Ráno vstávám před sedmou, abych vyrazil ven zaplatit do parkovacího automatu pár euro za parkování, protože zadarmo je to jen do 7:00 a náš odjezd odhaduji opět kolem kolem deváté. Po návratu probudím zbytek rodiny, uděláme si snídani, zabalíme věci a před devátou opouštíme hlavní město Estonska východním směrem po dálnici T1. Po čtyřiceti minutách využívám na dálnici levý odbočovací pruh, což je opět jedna z věcí, na kterou ať už od nás nebo z cestování po dálnicích na západ od nás vůbec neznám, abych se dostal do protisměru a mohl pak odbočit doprava na menší okresku, která nás po chvíli dovede k naší první dnešní zastávce, kterou je Vírské rašeliniště (Viru Raba). Parkujeme na malém lesním parkovišti, studujeme informační cedule a plánek a vydáváme se na procházku hezkým borovicovým lesem. Po nějaké době ale země pod nohama začíná měknout, lesní cesty začíná nahrazovat jednoduchý dřevěný povalový chodník a borovice už nejsou tak husté a zelené. Příroda dostává trošku severský nádech, všechno je nižšího vzrůstu a vzduch i vše kolem je nádherně čisté. Pokračujeme po dřevěném chodníčku, začíná se objevovat množství menších i větších jezírek, na zemi vidíme obrovské množství masožravých rostlin, tolik rosnatek okrouhlolistých na jednom místě jsem v životě neviděl. Procházíme se a obdivujeme okolní nesmírně fotogenickou krajinu, což se ještě umocňuje v půli cesty, kdy přicházíme k dřevěné rozhledně. Výhledy z ní do okolí jsou parádní a líbí se nám ta možnost prohlédnout si celou tu krásnou oblast pěkně shora. Celá stezka má asi 3,5 km, takže jsme sice za hodinku zpátky u auta, ale plní dojmů. Po okresce pokračujeme dál na sever, projíždíme územím národního parku Lahemaa (v překladu Země zálivů) a míříme k jeho další zajímavosti, kterou jsou vedle rašelinišť tzv. bludné kameny. Což jsou obrovské balvany, které sem byly zaneseny ze Skandinávie činností ledovce před nějakými 12 tisíci lety.
Parkujeme v malé rybářské vesnici Käsmu před Námořním muzeem, kdysi budovou bývalých kasáren sovětské pobřežní hlídky. Celé místní pobřeží bylo totiž až do roku 1991 přísně vojensky kontrolovanou hranicí s dvoumetrovým plotem z ostnatého drátu. Jako pozůstatek zde ještě stojí i sovětská pozorovatelna, kolem které po chvíli směrem ke břehu moře procházíme. Na pláži je velké množství balvanů různé velikosti, na jeden vede i žebřík, čehož hned využíváme a lezeme nahoru. Moc se nám to místo líbí, pobřeží s písečnými plážemi a rozesetými balvany, borovicové lesy a modré nebe s občasnými bílými mráčky, klid a čisto, prostě nádhera. Děti chvíli brouzdají vodou, vracíme se podél pláže až k malému přístavišti, kde kotví replika vikingské lodě, pak si ještě na chvíli sedneme do pohodlných křesílek u místního obchůdku a objednáváme si tousty a na závěr pak kupujeme i nanuky a příjemně odpočíváme. Kolem poledního oblast národního parku opouštíme a po dálnici míříme dál na východ až do hraničního města Narva. Začínáme být lehce nervózní, přeci jen z přejezdu těchto hranic máme trochu šimrání, díky Schengenskému prostoru v Evropě člověk hranice příliš neřeší, i loňské cestování po Balkánu bylo na hranicích jen o zdržení s kontrolou pasů, tady očekáváme něco jiného. Dle ukazatelů jedu na sběrné parkoviště, kde se musí každý, kdo chce přejet hranice, zaregistrovat. Registraci už jsem si zařídil z domova přes internet a tak jen v autě čekáme, než budeme moci pokračovat. Zdá se, že on-line rezervace funguje, protože přesně ve tři odpoledne mi na mobilu pípne zpráva, že jsem na hranici očekáván a na tabuli u závory na výjezdu z parkoviště naskočí červeně SPZtka našeho auta. Dle ukazatelů pokračujeme dál směrem k hranicím, v ulici Malmi nás však zastavuje kolona a začíná to vypadat, že nabereme slušné zpoždění. Magda se vydává na průzkum a asi po deseti minutách se vrací s informací, že před námi je asi 20 aut a dle rozhovoru s estonským pohraničníkem je zdržení na ruské straně a že v tuto chvíli je most přes hraniční řeku Narvu plný aut a není tedy kam provoz dál pouštět. Magda s dětmi si sedají na lavičku v parku vedle ulice a já za volantem vyčkávám, kdy se budu moci rozjet. Asi za hodinku se kolona dává do pohybu, zbytek rodiny ke mně nasedá a společně po chvíli přijíždíme k budce na estonské straně hranic. Tady vše probíhá bezproblémově a rychle, po pár minutách již přejíždíme po mostě přes řeku Narvu. Na ruské straně se řadíme do fronty, dostáváme do okénka papíry k celnímu odbavení, samozřejmě v ruštině a čekáme, než se dostaneme na řadu. Asi po půlhodince zvládáme bez větších komplikací projít pasovou kontrolou, víza máme v pořádku a razítko v pase tedy máme téměř okamžitě. Dostáváme imigrační kartičky, které máme bedlivě střežit a hlavně neztratit, jak nás důrazně upozornil pohraničník. Zdržení nastává až na celnici, zápis auta do celní deklarace se dámě za přepážkou příliš nepozdává, zjišťujeme, že jsme ve vyplňování udělali zásadní chybu. Dvě celní deklarace jsme dostali nikoliv proto, abych jednu vyplnil já a druhou Magda, ale abych do obou vyplnil to samé, přeci to nebudou kopírovat. OK, dostáváme papír znova a opět se pereme s azbukou. Naštěstí kontrola zavazadel i auta je v pořádku, všechna potvrzení jsou ok a tak asi po hodince máme i tuto část za sebou. Přejíždíme k poslední závoře, kde jen poslední pohraničník zkontroluje, že máme všechna razítka na správných místech, dokumenty o provedeném celním odbavení i imigrační kartičky u sebe a pouští nás dál. Měli jsme informaci, že díky nedávno proběhnuvšímu mistrovství světa ve fotbale se dá na hranicích domluvit anglicky, jak se ale ukázalo, jedinou šancí na nějakou kloudnou domluvu zůstává ruština. Je chvíli po sedmé hodině moskevského času, tedy nám celé projetí hranic trvalo tři hodiny. Pokračujeme dál po mezinárodní silnici E20, oprašujeme azbuku z ukazatelů i cedulí okolo nás a cesta nám tak rychle ubíhá. Dostáváme docela hlad a tak na chvíli zastavujeme na jedné z benzínových pump a v místním krámku si kupujeme nějaké bagety, sušenky a pití. Kousek před Petrohradem se napojujeme na dálnici a po perfektním asfaltu se jede ještě lépe a o hodně rychleji, nechtěně najíždíme na estakádu ZSD (Západní zrychlený okruh), platíme na mýtné bráně poplatek za využití tohoto okruhu a pár kilometrů se po něm svezeme. Sjíždíme z něj kousek od centra, na zdejších bulvárech už to tak rychle nejede, provoz je docela velký, ale stále se to hýbe a navigace nás krásně vede do ulice Puškinskaja, kde máme na pár dní zajištěné ubytování. Včas jsme dali vědět na kontaktní telefon, že se blížíme, a tak zde na nás již čeká mladá slečna, která obstojně vládne angličtinou. Předává nám klíče od ubytování, seznamuje nás s ním a ukazuje, jak se dostat do vnitřního dvora, kde můžeme nechat zaparkované auto. Drobná komplikace nastává při placení, protože až nyní dostáváme informaci, že je nutno zaplatit za pobyt hotově a nikoliv kartou přes booking a tak vyrážíme k nedalekému bankomatu vytáhnout dostatek rublů. Zaplatíme, se slečnou se rozloučíme, Magda s dětma seběhne naproti do malého krámku na malý nákup, ať si můžeme udělat něco k večeři a brzy se celí znavení po sprše ukládáme k spánku. Dnes jsme ujeli 408km.