Po probuzení využíváme ke snídani terasu kousek od našeho pokoje, domácí nám na stůl snašejí zeleninu, vajíčka, chačapuri, Markéta má radost i z brambor, nabízejí kaši, prostě jsme se zase pořádně nadlábli. Nasedáme do auta a vydáváme se jihovýchodním směrem, dnes máme v plánu navštívit středověké skalní město Vardzia. Dle navigace je to necelých 60km, ale cesta je místy docela slušně rozbitá a tak nám trvá skoro hodinu a půl než zastavujeme na vyhlídce u břehu řeky Mtkvari, odkud se nám naskýtá první výhled na jeskynní klášterní město ve stěně hory Erušetu v celé své kráse. Vardzia byla vytesána do skalní stěny v délce asi půl kilometru ve 12. století, stavitelé přitom využívali skalních výstupků a zákoutí k vyhloubení hlubokých jeskyní, které v celkem sedmi patrech sloužily pro ubytování až 50 tisíc lidí. Jednotlivé jeskyně pak byly propojeny tunely, schodišti, byly zde různé terasy a galerie, voda byla rozvedena keramickým potrubím. Vedle jeskyní sloužících pro ubytování zde byla i pokladnice, kostel, knihovna, pekárny a kuchyně, vinné sklepy, stáje a koupací nádrže. Bohužel již v roce 1283 oblast postihlo velké zemětřesení a to celý komplex výrazně poškodilo, způsobilo zhroucení asi dvou třetin místností, zavlažovacího systému a stržení přední skalní stěny. Díky tomu se nám ale z vyhlídky nabízí pohled na skalní stěnu plnou děr jak v ementálu, s různými schodišti a terasami. Uděláme pár fotek a přesunujeme se autem přes most na parkoviště, které je u této turistické atrakce k dispozici. Parkoviště je úplně dole u břehu řeky, přestože silnice pokračuje dál do kopce ke skalnímu městu, na tuto však smí pouze místní maršrutka, cena však není vysoká a tak si v pokladně vedle lístků ke vstupu do jeskynního komplexu kupujeme i lístky do ní, abychom se do kopce nemuseli táhnout pěšky. Stejný způsob dopravy volí i další turisté, kteří se postupně objevují a tak je po pár minutách maršrutka plná a můžeme vyrazit na ten necelý kilometr asfaltových serpentin do kopce.
Pak si již jen čteme různé informační cedule, procházíme jednotlivé jeskynní místnosti, schodiště, obzvláště děti baví prolézání různých chodeb a objevování dalších ukrytých míst. Dostáváme se i ke klášternímu kostelu se sloupovým portálem, vyzdobeným barevnými freskami, procházíme jednou z dlouhých chodeb ke koupací nádrži, daří se nám se i rozdělit a pak zase po nějakém čase společně sejít na krásné vyhlídce do údolí. Celkově zde trávíme prozkoumáváním asi dvě hodinky, než postupně sestupujeme po pěší cestě zpět k parkovišti. Protože je krátce po poledni, v místním bistru si kupujeme něco malého k snědku a pití a vracíme se do auta. Jedeme ještě kousek směrem k turecké hranici k místu, které se v mapách objevuje jako Horní Varzdia. Nachází se zde klášterní oblast s kostelem Nanebevzetí Panny Marie z 11. století, kostelík má hezkou výzdobu a všude je cítit klid a mír. Mnišky zde mají malou zahradu, květinové a bylinkové záhony, kolem v okolí jsou pastviny pro dobytek, zdržíme se tu asi půl hodinky a vracíme se k autu a zpět na hlavní silnici. Jedeme po ní zpátky směrem do Achalciche, cestou ale zastavujeme na parkovišti na dohled od zříceniny mohutné pevnosti Chertvisi nad soutokem řek Mtkvari a Paravani.
Pevnost byla postavena mezi 10. a 14. stoletím, ale hrad zde stával i v době, kdy tudy táhnul Alexandr Veliký. Vydáváme se do kopce po kamenném chodníku podél masivní kamenné zdi, v malém domečku před pevností platíme drobné vstupné a pak se již procházíme mezi zdmi této rozlehlé pevnosti. Místy to celé působí jako zřícenina, v jakž takž funkčním stavu jsou jen dvě věže, které si prolézáme, máme to tu celé sami pro sebe a tak si tu samotu asi půl hodinky náležitě užíváme. Po návratu k autu pokračujeme po hlavní cestě zpátky do Achalciche, před ním si však uděláme ještě jednu malou odbočku, tentokráte ke klášteru Sapara. Magda v navigaci nachází zkratku a tak na ní odbočujeme, po pár kilometrech, když to už zase začíná být těžký off-road a vypadá to, že bychom tam s naším autem mohli někde zůstat se raději vracíme a volíme asfaltovou cestu, která vede přímo z Achalciche. Zastavujeme na dohled od závory kousek před klášterem, jehož základy byly položeny v desátém století a stávající kostel sv. Sáby zde stojí od století třináctého. Celý klášter je zasazen v nádherném zeleném údolí, je krásně schovám mezi stromy a celé místo působí velmi uklidňujícím dojmem. Procházíme se zde, potkáváme i pár zde žijících mnichů, kteří nám umožňují i vstup do kostela, který byl v čase naší návštěvy již zamčený. Opět zde strávíme příjemnou půl hodinku a kolem páté se již vracíme zpátky na ubytování. Chvilku odpočíváme, dopřáváme si večeři a po ní po osmé hodině ještě vyrážíme pěšky do pevnosti Rabati, prohlédnout si jí za večerního osvětlení. Evidentně je to velmi populární místo na večerní procházky, protože spolu s námi se na hezky nasvícených nádvořích potuluje spousta dalších turistů i místních skupinek omladiny. V devět se vracíme zpátky do penzionu, spácháme večerní hygienu, koukneme na film na notebooku a jdeme spát.