Pramen Syri i Kaltër

Ráno v poklidu snídáme, ale po snídani se nepřevlékáme do plavek, neboť dnešní den se opět rozhodujeme pojmout výletně. Autem se přemisťujeme po nám již známé cestě k Sarandě, cestou ale tentokrát zastavujeme na dvou místech kousek za Himarë. Prvním z nich je Porto Palermo, bývalá ponorková základna, z výšky fotíme vstup do tunelu proraženému do skalního útesu, který za Hodžovi éry sloužil jako kotviště pro ponorky. A druhým je kousek vedle na malém poloostrově dobře zachovalá pevnost Ali Paši Tepelenského postavená na počátku 19. století. Fotíme i pohled na druhou stranu od silnice, kde jsou na stráních husté porosty agáve, které byly vysázeny v době Hodžovy nadvlády na ochranu proti nepřátelským výsadkářům. Kousek před Sarandou uhýbáme doleva a krásnou albánskou krajinou míříme k místu zvanému Modré oko (Syri i Kaltër). Z asfaltové silnice sjíždíme na šotolinovou, přijíždíme k přehradě, u které stojí budka se závorou, vzdáleně to připomíná pohádkovou celnici. Platíme 200 leků za celé auto za vstup a pokračujeme dál, šotolina se mění v jílovitou prašnou cestu, po stranách se začínají objevovat auta a cesta se stává problematicky průjezdnou. Šířka je totiž tak na jedno auto a začínají se objevovat auta v protisměru, lidé kteří se již na Modré oko podívali a vrací se zpět. Rozhodujeme se zbytečně se nedrat dopředu, odstavujeme auto na vhodném místě a raději pokračujeme poslední kilometr pěšky. Docházíme až na malé parkoviště obklopené restauracemi a dle ukazatelů se pak po chodníčcích pro pěší dostáváme až k samotnému krasovému prameni. Křišťálově čistá voda zde tvoří kruhové jezírko s vybarvením podobnému lidskému oku, ve středu sytě modré a u okrajů lehce modravé. Podzemní pramen prý zatím nebyl podrobně prozkoumán, profesionální francouzští potápěči se dostali do hloubky 70 m, aniž by dosáhli dna. Z jezírka vytéká řeka Bistricë, okolí tvoří stinný dubový a platanový háj, většina stromů je porostlá břečťanem, spolu s modravou hladinou jezírka a řeky tvoří půvabnou přírodní scenérii. Asi tři metry nad hladinou je z jedné strany vyhlídková plošina, ze které do jezírka co chvíli někdo skáče, turisté i místní omladina. Snažíme se na plošinu také dostat a udělat alespoň nějaké fotky, pokud možno bez skákajících a koupajících se lidí, což se ukazuje jako docela oříšek, ale nakonec se to i daří. Ještě chvíli se na tomto místě zdržíme a pak pokračujeme podél toku řeky stinným hájem k zpět k parkovišti. Říkáme si, že se blíží čas oběda a že bychom mohli zkusit jednu z místních restaurací, bohužel v jediné, která se nám líbí je dost plno a z jídelního lístku mají naše děti problém si něco vybrat, nehledě na to, že i ceny jsou trošku vyšší. A tak se vracíme k autu a pokračujeme v něm dál směrem na východ, napojujeme se na hlavní silnici a po ní míříme na sever do města Gjirokastër. Před městem ještě na jedné z mnoha malých benzínek dotankovám naftu, pumpař mluví pouze albánsky a tak si informace o množství litrů a ceně píšeme do prachu ulpělém na benzínovém stojanu. Za nákup pak ještě jako dárek dostáváme do auta pár blum na cestu, zdejší lidé jsou fakt strašně milí.

Obchůdek se suvenýry v Gjirokastër

V Gjirokastře parkujeme na veřejném parkovišti kousek od centra na hlavní ulici hned naproti turistickému centrum a po sto metrech usedáme na venkovní terasu restaurace Mapo na oběd. A byla to dobrá volba, ceny příjemné, obsluha zdvořilá a jídlo moc dobré. Po obědě pokračujeme dál a stoupáme strmými a úzkými uličkami vzhůru směrem ke hradu, který vidíme na kopci nad námi. Jdeme po dlažbě, která už pamatuje kroky mnohých lidí a je tedy dosti ohlazená a občas nám klouže pod nohama. Lehce unavení vystoupáme až před hlavní bránu do hradu a také před pokladnu, platíme vstupné 250 leků a vstupujeme do bezpečí a stínu vysokých, kamenných hradeb. Nejprve procházíme chodbou s děly a tankem, čteme si popisky a základní informace o hradu, a vycházíme na venkovní nádvoří hradu. Obdivujeme jednak skvěle zachovaný hrad z 12. století a pak především nádherné výhledy z hradeb na celý Gjirokastër a jeho překrásné okolí včetně vzdálených hor. Děláme si nějaké společné fotografie, fotím si i americkou stíhačku, která byla údajně sestřelena nad albánským územím. Z hradu se pak vydáváme zpět do města kolem starého amfiteátru, procházíme se úzkými uličkami a navštěvujeme i některé obchody se suvenýry. V jednom z velmi zajímavých domů trojúhelníkového půdorysu a široké nástavby v prvním patře si kupujeme hezký talířek na zeď s albánským dvouhlavým orlem a paní majitelka nám za nákup ukazuje i hlubokou studnu, která v domě je. V šest opouštíme město a vracíme se zpátky do Himary, na večeři tentokrát nevyrážíme do města, ale jdeme na druhou stranu podél naší pláže a najíme se v nedaleké restauraci Portokali. Po návratu koukneme ještě na nějaký film na notebooku, dáme sprchu a jdeme spát.