Ráno k snídani dojídáme nakoupené zásoby, voláme Armenovi, že se chystáme opustit jeho apartmán a rádi bychom mu vrátili klíče. Než dorazí, odnosíme věci do auta a uděláme ještě malý nákup v prodejně ovoce a zeleniny v krámku naproti. Místo Armena dorazí jeho bratr, ale nevadí, vracíme klíčky a opouštíme Jerevan severozápadním směrem k podhůří hory Aragac. Tento stratovulkán je nejvyšší horou Arménie, má čtyři vrcholy nad širokým kráterem, z nich nejvyšší, severní, dosahuje nadmořské výšky 4095 metrů. Provoz je zatím minimální a tak nám cesta přes město Aštarak a vesnici Bjurakan, kde začínají svahy vulkánu, docela příjemně ubíhá. Nepříjemné jsou jen občasné šíleně rozbité retardéry ve vesnicích, které je potřeba zahlédnout včas, jinak je to o proražení gum. Silnice začíná znatelně stoupat, občas projíždíme serpentinami, míjíme sotva dvě auta a po půl deváté parkujeme u hráze jezera Kari Lich v nadmořské výšce 3190 m.n.m. Nejsme tu nijak osamocení, aut je tady snad 20, prohlížíme si blízkou meteorologickou stanici a stanici pro výzkum kosmických paprsků. Kolem malého hotýlku s restaurací se vydáváme po stezce směrem k jižnímu vrcholu, což by dle našeho papírového průvodce měla být nenáročná túra. Procházíme po dobře vyšlapané cestě přes rozkvetlé louky rovně nahoru, vrchol vidíme nedaleko od nás, co nám však nedělá radost je to, že se začíná znatelně kazit počasí, přichází velká oblačnost a když už se pomalu začínáme dostávat do terénu vhodnému ke zvrtnutí kotníků díky různě velkým pohyblivým kamenům, raději se otáčíme. Jsme sice docela teple oblečeni, ale riskovat nějakou průtrž, případně i zranění od volných kamenů při vědomí toho, že stejně nahoře nic neuvidíme, to za to nestojí. Tak se alespoň ve výšce přes tři a půl kilometru kloužeme na několika sněhových polích a dole u jezera Kari pak vystupujeme na malý kopeček s křížem, kde si děláme pár fotek.
Vracíme se k autu a před jedenáctou se vydáváme po silnici zpět dolu, cestou občas zastavujeme a fotíme okolní krajinu i domečky pastevců, vůbec nechápeme, jak tady mohou žít. Kousek za odbočkou k pevnosti Amberd objevujeme v mapě zkratku k dálnici M3 a přestože už se zkratkami máme v Arménii několik špatných zkušeností, rozhodujeme se opět zkusit štěstí. Cesta je opět znatelně rozbitější, než silnice, po které jsme přijeli, ale dá se to projet, opravdu hodně rozbitých míst, kde je nutné jet krokem, je jen pár. Kousek před dálnicí nás překvapuje plné malé parkoviště a hodně lidí pobíhajících po okolí, tak také zastavujeme a objevujeme díky tomu Památník arménské abecedy. Byl otevřen v roce 2005 k výročí 1600 let existence tohoto písma a obsahuje všech 39 písmen abecedy vytesaných z červeného tufu. Každé písmeno má výšku dospělého člověka a navíc se nachází na hromadě kamení, navíc je zde i několik soch arménských myslitelů, takže je to celé pěkně veliké. Zatímco v Gruzii se nám podařilo se některá písmena jejich abecedy naučit, tady tápeme a tak jsme rádi, když nám jedna z průvodkyň nějaké francouzské školy ukáže písmena M a V, u kterých se chceme vyfotit.
Pak už pokračujeme autem směrem na sever po silnici M3, projíždíme i přes město Spitak, které bylo téměř celé zničeno během silného zemětřesení v roce 1988 a jehož následky jsou znát i nyní. V městě Tašir se rozhodujeme utratit poslední zbývající arménské dramy, parkuji kousek od místního obchodního centra a děti s Magdou vyrážejí nakoupit něco k jídlu. Vrací se asi po půlhodině s několika wrapy na arménský způsob, sušenkami a pitím do auta a tak se za spokojeného pojídání vydáváme směrem k hranicím. Na arménské straně jde všechno bez problémů, za pár minut je opouštíme o jedno razítko v pase bohatší a o jeden papír s proclením auta chudší. Vzpomínáme na cestu sem, protože situace se opakuje, hned v pásmu nikoho končí asfalt a ke gruzínským pohraničníkům a celníkům opět dojíždíme po rozbité šotolinové cestě. Následuje standardní procedura, kdy zbytek posádky s kufry vystupuje ven a absolvuje přechod pěšky, já jakožto řidič pokračuji autem. S ohledem na to, že mám gruzínskou SPZ, projíždím poměrně rychle a tak na rodinu trošku čekám, jedna z celnických dam se prý rozhodla detailněji prozkoumat naší pohotovostní lékárničku a podrobně studuje jednotlivá platíčka Ibalginu, Paralenu a dalších léků. I přes to máme přechod zdárně za sebou, v telefonu vyměňujeme arménskou sim kartu za gruzínskou a vydáváme se dál po rozbité šotolinové cestě směrem do Gruzie. Cesta je opět šílená, občas musím zastavovat, abych nechal projet v protisměru se plahočící kamion, občas jedu krokem, abych někde neprorazil vanu. Takhle to pokračuje asi 15km až do vesnice Saparlo, kam se po hodince dostáváme a konečně najíždíme na asfaltovou silnici. Po ní pokračujeme dál směrem k Tbilisi, to projíždíme po nám již známých cestách směrem na Mcchetu, centrum a je trošku ucpané a tak si při popojíždění připomínáme místa, která jsme v tomto městě před jedenácti dny navštívili. Na výpadovce z města se ještě zastavujeme v McDonaldu na rychlé večeři a pak už jen směřujeme severním směrem, po staré gruzínské vojenské cestě. Nejprve jedeme širokými údolími, ty se však postupně zužují, projíždíme kolem Žinvalské přehradní nádrže, obklopené zalesněnými úbočími hor. V Ananuri si ze silnice prohlížíme zdejší pevnost s mohutnými zdmi a kostely, jedeme kolem toku řeky Aragvi, na které ještě dojíždějí poslední rafty a parkujeme kousek za městečkem Pasanauri u restaurace a hotelu Chabarukhi. Zde máme opět přes booking na dnešní noc zamluvené ubytování, paní domácí je ráda, že se s námi domluví rusky a ukazuje nám naše dva pokoje, vše čisté, hezky uklizené a upravené. Děti zůstávají na pokoji, my s Magdou ještě vyrážíme na chvíli do recepce, protože je zima dáváme si nejdříve teplý čaj a pak i domácí gruzínské víno, než se vracíme i my na pokoj a jdeme spát.