Ráno vstáváme už kolem sedmé, uděláme si snídani a sbalíme naše věci zpátky do tašek a kufrů. Vše odnosíme do auta, vyjíždím ze dvora, Magda vrací klíčky do schránky a pomalu opouštíme Petrohrad. Ulice jsou takhle v neděli po ránu téměř prázdné a tak bez nějakého většího zdržení za půl hodinky zastavujeme v jedné z uliček města Puškino, kdysi zvaného Carskoje selo, nedaleko od vyhlášeného komplexu Kateřinský palác. Trošku bloudíme kolem plotu a zavřené brány, než se nám konečně podaří nalézt vchod do zahrad, kde platíme první vstupné a po antukově červených chodníčcích mezi vzorně upraveným trávníkem a kvetinovými záhony míříme k baroknímu Kateřinskému paláci. Ten nechala své matce Kateřině Veliké postavit její dcera Alžbeta I. Míjíme 300 metrů dlouhé modro-bílé průčelí, doplněné sloupy, basreliéfy a sochami, s ornamenty pokrytými plátkovým zlatem. Zjišťujeme, kde se dají koupit individuální vstupenky, opět s dvojí cenou pro Rusy a zahraniční turisty a stavíme se do první dlouhé fronty. Vypadá to na dlouho a tak zatímco já zůstávám v davu lidí, Magda se s dětmi a fotoaparátem vydává na prohlídku parku. A během té hodiny, než se mi podaří dostat se na řadu a vstupenky koupit, zvládnou si projít celý francouzský park se všemi jeho pavilony, altány, mostky a jezírky. Po té zamíříme do druhé fronty, tentokrát ke vstupu do samotného paláce, zde to probíhá podobně pomalu, celé to zdržuje kontrola tašek u vstupu a tak po dvou a půl hodinách po příjezdu konečně nandáváme na boty návleky a vydáváme se po nádherných parketových podlahách do jednotlivých sálů.
Opět jako individuální návštěvníci máme prostor sami pro sebe, vždy se pohybujeme mezi jednotlivými skupinami s ruským průvodcem. Na jednu stranu nám to vyhovuje, na druhou opět téměř nikde nejsou žádné popisky v angličtině a tak musíme využít našeho knižního průvodce, abychom se něco dozvěděli.
Začínáme v ohromném Velkém sále, ve kterém se pořádaly plesy, všude zrcadla se zlatým zdobením, velká okna, stěny s pozlacenými anděly a girlandami, přes celý strop se táhne freska Triumf Ruska. Je tu i dost lidí, ale podívaná je to ohromující. Prohlížíme si i drobné detaily u zrcadel a vidíme um tehdejších mistrů a mistrovství, které zde jejich šikovné ruce zanechaly. Přes Státní schodiště a jídelnu míříme pomalu k nejslavnější místnosti paláce, do legendární Jantarové komnaty. Místnost je to opravdu fantastická a přestože je to jen přesná kopie dle fotodokumentace, protože originál po druhé světové válce zmizel neznámo kde, fotit zde je v jako jediné místnosti celé prohlídky zakázáno. Dělám alespoň bez blesku nenápadně jednu fotku, podobnou výzdobu s medově jantarovými odstíny a mozaikami s jaspisu, lazuritu, onyxu, achátu a křemene jsme zatím nikdy nikde neviděli. Následuje Obrazový sál s díly vlámských, italských a francouzských mistrů a další nádherné místnosti, jejichž názvy místností jsou nejčastěji odvozeny od jejich výbavy či vzhledu. Všechny jsou ale vzorně upravené, s dobovým dřevěným vyřezávaným nábytkem, drahým porcelánem a někde i v rozích s velkými barokními kachlovými kamny z bílo-modrých kachliček. Touláme se celým palácem více než hodinu, místnost za místností a nevěřícně si prohlížíme tu nádheru. Po prohlídce paláce si venku ještě všimneme nevýrazné cedule zvoucí na prohlídku Studených lázní a Achátových komnat, kupujeme vstupenky, opět pro zahraniční turisty dražší než pro domácí a jdeme se podívat do budovy z 80. let 18. století, navržených jako letní pavilon. Ten má dvě patra, ve spodním byla studená i teplá koupelna, lázně a sauna, ve druhém pak místnosti pro relaxaci. A zde jsme opět unešení, místnosti jsou vykládané achátem, jaspisem, malachitem, lazuritem a alabastrem, všude jsou úchvatné parketové podlahy, sochy, pozlacené štuky a fresky. Jsme moc rádi, že jsme toto místo nevynechali.
Venku se pak ještě chvíli procházíme parkem, nacházíme výstavu fotografií, připomínajících historii místa a především stavu během a po druhé světové válce, je vidět, že rekonstrukce musela být velmi náročná. Kolem půl třetí jsme zpátky u auta a opouštíme toto nádherné místo směrem na jihozápad. Jedeme nejdříve po víceproudé silnici, ale pruhů postupně ubývá, až pak jedeme po dlouhé kilometry rovné klasické silnici, ale provoz není nijak velký, je plynulý a tak cesta docela ubíhá. Kolem nás dlouho jen březové háje a borové lesy, až konečně kolem šesté odbočujeme z hlavní silnice do ulic Pskova. Jedeme až do samého centra, kde máme nedaleko řeky Veliké zajištěný apartmán. Nedaří se nám najít správný vchod a tak si voláme s paní majitelkou, která nás navede a ubytovává nás v moc hezky zařízeném bytě. Kocháním se bytu se však dlouho nezdržujeme a vydáváme se na krátkou procházku najít nějakou restauraci a dát si večeři. Což se daří po ani ne 300 metrech, kdy nás zaujme japonská restaurace Wasabi, interiér tak akorát, nabídka pro každého z nás a ukazuje se, že to nebyla špatná volba. Sytí se vydáváme na podvečerní procházku městem, docházíme ale jen na náměstí Lenina s jeho sochou v nadživotní velikosti a se zdejší univerzitou. Chtěl jsem naší procházku Pskovem protáhnout až k místními Kremlu, ale Magdu trochu bolí hlava a dětem se nijak zvlášť nechce a tak to otáčíme a vracíme se na pokoj. Dáváme si sprchu, ještě pouštíme na notebooku film a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 311km.