den vydat. Po páté hodině místo opouštíme, vracíme se na hlavní silnici a podél pobřeží Kaspického moře míříme do hlavního města Ázerbajdžánu. V Baku máme opět přes booking zajištěné ubytování, tentokrát přímo v historickém centru, což lehce komplikuje situaci, protože zatímco doprava na okraj města je vcelku bezproblémová, kolem centra to začíná docela slušně houstnout. Už jsem si docela zvykl na způsob ježdění v Gruzii a Arménii, natolik odlišný od ježdění autem po Evropě včetně Balkánu, ale tady se to dostává na ještě vyšší level. V ucpaných ulicích se nedodržuje téměř nic a snaha některých řidičů dostat se z jedné strany pětiproudé ulice (tedy namalovány na silnici jsou tři, ale auta jedou v pěti pruzích) na druhou stranu, kdy mezi auty jsou jen centimetry, je neskutečná. Kolem půl sedmé vjíždíme přes placenou závoru do centra, podaří se nám zaparkovat přímo před ulicí, kde by se měl apartmán nacházet, ale ten se nám najít nedaří. A tak po telefonu kontaktujeme majitele našeho apartmánu Orxana, ten si nás snadno vyhledá a ubytovává nás v menším historickém dvoupatrovém domě. Když zjistí, že vedle angličtiny, kde zvládá jen základní obraty, rozumíme i rusky, zasypává nás spoustou informací. Mezi nejdůležitější patří, že s námi vyjede z centra a ukáže nám, kde můžeme parkovat zadarmo a přesto jen pár minut pěšky od apartmánu. Cestou nám ukazuje další zajímavá místa, parkujeme v jedné z ulic kousek za historickým opevněním, které stačí jen po schodech přejít a jsme u apartmánu. Orxan nám ještě dává další tipy na obchody, kde můžeme levně nakoupit zásoby, na dobré restaurace a loučí se s námi s tím, že až budeme za tři dny ráno odjíždět, bude mít ještě určitě půlnoc a ať mu klíček hodíme oknem na verandu v prvním patře. S dětma vyrazíme na večeři do nedaleké restaurace, pak ještě na nákup do obchodu, ať máme co snídat a svačit a unavení kolem desáté večer usínáme.