Ráno po probuzení si v apartmánu uděláme snídani, sbalíme se a voláme majiteli, že se chystáme odjet. Než naložíme věci do auta, přijede, poděkujeme, rozloučíme se a opouštíme zajímavé město Ohrid směrem na sever. Míříme do hlavního města Makedonie, do Skopje. Cesta chvílemi vede po dálnici, kde musíme platit na mýtných branách pro nás velmi nízké mýtné, místy ještě dálnice není hotová a tak se po normální dvouproudé silnici ploužíme v kolonách a kocháme okolní hezkou krajinou. Do Skopje přijíždíme po půl jedenácté, parkujeme na velkém parkovišti vedle obchodního střediska GTC a po nábřeží řeky Vardar míříme do centra na náměstí Makedonie. Obdivujeme krásné budovy na druhém břehu řeky, zastavujeme se u Mostu umění, na kterém jsou umístěny sochy významných osobností Makedonie. I náměstí bylo zkrášleno sochami významných postav z makedonských dějin, z nichž největší je 22 m vysoká socha „jezdce na koni“, neformálně známá též jako socha Alexandra Makedonského. Na náměstí je i několik hezkých fontán, které se nám v dnešním horkém dni obzvláště líbí. Obecně vzato, v centru města je mnoho takových nových pamětihodností nebo budov díky ohromnému stavebnímu projektu Skopje 2014, který ve stovkách miliónů eur financovala makedonská vláda a jehož cílem bylo modernizovat centrum města. Z náměstí pokračujeme přes asi nejvýznamnější památku Makedonie, starý kamenný most, o kterém se přesně neví, kdy byl vybudován. Podle archeologických nálezů byl postaven v 6. století, druhá teorie hovoří o díle z 15. století vybudovaném sultánem Mehmedem II. Na druhé straně řeky stojí Archeologické a Národní muzeum, nás však mnohem více zajímá sousoší Cyrila a Metoděje díky své vazbě na naší domovinu. Cyril s Metodějem mají výsadu střežit významný most spolu se dvěma ze svých žáků a následovníků, s Klimentem a Naumem, po Cyrilovi a Metodějovi je pojmenovaná i univerzita ve Skopje. Pokračujeme dále městem a procházíme kolem mešity Mustafa Paši z 15. století, která patří mezi jednu z největších mešit na balkánském poloostrově. Od mešity zamíříme přes parčík k pevnosti Kale, která byla vybudována v 6. století, v průběhu dalších století byla různě rozšiřována, bohužel však byla také několikrát poškozena, naposledy v roce 1963 během katastrofálního zemětřesení. Je vidět, že rekonstrukční práce ještě probíhají a tak se jen procházíme podél jejích hradeb a kocháme se výhledy na celé Skopje, které odsud máme jako na dlani. Zpátky k autu míříme přes Starý Bazar, což je spleť několika úzkých uliček s malými obchůdky s různým zbožím, docela to tu i v dnešním horkém dni žije. Zastavujeme se tady i na oběd, na venkovní zahrádce restaurace Tourist ve stínu majestátního Platanu. Teploměr už šplhá skoro ke čtyřiceti stupňům, takže nás na další procházení se po městě přechází chuť, vracíme se k autu a míříme na severovýchod. V klimatizovaném autě je nám dobře, po dálnici kilometry rychle utíkají, zastavujeme jen u Kumanova na benzínce, kde utrácíme poslední makedonské denáry, něco za naftu, zbytek za sladkosti. Po dálnici pokračujeme až k hraničním přechodu Preševo – Tabanovce, kde si konečně někdo všimnul naší nabourané Oktávky a tak musíme srbskému celníkovi ukázat v mobilu fotky z nehody a ofocené dokumenty od albánské policie. Myslíme si, že sice nemůže ničemu z toho rozumět, ale zřejmě mu to stačí jako potvrzení našeho tvrzení, že nehodu jsme nezavinili my. Na přechodu jsme se příliš nezdrželi, slabých 20 minut a pokračujeme dál po dálnici směrem na Niš, cestou platíme dvakrát na mýtných branách mýto.

V Niši nejdříve zamíříme k přes booking zamluvenému ubytování do hotelu Garni Hotel Rile Men, kde máme mít zajištěný čtyřlůžkový pokoj. Parkujeme na malém parkovišti přímo před hotelem, vyneseme si nahoru jednu tašku, jsme rádi, že už nemusíme vybavovat celý ten náš pojízdný cirkus a vydáváme se na prohlídku do města. Nejdříve zamíříme do centra, kde nám mapa ukazuje nejvíce restauračních zařízení, abychom si dali něco dobrého k večeři. Po ní se vydáváme přes řeku Nišavu k hlavní turistické atrakci města, k Nišské pevnosti. Ta se rozkládá v místech, kde se kdysi nacházelo antické město Naissus a pochází z počátku našeho letopočtu. Byla několikrát přestavována a tak jsou zde k vidění pozůstatky antických i středověkých hradeb a moderní turecké pevnosti. Do pevnosti vcházíme jižní stambolskou branou, podél hradeb procházíme až k bělehradské bráně a pak už příjemným městkým parkem k dalším zachovalým objektům, k mešitě Bali-beje, k tureckým lázním hamam a prachárně. Po prohlídce pevnosti ještě navrhuji zkusit se dojít podívat k další pamětihodnosti, kterou je Věž lebek (Ćele kula). Tato tři metry vysoká věž byla postavena v roce 1809 a turecký místodržitel do ní nechal zazdít jako výstrahu 952 lebek Srbů padlých po Čegarské bitvě. Do dnešní doby se ve zdech věže zachovalo 54 lebek, nám však nebylo přáno památku vidět, protože než jsme k ní došli, tak bylo zavřeno. Doufal jsem, že věž bude možné zahlédnout alespoň z ulice, ale nebylo nám přáno, tak se vydáváme zpět do centra a kolem desáté večer se vracíme zpět na hotel, dáme si sprchu a jdeme spát.

Ráno hned po probuzení a snídani nasedáme do auta a jedeme kolem Ohridského jezera na jeho jižní část do ke klášternímu komplexu zasvěcenému svatému Naumovi, dalšímu z žáků svatého Cyrila a Metoděje. Cesta je to asi na půl hodinky s krásnými výhledy na jezero i jeho protější albánské břehy. Parkujeme za pár denárů na místní parkovišti a vyrážíme pěšky směrem ke klášteru, cestou procházíme kolem vkusně vypadajících stánků se suvenýry, Markétce se moc líbí baletka ze stříbrného filigránu a tak se po chvíli smlouvání baletka objevuje v naší tašce. Docházíme až ke klášteru, který původně založil v těchto místech sám svatý Naum kolem roku 900 a který zde byl po své smrti v roce 910 také pochován. Bohužel byl původní klášter někdy mezi 10. a 13. stoletím zničen a současný chrám tak pochází ze 16. století a nese tak již plně byzantské prvky. Procházíme se kolem chrámu, zamíříme i dovnitř a prohlížíme si hezky zachovalé fresky a hrob sv. Nauma. Místo má zvláštní kouzlo a silnou duchovní atmosféru, po jeho opuštění míříme kolem hotelu, který byl v části klášterního komplexu vybudován k malému kostelíku sv. Petka a pak parčíkem zpět k jezeru. Cestou po mostku překračujeme poměrně širokou řeku Černý Drin, která zde do jezera ústí a která vyvěrá ze země je pár ser metrů odsud. Voda zde vyvěrá na několika místech skrze písčité dno a pochází ze 400 metrů výše položeného Prespanského jezera. K pramenům řeky nás jsou ochotni dovézt převozníci na pramicích, my ale raději volíme místní restauraci Ostrovo na ostrůvku v řece, protože už máme docela hlad. Po vydatném a velmi chutném obědě se přemisťujeme na místní travnatě písčitou pláž, Magda zůstává ležet na sluníčku a čte si magazíny, my s dětma míříme do vody. Líbí se nám tu podstatně více, než včera na pláži v Ohridu, díky písčitému dnu se nohy neboří do blátíčka a voda je tak mnohem čistší, stejně tak jako chybí rostliny na dně. Voda má příjemnou teplotu a tak se zde na pár hodin zdržíme. Po návratu do Ohridu si chvilku na apartmánu odpočineme a pak se vydáváme na večerní procházku do města, zastavujeme se na večeři a pak v jednom z podniků na nábřeží popíjíme koktejly a posloucháme makedonské písničky. Po desáté večer se vracíme do bytu, dáme si sprchu a jdeme spát.

Ráno po probuzení si v kempu uděláme snídani, spácháme základní hygienu, sbalíme stan a vyrážíme na dopolední prohlídku Meteory, dle informací z kempu víme, že dopoledne má mít otevřeno monastýr Varlaam a tak míříme k němu. Parkujeme na ještě poměrně poloprázdném parkovišti kousek od krásně vyřezávané brány, umožňující přistup k monastýru a pomalu stoupáme po schodišti vytesaném ve skále až ke vstupu. U pokladny platíme 3€ vstupné, bereme si šátky na zahalení nohou v kraťasech a zamíříme na krásně upravené prostranství. Monastrý Varlaam je druhý nejrozsáhlejší v Meteoře a vybudován byl na začátku 16. století. Nacházejí se v něm chrámy Všech svatých a Nejsvětější trojice, v jejichž interiérech si prohlížíme krásně freskami a ikonami zdobené stěny, ostatky svatých a vzácné rukopisy. Procházíme si i malé muzeum, kde si jednak nahoře na dřevěné verandě prohlížíme vystavený středověký rumpál a koš, ve kterém se kdysi mniši dopravovali. Když se nakláníme přes zábradlí, nedokážeme si představit, že bychom tu cestu vedle strmé skály, která trvala i půl hodiny, byly kdy ochotni absolvovat. Dole ve sklepení si pak prohlížíme obrovský dřevěný sud na vodu ze 16. století o obsahu 13 000 litrů. V monastýru trávíme zhruba hodinu, pak se opět vydáváme po vyhlídkové silnici směrem na východ a kocháme se výhledy za dopoledního slunce, které opravdu berou dech. Všechny monastýry působí, jakoby byly zcela přirozeným pokračováním skal, až tak se tu skloubí byzantská architektura se zdejší přírodní scenérií. Z Meteory míříme na sever, cesta ubíhá bez problémů, ani na hraničním přechod Niki – Medzitlija se příliš nezdržíme. Na řecké straně na nás jen mávnou a na té Makedonské není žádná velká fronta a odbavení probíhá docela rychle. V městě Bitoli, druhém největším v Makedonii, se rozhodujeme získat nějaké ty makedonské denáry, navigace mi říká, že by se tu u hlavní silnice měl nacházet bankomat. Zastavuji na krajnici a Magda odhodlaně vyráží odhadovaným směrem, vrací se však až po čtvrt hodině, bankomat už byl zrušen, místní ji však ukázali cestu k nejbližšímu dalšímu a tak máme k dispozici potřebnou hotovost. Ta se hodí o kousek dál v městečku Resen, když potřebuji natankovat a na zdejších benzínkách zatím platební karty neberou. Kolem třetí parkujeme v Ohridu v Partizanske ulici, kde máme přes booking zajištěné na dvě noci ubytování v jednom z bytů zdejších patrových domů. Majitel bytu přijíždí téměř okamžitě po zavolání, domlouváme vše potřebné, nataháme naše tašky na ubytování a vyrážíme na pozdní oběd do restaurace Orfej, kam to máme v podstatě jen přes ulici daleko. Protože je poměrně horko, po obědě se vracíme na pokoj, převlékáme se do plavek a jdeme ani ne deset minut přes Holandský park na Buffalo Beach k Ohridskému jezeru se zchladit. Toto jezero je prý až 3 miliony let staré, patří mezi největší krasová jezera na světě a k nejhlubším jezerům na Balkáně. Po koupání ve Skadarském jezeru a Jónském moři je pro nás ale jeho voda trošku zklamáním, není tak čarokrásně čistá, na dně spíše blátíčko a poměrně velké množství rostlin, ale ochlazení je to příjemné a když se člověk dostane dál od břehu, tak už ani ty rostliny a blátíčko na dně nevadí.

Po návratu do bytu se převlékáme a vydáváme se na procházku do centra, jdeme příjemnou promenádou podél pobřeží až k malému přístavišti, tam pak chvíli i po dřevěné stezce nad hladinou jezera kolem skály až k nejfotogeničtějšímu místu v Ohridu, kterým je Kostel sv. Jana z Kanea. Tohle místo má své kouzlo, potkáváme zde i svatbu, nevěsta se ženichem a jejich fotograf vybírají nejhodnější záběry pro svatební fotky. My se snažíme o něco podobného, i když tedy popravdě moc se snažit nemusíme, tady vyfotit hezkou fotku není vůbec žádný problém. Kostel stojí na romantickém ostrohu nad jezerem, kolem trocha krásné zeleně a pak široko daleko hladina Ohridského jezera a vysokých kopců v pozadí. Asi půl hodinky se tu zdržíme, procházíme se kolem kostela ze 13. století, v jehož architektuře se mísí byzantské a arménské prvky, vystupujeme na vyhlídku kousek nad ním a kocháme se nádhernými výhledy. Po té pokračujeme trochu do kopce ke Klášteru sv. Klimenta a sv. Pantelejmona, který byl vybudován pravděpodobně v době příchodu Klimenta Ochridského do Ohridu v 9. století. Ten toto místo využíval k výuce prvních studentů Cyrila a Metoděje, kdy je učil novému písmu založenému na hlaholici tzv. cyrilici. Uvnitř je k nalezení i kryptu, kterou osobně vybudoval a do které byl po své smrti v roce 916 uložen a je dodnes pochován. Celá budova září novotou, protože byla před 15 lety kompletně zrekonstruována. Od kláštera se vydáváme k další památce, k římskému amfiteátru, který je dodnes využíván k hudebním a divadelním představením. Cestou uličkami zpět do centra ještě procházíme kolem Kostela sv. Sofie z 11. století, ve kterém se dochovaly fresky z 11. až 13. století, které představují jeden z vrcholů byzantského malířství té doby. Cestou zpět k nábřeží zastavujeme i v obchodě se světoznámými ohridskými perlami, které se vyrábějí speciální metodou ze šupin ohridských pstruhů. Nejde tedy o skutečné perly, ale vypadají opravdu nádherně a zdejší řemeslníci z nich vyrábějí krásné šperky, které se vyvážejí do celého světa. Ani Magda s Markétkou nezaváhají a pořizují si domu hezké náušnice. Kolem osmé jsme zpět na nábřeží, navštěvujeme jednu z místních restaurací, dáváme si něco malého k večeři a zamíříme zpět na ubytování, kde si jen dáme sprchu a jdeme spát.

Poslední ráno v Albánii věnujeme snídani, sbalení se, navrácení klíčů na benzínce včetně poděkování a rozloučení se s paní ubytovatelkou. Opouštíme Himaru směrem na jih, jedeme kolem Sarandy, kde odbočujeme z pobřežní silnice a jedeme vnitrozemím do Řecka. V poslední vesnici před hranicí se ještě v místním obchůdku snažíme utratit poslední zbylé leki, nabídka je ovšem minimalistická a tak je utrácení poměrně složité. Přejezd hranic mezi Albánií a Řeckem je úsměvný, na malém hraničním přechodu Qafë Botë – Sagiada Mavromati jsme jediné auto, je brzy dopoledne a tak v podstatě ani nikoho nezajímáme, Albánci jen mávnou rukou a řecké celní kontrole Magda naše pasy jen odnesla k nakouknutí, k autu se ani neobtěžovali dojít. Pokračujeme po silnici s minimálním provozem podél pobřeží Jónského moře s výhledem na Korfu a plného nádherných scenérii až do města Igoumenitsa, odkud vyjíždí množství trajektů do Itálie i na další místa v Řecku. Provoz rapidně houstne a průjezd k dálnici A2 nám zabere skoro hodinu. Na dálnici už ale po dlouhé době konečně mohu posunout ručičku tachometru nad 100 km/h, kam už se přes týden nedostala a zamířit východním směrem, na mýtných branách platím mýto a kousek za Ioanninou tankuji na benzínce plnou nádrž a v místním obchůdku nakupujeme pár sušenek do auta. Po dálnici jedeme ještě dalších půl hodiny, než z ní sjedeme směrem do městečka Kalambaka kousek od byzantských monastýrů Meteora. Na hlavní ulici Trikalon se kousek od menšího náměstíčka stavíme v jedné z taveren na malý oběd a pak již zamíříme do kempu Vrachos v Kastraki.

Na recepci zaplatíme, zajišťujeme si místo pro náš stan a auto a hned po té, co stan postavíme, na sebe děti berou plavky a vyrážejí do bazénu, který je kousek od vstupu do kempu. Na chvíli se tam za nimi jdu podívat a fotím je, kterak si užívají v bazénu s krásnými pískovcovými skálami v pozadí. V půl páté již ale opět sedíme v autě a vydáváme na podvečerní prohlídku Meteory. Jedeme směrem do skal a zastavujeme na prvním parkovišti u monastýru Saint Barbara Roussanou, nahoru ke klášteru sice nejdeme, ale procházíme se po okolí a fotíme první hezká panoramata. Pokračujeme dále do kopce a na křižovatce nahoře ve skalách se vydáváme nejdříve doleva až na parkoviště u nejzápadnějšího monastýru Velká Meteora (Megalo Meteoro), který se správně jmenuje Klášter přeměny Ježíše Krista (Metamorfósis). Jeho stavbu dokončil mnich Athanasios v roce 1382 a jedná se o vůbec první monastýr postavený v Meteoře. Fotíme si vstupní mostek a schodiště, díky kterému se dnes dovnitř dostávají mniši i turisté a věž se zbytky rumpálu, díky kterému se v síti mniši dostávali nahoru po několik předchozích století. Prohlížíme si z venku všechny budovy, zahrady i skálu, je to opravdu úžasné a nedokážeme si představit to úsilí, které museli mniši vyvinout, aby něco takového mohlo vzniknout. Po vyhlídkové silnici, vedoucí nahoře ve skalách míříme na druhou stranu k nejvýchodnějšímu moneastýru, cestou zastavujeme na několika vyhlídkách, ze všech jsou nádherně vidět pískovcové skály, monastýry i město Kalambaka dole pod nimi. Neskutečná nádhera, ne nadarmo se Meteoře říká osmý div světa. Naši cestu končíme u monastýru sv. Štěpána (Agios Stefanos), jehož počátky sahají do 12. století a je ze všech monastýrů nepřístupnější. Opět se tu trošku rozhlédneme, uděláme pár fotek a navracíme se zpět do Kastraki na večeři. Cestou nahoru jsme si vyhlídli tavernu s velkou venkovní zahrádkou a prostorným parkovištěm a tak rovnou míříme tam. A byla to dobrá volba, jídlo bylo vynikající, obsluha rychlá a příjemná a ani ceny nebyly s ohledem na lokalitu přemrštěné. Po večeři se ještě vracíme zpátky do skal na vyhlídky prohlédnout a vyfotit si pískovcové skály a monastýry na nich v podvečerním slunci. Zastavujeme se na několika místech a na všech se nám moc líbí, počasí nám přeje, výhledy jsou překrásné. Takhle se kocháme skoro až do devíti hodin, pak se vracíme do kempu, spácháme základní hygienu a jdeme spát.

Ráno opět nikam nespěcháme, dnes je v plánu opět relaxační den a tak v poklidu snídáme, oblékáme se do plavek a mažeme opalovacím krémem. Jen s  koupacími věcmi se poté přesunujeme do auta a přejíždíme 12 kilometrů severně do městečka Jalë, parkujeme na ulici přímo vedle oblázkové pláže, na kterou hned zamíříme. Na celý den si za 200 leků pronajímáme slunečník s lehátky, trošku se usidlujeme, děti berou čáru a mizí ve vodě. Neváhám a s Magdou jdeme za chvíli za nimi, voda je opět nádherně čistá s teplotou tak akorát, jsou trošku větší vlny, což především dětem náramně vyhovuje. Asi dvě hodinky pak dovádíme ve vlnách, plaveme si a nic nám neschází. Na svačinu si dáváme osvěžující meloun, Magda se uvelebuje ke slunění a já se s dětmi vracím zpátky do vody. Kolem poledního, než s dětmi uschneme, se Magda vydává na průzkum okolních restaurací a na její doporučení následně volíme pizzerii Traditional food & Piceri, kam to v podstatě máme i z lehátek nejblíže. Po obědě si dáváme chvíli pauzu a pak až do pozdního odpoledne s dětma nevylezeme z vody, zatímco Magda se chvilkama sluní a chvilkama si s námi zajde zaplavat. Na pláži vydržíme až do pěti do večera, pak ještě vyjedeme autem na vyhlídku na kopci kousek nad pláží, abychom udělali ještě nějaké hezké panoramatické fotky. Takhle z výšky vypadá pláž opravdu nádherně a nemůžeme se vůbec divit, že se řadí k nejkrásnějším plážím v Albánii. Na pláž Gjipe beach, kde jsme byli předevčírem, to ale nemá. Podél pobřeží s výhledem na Korfu se vracíme zpátky na ubytování v Himaře, vystřídáme se ve sprše a vyrážíme do města na večeři. Cestou zpět se ještě zastavíme v naší oblíbené palačinkárně na dezert a po filmu na notebooku jdeme spát.

Ráno v poklidu snídáme, ale po snídani se nepřevlékáme do plavek, neboť dnešní den se opět rozhodujeme pojmout výletně. Autem se přemisťujeme po nám již známé cestě k Sarandě, cestou ale tentokrát zastavujeme na dvou místech kousek za Himarë. Prvním z nich je Porto Palermo, bývalá ponorková základna, z výšky fotíme vstup do tunelu proraženému do skalního útesu, který za Hodžovi éry sloužil jako kotviště pro ponorky. A druhým je kousek vedle na malém poloostrově dobře zachovalá pevnost Ali Paši Tepelenského postavená na počátku 19. století. Fotíme i pohled na druhou stranu od silnice, kde jsou na stráních husté porosty agáve, které byly vysázeny v době Hodžovy nadvlády na ochranu proti nepřátelským výsadkářům. Kousek před Sarandou uhýbáme doleva a krásnou albánskou krajinou míříme k místu zvanému Modré oko (Syri i Kaltër). Z asfaltové silnice sjíždíme na šotolinovou, přijíždíme k přehradě, u které stojí budka se závorou, vzdáleně to připomíná pohádkovou celnici. Platíme 200 leků za celé auto za vstup a pokračujeme dál, šotolina se mění v jílovitou prašnou cestu, po stranách se začínají objevovat auta a cesta se stává problematicky průjezdnou. Šířka je totiž tak na jedno auto a začínají se objevovat auta v protisměru, lidé kteří se již na Modré oko podívali a vrací se zpět. Rozhodujeme se zbytečně se nedrat dopředu, odstavujeme auto na vhodném místě a raději pokračujeme poslední kilometr pěšky. Docházíme až na malé parkoviště obklopené restauracemi a dle ukazatelů se pak po chodníčcích pro pěší dostáváme až k samotnému krasovému prameni. Křišťálově čistá voda zde tvoří kruhové jezírko s vybarvením podobnému lidskému oku, ve středu sytě modré a u okrajů lehce modravé. Podzemní pramen prý zatím nebyl podrobně prozkoumán, profesionální francouzští potápěči se dostali do hloubky 70 m, aniž by dosáhli dna. Z jezírka vytéká řeka Bistricë, okolí tvoří stinný dubový a platanový háj, většina stromů je porostlá břečťanem, spolu s modravou hladinou jezírka a řeky tvoří půvabnou přírodní scenérii. Asi tři metry nad hladinou je z jedné strany vyhlídková plošina, ze které do jezírka co chvíli někdo skáče, turisté i místní omladina. Snažíme se na plošinu také dostat a udělat alespoň nějaké fotky, pokud možno bez skákajících a koupajících se lidí, což se ukazuje jako docela oříšek, ale nakonec se to i daří. Ještě chvíli se na tomto místě zdržíme a pak pokračujeme podél toku řeky stinným hájem k zpět k parkovišti. Říkáme si, že se blíží čas oběda a že bychom mohli zkusit jednu z místních restaurací, bohužel v jediné, která se nám líbí je dost plno a z jídelního lístku mají naše děti problém si něco vybrat, nehledě na to, že i ceny jsou trošku vyšší. A tak se vracíme k autu a pokračujeme v něm dál směrem na východ, napojujeme se na hlavní silnici a po ní míříme na sever do města Gjirokastër. Před městem ještě na jedné z mnoha malých benzínek dotankovám naftu, pumpař mluví pouze albánsky a tak si informace o množství litrů a ceně píšeme do prachu ulpělém na benzínovém stojanu. Za nákup pak ještě jako dárek dostáváme do auta pár blum na cestu, zdejší lidé jsou fakt strašně milí.

V Gjirokastře parkujeme na veřejném parkovišti kousek od centra na hlavní ulici hned naproti turistickému centrum a po sto metrech usedáme na venkovní terasu restaurace Mapo na oběd. A byla to dobrá volba, ceny příjemné, obsluha zdvořilá a jídlo moc dobré. Po obědě pokračujeme dál a stoupáme strmými a úzkými uličkami vzhůru směrem ke hradu, který vidíme na kopci nad námi. Jdeme po dlažbě, která už pamatuje kroky mnohých lidí a je tedy dosti ohlazená a občas nám klouže pod nohama. Lehce unavení vystoupáme až před hlavní bránu do hradu a také před pokladnu, platíme vstupné 250 leků a vstupujeme do bezpečí a stínu vysokých, kamenných hradeb. Nejprve procházíme chodbou s děly a tankem, čteme si popisky a základní informace o hradu, a vycházíme na venkovní nádvoří hradu. Obdivujeme jednak skvěle zachovaný hrad z 12. století a pak především nádherné výhledy z hradeb na celý Gjirokastër a jeho překrásné okolí včetně vzdálených hor. Děláme si nějaké společné fotografie, fotím si i americkou stíhačku, která byla údajně sestřelena nad albánským územím. Z hradu se pak vydáváme zpět do města kolem starého amfiteátru, procházíme se úzkými uličkami a navštěvujeme i některé obchody se suvenýry. V jednom z velmi zajímavých domů trojúhelníkového půdorysu a široké nástavby v prvním patře si kupujeme hezký talířek na zeď s albánským dvouhlavým orlem a paní majitelka nám za nákup ukazuje i hlubokou studnu, která v domě je. V šest opouštíme město a vracíme se zpátky do Himary, na večeři tentokrát nevyrážíme do města, ale jdeme na druhou stranu podél naší pláže a najíme se v nedaleké restauraci Portokali. Po návratu koukneme ještě na nějaký film na notebooku, dáme sprchu a jdeme spát.

Dnešní den máme opět v plánu pojmout odpočinkově, jen se chceme vydat na jinou pláž a tak po snídani nasedáme do auta a přesunujeme se 15 kilometrů severním směrem na písčité parkoviště u Kláštera Sv. Teodora (Manastiri i Shën Theodhorit) a odtud jdeme pěšky z kopce podél pobřeží na pláž Gjipe. Cestou míjíme opuštěné betonové bunkry i stáda koz a když se před námi asi po čtvrt hodince rozprostře nádherný výhled na pláž na konci kaňonu, je nám jasné, proč je tato pláž považována za jednu z nejhezčích v Albánii. Průzračná blankytně modrá voda, světlá oblázková pláž, hluboký skalnatý kaňon a množství zeleně všude kolem. Na pláži jsou k pronajmutí slaměné slunečníky a nachází se zde i malé občerstvení, kde není problém si nechat udělat palačinky či zakoupit něco malého k zakousnutí a chlazené nápoje. A neméně krásné je to, že jak je přeci jen trošku komplikovanější se na tuto pláž dostat, tak většina turistů dává přednost snáze dostupnějším plážím na celé pláži je spolu s námi jen cca. 20 lidí. Obsazujeme jeden ze slunečníků a užíváme si příjemně chladivé vody, s dětmi dovádíme ve vlnách, které jsou dnes trošku větší a tak z toho máme hned větší zábavu. Když na chvíli vylezeme, vydáváme se i kousek směrem do kaňonu Gjipe, celý je přes 800 metrů dlouhý a jeho šířka je 10 až 20 metrů. Mělo by zde být i několik jeskyní a lezecké stěny, ale až natolik jej neprozkoumáváme, abychom to mohli potvrdit. Na pláži vydržíme až do šesti hodin do večera, tak se nám tu líbí, ale nedá se nic dělat a je načase vyrazit zpátky k autu. Cestou ještě zastavujeme u skupiny betonových bunkrů, kterých jsme si všimli ráno cestou na pláž, ale teď je více času je prozkoumat. Podle odhadů bylo podobných bunkrů po roce 1968 na příkaz komunistického diktátora Envera Hodži postaveno od 500 000 do 1 miliónu. Enver Hodža z obavy, že by Albánii mohl potkat podobný osud, jako Československo s invazí vojsk Varšavské smlouvy, začal budovat pozemní ochranu země v podobě bunkrů a z vojenského paktu tehdejších socialistických zemí vystoupil. Dnes již tyto bunkry pouze hyzdí krajinu, vzhledem k jejich obrovskému množství a tunám betonu využitým na jejich stavbu je velmi těžké je odstranit a zůstávají tak stálou připomínkou těžkých časů let minulých. Po návratu k autu se navracíme do Himarë na ubytování, dáme si sprchu a vyrážíme do města na večeři. Opět se projdeme po promenádě, zastavíme se v bankomatu doplnit zásobu hotovosti leků, nevynecháme naši oblíbenou palačinkárnu, malý nákup a jdeme spát.

Ráno v poklidu snídáme, ale po snídani se nepřevlékáme do plavek, neboť dnešní den se rozhodujeme pro výlet. Autem se přemisťujeme necelé dvě hodiny směrem na jih až téměř k hranicím s Řeckem k archeologickému nalezišti Butrint zapsanému do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Svůj název odvozuje toto místo od staré řecké legendy, kdy syn trojského krále Priama Helenus připlul z Tróje ke břehům Epiru a před cestou do Dodoni se rozhodl obětovat dobytče. Zraněné dobytče spadlo do moře, doplavalo na břeh, kde zahynulo. Helenus to viděl jako znamení a založil zde město „Buthrotos“, což znamená býk. Na malém parkovišti před vstupní bránou do celého areálu necháváme auto, platíme 2000 Leke za vstup a postupujeme podle plánku, který jsme u vstupu dostali. Alejí eukalyptů míříme k Asclepiovu chrámu, který pochází ze 4. století př.n.l a amfiteátru, který byl vybudován ve 3. století př.n.l. a mohl pojmout až 2000 diváků. Vedle divadla prozkoumáváme i zbytky římských lázní, krásná podlahová mozaika je bohužel pro návštěvníky chráněna vrstvou písku a my si ji tak prohlížíme jen na obrázku na ceduli vedle lázní. Pokračujeme cestou k bazilice, nejdříve míjíme monumentální fontánu s pozůstatky akvaduktu, kterým sem byla přiváděna voda, pak pozůstatky starověkého opevnění se dvěma strážními věžemi až nakonec stojíme u ní. U raně křesťanské baziliky ze 6.stol. n.l., která plnila svou funkci až do 18. století, její interiér tvoří tři chrámové lodi, její podlaha byla původně zdobena mozaikou, při přestavbách byla ale nahrazena dlažbou. Chvíli se procházíme kolem, chvíli uvnitř a pak pokračujeme dále k opevnění ze 4. stol. př.n.l., které vede kolem Butrintského jezera a jsou zde tři brány. My procházíme Lví branou a ocitáme se uprostřed divoké přírody s úchvatným pohledem na přímořské, lagunové jezero Butrint, které je součástí Národního parku. Jezero je 21 m hluboké o rozloze 16 km2 a leží přímo na úrovni hladiny moře. Od jezera se dostáváme ke konci naší prohlídky do místního muzea s exponáty nalezenými při vykopávkách ve zdejší lokalitě. Cestou zpět alejí eukalyptů ještě zavítáme ke stánku se suvenýry, kupujeme si na památku kámen s mozaikou a po dvou hodinách velmi zajímavého pobytu opouštíme prostory naleziště.

Vracíme se kousek na sever do města Ksamil, kde máme v plánu strávit příjemné koupací odpoledne. Nejdříve je ale třeba poobědvat a tak po té, co parkuji kousek od výběžku plném nádherných pláží s výhledem na ostrůvky a vzdálenější ostrov Korfu, vydáváme se nalézt restauraci, kde bychom si dali něco dobrého. Volíme restauraci Abiori, kde si třeba já dávám vynikající rizoto se semínky z granátových jablek a piniovými oříšky. Po obědě se vydáváme pár metrů vedle na pláž s krásným bílým pískem a průzračnou vodou hrající všemi barvami modré. Bohužel pláž je však poměrně slušně zaplněná a tak využíváme toho, že na nejbližší ostrůvek je to sotva pětadvacet metrů, navíc mě i Magdě je voda v nejhlubším místě jen po ramena, resp. po krk a s věcmi nad hlavou se přemisťujeme tam. Užíváme si krásného odpoledne, děti tráví veškerý čas hloupnutím ve vodě, s Magdou si chvíli plaveme mezi ostrůvky a pak se na ostrůvku sluníme. Vydržíme příjemnou relaxací vydržet až do večera, pak si přeneseme věci do auta, převlékneme se a ještě si na zajdeme na večeři, tentokrát do restaurace Apollonia. Po večeři se ještě chvíli kocháme výhledy na ostrůvky i nedaleké Korfu ve světle zapadajícího slunce a pak se vydáváme na hodinu a půl dlouhou cestu zpět do Himarë, kde už jen dáváme sprchu a jdeme na kutě.

Dnešní den máme v plánu pojmout velmi odpočinkově, což se projevuje hned ráno, kdy se dlouho válíme, než konečně vylezeme z postele a jdeme snídat z včera nakoupených zásob. Následuje převlečení do plavek, popadnutí ručníků a přesun na oblázkovou pláž před apartmán. Za 200 Leke si platíme na celý den rákosový slunečník a lehátka a okamžitě mizíme v teplé a krásně čisté vodě. S dětma různě dovádíme, vzal jsem jim i foťák s podvodním pouzdrem a tak se baví natáčením přemisťování kamenů pod vodou a dalšími radovánkami. My s Magdou si zaplaveme i trochu dál a fotíme panorama pláže a Himarë z vody. Protože Magda se na rozdíl ode mne a dětí i ráda sluní a opaluje, tak využívá lehátka a čte si z domova přivezené časopisy. Nám s dětem se z vody nijak nechce a tak tam vydržíme až do jedné odpolední, kdy se i Magda zvedá a jdeme si na pokoj udělat těstoviny k obědu. Po obědě dáváme zase jeden film na notebooku a vracíme se na pláž užít si odpoledního sluníčka. Teplota je přes třicet stupňů, což mě a děti nutí vydržet celou dobu ve vodě, různě hloupneme ve vlnách, plaveme a u břehu se jen tak necháváme vlnami houpat. Magda tráví většinu času na lehátku a je taky moc spokojená. Pozdě odpoledne se vracíme na pokoj, dáváme sprchu, abychom se zbavili zbytků opalovacího krému a soli na kůži a odpočíváme. Navečer opět vyrážíme do centra na promenádu a na večeři, tentokrát volíme restauraci hned vedle včerejší, opět středomořská kuchyně a tak si všichni moc pochutnáváme. Cestou zpět na apartmán si ještě zajdeme na zmrzlinu, v obchodě na menší nákup, vracíme se na pokoj a jdeme spát.

Ráno po snídani balíme stan a skládáme celý ten náš pojízdní cirkus zpátky do auta, snažíme se všechny ty kempingové věci pěkně srovnat, protože před námi je na pár dní ubytování v apartmánu. Kolem deváté vyrážíme na cestu, nejdřív zamíříme směrem na Skadar, před kterým ale uhýbáme doleva a míříme ke starému osmanskému mostu přes řeku Kir zvanému Ura e Mesit. S délkou 108 metrů a s třinácti oblouky jde o nejdelší turecký most v Albánii, navíc se zakřiveným půdorysem. Bohužel naše cesta končí nějakých 200 metrů před ním, když jsem se již rozhlížel, kde budu parkovat, nějaký šikula v teréňáku se rozhodl vyrazit z podélného stání vedle cesty na silnici zrovna ve chvíli, kdy jsem ho míjel. Ozývá se skřípání a já nadávám. Naštěstí se nikomu nic nestalo a jsou to jen plechy, auto je pojízdné, jen se nedají pořádně otevřít dveře u spolujezdce. Viník nehody se hned omlouvá, bohužel jediné slovo, které umí anglicky je sorry, naštěstí ve vedlejší kavárně, jejíž osazenstvo se hned seběhlo podívat co se děje, se pár anglicky hovořících nachází. Po dohodě s nimi nakonec zavoláme policii, abychom měli dokumentaci pro pojišťovnu. Čekání na policistu trávíme v kavárně, kde nás místní hned zvou na studené nápoje, já děti vybavuji fotoaparátem a ty nám cíl naší cesty, tedy most Ura e Mesit alespoň dojdou vyfotit. Policista dorazivší na motorce také umí jen albánsky, ale je velice pečlivý, vše fotí, měří, kreslí a nechává mě vyplnit formulář o nehodě, který s pomocí místních anglicky hovořících vyplňujeme. Nakonec dorazí i zástupce pojišťovny, bohužel však anglicky taky umí jen pozdravit a tak jsme velmi vděční především jednomu z místních, který nám celou dobu neúnavně pomáhá s překladem. Celé papírování trvá přes dvě hodiny, když je vše u konce, následuji ještě pojišťováka do Skadaru, kde ve spleti ulic dojíždíme do malé dílny, kde nám statný muž s pajcrem a kladivem opraví dveře u spolujezdce tak, aby se dali bez problému otvírat a trochu porovná zprohýbané plechy. Doufaje ve slib, že nám pojišťovák zašle všechny dokumenty po mailu, protože druhá varianta s ohledem na to, že je dnes sobota, by byla vracet se sem v pondělí, kdy by papíry byly k vyzvednutí na místním oddělení policie, se s ním loučíme a nasedáme opět do auta. Musím přiznat, že ač už jsem řídil na mnoha místech na světě, projet centrem Skadaru, aniž bych někoho přejel a ještě více nepoškodil auto, je poměrně slušný nápor na nervy. Ale daří se a my pomalu opouštíme Skadar a míříme na jih. Původně jsme ještě měli v plánu navštívit hrad Rozafa, ale díky zdržení s nehodou se rozhodujeme raději rovnou vyrazit dál, po hlavní silnici jedeme nejdříve na Tiranu, před ní odbočujeme na Drač a před ním pro změnu na Vloru.

Na oběd se zastavujeme v jednom bistru u benzínové stanice, domluva opět rukama nohama, ale najedli jsme se. Kousek za městečkem Orikumi se silnice začíná pomalu zvedat a v serpentýnách stoupáme do Llogarského průsmyku v nadmořské výšce 1027 m n. m. Průsmyk je součástí Národního parku Llogara a představuje v podstatě jedinou přístupovou cestu k němu, v blízkosti průsmyku se nachází hranice mezi Jaderským a Iónským mořem. Na hoře na chvilku zastavujeme a kocháme se výhledy jak na hory v okolí tak dolu k Ionskému moři. Pak už jen jedeme z kopce a za tři čtvrtě hodiny zastavujeme na benzínové stanici Lucas Oil na konci města Himarë, kde bychom dle informací z rezervačního serveru měli získat klíče od zarezervovaného apartmánu v nově postavených domech hned za benzínkou. Což se i bez problému daří a za chvíli již parkujeme v podzemním parkovišti a vynášíme naše kufry do druhého patra, kde máme pro sebe sice stroze vybavený, ale čistý a prostorný apartmán s velkým balkónem a výhledem na moře. Zabydlujeme se a vyrážíme na večerní procházku do města s cílem dát si něco k večeři a nakoupit. Asi 200 metrů od našeho ubytování nacházíme dobře vybavený Alfa Supermarket s otevírací dobou do půlnoci, takže kde cestou zpět nakoupíme je jasné okamžitě, do centra s promenádou a velkým množstvím restaurací to máme asi kilometr. Na výběr je toho dost, volíme pro dnešní večer Piazza restaurant se středomořskou kuchyní a pro nás velmi příjemnými cenami. Každý si objednáváme, na co máme chuť, Magda si dává rybu, já s Vojtou souvlaki, Markéta pizzu a všichni si moc pochutnáváme. Cestou zpět ještě objevujeme hezkou palačinkárnu a tak si jako dezert všichni dáváme sladké palačinky. Pak už jen následuje nákup v obchodě, návrat na pokoj, film na notebooku a jdeme spát.

Vstáváme brzo, odjezd z kempu je naplánován na půl osmou a v tento čas již také postáváme před recepcí vyptávaje se, kdo že nás to sveze k jezeru Komani. Dostáváme základní informace o tom, jak by měl celý den probíhat a nasedáme do bílého mikrobusu, jehož řidič bohužel umí anglicky jen pár slov. Naštěstí k nám přisedají další lidé, matka s dítětem a chlap s motorovou pilou, což se nám zdá poněkud podivné, ale mladá matka umí anglicky obstojně a tak nám vysvětluje, že se spolu s námi nechávají též odvézt k jezeru Komani, na rozdíl od nás však za prací. A ať se nebojíme, že nás teď čeká sice trošku náročná, ale zajímavá cesta k jezeru, kde se pak spolu s dalšími turisty nalodíme na výletní loď a čeká nás nádherná plavba. Vyrážíme z kempu, objíždíme Skadar, seznamujeme se ze zákonitostmi místní dopravy, kdy na sebe řidiči různě troubí, ať již jako pozdrav nebo upozornění bacha jedu. Občas zastavujeme, aby si řidič či někdo z osazenstva mikrobusu něco nakoupil u stánku či obchůdku vedle silnice. Po poměrně kvalitní silnici přijíždíme až k řece Drin, ke spodní části Drinské kaskády, na řece Drin bylo vybudováno několik přehrad a vodních elektráren, naším cílem je prostřední jezero, vodní nádrž Komani (albánsky Liqeni i Komanit). Přejíždíme na šotolinové cesty v různém stavu „rozbitosti“, jsem rád, že jsem oktávku nechal v kempu, sice bych určitě projel, ale tlumiče by dostali zabrat. Cesta se klikatí nad řekou Drin a spodní nádrží, kolem strmé skály, nádherně zelené lesy, impozantní panoramata. Asi po  hodině a půl se opět přiblížíme trošku do civilizace, do vesnice Koman, ve které se nachází nějaké to ubytování a restaurace. My však nezastavujeme, přejíždíme po mostě přes řeku a pak tunelem podél přehrady až na malý betonový prostor u jezera. Je to místo, odkud vyrážejí výletní lodě a trajekt, který jezdí přes jezero na druhou stranu k vesnici Fierzë. Stojí zde již více aut, některé zřejmě čekají na trajekt, některé přivezli podobně jako náš mikrobus turisty pro výletní platby. Je to tu trošku zmatené, ale nakonec jsme na jednu z lodí usazeni a kolem desáté spolu s jednou francouzskou rodinou a studentkami z Dánska vyplouváme. Po chvíli začínáme chápat, proč je plavba po jezeře Komani považována za jednu z nejkrásnějších vodních tras na světě. Během dvouhodinové plavby k ústí říčky Shala se kocháme nádhernými výhledy do okolních zátočin a na přilehlé horské štíty, na některých místech jsou svahy pozvolnější a na březích nevysoko nad vodní hladinou zahlédneme skupiny domků a malá terasovitá políčka. Voda je nádherně čistá, nad vápencovými místy blankytně modrá, jinak povětšinou temně modrá, nefritová. Místy to vypadá, že už jezero musí končit, ale pak se za zatáčkou zase objeví další zátočina a další vodní plocha pod prudkými skálami. Zatáčíme doleva k ústí řeky Shala a přirážíme na hezkou pláž, kde čekají nafukovací čluny.

Dostáváme informaci o tom, že v řece není dostatek vody, abychom naší lodí dopluli až k místu, kde máme mít oběd a že musíme přesednout do člunů, které mají nižší ponor a že bohužel občas budeme muset i brodit. Což se nakonec i ukazuje jako docela velká zábava, je horko a voda je příjemně chladivá, tedy boty bereme do rukou a brodíme se nádherně čistou řekou. Asi po kilometru přicházíme k zátočině s dřevěným mostkem a velkou dřevěnou chatou s venkovním posezením a cedulí Blini Park. Dostáváme napít osvěžující studené vody s citrónem, oběd by prý měl být tak za hodinku a tak se převlékáme do plavek a jdeme se smočit do řeky. Voda je sice chladnější, ale v horkém dni to až tolik nevadí, občas hážeme placatými kameny ze břehu žabky a procházíme se po okolí, všude krásná čistá příroda a její nádherné barvy. K obědu dostáváme čertsvé ryby, brambory, zeleninu a domácí sýry, i na vychlazené pivko nakonec dojde. Kolem půl čtvrté se všichni začínáme zvedat a vracíme se zpátky k lodi, chvíli jdeme po břehu, občas opět brodíme řekou, Markéta skoro celou cestu plave. Za pozdně odpoledního slunce se opět kocháme výhledy z lodi na jezero Komani a jeho okolí, abychom se po šesté hodině vydali mikrobusem zpátky do Kempu. Cestou přes Škodru ještě poprosíme řidiče, jestli by nám nemohl zastavit někde u bankomatu, což se i daří a my získáváme první albánské leki. Po osmé večer jsme zpátky v kempu, zajdeme si ještě do restaurace na večeři, dáme sprchu a celí znavení z náročného, ale krásného dne jdeme spát.

Ráno po snídani opět vše sbalíme do auta a vyrážíme po silnici, která vede podél kotorského zálivu. Cestou občas zastavujeme, abychom udělali pár fotek krásných scenérií – nádherné hory, klidná hladina zálivu, ostrůvky. Po deváté hodině dopolední parkujeme na parkovišti kousek od historického centra Kotoru a vyrážíme na prohlídku. Kotor je jedním z nejlépe zachovaných středověkých měst v jihovýchodní Evropě a byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Staré město je obklopené středověkými městskými hradbami o délce  přes 4,5 km, výšce až 20 m a šířce až 15 m, které ho spojují s pevností sv. Ivana (Tvrdjava sv. Ivan) na strmém kopci nad městem. Město je tvořeno charakteristickou středověkou urbanistickou sítí úzkých uliček a nepravidelných náměstí, s nádhernými kostely i paláci v románském, gotickém, renesančním i barokním slohu. Do centra vcházíme přes renesanční Mořskou bránu, obdivujeme hodinovou věž ze 16. století i kousek vedle stojící klasicistní divadlo a kamenný sklad zbraní. Procházíme se úzkými uličkami, v jednom místě vycházíme i na městské hradby, odkud se nám nabízí hezký rozhled. Dojdeme až k nejznámějšímu symbolu Kotoru, románské katedrále Sveti Tripun z 12. století, pravá věž katedrály má 35 m a levá 33 m a obě při zemětřesení v roce 1667 obě spadly a rozbily okolní paláce. Markétka má při procházkách uličkami největší radost z všudypřítomných koček, které se krčí opravdu za každou škvírou, u každé popelnice a v každém křoví. I proto nám procházka městem zabere více než dvě hodiny. Cestou k autu si ještě kupujeme zmrzlinu, přeci jen už se zase začíná dělat slušné teplo, nasedáme a přes tunel opouštíme oblast Boky kotorské a míříme na jadranskou magistrálu. Projíždíme Budvou a u odbočky na Svety Štefan neváhám a zatáčím doprava k moři, nikomu se sice jít koupat nechce, ale zastavit se na chvíli u nejznámějšího a nejluxusnějšího letoviska na Jadranu chceme všichni. Sjíždím serpentinami dolu až k pláži a hledám, kde by se nechalo zaparkovat, všechna místa jsou ale obsazená a tak vždy jen na chvíli někde zastavím, krátce se rozhlédneme a uděláme pár fotek. Vypadá to přesně jak na reklamních plagátech, malý ostrůvek spojený s pevninou krátkou šíjí, před ní palmy, za ní červené střechy, zeleň cypřišů a kolem krásně modré moře. I z odpočívadla nahoře u hlavní silnice to vypadá nádherně, ale nedá se nic dělat, my musíme dál, máme před sebou ještě více než 100 km. Po několika kilometrech opouštíme jadranskou magistrálu a zamíříme do vnitrozemí směrem na Podgoricu, objíždíme ze severu Skadarské jezero, jehož jižní část je naším dnešním cílem. Na benzínové stanici v Tuzi dotankovávám nádrž do plna a ptám se čerpadláře na nějaký tip na dobrou restauraci, když zjišťuje, že dál hodlám pokračovat směrem na Albánii, doporučí mi restauraci Troja, ke které je to prý ani ne pět minut a máme to po cestě. Zaplatím, poděkuji a poteším rodinku dobrou zprávou, že oběd bude zanedlouho. Restaurace je příjemně klimatizována, Markéta je nadšená z řízku přes celý talíř a krásně studený nakrájený meloun, který jsme po jídle dostali jako pozornost, byl božsky sladký.

Kolem třetí hodiny odpolední dorážíme na hraniční přechod Bozhaj – Hani i Hotit mezi Černou Horou a Albánií, je zde relativně dost aut, ale odbavování je plynulé a pro nás úplně bezproblémové a za necelou hodinku již ukrajujeme první kilometry na albánské asfaltce. V městečku Koplik mi navigace tvrdí, že by se tam měl nacházet bankomat, tak opouštím hlavní silnici a po prašné cestě se vydáváme najít ho. To se ale nedaří a díky průjezdu po prašných cestách tak místo zisku hotovosti v albánské měně získávám pouze slušnou vrstvu prachu na autě. Nu což, v kempu, kam máme namířeno by měli brát eura a později snad na nějaký bankomat nebo směnárnu narazíme. Na místo už to máme jen kousek, po pár kilometrech odbočuji dle ukazatele Lake Shkodra Resort směrem k jezeru a za chvíli již na recepci platíme ubytování a domlouváme plán na následující den, chceme se podívat k jezeru Komani a využíváme nabídky kempu, že by nám zajistili celodenní výlet. Jinak kemp se nám moc líbí, místa pro stany a auta stíněné rákosovými rohožemi, u každého stání přípojka na elektřinu a kohoutek s pitnou vodou, všude krásný trávník, uprostřed hřiště, čisté zřejmě nedávno rekonstruované sprchy a záchody, restaurace sice s menší, ale cenově příjemnou nabídkou. Obzvláště děti pak vítají signál wifi po celém kempu, pláž vybavenou houpacími sítěmi a rákosovými slunečníky a příjemný přístup do jezera přes dlouhé dřevěné molo. Toho posledního hned využíváme, převlékáme se do plavek a za chvíli se již koupeme v krásně teplé a čisté vodě Skadarského jezera. Ve vodě vydržíme poměrně dlouho, na něco malého k večeři se vydáváme až po půl osmé, pak už jen dáváme sprchu a jdeme spát.

Ráno po snídani zabalíme stan a vyrážíme do Dubrovníku, kam to je opravdu jen kousek a tak k historickému centru přijíždíme už před devátou hodinou dopolední. Protože všechny ulice v okolí jsou úplně plné aut, parkuji nakonec na krytém veřejném parkovišti na kopci kousek od centra. Cena parkovného je poměrně vysoká, 40Kun za hodinu a tak se domlouváme, že nám dopoledne na průzkum města bude muset stačit a platíme parkování jen do dvanácti hodin. Sejdeme z kopce parkem s piniemi a kolem hotelu Hilton zamíříme k historickým městským hradbám k Pilské bráně. K bráně vede přes hradební příkop kamenný renesanční most a přímo před ní je pak dřevěný padací most. Nad bránou je socha svatého Blažeje, která vítá všechny návštěvníky. Hradby jsou místy široké přes 6 metrů, vysoké jsou až 23 metrů a jejich délka je necelé dva kilometry. Říkáme si, že by bylo nejrozumnější se po nich projít co nejdříve, než bude ještě větší horko a tak hned zamíříme k pokladně zakoupit vstupenky. Cena 480 Kun sice není z nejnižších, ale co už naděláme. Vycházíme nahoru po schodech, dle značení šipkou se vydáváme doleva směrem k moři s výhledem na pevnost Lovrijenac. Procházka je příjemná, z hradeb střídavě pozorujeme na jedné straně jiskřivou modrou hladinu průzračného moře, kdy místy je vidět velmi hluboko a na druhé straně centrum historického města se všemi těmi kamennými domy s červenými taškami na střechách. Z hradeb je vidět i na blízký ostrov Lokrum, sledujeme turisty na kánojích, kteří poznávají Dubrovník i tímto způsobem a různé jachty a lodě plující v okolí. U pevnosti svatého Jana z hradeb postupně scházíme dolu, procházíme kolem starého přístaviště a pak se opět po dalších schodech vracíme nahoru na hradby, abychom celý okruh dokončili. Procházíme kolem Dominikánského kláštera, vystupujeme do věže Minčeta, kocháme se pohledem na zahradu vedle kostela františkánů. Konečně po hodině a půl příjemné procházky opět docházíme na výchozí bod a po schodech scházíme z hradeb dolu do stínu rušného města. Hned zamíříme k velké Onofriově fontáně, kde se příjemně osvěžujeme a pak stinnými úzkými uličkama procházíme historickým centrum Dubrovníku. Kupujeme zmrzlinu i studené pití a prohlížíme si domy, kostely i další stavby, které jsme předtím viděli z výšky z hradeb. Kolem poledního jsme již lehce z celého toho chození znaveni, do toho teplota už opět leze přes 30 stupňů a tak se navracíme zpátky k autu a vyrážíme nahoru na hlavní Jaderskou magistrálu.

Cestou ještě různě zastavujeme a fotíme historické centrum z výšky až už nám město mizí v dáli a my míříme kolem pobřeží a letiště na Černou horu. V městečku Gruda v místním malém obchůdku nakupujeme potraviny, především ovoce a pití a míříme k hraničnímu přechodu Karasovići mezi Chorvatskem a Černou horou. Ukazuje se, že nákup pití i potravin byl výborný nápad, v koloně před přechodem strávíme stáním a pomalým popojížděním skoro dvě hodiny. Při tom pozorujeme přelétávající vrtulník s vodním vakem, jak hasí nedaleký lesní požár. Přejezd je až na to zdržení bez komplikací a tak do autokempu Naluka v Morniji, kde máme vyhlídnuté přespání, dorážíme nakonec po půl čtvrté. Rychle stavíme stan, převlékáme se do plavek a opět vyrážíme na pláž trochu se v tom horkém dni osvěžit. Hned vedle pláže je příjemně vypadající restaurace Tramontana Beach Bar, kam se pak večer vydáváme na večeři. Po té již následuje jen příjemný odpočinek, sprcha a spánek.

Po probuzení kolem půl sedmé se přemisťujeme z našeho patra do vedlejšího přízemního domečku na snídani, kterou pro nás přichystala paní domácí, snídaně je výborná, míchaná vajíčka, párky, jogurty, čerstvé pečivo. Úplně sytí zaplatíme, od pana domácího dostáváme ještě lahvinku domácího vína a kolem půl osmé nasedáme a vyrážíme, máme před sebou celodenní sezení v autě. Nejdříve míříme do městečka Ormož, kam je to necelou čtvrt hodinku a kde je hraniční přechod do Chorvatska, před námi ani jedno auto a tak máme přejezd hranic během pár minut za sebou. Za hranicemi pokračujeme směrem na Varaždin, cestou dotankovávám nádrž do plna a kousek za Varaždinem najíždíme na dálnici A4 směr Záhřeb, cesta utíká příjemně a rychle, krátké drobné zdržení je jen u mýtných bran Svatá Helena a pak Lučko za Záhřebem, když pokračujeme po A1 směrem k moři. Celou cestu posloucháme z cédéčka Stoletého staříka skvěle namluveného Martinem Stánským, v klimatizovaném autě je příjemně a tak z něj vystupujeme jen na krátkou zastávku a oběd v bistru na dálničním odpočívadle kousek za Šibenikem. Venku je kolem čtyřiatřiceti stupňů a tak rádi opět za chvíli sedíme v autě a pokračujeme dále na jih. Vzhledem k tomu, že dálnice A1 zatím nevede až do Dubrovníku, musíme u vesnice Mali Prolog sjet směrem na Ploče a pak pokračovat kolem pobřeží. Větší zdržení nastává až na hranicích mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou, kde sice není moc aut, ale důkladně tu kontrolují doklady a tak odbavení každého auta trvá snad pět minut.

Na krátkém 10 kilometrů dlouhém úseku Bosny a Hercegoviny, která v těchto místech rozděluje chorvatské území, díky zdržení na dvou hraničních přechodech a průjezdu v koloně přes městečko Neum necháváme téměř dvě hodiny. Po přejetí hranic zpět do Chorvatska už to máme jen kousek cesty a před pátou hodinou odpolední konečně dorážíme do cíle naší dnešní cesty, do kempu Pod Maslinom v Orašaci. Mladý muž na recepci kempu nám ukazuje, kde by mohlo být nějaké místo pro náš stan a auto, platíme 187 kun a na dané místo vyrážíme. Plac je vcelku rovný, sice suchá tvrdá hlína, ale stín od několika olivovníků a dubů a k záchodům a koupelně kousek. Postavíme stan a hned se převlékáme do plavek, k moři je to jen kousek z kopce, tak se po úmorném dni v autě chceme trochu osvěžit. Pláž je malá s kamínky a betonovým molem, moře ale příjemně teplé a tak v něm především děti a já trávíme skoro celou hodinu, zatímco Magda se jen trochu smočí a pak si na molu čte. Po návratu do kempu pak již jen na vařiči uděláme těstoviny k večeři, dáme si sprchu a jdeme spát.

Když se odpoledne po práci vrátím domu, Magda i děti už jsou nachystaný, takže jen nandáme sbalené věci do kufru auta, stan, spacáky a další kempingové vybavení do střešního boxu a můžeme vyrazit. Jedeme naší oblíbenou cestou přes Horn na Vídeň, pak po A2 směrem na Graz a u Ilzu sjíždíme směrem na Bad Radkersburg. Kolem půl sedmé u Feldbachu spatří děti u silnice upoutávku na blízký McDonald a tak zastavujeme s vidinou toho, že tenhle bude na naší cestě snad poslední. Po rychlé večeři pokračujeme ke slovinským hranicím, nehodláme jet do Chorvatska přes noc, zamluvil jsem nám ubytování v malé slovinské obci Cezanjevci, kde máme dle hodnocení a recenzí přes booking.com zamluvený příjemný apartmán Apartments and Tents Silva. Když pozdě večer dorážíme na místo, jsme velmi mile překvapeni. Máme pro sebe celé jedno patro s balkonem v příjemném domečku s výhledem na vinice, postele jsou pohodlné, vše čisté a je tu krásné ticho. Děti si na notebooku pouští film a my s majitelem ještě chvíli sedíme v krytém venkovním posezení, kde zrovna vaří jakýsi zvěřinový guláš, ochutnáváme, pak ještě společně popíjíme dobré bílé víno z vinic od souseda. Já na oplátku přinesu pár plechovek plzeňského pivka a asi do desíti večer konverzujeme směsicí vět v češtině, slovinštine a angličtině. Pak už konečně zamíříme do sprchy a na kutě.