Budíček v pět ráno není dvakrát příjemný, ale není zbytí, máme-li být v půl osmé na letišti v Praze, nedá se nic dělat a je potřeba si přivstat. Rychle se nasnídáme, dobalíme poslední věci do kufrů a batohů a vyrážíme. Cesta probíhá bez problému, v poklidu a tak před půl osmou parkuji na dopředu zarezervovaném parkovišti PA Smart na letišti u terminálu 2. Vyndaváme kufry z auta a přemisťujeme se s nimi k terminálu 1, u přepážky Turkish Airlines už probíhá odbavování i k našemu letu, a tak se kufrů rychle zbavujeme a s palubními vstupenkami vyrážíme trávit čas k odletu do obchůdků v bezcelní zóně. Naštěstí čas utíká poměrně rychle a ani náš let není nijak opožděn a už před devátou u brány A5 nastupujeme do Airbusu A321 tureckých aerolinií. Spokojeně se usazujeme na předem rezervovaná místa za křídle, prozkoumáváme místní entertainment systém a máme radost, že nám díky filmu cesta rychleji uteče. Po jedné hodině odpolední přistáváme na novém istanbulském letišti, je znát, že je to opravdu velké letiště, než zastavíme u stojánky, pojíždíme skoro dvacet minut. I následný přesun z rukávu až ke karuselům s kufry je přes všechny ty pohyblivé pásy a chodby zdlouhavý a navíc poměrně nudný. Jak je letiště nové, tak je spousta míst ještě nedokončených, obchody zavřené. Ten dlouhý přesun ale jednu výhodu má, když dojdeme ke karuselu, kufry už na něm jezdí, takže je jen popadneme a přesunujeme se podle značení do druhého podzemního podlaží, odkud odjíždějí autobusy HavaIst, zajišťující přepravu z letiště. V pokladně si kupujeme 4 lístky na linku číslo 8 směřující na letiště Sabiha Gökçen, řadíme se u odjezdové zastávky do řady a vyhlížíme autobus, který by dle jízdního řádu měl asi za 10 minut. Jízdní řády jsou ale jen informativní a tak do autobusu nasedáme asi za půl hodinky, času ale máme dost, tak nám to nijak nevadí, důležitější je, že sedačky jsou pohodlné, místa na nohy dost a teplota uvnitř úplně optimální. Cesta autobusem příjemně ukolíbává a tak postupně všichni začínáme klimbat, mně se podaří udržet oči otevřené k mostu sultána Selima Hrozného přes Bospor a tak mám možnost se pokochat nádherným výhledem. Pak ale i já usínám a probouzím se až kousek před letištěm Sabiha Gökçen. Venku jsou všude kaluže, zřejmě pěkně sprchlo, ale když z autobusu vystupujeme, už zase svítí sluníčko a venku je docela slušná prádelna. Přesunujeme se na letiště, opět se nám podaří se rychle zbavit kufrů, pak se tak různě poflakujeme po letišti, dáváme si v místním koutku s rychlým občerstvením něco k jídlu a čekáme na náš let. I tentokrát nám přeje štěstí, let není nijak opožděn a tak v půl osmé opouštíme Istanbul a za sledování filmů směřujeme podél jižního pobřeží Černého moře dál východním směrem. Po půl jedenácté večer dosedáme na mezinárodní letiště ve Tbilisi a po absolvování nezbytných procedur a vyzvednutím si kufrů zamíříme nejdříve k přepážce půjčovny Hertz, kde mám z domova zamluvené auto na celé tři týdny našeho pobytu. Hertz jsem volil z toho důvodu, že jako jedni z mála umožňují půjčit auto nejen v rámci Gruzie a Arménie, ale i na ježdění po Ázerbajdžánu. Se zástupcem půjčovny poměrně rychle vyplníme všechny potřebné papíry, dostávám informaci, že dokumenty potřebné k přejezdu hranic si mohu vyzvednout následující den v pobočce půjčovny v hotelu Radisson Blu kousek od centra a zamíříme na parkoviště k autu.

Obcházíme společně za svitu baterky stříbrné Mitsubishi Attrage a hledáme různá poškození, abychom je mohli zaznamenat do dokumentů o stavu vozidla v době zapůjčení. Je vidět, že ježdění po Gruzii má svá specifika, auto má drobné oděrky a škrábance úplně všude. Ale to jsou jen kosmetické záležitosti, jinak je pohodlné, kufry se nám do něj krásně vejdou a po pár kilometrech jízdy zjišťuji, že po stránce řízení, motoru a podvozku je naprosto v pořádku. Po dálnici míříme do centra města, Magda dle navigace v mobilním telefonu spolehlivě naviguje, ovšem dřevěný zátaras v ulici kousek od místa našeho zajištěného ubytování nás překvapil oba. Magda se statečně vydává pěšky potemnělou uličkou, já se naopak snažím od zátarasu vycouvat na blízké parkoviště a vydávám se za ní. Nacházím jí v družném hovoru s nějakým tatínkem a malým synem na procházce, společně volají majiteli našeho ubytování, který pro nás za chvíli přichází společně se svým dospělým synem, který jde se mnou k autu a odnaviguje mne na správné místo. Jsme už docela unavení a tak se jen rychle seznamujeme s naším na dva dny pronajatým domečkem, dáváme si sprchu a zamíříme na kutě.