Ráno po snídani balíme stan a skládáme celý ten náš pojízdní cirkus zpátky do auta, snažíme se všechny ty kempingové věci pěkně srovnat, protože před námi je na pár dní ubytování v apartmánu. Kolem deváté vyrážíme na cestu, nejdřív zamíříme směrem na Skadar, před kterým ale uhýbáme doleva a míříme ke starému osmanskému mostu přes řeku Kir zvanému Ura e Mesit. S délkou 108 metrů a s třinácti oblouky jde o nejdelší turecký most v Albánii, navíc se zakřiveným půdorysem. Bohužel naše cesta končí nějakých 200 metrů před ním, když jsem se již rozhlížel, kde budu parkovat, nějaký šikula v teréňáku se rozhodl vyrazit z podélného stání vedle cesty na silnici zrovna ve chvíli, kdy jsem ho míjel. Ozývá se skřípání a já nadávám. Naštěstí se nikomu nic nestalo a jsou to jen plechy, auto je pojízdné, jen se nedají pořádně otevřít dveře u spolujezdce. Viník nehody se hned omlouvá, bohužel jediné slovo, které umí anglicky je sorry, naštěstí ve vedlejší kavárně, jejíž osazenstvo se hned seběhlo podívat co se děje, se pár anglicky hovořících nachází. Po dohodě s nimi nakonec zavoláme policii, abychom měli dokumentaci pro pojišťovnu. Čekání na policistu trávíme v kavárně, kde nás místní hned zvou na studené nápoje, já děti vybavuji fotoaparátem a ty nám cíl naší cesty, tedy most Ura e Mesit alespoň dojdou vyfotit. Policista dorazivší na motorce také umí jen albánsky, ale je velice pečlivý, vše fotí, měří, kreslí a nechává mě vyplnit formulář o nehodě, který s pomocí místních anglicky hovořících vyplňujeme. Nakonec dorazí i zástupce pojišťovny, bohužel však anglicky taky umí jen pozdravit a tak jsme velmi vděční především jednomu z místních, který nám celou dobu neúnavně pomáhá s překladem. Celé papírování trvá přes dvě hodiny, když je vše u konce, následuji ještě pojišťováka do Skadaru, kde ve spleti ulic dojíždíme do malé dílny, kde nám statný muž s pajcrem a kladivem opraví dveře u spolujezdce tak, aby se dali bez problému otvírat a trochu porovná zprohýbané plechy. Doufaje ve slib, že nám pojišťovák zašle všechny dokumenty po mailu, protože druhá varianta s ohledem na to, že je dnes sobota, by byla vracet se sem v pondělí, kdy by papíry byly k vyzvednutí na místním oddělení policie, se s ním loučíme a nasedáme opět do auta. Musím přiznat, že ač už jsem řídil na mnoha místech na světě, projet centrem Skadaru, aniž bych někoho přejel a ještě více nepoškodil auto, je poměrně slušný nápor na nervy. Ale daří se a my pomalu opouštíme Skadar a míříme na jih. Původně jsme ještě měli v plánu navštívit hrad Rozafa, ale díky zdržení s nehodou se rozhodujeme raději rovnou vyrazit dál, po hlavní silnici jedeme nejdříve na Tiranu, před ní odbočujeme na Drač a před ním pro změnu na Vloru.

Na oběd se zastavujeme v jednom bistru u benzínové stanice, domluva opět rukama nohama, ale najedli jsme se. Kousek za městečkem Orikumi se silnice začíná pomalu zvedat a v serpentýnách stoupáme do Llogarského průsmyku v nadmořské výšce 1027 m n. m. Průsmyk je součástí Národního parku Llogara a představuje v podstatě jedinou přístupovou cestu k němu, v blízkosti průsmyku se nachází hranice mezi Jaderským a Iónským mořem. Na hoře na chvilku zastavujeme a kocháme se výhledy jak na hory v okolí tak dolu k Ionskému moři. Pak už jen jedeme z kopce a za tři čtvrtě hodiny zastavujeme na benzínové stanici Lucas Oil na konci města Himarë, kde bychom dle informací z rezervačního serveru měli získat klíče od zarezervovaného apartmánu v nově postavených domech hned za benzínkou. Což se i bez problému daří a za chvíli již parkujeme v podzemním parkovišti a vynášíme naše kufry do druhého patra, kde máme pro sebe sice stroze vybavený, ale čistý a prostorný apartmán s velkým balkónem a výhledem na moře. Zabydlujeme se a vyrážíme na večerní procházku do města s cílem dát si něco k večeři a nakoupit. Asi 200 metrů od našeho ubytování nacházíme dobře vybavený Alfa Supermarket s otevírací dobou do půlnoci, takže kde cestou zpět nakoupíme je jasné okamžitě, do centra s promenádou a velkým množstvím restaurací to máme asi kilometr. Na výběr je toho dost, volíme pro dnešní večer Piazza restaurant se středomořskou kuchyní a pro nás velmi příjemnými cenami. Každý si objednáváme, na co máme chuť, Magda si dává rybu, já s Vojtou souvlaki, Markéta pizzu a všichni si moc pochutnáváme. Cestou zpět ještě objevujeme hezkou palačinkárnu a tak si jako dezert všichni dáváme sladké palačinky. Pak už jen následuje nákup v obchodě, návrat na pokoj, film na notebooku a jdeme spát.