Ráno jsem měl v plánu probudit se dřív a vydat se sám na procházku do místního Kremlu, když bydlíme malý kousek od něj, ale bohužel se nezadařilo a já zaspal. A tak vstáváme všichni společně, dáváme si snídani, opět balíme náš malý pojízdný cirkus do auta a vracíme do schránky klíče od ubytování. Ze Pskova vyrážíme po mezinárodní silnici E95 na jih, silnice je široká a pohodová, provoz minimální a tak cesta příjemně ubíhá. Jediná komplikace nastává na benzínce Lukoil kousek za Pskovem, kde jsem zastavil natankovat, neboť hladové oranžové oko už opět svítí. Ceny nafty a ostatně i benzínu jsou pro nás více něž milé (44 rublů tj. necelých 16 Kč za litr), ovšem když se místní obsluha snaží zastrčit tankovací pistoli do hrdla nádrže, nevede se. Vím, že už bych k další benzínce dojížděl na výpary a tak se po chvilkové domluvě dohodneme, že sice bude tankovat pomalu, ale naftu do nádrže dostane, což se asi po dvaceti minutách i daří a já odjíždím s ukazatelem opět na stavu plno. Držím se cedulí MAПП Лобок (mezinárodní automobilový přechod Lobok) a doufám, že se nám podaří projet. Původně jsem na základě informací o problémech na hranicích mezi Ruskem a Běloruskem pro cizince počítal s tím, že ze Pskova se vydáme směrem na Lotyšsko a přes hraniční přechody Ubylinka a pak Silene využijeme pro cestu do Běloruska tuto zemi. Ale Vláďa mi doporučil, ať to zkusím napřímo, že pokud to klapne, tak ušetřím pár hodin stání na hranicích a pár naježděných kilometrů, když ne, tak si holt pár kilometrů zajedu. Když přijíždíme na hranice, vypadá to slibně, před námi jen jedno auto, řidič podal z auta pas mladíkovi v zelené vestě, ten jej vrátil a bylo vyřešeno, auto projíždí dál do Běloruska. Když však u mladíka zastavujeme mi a podáváme mu z okýnka naše pasy, situace se komplikuje. Nejdříve jsme donuceni odstavit auto na stranu, mladík odchází na konzultaci do budky, odkud k nám po chvíli přichází mladý voják a říká, že máme problém. Že přechod je určen jen pro občany Ruska a Běloruska a cizinci jej nesmí využívat a musí přejíždět o cca. 100 km vedle přes Lotyšsko. Chvíli se naší lámanou ruštinou domlouváme, vysvětlujeme si vzájemně, co se dá a nedá a nakonec, když vojákovi popisujeme náš plán další cesty přes Bělorusko a pak domu, vrací nám pasy a dovoluje nám přes hranice projet, i když neopomene podotknout, že je to jen pro tentokrát, že příště už tudy jet nemáme. Ujišťujeme ho, že už tudy nikdy nepojedeme, nasedáme do auta a úspěšně překračujeme Rusko-Běloruskou hranici, hurá. Silnice za hranicí je stále pohodová, provoz minimální a tak cesta příjemně ubíhá. Když se přiblížíme k prvnímu trošku většímu městu, kde by podle navigace měla být banka i s bankomatem a tedy možnost získat běloruské ruble, sjíždíme z hlavní silnice a vydáme se na průzkum. Konkrétně jde o město Lepel (Лепель) a bankomat nacházíme hned na první odbočce z hlavní ulice, vybíráme 500 běloruských rublů a s ohledem na to, že je jedna hodina a my jsme ještě nic neobědvali, rozhodujeme se pokusit se najít i nějakou restauraci. Ovšem po několika kilometrech naježděných převážně po prašných cestách a nalezení dvou zavřených podniků to vzdáváme a nakupujeme v místním dobře vybaveném obchodě nějaké pečivo, šunku, jogurty, sušenky a další pochutiny a hlad je protentokrát zažehnán. Pokračujeme dále směrem na Minsk, vím, že před Minskem najedu na místní dálnici a že jako cizinec musím za její použití zaplatit a tak hledám místo označené velkým logem BellToll, kde bych mohl pořídit jednotku pro platbu elektronického mýtného. Pořízení palubní jednotky je poměrně jednoduché, dokumenty jsou i v angličtině, tak je rychle vyplníme, složíme kauci za krabičku a nabijeme ji 20 rubly, což by dle paní za přepážkou na naší cestu přes Bělorusko mělo stačit. Při jízdě po dálnici pak v jednotce při průjezdu mýtnou branou pípne a strhne se konkrétní obnos dle projetého úseku, jak prosté a rychlé. Průjezd Minskem je dle navigace poměrně jednoduchý, provoz není nijak hustý a tak kolem půl čtvrté parkujeme na velkém parkovišti před hotelem Bělarus, kde máme pro dnešní noc zajištěné ubytování. Díky tomuto hotelu a jeho orazítkovanému potvrzení ubytování jsme získali běloruské turistické vízum a i díky tomuto hotelu získáváme na recepci razítka na naše imigrační kartičky. Věci hodíme na pokoj a vyrážíme na prohlídku centra. Od hotelu zamíříme kolem památníku Alexandra Puškina na nábřeží řeky Svislač, procházíme se po chodníčcích kolem Ostrova slz, kde je památník obětem války v Afghánistánu. V podobě kaplička se sousoším plačících žen a fontány v podobě anděla ronícího slzy, odtud i název celého ostrůvku.
Pokračujeme dále až na máměstí s hlavním pravoslavným chrámem, Katedrálou svatého Ducha, barokní bílé budově se zelenými střechami. Kousek vedle je i původní klášter, na náměstí pak děláme fotku vedle sochy Městských vah s fotogenickým pozadím. Dále kolem budovy radnice zamíříme ke kostelu Sv. Panny Marie a pak zpět k chrám svatých apoštolů Petra a Pavla mezi paneláky. Procházku centrem končíme u KFC s úžasnou betonovou plastikou hrdých budovatelů Sovětského svazu. Bizarní podívaná, monumentální plastika symbolizující rozkvět socialismu, pod ní jako kontrast symbol kapitalismu v podobě amerického fastfoofu a za tím vším kostel. Zamíříme zpět k hotelu, cestou se zastavujeme u restaurace Starovilenská krčma, na jejíž terase u řeky Svislač si dopřáváme vynikající večeři. Po návratu z krátké prohlídky městem já s dětma ještě využíváme otevřeného bazénu a do desíti do večera využíváme všech jeho možností. Pak už se jen z vyhlídky v hotelu pokocháme výhledem na noční osvětlené centrum města a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 571 km.