Ráno si opět dopřáváme snídani na balkóně, pak zabalíme, zaplatíme za ubytování a vyrážíme autem po bulváru kolem řeky Mtkvari severním směrem. Kousek za Tbilisi opouštíme hlavní silnici a dle ukazatelů zamíříme do kopce ke klášteru Džvari. Tento ortodoxní klášter, jehož název se překládá jako klášter Kříže, se nachází na vrcholu nezalesněného skalního výběžku 150 metrů nad soutokem řek Mtkvari a Aragvi a na místě stojí od 6. století. Jeho poloha je skutečně nádherná, nelze se vůbec divit, že již od počátku je cílem mnoha poutníků a že je zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO. Parkujeme na hliněném parkovišti na dohled od kláštera a vydáváme se na jeho prohlídku. Před vstupem dovniř si holky zahalují hlavu do svých šátků, já s Vojtou si půjčujeme šátky, která uvazujeme kolem pasu, abychom tak zahalili naše kolena. Interiér kostelíka je velmi prostý a archaický, světlo dovnitř proudí jen z několika malých a úzkých okének na konci apsid a v kopuli, o zbytek osvětlení se stará velké množství svíček. Vnitřní prostory kostelíka jsou poměrně malé a dominuje jim skála uprostřed se vztyčeným dřevěným křížem a dřevěný ikonostas. Venku se pak procházíme kolem kostela mezi zbytky ochranných zdí a prohlížíme si jak samotný klášter, tak údolí se soutokem a městem Mccheta s dobře viditelnou katedrálou.
Trávíme se zde příjemnou hodinku, pak se přesunujeme zpět k autu a zamíříme z kopce dolů do Mcchety, Magda mne naviguje na parkoviště na dohled od katedrály Sveti Cchoveli, kterou jsme obdivovali při pohledu shora. Procházíme uličkou plnou různých obchodníků se suvenýry, jídlem až k malému námestíčku před hlavním vstupní bránou do areálu katedrály. Opět strávíme příjemnou hodinku jak procházením se po hezky upraveném prostranství kolem katedrály, tak po jejím interiéru. Obdivujeme dveře s vyřezávanými reliéfy apoštolů a andělů, kamenný sarkofág s freskami i krásně vyřezávyný patriarchální trůn ze 17. století a mnoho královských hrobů a dalších fresek. Cestou zpět k autu si kupujeme k jídlu u jednoho ze stánků chlebové placky chačapuri se sýrem, na ochutnání sladké čurčchely a na památku magnetku s gruzínským písmem. Sedáme do auta a vyrážíme směrem do hor, máme před sebou dle navigace více než sedm hodiny cesty do hor. Zprvu cesta ubíhá poměrně svižně, až ke Kutaisi jedeme střídavě po dálnici, rozestavěné dálnici a poměrně kvalitní dvouproudé silnici. Krátké zastavení děláme jen na jednom z odpočívadel, abychom si dali pozdní oběd v místním Wendy’s a nakoupili nějaké pochutiny a tekutiny do auta.
Z Kutaisi k Zugdidi cestou přes městečka obdivujeme místní nadzemní vedení plynu s venkovními plynoměry a různými odbočkami a změnami výšky v důsledku vedení nad silnicí, vyhýbáme se stádům krav a prasatům na silnici, jízda vyžaduje poměrně velkou dávku soustředění se, obzvláště s ohledem na to, že místní nějaké předpisy příliš neřeší. Cestou ze Zugdidi do hor už je provoz pozvolnější, stáda krav jsou sice častější, ale přibývá i nádherných výhledů do údolí a na okolní hory. V půl deváté konečně vjíždíme do Mestie, parkujeme vedle Daeli hotelu, kde máme zajištění ubytování a od slečny dole v restauraci si vyzvedáváme klíč od našeho prostorného pokoje. Rychle se zabydlujeme a vyrážíme na krátkou procházku do centra města především vyhledat nějakou restauraci, kde bychom si mohli dát něco dobrého k večeři. V městečku to žije, všude vyhrává hudba a většina restaurací je úplně plná, nakonec se nám daří najít místo v jedné z restaurací na rohu centrálního náměstí. Z nabídky vybíráme šašliky, Markétka propadá kouzlu odžachuri, moc nám chutná, jediné mínus je, že nám jídlo nosí trošku na etapy a když dostanu brambory, tak mám maso už skoro studené. Servírka je poměrně zmatená a kolikrát ani neví, co má ke kterému stolu nést, koukáme, že nespokojeně se netváříme jenom my, ale i další hosté. Při placení si na to stěžujeme a dostáváme omluvu a slevu, aspoň že tak. Pak už se jen vracíme na pokoj a jdeme spát.