Po probuzení scházíme dolu na dvorek našeho hotelu, je znát, že v noci pršelo, ale pár suchých židlí a stolů nacházíme. Objednáváme si kaši a obložené mísy, protože je chladno, využíváme nabídnutých dek a spokojeně snídáme. Po návratu na pokoj se příliš nezdržujeme a hned vyrážíme směr ledovec Chalaadi. Je to asi nejmíň náročná trasa, která se dá z Mestie jít, nejdříve jdeme po asfaltové silnici ulicemi Mestie směrem k letišti a procházíme mezi domečky po pravém břehu řeky Mestiachala. Kousek za letištěm přes ní po polorozbořeném mostě přecházíme, fotíme si pohled zpět na Mestii se svými kamennými obrannými věžemi koškebi a pokračujeme po prašné cestě dále podél řeky. Svítí sluníčko, je poměrně slušné teplo a tak jsme docela rádi, když asi za hodinu a půl docházíme až k rozcestí s malou restaurací Cafe Chaladi vedle lávky přes řeku. Odsud už cesta pokračuje lesem, začíná poměrně slušně stoupat do kopce, ale nijak extrémně náročné to opravdu není, příjemná procházka. Cesta vede kolem říčky vytékající z ledovce s nádherně studenou vodou a horko už se tak nechá snášet podstatně lépe. Asi po další hodině jsou kolem nás jen nižší keře a často různě přeskakujeme mezi kameny.
To už před sebou máme výhled na ledovec, není to jako třeba v Norsku pohled na zářící bílo modrou hmotu, celý je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva září pod ledovcem jen v místě, kde vytéká ledovcová řeka, kam jsem se nakonec přes kameny prodrápal jen já, Magda s dětma zůstala raději o kousek níž. Uděláme pár fotek, trošku posedíme a vydáváme se na cestu zpět. U restauračky na rozcestí se domlouváme, že těch posledních pár nudných kilometrů se nám v tom horku už moc jít pěšky nechce. Objednáváme si něco k pití a paní majitelka nám zatím u svého známého domlouvá odvoz, který asi za 15 minut přijíždí a za dalších 15 minut jsme zpátky v Mestii o deset lari chudší. Na náměstí si zajdeme na pozdní oběd, volíme tentokrát Cafe Laila na druhé straně náměstí, opět jsme si moc pochutnali a tentokrát to bylo i bez nějakých excesů ze strany obsluhy. Po obědě zamíříme ještě k místnímu muzeu etnografie a historie. Moderní budova a moc hezké expozice, ukazující velké bohatství zdejší oblasti – kříže a oltářní obrazy, ikony, zbraně, běžné předměty, středověké knihy i velkou kolekci fotografií. Vracíme se zpět do města, když nás u jedné z kaváren upoutá plakát na promítání filmu Dede, který má vyprávět o životě ve zdejší oblasti na konci minulého století a který získal ocenění i na filmovém festivalu v Karlových Varech.
Děti volí raději návrat na pokoj, kde si pustí něco jiného na notebooku, my s Magdou neváháme a protože promítání má začít asi za 20 minut, jdeme se podívat. Kupujeme si drobné občerstvení, já už jsem si oblíbil místní limonádu Natakhtari s citronovou příchutí a spolu s další asi desítkou návštěvníků čekáme na začátek promítání, srandovní je, že většina z nás jsou Češi. Po chvíli jsme usazeni do futonů v malé přízemní místnosti, kde nám slečna z notebooku na plátno film pouští. Musím uznat, že film na nás zapůsobil, je neuvěřitelné, jak těžký život plný složitých tradic tady ještě před pár desítkami let byl. Po skončení filmu máme ještě možnost si chvíli popovídat s režisérkou filmu, což bylo příjemným zpestřením celého našeho kulturního podvečera. Vracíme se na pokoj za dětmi a domlouváme, kam vyrazit na večeři. Počasí ale rozhoduje za nás, venku se strhává docela slušná bouřka, dle meteoradaru to vypadá na dlouhý déšť a tak s ohledem na pozdní oběd se shodujeme, že budou stačit domácí zásoby a tak zůstáváme na pokoji, koukáme na film na notebooku a večeříme sušenky. Pak už si jen dáme sprchu a jdeme spát.