Ráno po probuzení si opět dopřáváme snídani na dvorku našeho hotelu, venku hezky svítí sluníčko, ale obloha není jasná a mraky jsou stále všude kolem. Nevadí, vydáváme se pěšky po mostě přes řeku Mestiachala kolem etnografického muzea a míříme ke spodní stanici lanovky Hatsvali, což je místní lyžařské středisko. Platíme 15 lari za zpáteční lístky a nasedáme na novou moderní čtyřsedačku, která nás s jedním přestupem vyveze o 900 výškových metrů výše k restauraci na hřebeni hory Zuruldi. U restaurace je pěkná vyhlídková terasa a tak na ní hned zamíříme. Spolu s námi je zde překvapivě i hodně turistů a tak při snaze o fotografie okolních panoramat musím být trochu trpělivý. A že je co fotit a na co se koukat, škoda, že mraků je opravdu hodně a tak třeba nejznámější a nejkrásnější hora Ušba nám své dva vrcholy ukáže jen na malou chvíli. Tato hora sice nepatří k těm úplně nejvyšším na Kavkaze, jižní vrchol má 4700 a severní 4697 metrů nad mořem, ale je výraznou dominantou Svanetie a říká se jí kavkazský Matterhorn. Kocháme se výhledy na všechny strany, na okolní více než 3000 metrů vysoké vrcholy a okolní ledovce. Říkáme si, že špatné by to tady nemuselo být ani v zimě, ať už lyžováním po upravených volných sjezdovkách nebo na freeride. Asi po hodince kochání se a procházení se po okolí se vracíme zpět k horní stanici lanovky a jedeme zpět dolů do Mestie. Opět s jedním přestupem na mezistanici, kousek od které se zrovna natáčí nějaký film, z lanovky jsou pěkné výhledy na celou Mestii a její okolí.
Po návratu zpět do města procházíme kolem stanoviště terénních taxíků, hned se nás jeden z nich ujímá a zjišťuje, kam máme namířeno. Odpovídáme mu, že bychom se rádi podívali na odpoledne do Ušguli, pokud by to bylo možné a cenově přijatelné. Dostáváme informaci, že za 200 lari je nám kompletně k dispozici na cestu tam i zpět včetně různých zastávek i čekání v Ušguli, než se dostatečně pokocháme. Souhlasíme a za chvíli se již vezeme směrem na východ z Mestie, zprvu po docela slušné asfaltové silnici, ale ta brzy končí a my jsme rádi, že se vezeme terénním autem a že náš řidič evidentně volat velmi dobře ovládá. Však taky dřív na této trase jezdil často s náklaďákem a pomáhal stavět školu, jak nám vypráví. Ostatně, jakmile zjistil, že rozumíme rusky, tak nás celou cestu zásobil historkami ze svého života, informacemi o zajímavostech v okolí i jen tak o životě v Gruzii. Cesta z Mestie do Ušguli má necelých 47 kilometrů, ale díky tomu, že většina cesty vede spíše terénem než po silnici trvá skoro dvě hodiny. Celou cestu je ale na co se koukat a díky řidičovu vyprávění cesta rychle utíká. Samotné Ušguli je v podstatě skupina čtyř vesnic, které se nacházejí v údolí podél horního toku řeky Inguri ve výšce okolo 2100 metrů nad mořem na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary. Údajně se jedná o nejvýše položenou trvale osídlenou vesnici Evropy, zařazenou do Seznamu světového dědictví UNESCO. Řidič nás vysazuje na kopečku kousek za mostem přes řeku, ukazuje nám rukou, co by nám doporučil navštívit a vysvětluje, že nás z toho vyvýšeného místa uvidí a až se budeme blížit zpátky, tak sjede dolu k mostu a vezme nás zpátky do Mestie, ale že času dost a můžeme si být jistí, že na nás počká. Dáváme na jeho radu a obcházíme celou vesnici nejdříve z jihovýchodní strany a míříme ke kostelu Sv. Marie z 12. století, kterému místní říkají Lamaria. Celou cestu se máme na co dívat, ve vesnici jsou všude rozeseté starověké kamenné věže koškebi a prostředí, kterým je vesnice obklopena, bere dech.
I pohled na ke kostelu Lamaria se hřbetem Velkého Kavkazu v pozadí je fascinující, vzdáleně připomíná kláštery v himalájském podhůří. My máme jen tu smůlu, že mraky jsou stále docela nízko a tak vrchol majestátní Šchary se nám povětšinu odpoledne schovává. Za kostelem pokračujeme po stezce ještě kousek dál údolím kolem ledovcové řeky, ale protože dostáváme hlad, tak se po chvíli vracíme, procházíme si prostory kostela i hřbitov ležící pod ním a vracíme se zpět do vesnice. Křivolakými úzkými uličkami se vedle nás a dalších turistů procházejí krávy, prasata, občas projedou malí kluci na koních, až na ty kluky na koních a obranné věže všude kolem mi to vzdáleně připomíná vesnice na východním Slovensku před 40ti lety. Na hodně pozdní oběd se zastavujeme u jednoho domku upraveného na ubytování pro turisty s kuchyní a venkovním posezením. Objednáváme si chačapuri se sýrem a masem, něco k pití a pří čekání na jídlo si vychutnáváme atmosféru toho místa. Po obědě si ještě v domečku vedle kupujeme od jedné stařenky pytlík krásně voňavé Svanetské soli a pomalu se navracíme zpět k mostu. Ještě než Ušguli opustíme, zastavujeme se kousek za mostem v místním muzeu, procházíme se vystavené artefakty v jedné z obranných věží i věž samotnou. Pak už se jen vezeme terénním taxíkem zpátky do Mestie, cestou zastavujeme na několika fotogenicky zajímavých místech a před sedmou večer jsme zpátky na ubytování. Na večeři si zajdeme do restaurace naproti přes ulici, každý večer tam vyhrává kapela mladých Gruzínců, tak si je tentokrát chceme vychutnat zblízka. Nejdříve se ale najíme, i tentokrát si pochutnáváme na skvělé gruzínské kuchyni, pak už si jen u lahvinky vína užíváme gruzínských rytmů. Pozdě večer se vracíme na pokoj, dáváme si sprchu a jdeme spát.