Stepancminda - Kostel Nejsvětější Trojice

Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti a my

Ráno po probuzení a spáchání základní hygieny scházíme po schodech do přízemí a usazujeme se u jednoho ze stolečků na přízemní terásce s výhledem na řeku a okolní hory. Dostáváme bohatou snídani a téměř hodinu spokojeně pojídáme a popíjíme, než se přeci jen zvedáme, nandáme zase věci do auta a pokračujeme dál na sever po gruzínské vojenské silnici, máme před sebou nějakých 60km do města Stepancminda. V něm parkujeme na náměstí a hned nasedáme do kousek vedle stojícího terénního taxíku, který nás za pár lari vyveze po krásné nové asfaltové silnici až nahoru na velké parkoviště pod komplex pravoslavných kostelů Cminda Sameba, neboli Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti. Tedy to kdybychom tušili, všude v průvodcích a na internetu jsme se dočetli, jak se nahoru obyčejným autem dostat nedá a že je nutné využít nabídky místních terénních taxíků a ono už je to letos možné. Nu co už naděláme, vystupujeme z auta a vydáváme se na prohlídku chrámu. Ten byl postavený ve 14. století a úchvatná je především jeho poloha na kopci ve výšce 2170 m.n.m nad městem Stepancminda na pozadí štítu třetí nejvyšší hory Gruzie Kazbeg (5 047 m.n.m.). I na to však máme trochu smůlu, mraky jsou dost nízko a z hory Kazbeg nevidíme zhola nic. Vydáváme se tedy alespoň na prohlídku interiéru kostela, malý kamenný prostor osvětlují jen dlouhé hořící svíčky, na zdech visí jen pár ikon, všichni téměř šeptají, dýchá zde atmosféra dob dávno minulých. Venku se pak ještě procházíme po okolí kostela, fotíme se s ním v pozadí z nejbližšího kopce, děláme fotky i s pohledem dolu do údolí a na město Stapancminda.
Stepancminda - Kostel Nejsvětější Trojice

Klášter Cminda Sameba a Kazbeg v mracích

Do toho se taxíkem po necelé hodince opět vracíme, chvilku se v něm procházíme a pak zamíříme po vojenské silnici zpět na jih. Cestou zastavujeme na několika zajímavých místech, prvním je krásný pohled do údolí vedle řeky Těrek se zelenými horskými úbočími, několika malými vesničkami mezi nimi a pravoslavným kostelíkem s obranou věží v popředí. Dalším zajímavým místem je vývěra minerálního pramene, který hned vedle silnice tím, jak se rozlévá po svahu vytváří docela velké narůžovělé travertinové pole. Zastavujeme hned u něj, nejsme sami, aut tu stojí docela dost a velmi nás překvapuje, jak se po tom travertinovém poli nechá chodit. Na pohled to vypadá všechno velmi kluzce, všude teče voda a vše je hladké, ale kupodivu to vůbec neklouže a tak se procházíme, fotíme a natáčíme. Dál mírně stoupáme k nejvyššímu bodu celé trasy, k průsmyku Džvari, neboli Křížovému průsmyku ve výšce 2395 m.n.m., kde stojí malý památník. O pár stovek metrů dál jsme si prohlédli mnohem větší betonový památník rusko-gruzínského z roku 1983. Obří mozaiky na zvláštním betonovém monstru působí trochu zvláště, ale výhledy do okolí jsou úplně fantastické. Je zde i spousta paraglidů, fotíme nádherná údolí, padáky paraglidů mezi nimi i památník samotný. Cestou zpět k autu míjíme různé stánky s občerstveními a suvenýry, evidentně je to místo častých návštěv.
Gudauri - Výhledy

Z vyhlídky u Gudauri

Začínáme klesat dolu, projíždíme přes Gudauri, což je rozvíjející se lyžařské středisko, prohlížíme si novou zástavbu a zjišťujeme, že by se nám docela líbilo vyrazit sem na lyže. Když na internetu v mobilech zjišťujeme ceny letenek, ubytování a skipasů, je to ve výsledku cenově srovnatelné s lyžováním v Alpách. Teď je ale léto a tak dál teď už strměji sestupujeme, zákruta střídá zákrutu, snažím se brzdit motorem, aby brzdy nevypověděly službu. Dojíždíme kolonu ruských kamionů, která se zde nedá předjet a tak se nikam neženeme a jen se kocháme výhledy do okolí. Před druhou hodinou odpolední projíždíme kolem našeho ubytování, odkud jsme ráno vyráželi, opět sledujeme rafty na řece Aragvi a kocháme se zdejší nádhernou krajinnou scenérií. Na oběd se zastavujeme s restauraci Imeretínský dvůr, kde se nám jednak líbí krásné prostředí pěkného dvora s altánkami a na druhé straně následně i náramně chutná místní gruzínská kuchyně. Po vynikajícím obědě ještě chvíli odpočíváme a pak se vydáváme dál po cestě směrem na Tbilisi, ale protože se nám nechce znovu se plahočit v kolonách při projíždění jeho centra, objíždíme jej celý ze severu po silnici, kterou dosud neznáme. V Rustavi trochu bloudíme, protože cesta k našemu dnešnímu zamluvenému ubytování je asi kilometr před cílem zavřena závorou, po chvíli hledání v mapě se nám daří najít další možnou cestu a tentokrát končíme u závory necelých 100 metrů od motelu. Naštěstí u této závory jsou i lidé, kteří nám po chvíli domlouvání se, že zde máme zamluvené ubytování, závoru otevírají a nám se daří dostat se k blíže k recepci. Zde však následuje menší rozčarování, neboť naše rezervace se kdesi ztratila a nemají žádný volný pokoj. Paní na recepci se sice moc a moc omlouvá, ale nám je to v celku k ničemu. Hledáme přes booking další možnosti ubytování v okolí, ale vše se zdá plné nebo příliš drahé a tak padá rozhodnutí vydat se k hranici a pokusit se najít ubytování v sousedním Ázerbajdžánu. Asi 20km za hranicí se v městě Qazax ukazuje v mapě několik možností ubytování, tak snad to klapne. Zamíříme k hraničnímu přechodu Červený most a řadíme se do kolony aut. Magda se vydává na průzkum, došla až k závoře u mostu, kde se dává do řeči s místním policistou, aby zjistila, že prý ázerbajdžánská strana nestíhá a tak že za závoru pouštějí po třiceti autech, až když se prostor za závorou vyprázdní. Cestou zpět schválně počítá auta, aby mě potěšila zprávou, že jsme pětatřicáté auto a že to bude zřejmě na dlouho. Od místních trhovců, kteří se svým zbožím procházejí mezi auty, se naštěstí dá nakoupit nějaké to jídlo a pití, čekání trávíme pokecem s kousek před námi stojícím taxíkářem, který se vrací z Ruska domu do Baku za rodinou. Dává nám dobré tipy na to, kam se jít u Kaspickému moři koupat a vůbec tak povídáme naší lámanou ruštinou o životě v Rusku, Ázerbajdžánu a EU. Když se asi po hodině závora otevírá, dostáváme se i my ke Gruzínské pasovce a celnici, začíná nám již dobře známý způsob přechodu hranice, kdy Magda i děti vystupují z auta a jdou tunelem po své ose, já zůstávám v autě a přejíždím hranici včetně kontroly kufrů osamocen. Protože mně to trvá podstatně déle, stihne zbytek rodiny navštívit i místní obchod a nakoupit pár sladkostí do auta. Společně se setkáváme na území nikoho a pokračujeme pomalu v koloně aut dále, pozoruji, že každé druhé auto má přenosnou poznávací značku a jde tedy o vozy v občas téměř i nepojízdném stavu nakoupené v Gruzii a převážené do Ázerbajdžánu. Připravujeme si naše elektronická víza, ale na to, co nás čeká zrovna dvakrát připraveni nejsme. Přestože je v prostoru Ázerbajdžánského hraničního přechodu asi 6 kontrolních stanovišť, auta se neřadí do žádný front k nim, všichni zastavují, vystupují z aut a ženou se s papíry k okýnkům, kde vytvářejí hrozny křičících a papíry mávajících skupinek. Nu dobrá, tak vystupujeme taky a jdeme zkusit naše štěstí, asi po dvaceti minutách se nám u jedné budky daří absolvovat pasovou kontrolu, arménské razítko v pase vyvolává otázku, co jsme v Arménii navštívili, po pravdivé odpovědi, že jen Jerevan a jezero Sevan získáváme do pasu i razítko ázerbajdžánské. Celnici se nám nakonec daří absolvovat tak, že odchytávám jednoho z celníků, který si odešel zakouřit a svojí lámanou ruštinou ho prosím o pomoc, že nevím, co mám dělat. Bere si ode mne všechny doklady od vozidla a až na problém s tím, že na obrazovce nevidí fotografii z průjezdu našeho auta kolem vstupní závory a já si tedy musím dát kolečko zpátky do území nikoho a zpět na celnici, se nakonec po hodině daří všechny potřebné úkony včetně kontroly zavazadel zvládnout a my můžeme pokračovat dál. Paráda, po čtyřech hodinách míříme do tmy za hraničním přechodem a ukrajujeme první kilometry po ázerbajdžánské silnici. Děláme si srandu, že jak byla Gruzie krásně zelená a Arménie žlutohnědá, tak Ázerbajdžán je černý, za okny auta je opravdu tma jako v pytli. V půl jedné spatřuji nápis Otel, neváháme a zamíříme k němu. Pán na recepci mluví rusky a nabízí nám za rozumnou cenu celý domek v místním Olympijském komplexu, jak se ubytovací zařízení vznešeně jmenuje. Souhlasíme, zaplatíme a za chvíli již parkujeme přímo před domkem, děti obsazují ložnici v přízemí, my s Magdou míříme do patra, všichni dáváme sprchu a jdeme na kutě.

» Kompletní fotogalerie «