Ráno si trošku přivstanu a vyrazím do malého obchůdku IKI, který je hned za rohem od našeho ubytování a nakupuji nějaké potraviny k snídani. Budím zbytek rodiny a všichni se společně nasnídáme, sbalíme a v devět hodin již sedíme v autě a projíždíme dopoledním trošku ucpanějším Vilniusem západním směrem. O nějakých čtyřicet minut později pak parkujeme v městečku Trakai na dohled od nejznámějšího litevského hradu. Chvíli společně s jednou francouzskou turistkou bojujeme s parkovacím automatem, který odmítá brát naše mince a vydat nám parkovací lístek. Pak se již vydáváme pěšky směrem ke břehu jezera Galvė, odkud je krásný výhled na romanticky vyhlížející středověký ostrovní hrad z 15. století s množstvím strážních věží z červených pálených cihel. Uděláme pár fotek a pak již po dřevěném mostku pokračujeme k hradu, platíme vstupné a jdeme si prohlédnout jak nádvoří hradu, tak především jednotlivé místnosti s vystavenými historickými artefakty, popisujícími historii Litvy od časů knížectví až do současnosti. Procházíme kasematy, prohlížíme si padací mosty, testujeme jednotlivá dřevěná schodiště a získáváme spoustu informací ze života šlechty i zdejších nevolníků. Procházením se po hradě trávíme něco málo přes hodinu a pak se již chceme vrátit zpět k autu. Cestou z hradu míjíme bezpočet lodiček, které nabízejí lodní výlet po jezeře, jedna se nám i líbí a cena není vysoká a tak návrat k autu rušíme a nastupujeme do lodi. Mladý muž nás přes půl hodiny vozí po jezeře Galvė, máme možnost si prohlédnout hrad Trakai v podstatě ze všech stran, projíždíme mezi ostrůvky, doplujeme až k Paláci Užutrakis, který se zrovna opravuje. Přestože se blíží poledne a začíná být docela teplo, tak si užíváme příjemného chladnějšího a vlhčího vzduchu blízko hladiny jezera i menšího vánku ve vlasech z jízdy člunem. Po přistání zamíříme zpět k promenádě na břehu jezera a protože je již čas oběda, volíme jednu z místních restaurací a dáváme si něco dobrého k jídlu. Děti nehodlají nic riskovat a objednávají si jídla z evropské klasiky, já s Magdou zkoušíme litevské národní jídlo Cepelinai, což jsou bramborové knedlíky plněné mletým masem a zalité kysanou smetanou se slaninou a smaženou cibulkou. Tvarem se podobají vzducholodi Zeppelin a proto ten název. Zrovna dvakrát jsme si sice nepochutnali, ale hlad a především žízeň byly zažehnány a cena nebyla vysoká. Kolem jedné se vracíme na parkoviště k autu, nasedáme a zamíříme nejdříve severním směrem k dálnici A1 a po ní pak tři hodiny západním směrem přejíždíme přes celou Litvu do města Klajpeda u pobřeží Baltského moře. Toto město však není naším dnešním cílem, projíždíme jím až k novému přístavu, odkud jezdí trajekty na poloostrov Kurská kosa. Platíme 12 a půl eura za zpáteční lístek a řadíme se do fronty aut stojících na břehu. Trajekty jezdí často a tak přestože se na první zrovna stojící v přístavu nevejdeme, po dvaceti minutách se naloďujeme na ten další a za chvíli již přistáváme v Smiltyne na druhé straně úzkého průlivu. Vyjíždíme z trajektu i přístavu a jedeme po jediné místní hlavní silnici směrem na jih. Celá jižní část poloostrova je národním parkem a tak po pár kilometrech platíme 10 eur za vjezd na území parku. Rychlostní omezení nás nutí jet pomalu a tak se kocháme okolními borovicovými lesy a písečnými dunami, projíždíme malebné rybářské osady a po necelé tři čtvrtě hodině vjíždíme do městečka Nida, kde máme pro dnešní noc zamluvené ubytování. To chvíli hledáme, dle navigace nakonec parkujeme na místě, kde by to přibližně mělo být a voláme na kontakt z bookingu. Zrovna dvakrát majiteli našeho ubytování nerozumíme, protože jeho angličtina je mizerná a naše ruština zas není na takové úrovni, abychom vše po telefonu pochopili. Ale rozumíme tomu, že budeme spát v nějakém jeho jiném domě, dle jeho vyjádření lepším a že si nás za chvíli vyzvedne. Což se i daří, přejíždíme za jeho autem asi o půl kilometru vedle na menší nízkopodlažní sídliště s nedávno postavenými domy a ubytováváme se v prostorném bytě.
Po zabydlení se vydáváme nejdříve na nákup do blízkého obchodu Maxima, kde si nakupujeme něco malého k večeři i věci na snídani a pak kolem šesté vyrážíme na prohlídku městečka. Procházíme se po hezkých uličkách lemovaných typickými rybářskými domky s hnědočervenou a modrou barvou až k nejznámější dřevostavbě v Nidě, kterou je krásný letní dům, ve kterém trávil vždy několik týdnů v roce spisovatel a nositel Nobelovy ceny Thomas Mann. Cestou zpět procházíme kolem již v tuto hodinu uzavřeného Etnografického muzea, fotíme si hezky barevné domovní korouhve, Markéta zkouší teplotu vody v Kurské zálivu a v podvečerním světle obdivujeme první z dálky viditelné duny. Navštěvujeme i nějaké krámky, Magda si kupuje jantarové náušnice a všichni vybíráme nějaké další hezké suvenýry. Ještě se nám nechce se vracet na ubytování a tak se vydáváme na krátkou procházku napříč poloostrovem, což v našem případě znamená nějakých jeden a půl kilometru. Jdeme po silnici nejdříve do kopce, pak asi kilometr z kopce až přicházíme k menším písečným dunám, na jejichž hřebenu se nachází malý domeček s dřevěnou plošinou, odkud je pěkný výhled na Baltské moře se zapadajícím sluncem. Scházíme po písku dolu na pláž, zouváme boty a chvíli se brouzdáme chladivou vodou, děti přeskakují přes vlny a společně si užíváme příjemný podvečer. Na pláži je jen pár lidí, ale když asi po hodince odcházíme, potkáváme v protisměru hloučky mladých lidí se zásobami jídla a pití, večer bude na pláži rušný. My se však vracíme zpět na náš pokoj a chystáme se na kutě.