Ráno nikam nespěcháme a trošku si přispíme, lehce posnídáme z nakoupených zásob a vydáváme se pěšky směrem k největší duně Parnidis na vyhlídku Parnidžio kopa. Cesta vede sice do kopce, ale borovicovým lesem a po ránu ani není tak velké horko a tak se jde vcelku příjemně. Na vrcholku ve výšce 52 metrů jsou umístěny velké sluneční hodiny se starým litevským kalendářem, kousek od nich jsou pak různé vyhlídky, ze kterých se naskýtají nádherné výhledy na zvlněné pahorky dun v okolí. Podle mapy se vydáváme na stezku kolem celé duny, fotíme místní pískomilnou flóru, občas sundáváme boty a jen taky bosí noříme nohy do teplého písku. Přicházíme až k plotu, za kterým je již přísně chráněná oblast se zakázaným vsupme a pak i kousek hranice s Ruskou federací. Podél plotu pokračujeme až k zálivu, děláme další krásné fotky dun a po pobřeží se vracíme zpátky do města. Na bytě se sbalíme, nandáme věci do auta, vracíme klíčky a kolem jedenácté již opouštíme Nidu a míříme na sever, do vesničky Juodkranté. Tato malá osada byla vyhledávaným rekreačním místem a dodnes je zde velké množství dřevěných vilek s balkony, udržovanými zahradami i pěkným nábřežním parkem. Poblíž něj také parkujeme a vydáváme se na mystickou Horu čarodějnic (Raganu Kalnas), což je stromy porostlá duna s více než 70 dřevěnými sochami bytostí z litevské mytologie. Obdivujeme krásně vyřezávané sochy, v místě kde jsou vyřezaní dřevění hudebníci vyhrávají i hudebníci skuteční a tak se na chvíli zastavujeme a posloucháme hezké melodie. Dostáváme hlad a když nacházíme odbočku k 200 metrů vzdálené restauraci u hotelu Eglių Slėnis, rozhodujeme se, že naši cestu na Horu čarodějnic na chvíli přerušíme a jdeme si dát něco k obědu. Markéta objevuje palačinky, Vojta a já si dáváme burgery a Magda rybu, popíjíme a odpočíváme. Spokojeně najedení se po hodince vracíme zpět na stezku a kolem dalších dřevěných soch různých čarodějnic, duchů a čertů, draků a jiných pohádkových bytostí si celý pohádkový les na stromy zarostlé duně procházíme. Po návratu k autu pokračujeme dál na sever, opouštíme oblast národního parku, ve Smyltine míjíme odbočku do přístavu a jedeme až na úplný konec Kurské kosy.
Zde se v bývalé baltské pevnosti nachází Muzeum moře, parkujeme na ulici na dohled od na břehu vystavených velkých rybářských lodí a spolu s davy lidí míříme nejdříve k delfináriu. Markétka miluje delfíny a tak si nemůžeme nechat ujít zdejší vystoupení, kupujeme lístky na představení v půl čtvrté a protože máme ještě více než půlhodiny čas, vydáváme se na prohlídku místního akvária. To je umístěno v centrum pevnosti a v nádržích zde se seznamujeme s rybami Baltského moře (jesetery, tresky, platýze apod.), litevskými sladkovodními rybami, které známe i z našich řek a rybníků a s rybami a bezobratlými živočichy tropických moří, které známe i z jiných akvárií. V půl čtvrté již sedíme na lavicích v kruhové budově delfinária a užíváme si půlhodinovou delfíní show. Po představení ještě využíváme otevřenou expozici historických námořních lodí a prolézáme si paluby zde vystavených trawlerů a člunů. Autem se vracíme zpět do přístavu, naloďujeme se na trajekt a opouštíme Kurskou kosu. Z trajektu vjíždíme do Klajpedy a podle navigace míříme k restauraci Momo grill, máme dnes totiž s Magdou výročí svatby a tak jsem vybral dle recenzí nejlepší restauraci ve městě k pozvání na dobrou večeři. Zaparkovat se nám podaří sice přímo před restaurací, uvnitř je ale plno a číšník nás informuje, že bez rezervace jsme bez šance. Co se dá dělat, jdeme procházkou směrem k historickému centru a doufáme, že se nám podaří nalézt něco podobně slušného. Procházíme přes hezký parčík, kde se zrovna konají nějaké trhy, vyhrává zde muzkika a lidé se baví v příjemné podvečeru.
Docházíme až k řece Danė, na níž objevujeme restauraci na lodi Meridianas, Markétka zkouší kachní prsa s bramborovou kaší a fíky, Vojta hovězí steak se zeleninou, já si dávám místní tradiční polévku z úhořů a zvěřinu se lesními plody a Magda gaspaccio a tuňáka. Jídlo je vynikající, posezení na palubě lodi jakbysmet a protože ubytování máme tentokrát zjištěno v jednom loftu kousek za Klaipedou, tak příliš nespěcháme a užíváme si příjemného večera. K loftu před vesnicí Stančiai pak přijíždíme chvíli před devátou, navigace nás neochvějně zavede před menší staveniště, z čehož jsme chvíli zmatení, ale paní domácí si nás hned nachází a rusky vysvětluje, že zrovna rekonstruuje svůj vlastní barák. Nás ubytovává ve velmi prostorném podkroví vedle stojícího domečku, ani se moc nevybalujeme, dáme si sprchu, zkoukneme film na notebooku a jdeme spát.