Ráno vstáváme kolem sedmé, lehce posnídáme, bereme všechny zabalené kufry a opouštíme hotel. Na benzínce dotankuji nádrž do plna a zamíříme podle navigace k letišti, provoz je minimální za chvilku již sjíždíme ze čtyřproudé silnice k letišti, prostředí kolem nás se nám zdá poněkud neznámé a jak se po několikaminutovém bloudění ukazuje, zdá se nám to oprávněně. Navigace nás dovedla ke starému letišti, které je však naštěstí jen kousek od toho nového a tak po radě jednoho anglicky hovořícího zaměstnance konečně zamíříme správným směrem a po osmé hodině již vracíme auto na nám známém místě. Navracení probíhá bez problému, vše je v pořádku a tak jsme v půl deváté již i odbaveni a procházíme se po letišti v bezcelní zóně. Čas do odletu trváme klasicky bloumáním po jednotlivých obchůdcích, holky testují různé voňavky, já obcházím obchody s dobrotama a alkoholem a Vojta si připojen na místní wifi čte ftipy. Před desátou již sedíme v letadle společnosti Air Arabia a na čas odlétáme do Sharjah. Podobně jak při cestě sem je let velmi krátký, necelou hodinku a tak sotva nám letušky roznesou něco menšího k snědku a k pití, letadlo již začíná klesat. A jen co dojíme a letušky vše odnesou, už zase přistáváme. Máme před sebou skoro čtyřhodinový přestup na malém letišti v Sharjah a tak nikam nespěcháme, na letišti obsazujeme jeden ze stolků v místní zóně rychlého občerstvení, objednáváme si něco k pití, vyndáváme karty a knížky a necháváme ubíhat čas. Po třetí hodině odpolední ještě zběžně projdeme místní obchůdky a v půl čtvrté již opět sedíme v Airbusu A320 startujícím na let do Prahy. Cesta ubíhá bez větších problémů, sledujeme filmy, dostáváme večeři opět dle toho, co jsem si při koupi letenek vybral, tedy nějaké wrapy, kuřecí maso s rýží apod. Občas koukneme z okénka a let nám docela rychle utíká, ani se nenadějeme a začínáme klesat, sledujeme rozsvícenou Prahu a před půl osmou dosedáme na ranvej na letišti v Ruzyni. Z letadla ke karuselům s kufry to jde docela rychle a tak zde chvíli čekáme, než se naše kufry objeví. Pak s nimi zamíříme konečně ven, teplota je lehce nad nulou, pro nás docela slušná změna směrem dolu a tak rychle přebíháme k parkovišti PA Smart, nandáme věci do auta a startujeme. Teplota v autě rychle šplhá nahoru, cesta nám tak příjemně utíká a před desátou hodinou večerní již plni dojmů a nádherných zážitků z týdenní dovolené parkujeme před domem. Omán nás nadchnul, krásná země plná přívětivých lidí se spoustou přírodních krás, historických a kulturních památek, nastavující tvář autentického orientu. Řadíme si jej mezi destinace, kam bychom se klidně podívali ještě jednou a které můžeme každému doporučit k návštěvě.

Ráno po probuzení si na pokoji uděláme malou rychlou snídani, sbalíme své věci a opouštíme ubytování i celý Ras al Hadd, míříme do města Súr. Asi po padesáti minutách cesty parkujeme kousek od muzea Fatah al Khair, zasvěcenému výrobě tradičních ománských lodí. V muzeu probíhá jakási rekonstrukce a dle informací si tedy interaktivní prohlídku užít nemůžeme a tak si alespoň na venkovním prostranství prohlížíme vystavené lodě a čteme jednotlivé popisky, kdy byly postaveny a k jakému účelu sloužily. Pak opět nasedáme do auta a jedeme podél zálivu o kilometr vedle k funkční výrobně lodí dhow, což je trošku dobrodružnější zajímavost. Nikde žádné informace, vstupné či průvodce, prostě jen vejdeme brankou na hliněné prostranství s několika boudami a dřevěnými zastřešeními, všude se válí množství různého dřeva a různých nástrojů a krásně to tu dřevem voní. Procházíme se kolem dvou kýlů rozestavěných lodí, sem tam se objeví nějaký tesař, který se dá do své práce, ale nás si nikdo nijak nevšímá. Vůbec nám to nevadí, procházíme se kolem lodí, prohlížíme si různé části připraveného lodního vybavení v různých fázích rozpracovanosti, vše je krásně vyřezávané, je vidět um a zručnost místních řemeslníků, prý se zde lodě vyrábí už přes 300 let. Uděláme pár fotek jak v samotné loděnici, tak na pobřeží, kde jsou vidět vedle dalších rozestavěných lodí i různé vraky. Asi po půlhodince autem přejíždíme přes moderní most, postavený přes záliv v Súru a parkujeme kousek za ním u mešity. Jdeme se podívat k jedné ze strážních věží, odkud je pěkný výhled na celé město, na hezký maják u vjezdu do zálivu i na záliv samotný a arabské moře v pozadí. Pak už Súr opouštíme a jedeme podél pobřeží, voda je nádherně modrá a u břehu má krásný blankytný nádech s bílými pruhy vln. U městečka Kalhat nám to nedá a tak sjíždíme z dálnice a jdeme se na alespoň na chvíli k moři projít. Děti si v něm smočí nohy, uděláme pár fotek, na chvíli posedíme a posvačíme, je tu opravdu hezky. Vracíme se zpět na dálnici, abychom z ní za slabou čtvrt hodinku zase odbočili, tentokrát parkujeme pod dálničním mostem nad vádí As Shab, kam se chceme zajít podívat.
Nejdříve je ovšem nutné dostat se z parkoviště na druhou stranu řeky, kudy vede turistická stezka. Tím se tu živí nesčetné množství mladých kluků, kteří turisty na loďkách na druhou stranu převážejí, jezdí jich zde hodně a za 1 ománský rijál je to i se zpáteční cestou. Stezka nejprve vede kolem zahrádek, datlových palem a banánovníků, pak už se pokračuje mezi kamením v hlubokém skalnatém údolí kolem několika koryt zavlažovacího systému fajal. Asi po půl hodině chůze v docela slušném vedru, přeci jen je chvíli po poledni, docházíme k prvním jezírkům s průzračnou tyrkysovou vodou. Jdeme samozřejmě dál, jezírek přibývá a jsou větší, ve většině z nich už se někdo koupe a tak po chvíli zastavujeme i my, vybíráme si příjemné místo ve stínu na skále a zatímco děti mizí zadovádět si ve vodě, s Magdou jen tak sedíme, kocháme se a fotíme. Po hodince se vydáváme zpátky, uděláme ještě pár fotek, na závěr se opět necháme převézt loďkou zpátky k parkovišti a toto zajímavé vádí opouštíme.
Míříme k naší dnešní poslední zastávce a tou je místo zvané Bimmah Sinkhole, kde parkujeme kolem půl čtvrté. Nejdříve procházíme příjemným piknikovým parčíkem (Hawiyat Najm Park), kde využíváme zdejších záchodů a kupujeme si chladivou zmrzlinu a po té již stojíme na pokraji asi 30 metrů hluboké jámy plné tyrkysové vody. Jedná se zřejmě o propadlou jeskyni, na dno vedou pohodlné betonové schody a každý tu má možnost zvolit si, zda-li bude jen korzovat parčíkem a kochat se pohledy dolů do jámy nebo sejde schody a zajde se i vykoupat. Nám stačí jen procházka kolem dokola tohoto zajímavého místa a po necelé půlhodince již opět jedeme po dálnici směrem na Muscat. Dle navigace směřujeme k našemu poslednímu ubytování kousek od letiště, projíždíme místem připomínajícím rozestavěné české sídliště, naštěstí náš hotel Muscat Hills je již dostavěn a ubytování v něm je za opravdu směšné peníze. A když si člověk odmyslí to staveniště kolem, tak pokoje jsou velmi dobře vybavené a kupodivu je zde docela klid. My se však dlouho nezdržujeme a vyrážíme do města, nejdříve něco malého pojíst, kdy u dětí vyhrává restaurace McDonalds kousek od hotelu a pak se jedeme podívat ještě k velké mešitě sultána Kábuse, abychom si ji alespoň z venku prohlédli i za večerního osvětlení.
Pak se ještě chvíli projíždíme hezky osvětleným městem, míjíme nám již známá místa, zaujme nás nádherně modře a zlatě nasvícená mešita Muhammad Al-Ameen, tak se k ní vydáváme a uděláme i tady pár hezkých fotek. Vracíme se zpátky na hotel, využívám toho, že kousek od hotelu je u benzínky automyčka a nechávám si od místních Indů téměř zadarmo perfektně vyčistit auto, abych ho zítra na letišti předal v vypulírovaném stavu. V devět večer jsme již na pokoji, zabalíme vše pořádně do kufrů a po příjemné sprše jdeme spát.

Když mi ráno v šest pípá budík, nikam se mi nechce, pod dekou je příjemné teplo a ve stanu mi jde pára od pusy, takže soudím, že zima je slušná. Ale chtěl jsem vidět východ slunce nad pouští a tak mi nezbývá, než se začít hrabat z postele. Ptám se Magdy, jestli vyrazí se mnou a vidí to podobně jako já, sice se jí z teplé postele nechce, ale současně si ten zážitek nechce nechat ujít. A tak se oba oblékáme, opouštíme stan a začínáme šplhat na dunu. Teda taková rozcvička po ránu, to jsem dlouho nezažil, písek sice příjemně chladí do nohou, ale v půli duny už jsem tak zadýchaný, že si musím na chvíli odpočinout. A Magda o pár metrů níž je na tom podobně, ale oba se přemůžeme a na vrchol duny nakonec sice zadýchaní, ale docela rychle vystoupáme. Nahoře v dunách už je na různých místech vidět pár lidí, tak se také trošku projdeme, vybíráme si pro nás hezké místo, sedáme si do písku a čekáme na východ slunce, který má za pár minut přijít. Spousta lidí měla podobný nápad jako my, ale prostoru je tady na dunách tolik, že tak odhadujeme jen dle stop, téměř nikoho kolem dokola nevidíme. Užíváme si tu nádheru, jak se poušť barví do různých odstínů červené, oranžové a žluté, jak se zkracují stíny a slunce se objevuje nad prvními dunami. Udělám hromadu fotek a pomalu se vracíme zpátky do kempu, probouzíme děti a vyrážíme do centrální místnosti na snídani. Zdravíme se s dalšími nocležníky a dopřáváme si bohatou ománskou snídani.
Po snídani zjišťujeme, jak je to s tou objednanou jízdou na velbloudu, ptáme se majitele kempu a dostáváme informaci, že je třeba nejdříve se dostat na místo, odkud se vyráží, což je kemp ve vedlejším údolí. Tedy je potřeba nastoupit do jeho terénního vozu, kam už nakládá jednu francouzskou rodinu. Protože se Markétka zatím anglicky úplně nedohovoří, ověřujeme si, jestli ji můžeme doprovodit. S tím nemá majitel žádný problém a tak nasedáme na korbu auta a dopřáváme si další hezký dune bashing do vedlejšího kempu, ovšem na korbě auta to máš ještě větší grády, než včera uvnitř vozu. Po příjezdu na místo už je vidět několik stád velbloudů, Markétka spolu s francouzskou rodinu zamíří k jednomu ze stád a po chvíli nasedá na jednoho z velbloudů a spolu s dalšími šesti dětmi a mladými lidmi na dalších velbloudech vytvářejí karavanu, která mizí v dáli mezi dunami. Celá vyjížďka trvá necelou půl hodinku, ale Markéta se vrací nadšená a i fotky vypadají hezky, tak to za to určitě stálo. Autem se vrací zpět do kempu, který se zrovna chystá opustit skupina českých turistů, se kterou jsme se včera tak hezky seznámili. Loučíme se s nimi a smějeme se, že dle jejich naplánovaného programu je velmi pravděpodobné, že se dnes ještě uvidíme. Sami pomalu balíme naše věci do auta, děkujeme majiteli kempu za ubytování i zážitky a kolem desáté vyrážíme zpět do civilizace. Ještě chvíli jedeme pouští a děláme pár fotek okolních dun a velbloudů i videa, jak se práší za kočárem, napojujeme se na hlavní silnici a pokračujeme západním směrem. V jedenáct zastavujeme na parkovišti u vádí Bani Chálid, vystupujeme a jdeme po cestě kolem další z fajal zeleným palmovým údolím vzhůru.
Po několika stovkách metrů máme před sebou pohled na první velké jezero s nádherně modrou vodou, v okolí palmy a vápencové balvany, altánky a mostky. Sluníčko praží a nás to hned láká napodobit množství dalších turistů, kteří plavou či jen tak odpočívají v křišťálově čisté vodě. Ale přemáháme se a pokračujeme ještě kousek dále, přecházíme přes mostky, kolem menších vodopádů a dalších jezírek ve snaze najít trošku klidnější a skrytější místo. Ale je vidět že podobný nápad mělo i spousta dalších návštěvníků, cestou potkáváme i naše známé lékaře z Česka, kteří už také do vádí dorazili. Nakonec se nám daří nalézt docela pohodlné místo, převlékáme se do plavek, holky si na sebe ještě berou trika a legíny, aby dodržely zdejší pravidla a noříme se do čisté příjemně chladivé vody. Proplaváváme přes různá jezírka, kolem nás ohlazené vápencové stěny, balvany a palmy, moc se nám tu v horkém dni líbí. Kolem půl druhé se ale musíme z příjemné vodní lázně vynořit, pomalu uschnout a pomalu se začít vracet k autu. Loučíme se též se skupinou Čechů, předpokládáme, že už se společně na naší cestě nesetkáme. Cestou ještě zastavujeme u největšího z jezer ve menším rychlém občerstvení vzít si na cestu něco k jídlu a pití. Máme před sebou dvouhodinový přejezd k nejvýchodnějšímu výběžku Arabského poloostrova k mysu Ras Al Hadd. Cestou ještě zastavujeme na benzínce dotankovat a vyzkoušet zdejší kuře s rýží a daal, a tedy až kousek před pátou odpolední přijíždíme do města Ras Al Hadd.
Po staré letištní ploše zamíříme k našemu dnešnímu zamluvenému ubytování v Ras Al Hadd Guest House, parkujeme, vynášíme věci do pokojů a hned zamíříme k nedaleké nekonečné pláži. Zastavujeme nejdřív dále od břehu, ale když vidím občasná SUV rybářů skoro až ve vlnách, vydávám se do písku i já. Zastavujeme auto kousek od vln, děti dovádí na břehu, voda není nijak teplá a tak ve vodě jen po kolena přeskakují vlny, pobíhají a všichni si užíváme nádherného podvečera. Menší zádrhel však nastává po půl hodince, když chceme místo opustit. Při pokusu z pláže odjet se totiž zahrabávám a nezbývá mi, než se vydat k nejbližšímu rybáři s prosbou o pomoc. Mladý muž nasedá do své Toyoty, přijíždí přede mne, naváže naše Suzuki na provaz a jeho kola se pomalu začínají zahrabávat také. Společně upouštíme z pneumatik vzduch, přidávají se k nám další místní, jeden z nich mne střídá za volantem a po chvíli snažení jsou obě auta, jak rybářovo tak naše opět na asfaltu. Jeden z pomocníků nám následně nabízí i možnost večerní výpravy za želvami, zmiňuje zajímavou cenu, nechává nám na sebe kontakt, ať se mu v případě zájmu ozveme. Chvíli to zvažujeme, na pokoji studujeme na internetu možnosti a nakonec se rozhodujeme využít sice dražší, ale přeci jen poněkud legálnější varianty návštěvy nedalekého centra Ras Al Jinz Turtle Reserve, kam po krátkém odpočinku na ubytování přijíždíme kolem půl deváté večerní. Zajišťujeme si místa na prohlídku v půl desáté za 5 rijálů na osobu, sedáme si na bar a objednáváme něco k pití, abychom si ukrátili čekání. V devět přijíždí i autobus s našimi známými Čechy, tak se smějeme, že jsme se opět setkali a ještě více, když nakonec zjišťujeme, že za želvami vyrážíme společně ve stejné skupině.
Nejdříve jdeme asi kilometr za světla baterek k pláži, cestou občas zastavujeme a dozvídáme se od průvodce poměrně hodně informací o zdejší lokalitě, o tom, jak na místní pláže z moře vylézají velké mořské želvy klást vejce do písku a jak se musíme chovat, abychom je příliš nerušili. Únor není hlavní sezóna, tedy želv prý na pláži nebude moc a s setkáme se prý spíše s menší karetou zelenavou než karetou obrovskou, ale vždy máme počkat na pokyn, než se budeme moci k želvě přiblížit a rozhodně nikdy nefotit s bleskem. Přímo na pláži pak máme štěstí na několik želvích stop, několik falešných děr, které karety hloubí k oklamání predátorů a nakonec i na jednu želvu při kladení vajec. Respektujeme zákaz fotit bez blesku, ale i díky svitu baterky vzniká několik fotografií. Po té, co želva naklade vejce do vyhrabané díry, tak je opět zahrne pískem a vrátí se do moře. Vejce jsou v písku asi 2 měsíce, vylíhlé malé želvičky pak v noci za svitu měsíce utíkají stejnou cestou co nejrychleji do vody, odraz měsíčního svitu od vodní hladiny jim pomáhá se orientovat. Na pláži je podobných skupin jako jsme my více, je zřejmé, že i dnešní noc na pláž dorazilo klást vejce několik želv. Je příjemné teplo, na pláži je fajn a díky zásobám informací a zážitkem se setkáním se želvou rozhodně výletu do zdejšího centra nelitujeme. Po návratu zpět se snad už naposledy loučíme s velmi milou skupinkou Čechů a vracíme se autem zpět na ubytování, dáváme si sprchu a jdeme spát.

Ráno po snídani vše sbalíme do auta, necháváme klíčky od ubytování ve schránce a přes WhatsApp se loučíme s Alim a děkujeme mu. Vydáváme se z Nazvá nejdříve na východ do vesnice Birkat Al Mouz, kde projíždíme kolem pevnosti Bayt Ar Ridaydah a následně začneme v serpentinách stoupat do pohoří Jebel Achdar, do Zelených hor. Vyjíždíme až na náhroní plošinu Saiq plateau, cestou různě zastavujeme na odpočívadlech s vyhlídkami a fotíme tu terasovitá políčka, tu zespoda přicházející mraky, okolní hory i hluboká údolí. Celá plošina je v nadmořské výšce kolem 2000 m.n.m. a vyhlídky jsou tu všude nádherné. Odbočujeme z hlavní silnice u uděláme si výlet k vesnici Al Manakhir, obklopené zelení – ořešáky, granátová jablka, hroznové víno a všude opět terasovitá políčka a nádrže na vodu. Ve vesnici Saiq projíždíme až za místní letiště a snažíme se na najít růžová pole. Pěstování Damašské růže má ve zdejších horách dlouholetou tradice a růžový olej, lisovaný z jejich okvětních lístků, je důležitým exportním artiklem. My ale štěstí nemáme, nezahlédneme ani jednu růži a tak už jen děláme další zastávky na zajímavých vyhlídkách a kolem jedenácté se vydáváme z plošiny po silnici opět dolů. Na hlavní silnici se pak stáčíme na jihovýchod a když nám dle navigace do našeho dnešního cíle, do Al Wasilu, zbývá necelá půl hodinka a je teprve jedna hodina, zastavuji opět na jedné menší benzínce, vytahuji peníze z bankomatu, dotankuji nádrž do plna a jdeme si dát do malého bistra naše oblíbené biryani. Nikam nespěcháme, dle instrukcí našeho dnešního ubytovatele máme být v jeho kanceláři v půl třetí, času máme dost. Po vydatném obědě pokračujeme dál a před půl třetí zastavujeme vedle benzínky Al Maha kousek za Al Wasilem, kde je dle velkého nápisu Desert Retreat Camp nad jedním vchodem kancelář majitele našeho dnešního ubytování. Vchod je však zamřížovaný a zatím zamčený, evidentně zde již nečekáme sami, aut postupně přibývá, jen majitel stále nikde. Krátce po třetí hodině však přijíždí i on, odemyká dveře do své krásně klimatizované kanceláře s velkým gobelínem se sultánem Kábusem, postupně se s ním všichni vítáme, platíme za ubytování a domlouváme i fakultativní možnosti – jízdu na velbloudu pro Markétu a pro mě s Vojtou tzv. dune bashing, tedy jízdu terénním autem přes duny.
Pak nasedáme všichni do aut a v koloně se vydáváme do pouště, jedeme asi 20 km po tvrdém písku a přijíždíme do malého kempu s asi 20 stany a jednou větší budovou, evidentně kuchyní a jídelnou. Obsazujeme dva stany, holky se hned vydávají na vysokou dunu, která je hned za kempem a my s Vojtou nasedáme do auta, které řídí majitel vozu a spolu s dvěma Francouzkami nás veze projet se do dun. Snažím se občas fotit a natáčet, ale popravdě vůbec nechápu, jak je možné se takovýmto způsobem po dunách pohybovat a přitom se vůbec nikde nezahrabat. Projížďka je perfektní, občas někde zastavíme, uděláme pár fotek a pak zase sjíždíme a vyjíždíme vysoké duny. Asi za půl hodinky jsme zpět v kempu a s Vojtou se vydáváme pěšky nahoru do dun za děvčaty. Musím uznat, že výstup nahoru je docela fuška, sklon je poměrně příkrý, nohy se boří a každý krok ujede o trošku dolů, takže co chvíli musíme zastavovat a na chvíli vydechnout. Holky nahoře poměrně rychle nacházíme, už o nás věděly a šly nám naproti, společně se procházíme v dunách, fotíme jak je tak sebe, posedáváme a čekáme na západ slunce.
Ten je náramně fotogenický, duny se barví do všech odstínů oranžové a červené, uděláme velké množství fotek, než se zase po západu slunce z dun vracíme zpátky do kempu. Po návratu si zajdeme na večeři, při které zjišťujeme, že v kempu je i skupina Čechů, které jsme včera potkávali na stezce v Jebel Shams. Nabíráme si rýži, zeleninu, kousky masa, ovoce a společně si povídáme, dozvídáme se, že jde o skupinu lékařů z Chomutova, kteří jsou zde jako oficiální výprava i s českým a ománským průvodcem. A využíváme pozvání na večerní posezení s vyprávěním o životě v Ománu jejich ománského průvodce, při kterém se dozvídáme mnoho zajímavého. Pak už jen zamíříme do sprchy, což se také ukazuje jako zajímavý zážitek, každý stan má vlastní sprchu, což je samostatná malá stavba bez střechy, takže při sprchování má člověk možnost sledovat hvězdnou oblohu nad pouští nezarušenou žádným světelným smogem. Pak už se jen zachumláme do dek v posteli pod moskytiérou a jdeme spát.

Po ranní snídani se přes velké parkoviště vracíme zpět na souq v Nizwě, ale tentokrát jej jen rychle procházíme a míříme k pevnosti. Platíme neveliké vstupné a pak se asi hodinu věnujeme objevování a procházení jednotlivých místností, děti dostali plánek a tak nás krásně navigují. Procházíme prostorné sklady datlí, místnosti sloužící jako výstavní haly s vystavenými hlavními prvky ománské kultury a informacemi o získávání vody, pěstování datlí, zpracování stříbra i indiga i obchodování a vojenství. Prohlížíme si dobově vybavené pokoje s rohožemi, polštáři po obvodu zdí, tu s knihovnami či policemi s nádobím, jindy s postelemi a truhlami na oblečení či dětskými hračkami. Obdobně jako včera v Nakhalu i tady máme možnost nerušeně prozkoumat tehdejší život. Vystoupáme i na mohutnou třicet metrů vysokou obranou věž, která sloužila výhradně k vojenskému účelu a ze které je parádní výhled na město obklopené zelenými palmovými oázami a vrcholy pohoří Hajar. Na informačních cedulích se dozvídáme o různých pastích, které byly v této věži připraveny na případné dobyvatele, jako například propadliště pod schodnicí či různé otvory, jimiž se vyléval na útočníky vařící datlový sirup. V klidu se přes hodinu po pevnosti procházíme, na závěr shlédneme taneční vystoupení mužů v tradičních bílých dišdašách s krátkými dýkami chandžar na ozdobném pásu a dlouhými meči v rukách a pevnost opouštíme. Procházíme se opět souqem, navštěvujeme několik krámků s kořením a tradičními ománskými produkty a zastavujeme se na oběd v restauraci Al-Mandi Al-Dhahabi. Sedíme venku na plastových židličkách a sledujeme cvrkot, Ománci obvykle k restauraci zajedou autem, personál vyběhne a ze staženého okýnka si vyslechne objednávku, kterou za chvíli opět do auta doručí. My si opět dáváme vynikající biryany, Markéta kuře a Vojta špízy, zapíjíme krásně vychlazenou vodou a lehce odpočíváme.
Po obědě se vracíme k apartmánu pro auto a vyrážíme z Nazvá severním směrem, nejdříve zastavujeme ještě na úplném okraji města v místě, kterému se říká Fajal Daris. Je tady vidět kus zavlažovacího systému, zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO. Tuto kulturní památku tvoří pět závlahových systémů zvaných Aflaj, v jednotném čísle Falaj, jejichž počátky se datují do roku 2500 př. n. l. a největší rozkvět zaznamenaly před cca. 1500 lety .Voda je sváděna do místa spotřeby otevřenými kanály a podzemními tunely s využitím gravitace a na mnoha místech je celý systém chráněn strážními věžemi. Procházíme se kolem otevřeného kanálu s proudící čistou vodou, kolem je parčík s různou zelení a květinami a nechápeme, jak mohli předci vytvořit takovéto kilometry dlouhé dílo. Vracíme se k autu a pokračujeme dále asi hodinu a půl severozápadním směrem k 80km vzdálenému kaňonu Nakhr u nejvyšší hory Ománu Jebel Shams. Jedeme převážně po kvalitní asfaltové silnici, ale místy i po prašné cestě, sice se na tento vílet doporučuje auto s pohonem 4×4, ale podle mne by nebyl problém vyjet nahoru i autem s pohonem jen jedné nápravy.
Míjíme Jebel Shams resort a pak již opět po prašné cestě plné kamenů dle mapy míříme k výchozímu bodu tzv. Balcony Walk, stezky vedoucí nad kaňonem 50 metrů pod hranou útesu. Přijíždíme na malé parkoviště u vesničky Al Khitaym, kde necháváme naše auto, projdeme kolem několika stánků, kde místní berbeři prodávají rukodělné výrobky, minerály a zkameněliny a se zásobou vody se vydáváme na stezku. Ta není nikterak dlouhá, měří necelých 10 kilometrů, 5 kilometrů tam a pak zase 5 kilometrů zpět tou samou cestou, což ale vůbec nevadí, protože výhledy na hluboký kaňon se neokoukají. Stezka je úzká, je značená červenožlutým pruhem, ale v podstatě není kam uhnout, vlevo vysoká skála, vpravo skoro kilometrová propast. Jdeme mírně z kopce a kocháme se výhledy na krajinu kolem nás, především na hluboký kaňon, jeho stěny i dole se vinoucí říčku obklopenou šedivými kameny a zelenými břehy. Občas někoho dojdeme, občas jde někdo proti nám a tak chvílemi zastavujeme, abychom se společně vyhnuli a asi po hodince a půl přicházíme až ke konci stezky, k opuštěné vesnici s terasovitými políčky a nedalekému jezírku s jeskyní. Vůbec nechápeme, jak a tomto odhlelém místě v domcích přilepených ke skále jako vlaštovčí hnízda mohl někdo žít. Na chvíli si sedáme na kameny, svačíme, přičemž jsme donuceni zdejšími kozami se o část svačiny podělit. Cestou zpět jdeme mírně do kopce, ale počasí je ideální, odhadujeme kolem 25°C, takže je to příjemná procházka s nádhernými výhledy. Potkáváme i skupinu českých turistů, tak se s nimi zdravíme a chvíli si povídáme. Po návratu k autu využívám jeho terénních možností a jedeme s několika zastávkami u hrany kaňonu, kde děláme poslední fotky nádherných výhledů a po čtyřech hodinách se vydáváme zpět do Nazvá.
Zastavujeme ještě na chvíli u staré polorozbořené vesnice Ghul, kde je ústí vádí Nakhr a celé místo s vesnicí, horami, palmovým hájem a krásně zelenými políčky je úžasně fotogenické. Vracíme se na ubytování, dáváme na chvíli oddech na pokoji, trošku se upravíme a vydáváme se do večerního města na večeři. Tentokrát volíme restauraci, jejíž název je jen v arabštině a nabízí ománské a zanzibarské menu a opět si náramně pochutnáváme nad šavarmou, biryani a smaženým kuřetem. Opět pozorujeme večerní cvrkot, kluky na kole, mládež u grilu, to vše s pozadím nasvíceného súku, pevnosti a mešity. Nikam nespěcháme, popíjíme čerstvé pomerančové džusy a užíváme si příjemný únorový podvečer, než si pak na pokoji opět dáme sprchu, film na notebooku a jdeme spát.

Ráno vstáváme o trochu dřív, v apartmánu posnídáme, sbalíme věci a opouštíme naše ubytování. V autě nastavuji navigaci na Nakhal, projíždíme opět téměř přes celý Muscat a pak po pohodlné dálnici míříme západním směrem. Cesta příjemně ubíhá a já se stále nemohu sžít s navigací v autě, která mě občas navádí na sjezdy, které dle mapy nejsou ideální a naopak ten správný sjezd díky ní i minu. Naštěstí se dá po pár kilometrech na dalším sjezdu a nájezdu otočit a tak zdržení není velké a v půl jedenácté parkujeme přímo pod mohutnou pevností v městě Nakhal. Pevnost stojí na skalnatém pahorku již více než 1500 let a v roce 1990 byla restaurována s využitím tradičních stavebních postupů a tak vypadá krásně upraveně, ale zároveň přímo jako ze středověku. Platíme nevysoké vstupné a pak se již nerušeně procházíme po prostorách pevnosti, prohlížíme si jednotlivé místnosti, kde je díky dobovému vybavení možné vidět, jak se zde opravdu žilo. Procházíme skrz sklad datlí, přes rezidenční místnost místního správce a pokoje jeho rodiny – dětské pokoje, ložnice, společenské místnosti mužů a žen vybavené nábytkem, koberci, polštáři i nádobím či zbraněmi. Hladké hliněné stěny hrají na slunci i ve stínu všemi barvami žluté, přes okrovou, oranžovou a béžovou až po žlutou a celá pevnost je tak krásně fotogenická. Z nejvyšších míst se kocháme parádními výhledy do okolí, na nedaleké hory pohoří Jebel Achdar i rozlehlou palmovou oázu, která se na úpatí hor rozkládá a ukrývá i část vesnice. V nedaleké škole mají zrovna děti tělocvik a tak chvíli pozorujeme malé smějící se kluky, jak v bílých školních uniformách honí fotbalový míč na asfaltovém hřišti.
Po návratu k autu zamíříme kousek na jih, kde se nacházejí teplé prameny v Al Thowarah. Z místa jsme trochu zklamaní, na velké parkoviště s piknikujícími rodinami, děti se cachtají v teplém potoku a na březích sem tam odpadky. Zastavujeme se u jakéhosi betonového bazénku, do kterého pramení horká voda, aby se přepadem vlila do studené říčky přitékající z wádí mezi horami. V bazénku se koupou děti a tak se zde jen krátce zdržíme, nejvíce času krátkou procházkou kolem říčky, děti si nechávají ve vodě oždibovat kůži malými rybičkami a po dvaceti minutách místo opouštíme. Vyrážíme západním směrem, kousek za Rustaqem zastavuji na benzínce, abych načerpal benzín. Líbí se mi, jak litry naskakují rychleji, než peníze, aktuální cena je 0,197 riálu, tedy necelých 12Kč za litr. Stejně tak se mi líbí, jak i tady na té malé benzínce mají bankomat, obchůdek a asi dvě malá bistra. Využíváme toho a dáváme si místní biryani a děti pečené kuře s rýží, zdejší obsluha nám donesla i daal a když vidí, jak nám chutná a jídlo mizí rychle ze stolu, nosí další rýži s cibulkou a daal. Odcházíme úplně přecpaní, přitom útrata nepřesáhla pět riálů. Říkám si, že cesta po asfaltové silnici až do Ibri by sice byla pohodová, ale že bychom si cestu do Al Ayn, kam máme dále namířeno, mohli zkrátit zkratkou přes hory, když máme to SUV. A tak Magda nachází v mapě odbočku na Murri, kterou se i následně vydáváme. Cesta je pár kilometrů asfaltová, ale u vesnice Sidaq se mění v šotolinu, až do vesnice jedeme za školním autobusem a obdivujeme um jeho řidiče. Po dalším kilometru už jedeme vyschlým říčním korytem plných různých kamenů, ale náhon na všechna čtyři kola funguje a Suzuki jede bez větších problému. Docela si to užívám, ještě jsem nikdy neměl možnost si takhle zajezdit terénem. Z koryta vyjíždíme na hlinitopísčitou cestu, kousek před námi se na ní práší, což jak po pár minutách zjišťujeme způsobuje grejdr, který se snaží cestu rozšířit. Nějakou dobu za ním jedeme, protože není kde ho předjet, nakonec nám na jednom výhodném místě zastavuje na straně a dostáváme se před něj. Cesta teď už není tak upravená, ale pořád se jede fajn a asi po 30 km se u Al Hijru zase napojujeme na asfaltovou silnici.
Máme to odsud pár minut do Al Aynu, kde zase chvíli jedeme říčním korytem a po prašné cestě a nakonec zastavujeme na dohled od zdejších hrobek ve tvaru včelých úlů. Stavby vznikly v době bronzové ve třetím tisíciletí před naším letopočtem a jsou na seznamu UNESCO. Na místě jsme úplně sami a tak máme možnost si nerušeně vše prohlédnout a projít se kolem dokola. Hrobky nejsou až tak velkolepé, ale vědomí jejich stáří a jejich prostá architektura vytváří okouzlující atmosféru, kterou ještě více umocňují okolní hory a údolí. Další příjemnou okolností je nepřítomnost jakéhokoliv návštěvnického centra a průvodců, člověk si to tu opravdu může naplno prožít o úplné samotě. Což se nám má ale asi po deseti minutách pokazit, z dálky vidíme, jak se řečištěm v našich stopách vydává skupina asi 10 terénních aut, tak toho ještě rychle využíváme pro pár posledních fotografií a vracíme se k autu, kolem nás již prochází velká skupina německy hovořících turistů. Opouštíme Al Ayn, ještě chvíli jedeme po asfaltové okresce s minimálním provozem, abychom se napojili na hlavní silnici a dojeli po ní za hodinku až do kdysi hlavního města Nazvá.
Zde máme opět přes booking zajištěné ubytování na dvě noci v Nizwa Souq Apartments. Majitel Ali nás kontaktoval již ráno přes whatsapp s instrukcemi, kde najdeme klíče i několika tipy na blízké restaurace a obchody a radami na výlety. Apartmán nacházíme bez problémů, je prostorný, klimatizovaný a docela čistý, na dvě noci úplně vyhovující. A co je na něm nejlepší je jeho lokalita, jen pár metrů od centra města, kam se hned vydáváme. Nejdříve se projdeme po místním súku, kde obdivujeme hezkou keramiku, krámky se stříbrem a oblečením i výrobu tradiční ománské halvy. Dojdeme až k hezky nasvícené pevnosti, ale už mají zavřeno, její prohlídku si pánujeme na zítra a tak místo toho procházíme dalšími uličkami kolem mešity Al Qala’a až k rušné ulici plné poboček bank a moderních obchodů. Cestou zpět na ubytování se zastavujeme na večeři v hezky klimatizované burgrárně Home Burger, děti si chtějí na chvíli odpočinout od rýže a tak si dáváme burgry a hranolky, na závěr palačinky a spokojeně najedení se vracíme na pokoj. Večer ještě na chvíli s Magdou vyrážíme ven do nedalekého obchůdku nakoupit něco ke snídani, setkáváme se i s Alim, majitelem našeho apartmánu, se kterým si příjemně popovídáme o místech, které doporučuje navštívit i všeobecně o životě v Ománu a u nás v České republice. Po návratu na pokoj si jen dáváme sprchu a jdeme všichni spát.

Ráno po snídani sedáme do auta a zamíříme z apartmánu po čtyřproudé silnici přes skoro celý Muscat severním směrem k Velké mešitě sultána Kábuse. Mešita je pro nás jakožto nevěřící návštěvníky otevřena jen dopoledne od osmi do jedenácti a tak toho chceme využít. U mešity je velké parkoviště, takže není žádný problém najít volné místo nedaleko od vchodu. Díky zkušenostem z Emirátů přicházíme rovnou vhodně oblečeni, všichni máme dlouhé kalhoty a košile či trika s dlouhým rukávem, holky velké šátky zakrývající vlasy a krk a tak nemusíme využít možnosti zapůjčení si pruhů látky na zahalení a rovnou vstupujeme do areálu, žádné vstupenky zde nejsou potřeba. Mešita je nádherná impozantní stavba z indického pískovce, dokončená v roce 2001 a její celková kapacita je kolem 20 000 věřících. Mešita má pět minaretů, z nichž nejvyšší se tyčí do výšky 90 metrů. Hlavní branou vstupujeme na prostranství obklopené zelení a květinami, prohlížíme si krásně vyryté obrazce v pískovcových stěnách i nádherně vyřezávané dřevěné dveře. Vstupujeme i do hlavní modlitební místnosti pro 6500 věřících o velikosti 75×75 metrů, kterou zdobí především ručně vázaný koberec s tradičními perskými vzory a krásně křišťálové pozlacené lustry. Koberec byl vyroben v Íránu, váží 21 tun a 600 tkadlen na něm pracovalo plno čtyři roky. Lustry pak pocházejí z Itálie, je zde 5 hlavních lustrů, kdy největší z nich měří 14 metrů, váží 8,5 tuny a byl vyroben z 600 000 krystalů firmy Swarovski a pak 34 menších lustrů stejného designu. Stěny jsou zdobeny mramorem s barevnými do modra laděnými vzory, stropy pak krásně vyřezávaným tmavým dřevem. Procházíme se po ochranném běhounu, abychom nepoškodili krásný koberec, obdivujeme všechnu tu nádheru, která nepůsobí nijak přeplácaně, fotíme si nádherně zdobený mihrab i vedlejší minbar. Navštěvujeme i nedalekou menší ženskou modlitebnu, kde je opět krásný dřevěný strop a všechny stavby následně obhlížíme i z venku.
Strávíme v mešitě a jejím okolí bezmála dvě hodiny, než se opět navrátíme k autu a přesuneme se kousek opět k budově Královské opery, kdy jsme byli i včera. Tentokrát však chceme využít včerejšího večerního tipu od českých manželů a navštívit nikoliv výstavu, ale samotnou budovu opery včetně divadelního sálu. Vstupujeme z levé části budovy do galerie s obchody a restauracemi, obdivujeme zdobení mramorem a intarzovanou dřevěnou výzdobu nádherných stropů a čekáme na možnost přidat se ke komentované prohlídce. Průvodce v tradiční bílé dišdaše se zdobným kummarem na hlavě mluví krásně anglicky a seznamuje nás se všemi fakty týkajícími se samotné budovy, její výstavby i kulturního programu. Máme možnost si prohlédnout hlediště a posedět v pohodlných sedadlech vybavených mmultimediálním systémem Marconi s velkými displeji s informacemi a překladem zpívaného textu. Obdivujeme i jeviště s možností přeměny na koncertní sál, což je technický unikát, a ve vestibulu vitríny s uloženými historickými hudebními nástroji. Po opuštění budovy opery se navracíme k autu, zastavujeme se v centru v bistru City Burger na rychlý oběd a pokračujeme dál podél pobřeží až k Marině Bandar Al Rowhda, kam dorážíme po jedné hodině odpolední. Parkuji na místním parkovišti a jdeme se podívat, jestli je ještě nějaká šance na odpolední výlet za delfíny.
Hned u parkoviště nás odchytává majitel jedné ze místních společností a nabízí nám za rozumné peníze odpolední výlet za pozorováním delfínů včetně následného šnorchlování v zátoce, který začíná v půl třetí. Domlouváme se, že s námi může počítat, nasedáme zpět do auta a jedeme se na ubytování převléct do plavek a těsně před půl třetí opět parkujeme na parkovišti v marině před kanceláří Grand City Center Tours. Zaplatíme za výlet, dostáváme instrukce a jdeme pár desítek metrů dolu k moři k přístavišti. Všude klid a pohoda, dlouho se nic neděje, než konečně připluje loď a začne trošku šrumec. Nastupujeme spolu s dalšími asi deseti turisty na loď a ta se s námi na palubě vydává poměrně slušným tempem východním směrem. Kapitán po vysílačce komunikuje s pomocníky, kteří evidentně zakrmují určité oblasti, aby delfíny nalákali. Nevadí, i tak je to nádherné, když z lodi pozorujeme hejna těchto nádherných tvorů, jak rychle proplouvají kolem nás, vyskakují z vody a jejich těla se blyští na slunci. Jsou jich desítky a my jejich pozorování trávíme skoro celou půlhodinku, než kapitán otáčí loď na jich a jede s námi rychlým tempem k ostrůvku s malou pláží, kde nám po zakotvení nabízí chlazené nápoje a šnorchlovací vybavení.
Skáčeme do vody, která má příjemnou teplotu a pozorujeme pestrý podvodní život. Smějeme se tomu, kdy jsme se naposledy koupali v únoru v moři a náramně si tu hodinku pobytu ve vodě užíváme. Pak už se jen vracíme na loď a s výkladem do kapitána se podél pobřeží vracíme zpět do mariny. Cestou na ubytování se ještě jednou zastavujeme na parkovišti u rybího trhu, abychom se zašli podívat i na něj. Sice už je pozdní odpoledne a není zde takový šrumec, jako po ránu, ale i tak si můžeme alespoň trochu udělat představu, jakým bohatstvím oplývá Ománský záliv a prohlížíme si úlovky od malých korálových rybek až po velké tuňáky. Jen při focení se setkáváme s odmítavou reakci nejstarších rybářů, asi už mají očumujících a nenakupujících turistů dost. Vracíme se na pokoj, dáváme si sprchu a vyrážíme na večeři do indické restaurace hned vedle našeho apartmánu, jmenuje se Ananthapuri a na webu má pěkné hodnocení. Všichni máme indickou kuchyni rádi a často u nás v Evropě indické restaurace navštěvujeme, ale pohled do místního jídelního lístku nám ukázal spousty nám neznámých jídel. Usměvavý číšník nám poradil, děti si nakonec našli svá oblíbená jídla, Markéta kuřecí kormu a Vojta kuřecí na kari, my zkoušíme na doporučení číšníka nám neznámé věci. Ale je znát, že místní restaurace vaří pro místní, jídlo není žádné mírnější evropské indické jídlo a Vojta s Markétou po několika soustech přestávají cítit pusu. Nakonec jsme všechno sníst nedokázali, ale chutnalo to výborně, jen to bylo poněkud pálivější, než na co jsme zvyklí. Po večeři se děti vrací na pokoj zkouknout nějaký film a my s Magdou ještě zajdeme do vedlejšího Sparu na nákup. Především nabídka ovoce a zeleniny nás uchvátila, polovinu surovin vůbec nejsme schopni poznat. Uděláme drobný nákup na snídani a na případné svačiny do auta a vracíme se za dětma, abychom docela brzo zalehli do postelí.

Ranní vstávání v šest není dvakrát příjemné, zvlášť při vědomí toho, že doma jsou teprve tři ráno. Ale natěšeni na zážitky se přeci jen z postele vyhrabeme, lehce posnídáme a v půl sedmé opouštíme hotel. Cesta na letiště je o něco příjemnější než večer, protože již není tma a je krásně vidět okolní stavby i celá budova letištní haly. Protože již máme z Prahy palubní vstupenku, absolvujeme jen průchod přes pasové a snažíme se ukrátit si volnou chvíli procházením místních obchodů v bezcelní zóně. U brány nám ještě letušky zkontrolují, že máme platná víza do Ománu, ty jsme si předem elektronicky zařídili z domova, takže vše je v pořádku. Odlet je na čas, hned po vystoupání do letové výšky nám letušky rozdají jídlo a letadlo již začíná klesat, ani nestíháme pořádně dojíst a jsme v Muscatu. Opět absolvujeme všechny nezbytné procedury, získáváme razítka do pasů, vyzvedáváme kufry a nacházíme přepážku půjčovny Thrifty, kde mám z domova přes internet zarezervované auto. Musíme chvilku posečkat, protože paní za přepážkou na chvíli někam odběhla, toho využívá Magda a zatím skočí vedle do směnárny vyměnit pár dolarů za ománské rijály. Kontrola všech dokladů a kopírování řidičáku a pasu probíhá rychle, už jen protáhnout kreditní kartu platebním teminálem a míříme do protější budovy vyzvednout si auto. Zdejší zaměstnanec nám ukazuje téměř nové Suzuki Vitara, společně ho obcházíme, je úplně bez škrábnutí a zatímco Magda s dětma nakládají kufry, dopisujeme s Ománcem poslední papíry, přebírám klíčky a opouštíme letiště.
Najíždíme na čtyřproudou silnici, mířící z letiště do centra Muscatu, obdivujeme krásně upravená prostranství plná zeleně a květin, arabskou architekturu okolních residenčních čtvrtí a asi po 20 minutách jízdy odbočujeme směrem k Royal Opera House. Budova Královské opery je prvním operním domem na Arabském poloostrově, otevřena byla v roce 2011 a její stavbu objednal sultán Qaboos bin Said al Said jakožto velký milovník vážné hudby a opery. Celá budova je koncipována jako multifunkční, může hostit koncerty, operní a baletní večírky, divadla, ale i konference a kulturní a umělecké výstavy. Parkujeme v krytém parkovišti a zamíříme nejdříve dle směrovek na výstavu o historii opery, platíme vstupné, dostáváme audioprůvodce a procházíme jednotlivé výstavní sály. Klimatizace funguje a je zde velmi příjemně, ve sluchátkách zní výklad a my se seznamujeme s jednotlivými epochami, s rozdíly mezi operním světem italským, rakouským a německým. Prohlížíme si kostýmy, různé nástroje, notové osnovy i obrazy, znázorňující výjevy z operního světa. Celé je to moc hezky udělané a my na výstavě trávíme skoro celou hodinu. Pak ještě venku obdivujeme vlastní budovu opery, vnější plášť je obložen kvádry z travertinu a vápence a krásně svítí čistou bělostí do dálky. Mísí se zde v harmonii prvky arabské a italské architektury, líbí se nám i přilehlé zahrady s fontánkami, kde se téměř osamoceně procházíme. Chvilku po poledni opět nasedáme do auta a pokračujeme po čtyřproudé silnici dál směrem do centra, rozhodujeme se nejdříve se ubytovat a tak dle navigace jedeme na ulici Ruwi, kde máme v Al Shorouq Hotel Apartments přes booking.com na dvě noci zamluvený apartmán. Hotel nacházíme bez problému, majitelé jsou Indové, hned nás vedou do našeho velmi prostorného a v indickém stylu vybaveného apartmánu, vynášejí kufry, ukazují, kde můžeme parkovat, kam jít případně na jídlo a na nákup do vedlejšího Sparu.
Chvilku se zabydlujeme a pak hned zamíříme autem kousek blíž do centra, parkujeme na parkovišti u rybího trhu a protože máme docela hlad, zamíříme nejdříve do blízké indické restaurace a dáváme si chutný oběd. Abychom ho lépe strávili, vydáváme se na procházku po promenádě podél pobřeží, docházíme až k populárnímu trhu Mutrah Souq. Vcházíme dovnitř do bludiště plné větvících se cest, procházíme nejen hlavní ulice, ale i ty postranní, ale popravdě, nabídka produktů nás docela zklamala. Minimálně polovina obchodů byla plná suvenýrů a cetek pro turisty, většina z nich vyrobených v Číně. Hezké byly některé obchůdky s oblečením, obzvláště ty s ručně vyšívanými čepicemi kummar, které nosí místní muži, se nám líbily a pak také některé obchůdky se šperky a datlemi. Největší překvapení nás však čeká v okamžiku, kdy trh opouštíme, potkáváme se s rodilou Češkou, která s manželem a dětmi již několik let v Muscatu žije a dozvídáme se od ní spoustu zajímavého o životě v Ománu. Protože celý Muscat je nacpaný mezi vysoké hory a pobřeží, je docela roztahaný, tak opět nasedáme do auta a popojíždíme kousek dál podél pobřeží na parkoviště kousek od Ománského národního muzea.
Zamíříme k Al Alam Palace, což je jedna z rezidencí sultána Qaboose, která je využívána k ceremoniálním účelům a přijímání významných návštěv. Vydáváme se přes dlouhé a hezky upravené prostranství před palácem, občas z něj odbočujeme k okolním stavbám, jako je mešita Ali Musa nebo budova Ministerstva financí. Všude množství zeleně a květin, čím blíže jsme k paláci, tím je záplava zeleně a květin větší. Do samotného paláce přistup není a tak si jej prohlížíme a fotíme jen zvenku. Budova je svým nekonvenčním stavebním pojetím zajímavá, má zlato modro bílou fasádu a působí dojmem luxusu a zároveň jednoduchosti. Procházíme se po okolí až směrem k pevnosti Al Jalali a kolem národního muzea se opět vracíme k autu. Jedeme směrem zpět do centra, cestou ještě zastavujeme u Ryiam parku, abychom se opět trošku prošli po upraveném nábřeží.
Ukazuje se, že svět je malý, protože k našemu údivu opět potkáváme onu Češku, tentokrát i s manželem a tak opět asi hodinku rozprávíme o životě v Ománu a dostáváme pár tipů k zajímavým místům. Po rozloučení se se vydáváme na blízkou pevnostní věž, po schodech se šplháme až k ní a děláme pár fotek z výšky směrem na Muscat v podvečerním slunci i na blízké okolí a promenádu. Na moři kolem nás plují jak typické lodě dhow tak moderní zaoceánské kolosy, tak se ještě chvíli kocháme, než se konečně navracíme k autu a jedeme zpět přes centrum na ubytování. Cestou se ještě zastavujeme ve velkém obchodním centru LuLu HyperMarket, procházíme se mezi regály a zkoumáme zdejší pro nás občas velmi cizokrajnou nabídku, nakupujeme nějaké zásoby potravin na večeři i ke snídani a vracíme se na apartmán. Po večeři se ještě chvíli bavíme, pak si dáme sprchu a jdeme docela brzy spát, přeci jen jsme po dnešním dlouhém dni docela slušně unavení.

Ráno probíhá v poklidu, díky odletu až v poledne z Prahy nemusíme nijak brzo vstávat, proto v poklidu snídáme a krátce po osmé hodině vyrážíme z domova. Cesta ubíhá kupodivu bez jakéhokoliv zdržení a po půl desáté již parkujeme na letišti v PA Smart, kde jsem si zamluvil parkování na celou dobu naší týdenní dovolené. Počasí je docela chladné, teplota mírně pod nulou a protože nejsme dvakrát navlečeni, bereme to nejkratší cestou k Terminálu 2 a pak již krásně v teple vnitřkem na Terminál 1. Odbavení probíhá bez problému a tak nám zbývají skoro dvě hodiny bezcílného poflakování po bezcelní zóně. Naštěstí to vypadá, že poletíme na čas, Airbus A320 společnosti Air Arabia už je vidět na stojánce a tak se před půl dvanáctou řadíme u brány a po bezproblémové kontrole nastupujeme do letadla. Usazujeme se v 19 a 20 řadě, děti před námi, holky pěkně u okýnek, hned prozkoumáváme možnost místního entertainment systému a díky dostatečné zásobě filmů je nám jasné, že šestihodinový let zdárně přežijeme. Chvíli po vzletu nám ještě letušky roznesou něco malého k jídlu a pití, už při rezervaci letenek jsem nám mohl vybrat, na co měl kdo chuť, tedy nějaké wrapy, kuřecí s rýži apod. Sledujeme filmy, občas koukneme z okénka a let nám docela rychle utíká, ani se nenadějeme a začínáme klesat.

Při přistávání je krásně vidět svítící Dubaj, vzpomínáme, jak jsme tu před lety byli a přistáváme kousek vedle v Sharjah s malým zpožděním chvíli po deváté. Zdejší letiště není příliš velké a tak nám cesta z letadla, absolvování obvyklých procedur na pasovce apod. netrvá ani 20 minut. Vycházíme ven z letiště a vyrážíme pěšky k našemu hotelu Centro Sharjah by Rotana, je to kousek od letiště, nějakých 700 metrů. Venkovní teplota kolem dvaceti stupňů je takhle podvečer příjemná a díky tomu, že jdeme jen s lehkým batůžkem a jedním malým kufrem, jsme za chvilku na hotelu. Ubytováváme se na dvou dvoulůžkových pokojích ve čtvrtém patře a zamíříme na večeři. Restaurace se nachází v přízemí v hezkém atriu, vůbec celý hotel, ač jen tříhvězdičkový, vypadá velmi hezky, je pěkně řešený a panuje zde klid a pohoda. Jídlo si objednáváme v bistru vedle restaurace, vypadá to, že to bude podstatně rychlejší a levnější. Sedáme si ke stolu, najíme se, trochu se zde porozhlédneme a zamíříme do pokojů do sprchy a do postelí.