Poslední ráno v Albánii věnujeme snídani, sbalení se, navrácení klíčů na benzínce včetně poděkování a rozloučení se s paní ubytovatelkou. Opouštíme Himaru směrem na jih, jedeme kolem Sarandy, kde odbočujeme z pobřežní silnice a jedeme vnitrozemím do Řecka. V poslední vesnici před hranicí se ještě v místním obchůdku snažíme utratit poslední zbylé leki, nabídka je ovšem minimalistická a tak je utrácení poměrně složité. Přejezd hranic mezi Albánií a Řeckem je úsměvný, na malém hraničním přechodu Qafë Botë – Sagiada Mavromati jsme jediné auto, je brzy dopoledne a tak v podstatě ani nikoho nezajímáme, Albánci jen mávnou rukou a řecké celní kontrole Magda naše pasy jen odnesla k nakouknutí, k autu se ani neobtěžovali dojít. Pokračujeme po silnici s minimálním provozem podél pobřeží Jónského moře s výhledem na Korfu a plného nádherných scenérii až do města Igoumenitsa, odkud vyjíždí množství trajektů do Itálie i na další místa v Řecku. Provoz rapidně houstne a průjezd k dálnici A2 nám zabere skoro hodinu. Na dálnici už ale po dlouhé době konečně mohu posunout ručičku tachometru nad 100 km/h, kam už se přes týden nedostala a zamířit východním směrem, na mýtných branách platím mýto a kousek za Ioanninou tankuji na benzínce plnou nádrž a v místním obchůdku nakupujeme pár sušenek do auta. Po dálnici jedeme ještě dalších půl hodiny, než z ní sjedeme směrem do městečka Kalambaka kousek od byzantských monastýrů Meteora. Na hlavní ulici Trikalon se kousek od menšího náměstíčka stavíme v jedné z taveren na malý oběd a pak již zamíříme do kempu Vrachos v Kastraki.

Bazén v kempu Vrachos se skálami v pozadí

Na recepci zaplatíme, zajišťujeme si místo pro náš stan a auto a hned po té, co stan postavíme, na sebe děti berou plavky a vyrážejí do bazénu, který je kousek od vstupu do kempu. Na chvíli se tam za nimi jdu podívat a fotím je, kterak si užívají v bazénu s krásnými pískovcovými skálami v pozadí. V půl páté již ale opět sedíme v autě a vydáváme na podvečerní prohlídku Meteory. Jedeme směrem do skal a zastavujeme na prvním parkovišti u monastýru Saint Barbara Roussanou, nahoru ke klášteru sice nejdeme, ale procházíme se po okolí a fotíme první hezká panoramata. Pokračujeme dále do kopce a na křižovatce nahoře ve skalách se vydáváme nejdříve doleva až na parkoviště u nejzápadnějšího monastýru Velká Meteora (Megalo Meteoro), který se správně jmenuje Klášter přeměny Ježíše Krista (Metamorfósis). Jeho stavbu dokončil mnich Athanasios v roce 1382 a jedná se o vůbec první monastýr postavený v Meteoře. Fotíme si vstupní mostek a schodiště, díky kterému se dnes dovnitř dostávají mniši i turisté a věž se zbytky rumpálu, díky kterému se v síti mniši dostávali nahoru po několik předchozích století. Prohlížíme si z venku všechny budovy, zahrady i skálu, je to opravdu úžasné a nedokážeme si představit to úsilí, které museli mniši vyvinout, aby něco takového mohlo vzniknout. Po vyhlídkové silnici, vedoucí nahoře ve skalách míříme na druhou stranu k nejvýchodnějšímu moneastýru, cestou zastavujeme na několika vyhlídkách, ze všech jsou nádherně vidět pískovcové skály, monastýry i město Kalambaka dole pod nimi. Neskutečná nádhera, ne nadarmo se Meteoře říká osmý div světa. Naši cestu končíme u monastýru sv. Štěpána (Agios Stefanos), jehož počátky sahají do 12. století a je ze všech monastýrů nepřístupnější. Opět se tu trošku rozhlédneme, uděláme pár fotek a navracíme se zpět do Kastraki na večeři. Cestou nahoru jsme si vyhlídli tavernu s velkou venkovní zahrádkou a prostorným parkovištěm a tak rovnou míříme tam. A byla to dobrá volba, jídlo bylo vynikající, obsluha rychlá a příjemná a ani ceny nebyly s ohledem na lokalitu přemrštěné. Po večeři se ještě vracíme zpátky do skal na vyhlídky prohlédnout a vyfotit si pískovcové skály a monastýry na nich v podvečerním slunci. Zastavujeme se na několika místech a na všech se nám moc líbí, počasí nám přeje, výhledy jsou překrásné. Takhle se kocháme skoro až do devíti hodin, pak se vracíme do kempu, spácháme základní hygienu a jdeme spát.