Po ranní snídani se přes velké parkoviště vracíme zpět na souq v Nizwě, ale tentokrát jej jen rychle procházíme a míříme k pevnosti. Platíme neveliké vstupné a pak se asi hodinu věnujeme objevování a procházení jednotlivých místností, děti dostali plánek a tak nás krásně navigují. Procházíme prostorné sklady datlí, místnosti sloužící jako výstavní haly s vystavenými hlavními prvky ománské kultury a informacemi o získávání vody, pěstování datlí, zpracování stříbra i indiga i obchodování a vojenství. Prohlížíme si dobově vybavené pokoje s rohožemi, polštáři po obvodu zdí, tu s knihovnami či policemi s nádobím, jindy s postelemi a truhlami na oblečení či dětskými hračkami. Obdobně jako včera v Nakhalu i tady máme možnost nerušeně prozkoumat tehdejší život. Vystoupáme i na mohutnou třicet metrů vysokou obranou věž, která sloužila výhradně k vojenskému účelu a ze které je parádní výhled na město obklopené zelenými palmovými oázami a vrcholy pohoří Hajar. Na informačních cedulích se dozvídáme o různých pastích, které byly v této věži připraveny na případné dobyvatele, jako například propadliště pod schodnicí či různé otvory, jimiž se vyléval na útočníky vařící datlový sirup. V klidu se přes hodinu po pevnosti procházíme, na závěr shlédneme taneční vystoupení mužů v tradičních bílých dišdašách s krátkými dýkami chandžar na ozdobném pásu a dlouhými meči v rukách a pevnost opouštíme. Procházíme se opět souqem, navštěvujeme několik krámků s kořením a tradičními ománskými produkty a zastavujeme se na oběd v restauraci Al-Mandi Al-Dhahabi. Sedíme venku na plastových židličkách a sledujeme cvrkot, Ománci obvykle k restauraci zajedou autem, personál vyběhne a ze staženého okýnka si vyslechne objednávku, kterou za chvíli opět do auta doručí. My si opět dáváme vynikající biryany, Markéta kuře a Vojta špízy, zapíjíme krásně vychlazenou vodou a lehce odpočíváme.
Po obědě se vracíme k apartmánu pro auto a vyrážíme z Nazvá severním směrem, nejdříve zastavujeme ještě na úplném okraji města v místě, kterému se říká Fajal Daris. Je tady vidět kus zavlažovacího systému, zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO. Tuto kulturní památku tvoří pět závlahových systémů zvaných Aflaj, v jednotném čísle Falaj, jejichž počátky se datují do roku 2500 př. n. l. a největší rozkvět zaznamenaly před cca. 1500 lety .Voda je sváděna do místa spotřeby otevřenými kanály a podzemními tunely s využitím gravitace a na mnoha místech je celý systém chráněn strážními věžemi. Procházíme se kolem otevřeného kanálu s proudící čistou vodou, kolem je parčík s různou zelení a květinami a nechápeme, jak mohli předci vytvořit takovéto kilometry dlouhé dílo. Vracíme se k autu a pokračujeme dále asi hodinu a půl severozápadním směrem k 80km vzdálenému kaňonu Nakhr u nejvyšší hory Ománu Jebel Shams. Jedeme převážně po kvalitní asfaltové silnici, ale místy i po prašné cestě, sice se na tento vílet doporučuje auto s pohonem 4×4, ale podle mne by nebyl problém vyjet nahoru i autem s pohonem jen jedné nápravy.
Míjíme Jebel Shams resort a pak již opět po prašné cestě plné kamenů dle mapy míříme k výchozímu bodu tzv. Balcony Walk, stezky vedoucí nad kaňonem 50 metrů pod hranou útesu. Přijíždíme na malé parkoviště u vesničky Al Khitaym, kde necháváme naše auto, projdeme kolem několika stánků, kde místní berbeři prodávají rukodělné výrobky, minerály a zkameněliny a se zásobou vody se vydáváme na stezku. Ta není nikterak dlouhá, měří necelých 10 kilometrů, 5 kilometrů tam a pak zase 5 kilometrů zpět tou samou cestou, což ale vůbec nevadí, protože výhledy na hluboký kaňon se neokoukají. Stezka je úzká, je značená červenožlutým pruhem, ale v podstatě není kam uhnout, vlevo vysoká skála, vpravo skoro kilometrová propast. Jdeme mírně z kopce a kocháme se výhledy na krajinu kolem nás, především na hluboký kaňon, jeho stěny i dole se vinoucí říčku obklopenou šedivými kameny a zelenými břehy. Občas někoho dojdeme, občas jde někdo proti nám a tak chvílemi zastavujeme, abychom se společně vyhnuli a asi po hodince a půl přicházíme až ke konci stezky, k opuštěné vesnici s terasovitými políčky a nedalekému jezírku s jeskyní. Vůbec nechápeme, jak a tomto odhlelém místě v domcích přilepených ke skále jako vlaštovčí hnízda mohl někdo žít. Na chvíli si sedáme na kameny, svačíme, přičemž jsme donuceni zdejšími kozami se o část svačiny podělit. Cestou zpět jdeme mírně do kopce, ale počasí je ideální, odhadujeme kolem 25°C, takže je to příjemná procházka s nádhernými výhledy. Potkáváme i skupinu českých turistů, tak se s nimi zdravíme a chvíli si povídáme. Po návratu k autu využívám jeho terénních možností a jedeme s několika zastávkami u hrany kaňonu, kde děláme poslední fotky nádherných výhledů a po čtyřech hodinách se vydáváme zpět do Nazvá.
Zastavujeme ještě na chvíli u staré polorozbořené vesnice Ghul, kde je ústí vádí Nakhr a celé místo s vesnicí, horami, palmovým hájem a krásně zelenými políčky je úžasně fotogenické. Vracíme se na ubytování, dáváme na chvíli oddech na pokoji, trošku se upravíme a vydáváme se do večerního města na večeři. Tentokrát volíme restauraci, jejíž název je jen v arabštině a nabízí ománské a zanzibarské menu a opět si náramně pochutnáváme nad šavarmou, biryani a smaženým kuřetem. Opět pozorujeme večerní cvrkot, kluky na kole, mládež u grilu, to vše s pozadím nasvíceného súku, pevnosti a mešity. Nikam nespěcháme, popíjíme čerstvé pomerančové džusy a užíváme si příjemný únorový podvečer, než si pak na pokoji opět dáme sprchu, film na notebooku a jdeme spát.