Po raním probuzení a kontrole předpovědi počasí, zda-li nedošlo k nějaké změně a nechystá se konečně nějaké ochlazení ponecháváme v platnosti náš večer domluvený plán vykašlat se na polední prohlídku Vratislavy, neboť procházet se městem v 35°C není úplně ideální nápad a zamíříme raději na raní procházku po Lodži. Vydáváme se směrem k parku Prince Józefa Poniatowského, na snídani si zajdeme do nedalekého McDonald’s a ještě se chvíli procházíme po atraktivní hlavní třídě města, Piotrkovské ulici. S délkou 4 km jde o nejdelší pěší obchodní zónu v Evropě, je zde velké množství obchodů, barů, restaurací, kaváren a diskoték. Ulice je lemována dekorativními fasádami z dob průmyslového rozkvětu města v devatenáctém století a nachází se zde i chodník slávy, který připomíná osobnosti polského filmu. A všímáme si i neobvyklých soch, oslavující další kreativní osobnosti města, klavíru Artura Rubinsteina, Tuwimovu lavičku nebo sochu Wladyslawa Reymonta sedícího na velkém cestovním kufru. Začíná být docela slušně teplo a protože zbytek rodiny už se těší domu a z našeho výletu jsou všichni zážitků už přesyceni, vracíme se k autu a město opouštíme jižním směrem. U Katowic na benzínce opět dotankovávám nádrž do plna, kupujeme nějaké bagety a pití do auta a uháníme dál na Ostravu a po D1 s odbočkou u Humpolce dál domu. Tam přijíždíme po šesté hodině večerní, jsem moc rádi, že jsme po 17 dnech a celekm 5414 ujetých kilometrech opět šťastně doma. Ale s výletem jsme spokojeni, viděli jsem spoustu zajímavého a přivážíme si velké množství společných zážitků. Dnes jsme ujeli 631 km.

Ráno je opět nádherně slunečné, využíváme prostorné jídelny, Magda i příjemného posezení ve venkovním domečku a spokojeně snídáme z nakoupených zásob. Kolem deváté opět nandaváme vše do auta, klíček od ubytování vracíme dle dohody do schránky a vyrážíme severním směrem do Kamianiuki. Cesta je bezproblémová a tak po necelých pětačtyřiceti minutách parkujeme na poměrně velkém, ale téměř prázdném parkovišti před vstupní branou do Bělověžského pralesa. U pokladny prozkoumáváme možnosti, azbuku už jsme za ten poslední týden docela procvičili, takže volíme tříhodinový cyklovýlet s udávanou délkou 16km a s názvem „Lesní tajemství“ a pak návštěvu místní ZOO. S paní pokladní se pak na všem naší lámanou ruštinou domlouváme, zaplatíme a jdeme si vyzvednout kola. Dostáváme už trošku použitější kola značky Stadler, ale brzdy fungují a vše se zdá v pořádku a tak nasedáme a vjíždíme za bránu parku. Zamíříme nejdříve kolem několika ubytovacích zařízení k ZOO, ale hned na nás nějaká místní dáma cosi pokřikuje, zprvu nerozumíme, ale nakonec pochopíme, že do ZOO máme jít zřejmě pěšky a nejdřív si udělat onen cyklovýlet. Tedy dobrá, vydáváme se dle mapky východním směrem po asfaltce, projíždíme nádherným listnatým lesem, vzduch je nesmírně svěží a nám se dobře šlape. Dle mapky zastavujeme na zajímavých místech, tu březový háj s několika břízami s velkými nádory a poškozeními cizopasnou houbou, které připomínají hlavu zubra, tu vyschlá bažina zarostlá olšemi, která se na jaře stává neprůchodnou. Z asfaltové cesty sjíždíme na lesní cestu, projíždíme alejí obřích dubů, kdy věk stromů přesahuje 250 let a většina kmenů má průměr podstatně více než metr. Míjíme i krásné jasanové a olšové lesy, vždy podle toho, kolik je kde v půdě vlhkosti, přejíždíme kolem vodních ploch a zastavujeme i u krásné studny s dřevěným vyřezávaným obložením, s rumpálem a léčivou vodou. Vracíme se zpět ke vstupu do parku, vracíme kola a vydáváme se konečně podívat na výběhy se zvířaty. Některé jsou poměrně velké a máme tak možnost vidět daňky, jeleny a především zubry v téměř přírodním prostředí. Zato kotce pro některé šelmy, jako je medvěd, rys nebo vlci jsou velmi malé a zvířata tak žijí v poměrně nevyhovujících podmínkách. Na závěr ještě zamíříme do místního Muzea přírody, kde si máme možnost prohlédnout vycpaná zvířata v akcích ze života a přečíst pár informací o parku a jeho historie, některé cedulky jsou dokonce i v angličtině. Kolem druhé se vracíme zpět k autu, ještě u vchodu do parku kupujeme za poslední běloruské ruble pití do auta a park opouštíme západním směrem.
Silnice k hraničnímu přechodu Pieszczatka – Polowce má nový asfaltový povrch, provoz je téměř nulový a tak nám cesta rychle ubíhá. Ovšem až do okamžiku, kdy se proti nám vynoří pojicejní auto, které hned blikne, otáčí se a míří za námi. Zastavuji u krajnice a čekám, co se bude dít. Dva pojicajti umí anglicky jediné slovo a to „speed“ z čehož je mi jasné, že jsem zřejmě překročil povolenou rychlost. Chvíli se snažím svojí chabou ruštinou kát a omlouvat, policie kontroluje všechny doklady a vysvětlují mi udělenou pokutu. Ta je směšná, necelých deset rublů, problém je ovšem v tom, že hotovost už nemáme téměř žádnou a karta se použít nedá. A tak dostávám jen vyplněný papír s tím, že pokutu můžu zaplatit později na poště. Obávám se, že už cestou na hranici žádnou poštu nepotkáme. Za dalších pět minut přijíždíme na hranice, kde se alespoň z počátku zdá, že to půjde rychle, neboť aut zde není mnoho. Vyřizujeme nejdříve vývoz auta, opět nějaké to papírování v ruštině, ale zdá se to snazší, než při příjezdu do Ruska. Když však začínáme řešit s pohraničníky naše pasy, nastává nějaký problém. Zprvu vůbec nechápeme co se děje, zdá se, že je něco špatně se mnou, Magda i děti mají zřejmě narozdíl ode mne vše v pořádku. Je volána vyšší šarže a až asi po čtvrt hodině konečně zjišťujeme, kde je problém. Narozdíl od ostatních jsem k pasu nepřiložil imigrační kartičku, pohraničníci celou dobu řeší, jak jsem se mohl dostat do Běloruska bez ní, místo toho, aby se mne zeptali, jestli jí náhodou nemám. Vytahuji z auta vyplněnou a z hotelu orazítkovanou imigrační kartu, odevzdávám ji a pak už jde vše jak po másle. Dostáváme razítka do pasu a prostor běloruské hranice ani ne po půl hodině opouštíme. Větší zdržení však nastává na polské straně, kde před první závorou čeká dlouhá kolona aut, která se téměř nehýbe. Naštěstí je zde i duty free obchod, kde nakupujeme alespoň nějaké sušenky, čokolády a další pití, abychom na hranici netrpěli hlady. Až asi po dvou hodinách, kdy většinou jen nehybně stojíme, pak popojedeme pár mětrů a opět stojíme, se konečně dostáváme za závoru, kde se fronta rozděluje na občany EU a návštěvníky z jiných zemí. Z EU je tu jen pár polských aut a tak se k polské hraniční závoře teď již dostáváme poměrně rychle. Proběhne zběžná kontrola auta, našich pasů a pak už jen uháníme po silnici směrem na Varšavu. Nabrali jsme docela slušné zpoždění, cestou jen zastavujeme na benzínce dotankovat, dokupujeme další jídlo a pití do auta a až kolem půl desáté konečně přijíždíme do Lodže, kde máme zajištěné ubytování v ulici 6. srpna. Nacházíme parkování nedaleko apartmánu, dostáváme se pomocí od ubytovatele zaslaných kódů k dveřním zámkům dovnitř, rychle dáváme sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 496 km.