Cestou na pláž Gjipe

Dnešní den máme opět v plánu pojmout odpočinkově, jen se chceme vydat na jinou pláž a tak po snídani nasedáme do auta a přesunujeme se 15 kilometrů severním směrem na písčité parkoviště u Kláštera Sv. Teodora (Manastiri i Shën Theodhorit) a odtud jdeme pěšky z kopce podél pobřeží na pláž Gjipe. Cestou míjíme opuštěné betonové bunkry i stáda koz a když se před námi asi po čtvrt hodince rozprostře nádherný výhled na pláž na konci kaňonu, je nám jasné, proč je tato pláž považována za jednu z nejhezčích v Albánii. Průzračná blankytně modrá voda, světlá oblázková pláž, hluboký skalnatý kaňon a množství zeleně všude kolem. Na pláži jsou k pronajmutí slaměné slunečníky a nachází se zde i malé občerstvení, kde není problém si nechat udělat palačinky či zakoupit něco malého k zakousnutí a chlazené nápoje. A neméně krásné je to, že jak je přeci jen trošku komplikovanější se na tuto pláž dostat, tak většina turistů dává přednost snáze dostupnějším plážím na celé pláži je spolu s námi jen cca. 20 lidí. Obsazujeme jeden ze slunečníků a užíváme si příjemně chladivé vody, s dětmi dovádíme ve vlnách, které jsou dnes trošku větší a tak z toho máme hned větší zábavu. Když na chvíli vylezeme, vydáváme se i kousek směrem do kaňonu Gjipe, celý je přes 800 metrů dlouhý a jeho šířka je 10 až 20 metrů. Mělo by zde být i několik jeskyní a lezecké stěny, ale až natolik jej neprozkoumáváme, abychom to mohli potvrdit. Na pláži vydržíme až do šesti hodin do večera, tak se nám tu líbí, ale nedá se nic dělat a je načase vyrazit zpátky k autu. Cestou ještě zastavujeme u skupiny betonových bunkrů, kterých jsme si všimli ráno cestou na pláž, ale teď je více času je prozkoumat. Podle odhadů bylo podobných bunkrů po roce 1968 na příkaz komunistického diktátora Envera Hodži postaveno od 500 000 do 1 miliónu. Enver Hodža z obavy, že by Albánii mohl potkat podobný osud, jako Československo s invazí vojsk Varšavské smlouvy, začal budovat pozemní ochranu země v podobě bunkrů a z vojenského paktu tehdejších socialistických zemí vystoupil. Dnes již tyto bunkry pouze hyzdí krajinu, vzhledem k jejich obrovskému množství a tunám betonu využitým na jejich stavbu je velmi těžké je odstranit a zůstávají tak stálou připomínkou těžkých časů let minulých. Po návratu k autu se navracíme do Himarë na ubytování, dáme si sprchu a vyrážíme do města na večeři. Opět se projdeme po promenádě, zastavíme se v bankomatu doplnit zásobu hotovosti leků, nevynecháme naši oblíbenou palačinkárnu, malý nákup a jdeme spát.