Ráno po probuzení se částečně pobalíme a jdeme si dát snídani na dvorek našeho hotelu, pak dobalíme a odnosíme věci do auta, vrátíme klíče od pokoje a Mestii opouštíme. Máme před sebou nejdříve opět krásnou panoramatickou cestu až skoro k hranicím s Abcházií, kdy kolem sebe máme krásné hory a nádherná zelená údolí, cesta je samá serpentina a sem tam je i trochu rozbitá, takže neubíhá tak rychle. Svítí sluníčko a je nádherně, tak občas zastavujeme a děláme pár fotek. Asi po dvou hodinách cesty se proplétáme ulicemi Zugdidi, což je poměrně velké město (75tis. obyvatel), na ulicích plno lidí, zvířat i všelijakých dopravních prostředků a tak chvíli trvá, než se nám konečně daří pokračovat po navazující hlavní silnici dále směrem k Poti. Od něj jedeme podél pobřeží Černého moře, silnice je široká s hladkým asfaltem, takže se jede konečně trochu rychleji a tak kolem půl druhé přijíždíme k botanické zahradě pár kilometrů severně od Batumi. Značení není nijak slavné a tak místo na parkoviště u hlavního vchodu přijíždím až k bráně nějakého bočního vchodu. Nevadí, vysazuji rodinu a vracím se trošku zpátky na místo, kde bych mohl odstavit auto tak, aby nepřekáželo provozu a vracím se pěšky k bráně. Kupujeme lístky za 15 lari, dostáváme plánek a jdeme se procházet po asfaltových cestičkách napříč zahradou. Celá zahrada má asi 110 hektarů a patří k největším na území bývalého Sovětského svazu. Celá je rozdělena do devíti sektorů podle oblastí, odkud rostliny pochází. Při pohledu do plánku je nám jasné, že celou ji prozkoumat nemůžeme a tak si volíme oblasti, které nás nejvíce zajímají – Himaláje, Austrálie a Nový Zéland, Východní Asie včetně japonské zahrady a Jižní Ameriku. Děti nás podle plánku navigují a my se procházíme mezi pro nás často zvláštními a zajímavými stromy, keři a květinami.
Občas se nám v průzoru mezi stromy objevuje hladina Černého moře, celá zahrada se rozkládá na svazích „Zeleného mysu“ a některé výhledy jsou určitě vskutku nádherné, my máme opět tu smůlu, že je docela slušná oblačnost a tak jsme rádi za každý náznak hezkého výhledu. V zahradě se nám moc líbí, skoro všechny rostliny mají popisky s názvy, všude jsou směrovky a tak si každý nacházíme to, co nás zajímá. Já si studuji zajímavé jehličnany, děti velmi zaujal bambusový háj, všem se nám líbí hezky upravená japonská zahrada. Po zahradě se procházíme asi dvě hodinky, nachodíme přes 5 kilometrů, sem tam potkáváme i nějaké turisty, ale na to, že je sezóna je jich překvapivě málo. Kolem třetí začíná lehce poprchávat a tak se vracíme k autu a pokračujeme dále do Batumi, kam to máme slabou čtvrt hodinku. Parkujeme před rodinným hotýlkem kousek od pobřežní promenády, dcera domácích se snaží využít svou naučenou angličtinu a přestože jí chybí dost slovíček, jsme rádi, že alespoň na okamžik můžeme opustit ruštinu, ve které dosti tápeme naopak my. Ochotně nám přepisuje i naše jména z pasu na papírek v gruzínštině, moc se nám ty kudrlinky líbí, už za těch pár dní umíme některé přečíst. Vede nás do třetího patra, omlouvá se, že výtah bohužel nemají, na druhou stranu pro nás má čerstvě rekonstruovaný moderní pokoj a protože těch věcí zas nemáme k tahání do třetího patra tolik, tak jsme za tento hezký pokoj na velice příjemnou cenu docela rádi. Domlouváme se na snídani na druhý den a dostáváme tipy na dobré restaurace v okolí, čehož hned využíváme a zamíříme do jedné z nich na brzkou večeři, zatím jsme toho přes den moc nepojedli, tak máme docela hlad.
Objednáváme si několik šašliků, Markétka své oblíbené odžachuri, různé saláty a omáčky, dojde i na české pivko, takové malé hody. Jídlo je opět vynikající, po hodině odcházíme úplně plní a chudší sotva o 100 lari. Aby nám to lépe trávilo, jdeme na procházku městem, nejdříve jdeme k Black Sea Gate na kruhovém objezdu vedle Carrefouru, kolem rozstavěným mrakodrapů pokračujeme směrem k moři, obcházíme jezírko s tančící fontánou a ostrůvkem s bary a pak se spolu s velkým množstvím návštěvníků letoviska vydáváme podél pobřeží po promenádě. Všude spousta různých atrakcí a sportovišť, obchůdků se suvenýry i hlasité hudby, je znát, že v tomto letovisku to žije. Děti na chvíli zajdou vyzkoušet i teplotu vody, smočí v ní nohy a chvíli běhají po břehu, zajdeme si i do jednoho stánku na zmrzlinu. Po promenádě dojdeme až na druhou stranu k fontánám a kaskádám kousek od Abecední věže, je vidět, že do tohoto přímořského letoviska tečou peníze proudem a staví se a buduje o sto šest. Občas to působí trochu zvláště, vedle moderních mrakodrapů se krčí polorozpadlé dřevěné budovy, z hlavní silnice s hladkým asfaltem se odbočí na vedlejší jen s posledními zbytky asfaltu a plnou děr. Zaujmou nás i plynoměry a elektroměry na sloupech na ulici, když se pak vracíme zpátky bočními uličkami zpět na ubytování. Tam už si jen dáváme sprchu a jdeme na kutě.