Ráno vstáváme docela brzo, uděláme si snídani z nakoupených zásob a vydáváme se na první výlet. Autem jedeme na jih, provoz je zatím minimální a tak cesta rychle utíká a po čtyřiceti minutách parkujeme na dohled o kláštera Chor Virap. Tento klášter, jehož název v překladu znamená Hluboká kobka“, stojí na místě, kde se již od roku 188 př.n.l. rozkládalo hlavní město Arménského království Artašat a kde byl na sklonku 2. století držen 14 let ve skalní kobce Řehoř Osvětitel. Do kobky jej uvrhl pohanský král Trdat III. pro jeho hlásání křesťanství, za toto byl král stižen šílenstvím, z čehož ho zázračně sv. Řehoř vyléčil po stejně tak zázračném přežití vězení v kobce plné hadů. Na základě těchto událostí přijal král křesťanství, které v roce 301 prohlásil státním náboženstvím v jako vůbec první zemi na světě. Chor Virap je jedním z nejvýznamnějších míst v Arménii, jak pro poutníky, tak pro turisty. A nemalou roli v tom hraje i blízkost impozantního Araratu, arménské národní hory, která ale dnes leží na území Turecka. A i my musíme uznat, že pohled, který se nám naskýtá je nádherný. Zelené vinice v popředí, červenohnědý klášter se světlehnědými kopečky v okolí a v pozadí majestátní Ararat s bílou sněhovou čepičkou a okolní modrou oblohou. Uděláme pár fotek a míříme na prohlídku opevněného kláštera, procházíme se po jeho nádvoří, prohlídneme si chrám Panny Marie uprostřed i kapli sv. Řehoře, ze které vede vstup do skalního světcova vězení. Kocháme se výhledy na Ararat a fotíme se s ním v pozadí.
Strávíme zde příjemnou hodinku a pak už se vydáváme autem zase o kousek dál, míříme k antickému chrámu Garni, což je jediná stojící antická budova se sloupořadím na území Arménie i celého bývalého Sovětského svazu. Navigace nás vede zpátky do Jerevanu, já se však pokouším využít zkratku přes městečka Arevšat a Lanjazat. To se však ukazuje jako ne zcela dobrý nápad, silnice začíná být značně rozbitá a kousek za nádrží Azat, když začíná v serpentinách klesat do hlubokého údolí, mizí asfalt úplně. Navíc se místem evidentně několikrát prohnala voda a vymlela některá místa z hliněné cesty na kameny a tak jedu velmi pomalu, abych někde neprorazil vanu. Zbytek rodiny začíná mít obavy, že tu někde zůstaneme, zhruba v polovině serpentin se jim zdá rozumnější se vrátit, což už ale já považuji za nemožné, dolu mi to jakžtakž jede, nahoru bych se určitě nevyškrábal. Magda občas musí vystoupit a pomáhá mi zvenku ukazovat, kolik mám kde centimetrů a já tak postupně pomalu sjíždím dolu. Po půlhodince, kdy se jsem celý zpocený těch 500 metrů zdárně zdolal, už zbytek cesty probíhá bez větších problémů, pokud tedy nebudu počítat to, že mě na hliněných cestách předjížděli ladovky plně naložené melouny. Nechápu, jak na takových cestách můžou jezdit přibližně stovkou v takových autech. Před jedenáctou zastavujeme na ulici kousek od chrámu, vydáváme se k němu kolem domečků s různými suvenýry a vybíráme si, kde se cestou zpátky stavíme na nákupu. Procházíme přes upravený parčík a po chvíli se před námi objeví samotný chrám Garni. Velmi připomíná stavbu typu aténského Partenonu, není ale postaven ze snadno opracovatelného mramoru, nýbrž ze zdejšího tvrdého čediče. Stojí na tři metry vysokém pódiu a obklopuje jej 24 jónských sloupů, do chrámu se dostáváme po schodišti s 30cm schody a obdivujeme jej jak uvnitř, tak z venku. Vedle chrámu se pak nacházejí zbytky dalších osídlení, zříceniny římských lázní, celý komplex stojí na vysokém ostrohu nad kaňonem sahajícím do hlouby několika set metrů. Scházíme i kousek níž a fotím dole tekoucí divokou řeku Azat včetně skalní hradby z šestiúhelníkových čedičových tyčí, jež silně připomíná píšťaly varhan. Místo je to krásné, dojem nám kazí jen velké množství turistů a tak se po půl hodince vracíme zpět k autu. Cestou se zastavujeme ve vyhlédnutém krámku se suvenýry, kde kupujeme domu arménský koňak a pár suvenýrů na památku.
Autem pak pokračujeme dál ještě asi 10km až na konec silnice ke klášteru Geghard, parkujeme přímo pod ním a vydáváme se na jeho prohlídku. Tento klášter je pojmenován podle tzv. kopí osudu, kterým probodl římský voják bok Ježíše Krista na kříži, a podle legendy byl založen ve 4. století. Celý klášter zahrnuje množství kostelů a hrobek, kdy většina z nich je vytesána přímo do skály. Hlavní chrám, kostel Svaté matky Boží, byl vybudován ve 13. století a uvnitř panuje nádherný šerosvit, moc se nám líbí, jakým způsobem v něm i ve vedlejších kaplích dopadají paprsky světla procházející otvorem v horní klenbě. Stejně tak nadšeně si prohlížíme i iránské a další motivy v klenbách i na stěnách, v jedné z hal objevujeme svatý pramen z živou vodou a bazénkem, prý kdo se této vody dotkne, zůstane déle mlád. No uvidíme. Kousek za kostelem si cestou po schodišti prohlížíme i chačkary a cely mnichů, obdivujeme celé prostranství a atmosféru tohoto místa. V půl jedné opouštíme prostory kláštera, teplota viditelně stoupá a tak se rozhodujeme vydat se trošku do kopců k jezeru Sevan.
Toto jezero, nazývané díky svým blankytně modrým vodám „modrá perla Arménie“ nebo „modré oko Arménie“, se nachází v nadmořské výšce kolem 1.900 m.n.n. a skoro ze všech stran je obklopeno horami. Jeho rozloha je přes 1000 km2 a jedná se tak o největší jezero na Kavkaze a jedno z největších a nejvýše položených vulkanických jezer na světě. Objíždíme Jerevan, najíždíme na dálnici M4 a kolem druhé již parkujeme u restaurace s názvem jen v arménštině na břehu jezera na skalnatém poloostrově Akdamar. Sedáme si na velkou terasu, objednáváme si šašliky, pstruha, kuře, zeleninové saláty a s krásným výhledem na světle modrou hladinu jezera spokojeně obědváme. Po obědě chvilku odpočíváme a pak se vydáváme do kopce ke klášteru Sevanavank, založeném v devátém století princeznou Mariam v době, kdy se Arméni vymaňovali z dvousetletého arabského porobení. Původně stál klášter na ostrově, ale v důsledku klesajících vod jezera je v dnešní době z ostrova poloostrov. Procházíme se kolem dvou zde stojících chrámů, sv. Arakelotse a sv. Matky Boží, prohlížíme si ornamenty na stěnách a chačkary v blízkém okolí, stejně tak, jako se kocháme nádherným výhledem na jezero Sevan a jeho okolí.
Začíná nám být horko a tak se přesunujeme na jednu z místních pláží, abychom vyzkoušeli teplotu vody v jezeře. Usazujeme se v plachtou krytém posezení s lavicemi na dohled od pláže s drobnými kamínky a malým molem, odkud místní vyrážejí na projížďku na vodním skůtru. Hned zjišťují odkud jsme, chvilku si povídáme a pak se konečně smočíme v nádherně čisté vodě. Překvapuje nás, jak je teplá, v takové nadmořské výšce jsme se dosud nikde nekoupali. Vydržíme v jezeře plavat a dovádět až skoro do půl šesté, pak se oblékáme, nasedáme do auta a vracíme se zpátky do Jerevanu. Po zaparkování u paneláku se ještě vydáváme do supermarketu na nákup, nakupujeme si nějaké jídlo na večeři, ke snídani i nějaké dobroty jen tak pro dobrou náladu. Na bytě si ještě pouštíme film, dáme si sprchu a jdeme spát.