Snídaně v hotelu Rile Men v Niši

Dnes raději vstáváme trochu dřív a využíváme toho, že snídaně je na hotelu k dispozici už od sedmi hodin, po dlouhé době si snídani neděláme sami, ale dáváme si klasickou kontinentální snídani na hotelu. Drobné zdržení nastává až na recepci, kde jim nefunguje platba kartou a tak se Magda vydává najít bankomat, naštěstí je jeden nedaleko od hotelu. Opouštíme Niš a najíždíme opět na dálnici, dle navigace před sebou máme více než tisíc kilometrů a měli bychom být do večera doma. Cesta po dálnici Srbskem rychle utíká a kolem půl jedenácté se blížíme k Bělehradu, zjišťuju u zbytku posádky, jestli má někdo zájem na prohlídku tohoto města. Venku už se zase teplota šplhá ke třiceti stupňům a tak mě ani nepřekvapí odpověď, že na procházku městem nemá nikdo náladu. Přemýšlím, jestli projet alespoň centrem Bělehradu, ale nakonec raději volím jižní obchvat. Jak se ale ukazuje, tady je dálnice ještě pořád ve výstavbě a tak se pomalu ploužím v koloně kamionů, kdo ví, jestli by cesta centrem nebyla rychlejší. Standardní silnice ale asi po 30km končí a opět se napojujeme na novou dálnici k hladkým asfaltem a pokračujeme po ní dále k hraničnímu přechodu Horgoš – Röszke. Cestou ještě platíme mýto na poslední mýtné stanici Subotica, mám to jen tak tak, v hotovosti posledních 500 srbských dinárů a za trasu z Bělehradu sem platíme 320. Celá cesta od mýtné stanice Preševo kousek za hranicemi s Makedonií až k hranicím s Maďarskem po krásné nové dálnici nás vyšla na 1410 srbských dinárů, tedy asi 300 Kč. Na hranicích je průjezd na srbské straně vyřešený za pár minut, menší peklo však začíná na druhé straně, maďaři evidentně berou tu ochranu schengenského prostoru mnohem vážněji, než třeba Řekové. Nejdříve necháváme skoro hodinku popojížděním v koloně všech osobních aut, než máme konečně možnost zařadit se do rychlejší fronty jen aut a řidičů z EU. I tady to však nějakou dobu trvá, kontrola posádky i auta je docela zevrubná a tak hraniční přechod opouštíme až po hodině a půl. Po dálnici pokračujeme dále na sever, u Keckemétu si dáváme na benzínce krátkou zastávku, já dotankovávám a děti s Magdou v obchůdku nakupují chlazené pití a něco malého k snědku do auta. Od Budapešti pak po nám již známé cestě pokračujeme dále na Vídeň, u Hornu se zastavujeme u McDonalda na rychlou večeři a před půl desátou jsme konečně doma. Máme za sebou 16 dní dovolené, při které jsme najeli 4172 km a projeli přes deset zemí, z nichž hlavní cíl, Albánie, nám opravdu učarovala.