Dnes nás opět čeká bohatá snídaně, ale po ní již následuje balení a rozloučení se s našimi ubytovateli. Opouštíme Achalciche po stejné cestě jako včera a jedeme necelou hodinku po nám již známé silnici a tak si již trošku pamatuji, kde je jaká díra a kde se vyplatí zpomalit. U pevnosti Chertvisi jsme včera odbočovali, dnes pokračujeme po hlavní a můžeme si tak pevnost prohlédnout i z jiného úhlu a trošku z výšky. Provoz je docela velký, silnice občas rozbitější a tak kilometry zrovna dvakrát rychle neukrajujeme. Navíc v Achalkalaki špatně odbočím a až po chvíli zjišťuji, že místo směrem do Arménie mířím do Turecka, nezbývá, než se otočit a vrátit pár kilometrů zpátky na hlavní. Kousek za Ninotsmindou už asfaltová silnice úplně končí a až k hranicím pokračuje docela drsný offroad, dle stavebních strojů v okolí to ale vypadá, že nová silnice se chystá. My jsme však nuceni jet střídavě po prašné a blátivé cestě s hlubokými loužemi, občas předjet turecký nebo íránský náklaďák, průměrná rychlost rapidně klesá a já mám velkou obavu, abychom někde kus auta nenechali. Konečně přijíždíme k hraničnímu přechodu, před námi jen jedno osobní auto, tak doufáme, že to půjde rychle. Seznamujeme se s první místní specialitkou, řidič zůstává ve voze a s ním absolvuje jak pasovou, tak celní kontrolu, zbytek osádky vystupuje spolu se zavazadly a dělá to samé po vlastní ose. Vše naštěstí probíhá docela rychle a tak se za pár minut po všech kontrolách zase společně setkáváme a jedeme vstříc kontrole na arménské straně. Pozitivní zprávou je, že na silnici už se vrátil asfalt a tak už se popojíždí plynuleji. Na pasovou kontrolu tentokrát vystupujeme úplně všichni, ale vše probíhá bezproblémově a za chvíli se již chystáme opustit přechod. Poslední celník u závory, který kontroluje jestli máme všechny doklady vyřízeny v pořádku, nás však vrací zpátky, úplně jsem zapomněl na to proclít auto. A tak zatímco v něm děti zůstávají, vyrážím s Magdou oběhnout pár okének, kde vyřešíme proclení auta, směnu eur na arménské dramy, pořízení pojištění na auto tzv. strachovku a nakonec i arménskou telefonní sim kartu. K té se dostáváme především proto, že platba za strachovku probíhá u prodejce sim karet, který je velmi upovídaný. Evidentně zde turisty z Evropy nemá tak často a tak si potřebuje jednak postěžovat, jak je pro mladé Arménce nemožné se do Evropy dostat, na druhé straně nám povyprávět o krásách Arménie a dát tipy na zajímavá místa. No a celé to zakončí nabídkou datové simky za pár dramů, čehož samozřejmě využíváme. Musím konstatovat, že nám sice přejezd hranice trval skoro dvě hodiny, protože nikdo z pasováků ani celníků a dalších zaměstnanců nikam nespěchá, ale vše probíhá v poklidu a s úsměvem. Za přechodem pokračujeme dál směrem na druhé největší město v Arménii Gjumri, kam přijíždíme kolem půl třetí pořádně hladoví a tak je naším jediným cílem zde najít nějakou restauraci poblíž hlavního tahu městem. Což se nám i daří, na oběd zastavujeme v bistru s honosným názvem „Kulinářský salon“, dopřáváme si šašliky, zeleninové saláty i chlazené nápoje. Po nasycení a krátkém odpočinku pokračujeme dál na Jerevan, cesta ubíhá docela rychle, občas se podivujeme zvláštně na lehké náklaďáky upraveným ladovkám, žigulíkům i moskvičům, přeloženým opravdovým náklaďákům i autům, které by pro svůj technický stav na silnici v civilizované zemi nikdy nikdo nepustil. Před Jerevanem začíná provoz houstnout, máme štěstí i na pěknou bouračku, která hlavní ulici úplně paralizuje a trávíme čekáním v koloně skoro hodinku. Přes WhatsApp dáváme vědět Armenovi (hezké jméno pro Arménce), což by měl být majitel bytu, kde bychom měli mít na nejbližší tři noci mít zajištěné ubytování, že kolem sedmé bychom mohli dorazit. Slibuje, že nás bude čekat, nám se však podaří centrem města projet rychleji a u paneláku, kde by měl byt být jsme už před sedmou. Využíváme toho a navštěvujeme blízký bankomat, kde se z nás díky kurzu arménského dramu stávají boháči se sto tisíci v hotovosti. Armen se ozývá, že bude mít drobné zpoždění, ale chvíli po sedmé se setkáváme. Nejprve jsme trochu vyděšení stavem paneláku, v přízemí šíleně vedené rozvody, všude smrad, výtah vypadá, že se brzy rozpadne. Náš ubytovatel nám naše obavy vidí v očích a omlouvá se, že bohužel se stavem paneláku nemůže nic udělat, že ten je majetkem města, ale o byt že se stará a že ten odpovídá fotografiím na bookingu. Musíme mu dát za pravdu, byt je perfektní, nedávno rekonstruovaný, rozměrný, hezky vybavený a tak mu zaplatíme a domlouvám se na setkání na sobotu ráno. Rychle se zabydlujeme a vydáváme se na podvečerní procházku městem, kde máme v plánu i něco povečeřet. Nejdříve zamíříme ke Katedrále sv. Řehoře Osvícence, kterou máme jen pár minut od baráku a z balkónu na ní vidíme. Je to mohutný novodobý chrám, dokončený v roce 2001 k 1700. výročí přijetí křesťanství v Arménii, Řehoř obrátil zemi na křesťanství, stal se tak arménským patriarchou a v chrámu jsou jeho ostatky. Před katedrálou je široké upravené schodiště, scházíme po něm, děláme opět pár fotek a po hlavní ulici míříme na Náměstí Republiky. To je hezky nasvícené, všude je spousta lidí, zjišťujeme, že za chvíli začíná představení ve velké kašně s fontánami před Historickým muzeem na náměstí. Zastavujeme se tedy poblíž kašny a na čtvrt hodinku se zaposloucháváme do klasických hudebních melodií a sledujeme s hudbou sladěnou vodotryskovou a světelnou show. Se show tančících fontán, kterou jsme před lety viděli v Dubaji se to srovnávat nedá, ale je to hezké a v podvečeru horkého dne velmi příjemné. Show pokračuje, ale my už máme docela hlad a tak ještě uděláme pád večerních fotografií na náměstí a vracíme se po hlavní ulici zpět, abychom se zastavili v jednom z rychlých občerstvení na pozdní večeři. Při návratu k panelákům ještě objevujeme kousek od nich otevřený dobře vybavený supermarket a tak nakupujeme nějaké věci na snídani, ovoce i pár sladkostí. Po návratu na pokoj již jen dáváme sprchu a znavení uleháme do postelí.