Ráno vstáváme opět v sedm hodin a v půl osmé si již v dopřáváme bohatou snídani, opět kombinaci klasické irské s klobáskami a kontinentální. Po půl deváté nandáme věci do auta, informujeme majitele, že pokoj je vyklizen, ale že bych rádi nechali auto na parkovišti celé dopoledne, z čímž nemají žádný problém a vydáváme se necelých 200 metrů pěšky k návštěvnickému centru Brú na Bóinne. Jsme zde mezi prvními ještě před otevřením, z čehož máme radost, protože počet návštěvníku za den je striktně omezen. Platíme 6€ za vstup, v citlivě zbudovaném a do svahu zasazeném návštěvnickém centru se seznamujeme s dějinami zdejších megalitických památek, s pravděpodobným způsobem jejich zbudování a účelu, můžeme si prohlédnout model obydlí pravěkých lidí i způsob jejich života. Pak se po vysutém mostě přes řeku Boyne vydáváme na zastávku shuttle busu a vybíráme si ten, který míří k megalitické památce Newgrange. Tato neolitická chodbová hrobka byla postavena asi 3200 let př. n.l., její kruhová zeď z bílých kamenů zastřešená travnatou kopulí působí jako z jiného světa. I rozměry jsou impozantní, její průměr je 80 metrů a výška 13 metrů. S průvodkyní vystupujeme z autobusu a zastavujeme před vstupem do památky u obrovského kamene s vyrytými spirálami, kde se seznamujeme s historií místa, rozměry i teoriemi o vzniku a účelu této pravěké stavby. Portálem připomínajícím vstup do jeskyně vstupujeme dovnitř, pokračujeme 19 metrů dlouhým tunelem do kruhové klenuté místnosti. Zde se od paní průvodkyně dozvídáme zajímavosti o stavbě této komory a pak si díky zhasnutí baterky můžeme alespoň díky elektřině užít simulovaně efekt, kdy v den zimního slunovratu proniknou skrz nadedveřní otvor a úzký tunel sluneční paprsky a zalijí celou místnost světlem. Efekt je to nádherný, ale zažít jej reálně musí být ještě hezčí mystický zážitek. Každý rok se tu koná slosování, do kterého se může každý návštěvník přihlásit vyplněním přihlášky, díky kterému může sto vylosovaných šťastlivců o slunovratu skutečný sluneční paprsek uvnitř zažít. Venku se pak ještě chvíli procházíme po okolí mohyly, je zde 12 velkých kamenů, které tvoří ochranný kruch a velké množství menších zdobených kamenů. Shuttle busem se po jedenácté vracíme zpět k návštěvnickému centru a chvíli na to jsme zpět na parkovišti u ubytování, nasedáme do auta a pospícháme do Dublinu na letiště, odkud by nám za 2 hodiny mělo letadlo domů.
Cesta ubíhá bez problémů a zdržení, před Dublinem ještě na benzínce dotankováváme benzín do plna a před dvanáctou odevzdáváme auto v půjčovně Sixt, kde jde vše bez komplikací. Dnes jsme ujeli 43,5 km a celkem jsme na Smaragdovém ostrově najezdili 1586,7km po druhé straně vozovky (tedy většinou). Ve dvanáct se na letišti u přepážky Ryanairu zbavujeme kufrů, asi hodinku se procházíme po letišti a jeho Duty Free shopech, v místním SoMa si dopřáváme poslední jídlo v Irsku a pak se již usazujeme v letadle a vracíme se do ČR. V Praze přistáváme na čas, před pátou hodinou už rolujeme ke stojánce, tentokrát se nesvezeme autobusem, vystupujeme a v hale terminálu 1 se setkáváme s našimi kufry. Shuttle busem se přesunujeme na Parking D, kde se shledáváme s naším autem a vydáváme se na cestu domu. Cestou se shodujeme, že Irsko je fakt nádherná země, která nám učarovala a do které bychom se velmi rádi ještě alespoň jednou v životě vrátili.

Ráno vstáváme opět kolem osmé a po probuzení zamíříme na klasickou irskou snídani, která je součástí našeho ubytování a opět skoro hodinu snídáme. Pak se sbalíme, nasedáme do auta a zamíříme západním směrem. Asi po dvaceti minutách opouštíme Irsko a vjíždíme na území Velké Británie, ovšem žádné hranice si nevšímáme, jedinou viditelnou změnou je záměna silničních ukazatelů maximální povolené rychlosti z km/h na m/h. Kousek za hranicemi zastavujeme v prvním městě, v Derry, kousek od brány Magazine gate v městských hradbách, jejichž stavba byla dokončena v roce 1619 a které patří k jediným dochovaným v původním stavu na celém ostrově. Procházíme kolem Tower muzea k novogotické budově Guildhall z konce 19. století, která se dvakrát stala terčem bombového útoku Irské republikánské armády. Ostatně památek na vztahy mezi protestanty a katolíky a na boje mezi místní mládeží a příslušníky britských bezpečnostních jednotek je ve městě několik. Pokračujeme po hradbách s vyhlídkou na katedrálu St. Eugene’s Cathedral a především čtvrť Bogside, která byla jako katolická hlavním bodem pro mnoho konfliktů. Z hradeb scházíme do Fahan street, odkud pokračujeme k Free Derry Corner, což je volně stojící bílá zeď s Nápisem „You are now entering Free Derry“, připomínající autonomní oblast, která ve městě existovala v letech 1969 až 1972. Kolem památníku Bloody Sunday monument, který je připomínkou čtrnácti obětí Krvavé neděle z 30. ledna 1972, během které došlo k postřelení učastníků protestního pochodu, jdeme po třídě Rossville street s malbami People’s gallery. Prohlížíme si jednotlivé obrazy na domech z let 1997 až 2004, které zachycují klíčové okamžiky severoirského konfliktu.
Kolem půl jedenácté se vracíme k autu a vydáváme se na severovýchod na pobřežní turistickou trasu Causeway Coast Way. První zastávku děláme kousek za městečkem Portrush na parkovišti u pláže White rocks, což je nádherná bílá písečná pláž ohraničená bílými útesy. Současně v těchto místech končí i golfové hřiště klubu Royal Portrush Golf Club, takže mi to nedá a hrabu se na jednu z písečných dun, abych si pár nejbližších jamek alespoň prohlédl. Na pláži uděláme pár fotek, počasí nám opět přeje a obloha je téměř bez mráčku a s tím kontrastuje tmavě modrý oceán s bílými čepičkami vln. Další zastávku na naší cestě děláme u zříceniny kostela Dunluce Castle ze 16. století, kde se ale dlouho nezdržíme a uděláme jen několik fotografií. Přijíždíme do města Bushmills, kde ze silnice odbočujeme ke známému lihovaru Old Bushmills Destillery, která je nejstarší oficiální palírnou whisky na irské ostrově, licenci získala od krále Jakuba v roce 1608.
Protože jsme již navštívili palírnu ve Skotsku, děláme si opět jen pár fotek a míříme k nejznámějšímu lákadlu pobřežní cesty, k Obrovu chodníku Giant’s Causeway. Tam dorážíme před jednou hodinou odpolední, ale je vidět, že tahle přírodní památka UNESCO je nesmírně populární a chvilku nám trvá, než se nám podaří zaparkovat kousek od zastávky místního vláčku. Vydáváme se pěšky po asfaltové stezce, míjíme placené návštěvnické centrum a po necelých 2 kilometrech již stojíme na prvních šestihraných čedičových sloupech vzniklých před 50 miliony let vulkanickou činností. Oproti místům, která jsme dosud navštívili je tady nejvíce lidí, ale naštěstí se na velké ploše přírodní památky docela rozptýlí a dají se tu najít místa, kde jsme sami. Sedáme si těsně u hranice pobřeží a sledujeme vlny bušící do sloupů, fotíme krásně modrý oceán s hnědočernými sloupy a sytě zelenou trávou všude kolem. Obdivujeme um matky přírody, která vytvořila tak krásné místo.
Vydáváme se i kousek dál od pobřeží k místu nazývanému Obrovy varhany, Giant’s Organ, kde můžeme obdivovat až 12m vysoké čedičové sloupy a je odsud nádherný výhled na celou zátoku pod námi. Procházením se a posedáváním trávíme na tomto zajímavém místě více než hodinu a půl, než se zase vracíme zpět k autu a vydáváme se dále východním směrem na parkoviště za vesnicí Ballintoy. Parkoviště je postavené přímo na vysokém bílém útesu a je odsud hezký výhled na Ovčí ostrov a především na cíl naší další procházky, zátoku Larrybane se slavným lanovým mostem Carrick-a-Rede. Jdeme necelý kilometr stezkou s nádhernými výhledy na oceán i zátoku pod námi, pak následuje příkřejší sestup po dřevěných schodech až k malé budce, kde platíme drobné vstupné.
Musíme chvilku počkat, protože vstup na lanový most a ostrůvek za ním je regulovaný, a tak nejdříve pouštíme menší dav lidí, který se z ostrova vrací. Výhodu to pro nás má v tom, že na most, který ulehčoval život rybářům při jejich lovu lososů a který se houpe nad vlnami oceánu ve výšce téměř 30 metrů, vstupujeme jako první a máme tak možnost udělat si hezké snímky. Na ostrůvku samotném se procházíme kolem skalisek, sedáme si do trávy a sledujeme vlny v zátoce Larrybane a krásně čistou vodu Atlatického oceánu. Zdržíme se asi půl hodinky a pak se opět přes lanový most a stezkou kolem útesů vracíme zpět na parkoviště. V půl páté se zastavujeme na brzkou večeři v městečku Ballycastle u Morton’s Fish And Chips, kde by dle našeho knižního průvodce měli mít toto tradiční britské jídlo nejlepší v celém Severním Irsku. Magda stojí krátkou frontu, já zatím pobíhám kolem, sleduji ruch v přístavu, kde se jednak rybáři starají o své lodě a sítě a na druhé straně odplouvá trajekt na nedaleký ostrov Rathlin island. Usazeni na lavičku pak spokojeně baštíme vynikající čerstvou tresku v těstíčku, hranolky a cibulové kroužky, musíme uznat, že takhle dobré Fish & Chips jsme ještě nejedli. Dále pak pokračujeme autem směrem na jih, abychom po hodině zastavili v hlavním městě Severního Irska v Belfastu v jedné z postranních ulic kousek od budovy městské radnice. Magda chvíli před příjezdem v autě pospávala, tak se jí ani moc ven nechce a tak vyrážím na prohlídku radnice sám.
Čtyřkřídlá budova s centrálním nádvořím je postavena z portlandského kamene ve stylu barokního neoklasicismu, prohlížím si bohatě zdobený hlavní vchod i honosné schodiště ve volně přístupné vstupné hale. Kolem dokola radnice je hezky upravený parčík s velkým množstvím soch a památníků, já se nejdříve vydávám na západní stranu, kde je jednak památník Titanic Memorial, vzpomínka na všechny oběti na Titanicu a pak také památník obětem První světové války. Před hlavním vchodem pak fotím sochu královny Victorie a procházím kolem dalších soch významných osobností na východní stranu budovy. Pak se vracím za Magdou do auta, společně se dohodneme, že k muzeu Titanicu už s ohledem na pozdní čas nepojedeme, a místo toho se vydáváme ucpanými ulicemi na jihozápad. V městě Newry kousek před hranicemi se ještě rozhodujeme utratit poslední britské libry a v místním Marks & Spencer nakupujeme nějaké potraviny. V devět večer pak parkujeme u Newgrange Lodge, kde máme pro dnešní noc zajištěné ubytování. Vynášíme věci na pokoj, dáváme si sprchu a znaveni docela brzo usínáme. Dnes jsme ujeli 351,3 km.

Ráno po probuzení po osmé hodině zamíříme na snídani, která je součástí našeho ubytování a dopřáváme si bohatý bufet. Pak opět nahážeme věci do auta a jedeme necelou půl hodinku na jih ke klášternímu areálu Clonmacnoise. Před desátou parkujeme na zdejším parkovišti, platíme 6€ za vstup a s mapkou v ruce vyrážíme na prohlídku tohoto vyvýšeného místa nad řekou Shannon. Klášter založil svatý Ciarán v roce 548 a v průběhu 7. až 12. století klášter vzkvétal jako středisko vzdělanosti a náboženské centrum, na toto místo přicházeli studovat a modlit se mniši z celé Evropy. Hned u vstupu je malé muzeum, kde studujeme informační panely a prohlížíme si sbírku náhrobních kamenů i nádherný zdobený 4 metrový kříž Cross of the Scriptures z 10. století. Pak už venku jen bloumáme areálem obehnaným zdi mezi zachovalými i v ruiny proměněnými kostelíky, kolem katedrály mezi keltskými kříži a hroby, obdivujeme kruhové věže. Počasí je lehce zamračené, ale neprší, turistů je tu zatím pomálu a tak máme celý areál téměř sami pro sebe. Celé místo má zvláštní až magickou atmosféru, pohledy směrem k řece Shannon působí nesmírně romanticky, vůbec se nedivíme, že se zde učencům a mnichům tak líbilo a že se tomuto místu tak dařilo. Po jedenácté hodině se začínají objevovat první autobusy s turisty a tak pomalu areál opouštíme, Magda si chce taky zařídit po druhé straně vozovky a tak jí pouštím na místo řidiče a užívám si několik kilometrů na místě spolujezdce. Před městem Athlone se opět prohazujeme a mě čeká za volantem přes 230 km k jedněm z nejvyšších útesů Evropy. Cesta ale ubíhá poměrně rychle a tak už po třetí hodině odpolední zastavujeme na rozšířeném konci silnice Sliabh Liag Road a před námi se rýsuje první výhled na útesy Slieve League z vyhlídky Bunglas viewpoint.
Bereme baťoh s pitím a vydáváme se po jejich okraji směrem k nejvyššímu bodu, k hoře Slieve League, podle které mají útesy jméno a která se tyčí do výšky 601 m.n.m. Nejdeme až úplně nahoru, podél útesů jdeme stále do kopce něco přes kilometr, každou chvíli se zastavujeme a kocháme se neuvěřitelnými výhledy dolu na nádherně modrý Atlantik, kamenné útesy porostlé sytě zelenou trávou, kapradinami a vřesy. Na jedné z nádherných vyhlídek si jen tak leháme do trávy, počasí je slunečné, na obloze sem tam mráček a tak spokojeně svačíme a užíváme si samoty na tomto drsném místě. Kolem nás široko daleko ani človíček, většina turistů zůstala dole na vyhlídce, sem nahoru šel málokdo, jedinými dalšími živými tvory jsou ptáci a sem tam nějaká ta pasoucí se ovce. Necháváme se tou okolní scenérií zcela strhnout, poskakujeme mezi různými teráskami, pózujeme a fotíme o sto šest. Takhle nám to vydrží až skoro do pěti hodin, kdy se začínáme vydávat zpět podél hrany útesů na parkoviště. Ke konci cesty ze stezky odbočujeme a k autu se navracíme přes louku se spoustou suchopýrů a kapradin kolem jezírka s čistou tmavě modrou vodou. Vracíme se po silnici kousek zpět a pak podél pobřeží pokračujeme na sever, občas u pobřeží zastavujeme a kocháme se výhledy na nádherné písčité pláže, počasí však ke koupání vůbec neláká, sice svítí sluníčko, ale studeně pofukuje a teplota jen lehce překračuje 20°C.
V sedm hodin se ubytováváme na dohled od města Letterkenny v hotelu Clanree Hotel, máme pro sebe prostorný pokoj, kam hned hážeme naše kufry a využíváme toho, že v hotelu je bazén a jacuzzi a na hodinku si zamíříme zaplavat a trochu zrelaxovat. A protože následně dostáváme už docela slušný hlad, přesuneme se do místního McGettigan’s baru, kde se nám moc líbí pohodlné sedačky a stěny plné knih. Dáváme si k večeři steak a rybu, zapíjíme výborným čepovaným pivem a protože se na Mistrovství světa ve fotbale hraje zrovna utkání mezi Brazílií a Německem, zůstáváme sedět a pohodlně usazení sledujeme na velkoplošných obrazovkách zápas. Když ale po půl hodině vedou Němci už 5:0 a celá hospoda včetně nás nevěřícně kouká, jak Němci Brazilce školí, vydáváme se zpět na pokoj a po příjemné sprše zamíříme do postele. Dnes jsme ujeli 378,6 km.

Díky tomu, že jsme šli včera večer dříve spát, jsem po sedmé již dostatečně vyspalí a tak už kolem půl osmé scházíme do přízemí domku na snídani. Domácí se nás ptá, na co bychom měli chuť a nabízí palačinky, což se nedá odmítnout. Snídáme docela dlouho a tak se loučíme s majiteli ubytování až po deváté dopolední a vyrážíme dál severovýchodním směrem na Limerick. Ten neobjíždíme po obchvatu, ale zamíříme do centra, nemáme v plánu se tu zastavovat, ale alespoň se projet kolem nejvýznamnějších míst. A tak se uličkami pomalu dostáváme ke kostelu irské církve St. Mary Cathedral z 12. století a pak i po několika dalších křižovatkách a semaforech projíždíme kolem hradu King John’s Castle ze století třináctého. Kolem hradu projedeme až k mostu přes řeku Shannon, ze kterého je na celý hrad pěkný výhled. Z města pak pokračujeme na severozápad, abychom kolem půl dvanácté dorazili na parkoviště u turistického centra u Moherských útesů – Cliffs of Moher. Jsme docela potěšeni, že na rozhlehlém parkovišti není ani z poloviny plno a tak očekáváme, že na útesech nebude úplně narváno. Přecházíme silnici a jdeme po dlážděné cestě kolem jednotlivých budov turistického centra citlivě zabudovaných do zdejších zelených kopečků, kdy vždy kouká jen vstup a prosklená stěna a jinak je vše pod zemí. Platíme vstup 6€ a dostáváme plánek s vyznačenými trasami a jednotlivými zajímavými body.
V těchto místech ještě nic nevypadá na impozantní scenérii, ta se objevuje až po výstupu do prvního kopce, kdy se před námi rozprostře výhled na tmavě modrý Atlantický oceán s bílými vrcholky vln, které narážení do až 200 metrů vysokých hnědých útesů s vrstvami černé břidlice a pískovce se sytě zelenou trávou na vršcích. Kupodivu narážející vlny nejsou tady nahoře až tolik slyšet, o to více je slyšet křik mořských ptáků, ať už jde o papuchalky, racky, alky a alkouny, celkem jich zde na útesech hnízdí až 30 tisíc párů. Impozantní pohled se nám naskýtá nalevo i napravo, protože útesy zde tvoří až 8 km pobřeží. Vydáváme se nejdříve na jih směrem k Hag’s Head, což je kamenná formace na jenom z jižních vrcholů, která má připomínat hlavu ženy, která se dívá směrem do moře. Jdeme po hliněné stezce a kocháme se nádhernými výhledy, na jednom širším místě si leháme do trávy a dáváme si menší svačinku v podobě sušenek, ovoce a čokolády. Počasí je úplně ukázkové a přestože od oceánu docela slušně studeně fouká, tak se to v tričku a v Magdy případě i lehké mikině dá krásně vydržet. Fotíme o sto šest, fotogenické jsou nejen barvy, kdy vedle světle modré oblohy kontrastuje tmavěmodrý oceán a vedle hnědých skalisek svítí sytě zelená tráva, tak celkové vyznění drsné pobřežní scenérie. Někde v půli cesty se otáčíme, vracíme se zpět k výchozímu bodu a od něj se pak vydáváme na sever. Nejprve procházíme kolem vůbec nejvyššího místa útesů 214 m.n.m s vyhlídkovou věží O’Brien’s Tower z roku 1835. Kocháme se výhledy na skalní ostroh zvaný Branaunmore i nedaleké Aranské ostrovy a pokračujeme dál až k vyhlídce Pollboy Lookout, kde se opět na chvíli posadíme do trávy a jen tak se kocháme nádhernými pohledy do okolí. Před třetí hodinou odpolední se vracíme zpět k autu a jedeme kousek na sever do městečka Doolin, kde parkujeme kousek od přístavu, ze kterého vyplouvají výletní lodě k útesům i trajekty na Aranské ostrovy. Platíme 10€ za hodinovou platbu k Moherkým útesům a protože má mít loď asi 20 minut zpoždění, tak se ještě chvíli motáme po kamenném pobřeží.
Po čtvrt na čtyři již vidíme vracející se loď z přechozího výletu, spolu s dalšími asi 40 turisty na ní nastupujeme a vydáváme se vstříc vlnám Atlantiku. Přestože je krásně a z mého pohledu až tolik nefouká, tak vlny jsou docela slušné a kapitán se s námi turisty nemazlí, chce nás evidentně co nejrychleji dovézt pod útesy. Menší smrádek ze směsi oleje a nafty spolu s houpáním mi nedělá úplně nejlépe a tak raději odevzdávám foťák Magdě, která bez problémů pobíhá po palubě a jen se tak opatrně rozhlížím. Musím uznat, že následné asi půl hodinové pomalé plutí pod útesy, kolem ostrohů se spoustou hnízdících a kolem nás poletujících ptáků je dechberoucí a přes ty mírné nepříjemné pocity z cesty sem a následně i zpět do přístavu ten lodní výlet určitě stojí za to. Z Doolinu nezamíříme hned na hlavní silnici, ale jedeme ještě nějakou dobu podél pobřeží Atlantického oceánu, na pár místech zastavujeme a procházíme se. Je nádherné počasí, žulové kameny jsou místy porostlé zelenou trávou, vlny oceánu narážejí na pobřeží, moc se nám to tady líbí. Nakonec se ale přeci jen na hlavní silnici musíme napojit, tankujeme na benzínce Emo Oil v poměru k cenám v ČR drahý benzín a pokračujeme už více do vnitrozemí, abychom před sedmou hodinou večerní dorazili do města Athlone, kde máme v hotelu Radison Blu zamluvený nocleh.
Zřejmě sem tolik turistů nejezdí, protože cena za čtyřhvězdičkový hotel je srovnatelná s cenou za předchozí ubytování v Bed & Breakfast. Máme už docela hlad a tak jen rychle hážeme naše věci do sice malého ale hezky vybaveného pokoje s výhledem na řeku Shannon a na druhém břehu stojící kostel Sv. Petra a Pavla. Na večeři zajdeme do hned vedle stojícího hotelového bistra Elements, Magda si dává tresku s bramborem, já si dopřávám steak s cibulovými kroužky a smaženou bramborovou kaší, vstřebáváme zážitky z dnešního dne a moc nám oběma chutná. Bohužel venku začíná docela slušný liják a tak myšlenku na večerní procházku městem opouštíme a raději se vracíme na pokoj, dáme si sprchu a jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 331,4 km.

Budík nás budí v sedm hodin a v půl osmé již sedíme na snídani, tentokrát si dopřáváme klasickou irskou snídani, klobásku, slaninu, krvavé jelítko, smažená vajíčka a houby s bramborovým chlebem a černý čaje. Před devátou hážeme kufry do auta a přesunujeme se městem dál, než jsme včera došli pěšky, ke katedrále sv. Kennetha (Cathedral Church of St Canice) ze 13. století. Tato gotická stavba je druhou největší středověkou katedrálou v Irsku a stojí na místě nejstaršího irského kláštera ze století šestého. Obdivujeme samotnou katedrálu i vedle stolící 30 metrů vysokou kruhovitou věž a velké množství náhrobků různého stáří a krásných keltských křížů. Počasí je opět slunečné, u katedrály jsme díky brzkému příjezdu skoro samotní, až při našem odchodu přijíždí autobus s turisty, tak se ještě chvíli zdržíme a nenápadně si vyslechneme výklad jejich průvodce. Autem pak pokračujeme necelou hodinku západním směrem k jednomu z nejpůsobivějších archeologických nalezišť v Irsku, k Rock of Cashel. Už z dálky je tento hrad s okolními věžemi na vyvýšeném zeleném obezděném pahorku vidět, parkujeme na zdejším poměrně velkém parkovišti a vydáváme se ke vstupní bráně, kde platíme 6€ za možnost prohlédnout si celý pahorek blíže. Procházíme skrz Hall of the Vicars z 12. století s originálem kříže Sv. Patrika a dalšími historickými relikviemi, prohlížíme si románskou kapli Cormac’s Chapel z 12. století s hezkou vnitřní výzdobou a sarkofágem, obvodové zbytky zdí katedrály ze 13. století s gotickými prvky. Stavba je to impozantní, obvodové zdi jsou opravdu mohutné, okna štíhlá, kněžiště je delší než samotná chrámová chrámová loď. Magda se uvnitř nenápadně připojuje ke skupince turistů s průvodcem, aby si poslechla něco z výkladu, já opět fotím jak vnitřek katedrály tak zdi z venku. Těsně vedle katedrály stojí 28 metrů vysoká kruhovitá věž z 11. století, která stejně jako ostatní, které jsme již měli možnost v Irsku vidět, plnila pozorovací a obrannou úlohu. Procházíme se kolem velkého množství různých náhrobků a velkých keltských křížů, škoda, že je tu relativně hodně turistů, určitě by se nám mnohem více líbilo potulovat se tu samotní, místo má svůj genius loci.
Kolem půl jedné jej opouštíme a autem se ještě přesunujeme k nedalekým ruinám opatství Hore Abbey ze 13. století, jehož ruiny byly z vrcholu Rock of Cashel krásně vidět. Hned jak parkujeme vedle příjezdové silnice, přichází docela slušný liják a raději pár minut čekáme v autě, než se konečně odhodláme vylézt a zamířit pěšky za menšího mrholení k ruinám. Tentokrát již skoro sami procházíme pozůstatky velkého opatství, nasáváme mystickou atmosféru a obdivujeme zdejší výhled na Rock of Cashel a zbytky kamenného oltáře i jednotlivé architektonické prvky a evidujeme velké množství dobře viditelných děr po trámech. Po návratu k autu se vydáváme na delší štreku, máme před sebou skoro dvě hodiny cesty, během které děláme jen jednu zastávku v Mallow v u obchodního domu Tesco, kde nakupujeme nějaké potraviny, ovoce a pití a pro Magdy bratra známé motorkářské noviny MCN. Před třetí hodinou odpolední zastavujeme na malém parkovišti na dohled od hradu Ross Castle z 15. století na břehu jezera Lough Leane v Národním parku Killarney. Půl hodinky se procházíme kolem obranného hradu, který byl baštou proti Cromwellovi v 17. století a podél břehu jezera, kde si na chvíli v trávě dáváme malou svačinku. Autem se pak vydáváme na jih kousek po panoramatické turistické cestě Ring of Kerry.
Naším cílem je vyhlídka Ladies View, jejíž název vychází z obdivných pohledů královny Victorie a jejích dam během jejich návštěvy v roce 1861. Výhled na horské údolí s nahnědlými vrcholky, několika barvami zelené na jejich svazích a modře se třpytícími jezery a říčkami je odsud opravdu nádherný. Zpočátku máme trošku zataženo a tak se procházíme kolem a čekáme, než nám slunce trošku ozáří blízké okolí, k čemuž nakonec po necelé hodince i dochází, tak děláme ještě poslední fotky. Vracíme se autem dolu k Hornímu jezeru, kde se ještě na chvíli zastavujeme a procházíme se po kamenech i oblázkové pláži, na takovýchto místech je vidět, proč se Irsku říká smaragdový ostrov, všemi barvami zelené hrající břehy to jasně dokládají. Poslední naší dnešní dnešní zastávkou je panství Muckross House, kam přijíždíme těsně před šestou hodinou večerní. Zdejší zahrady, kvůli kterým sem míříme mají ještě otevřeno a tak platíme vstupné, míjíme dům v tudorovském slohu, kocháme se hezky upravenými květinovými zahradami s krásně střiženými živými ploty v jeho okolí a po století upravovaném trávníku jdeme blíže k jezeru Muckross lake.
Od něj pak arboretem s mnoha exotickými stromy pokračujeme kolem skalky na vápencové vyvýšenině k části s rozsáhlou sbírkou pěnišníků, kde nás některé opravdu překvapují svou velikostí, některé jsou až 4 metry vysoké a skoro 10 metrů široké. Občas jemně mrholí, ale to nás pří procházce hezky upraveným parkem a zahradami nijak netrápí, je zde opravdu nádherně. Po sedmé hodině nakonec ale přeci jen zahrady opouštíme a protože už máme docela hlad a tak využíváme možnosti zdejšího bufetu v Muckross Garden Restaurant a kupujeme si sendviče. A zatímco se ládujeme, tak autem míříme přes Killarney na sever, abychom po pár kilometrech zaparkovali na dvorku před Rockfield House B&B, kde máme zajištěné ubytování na dnešní noc. Přenášíme věci z našeho auta do pokoje, venku se spouští docela slušný liják, tak už raději nikam nejdeme a trávíme večer na pokoji, abychom šli brzy do hajan. Dnes jsme ujeli 272,4 km.

Snídáme na pokoji ze včera nakoupených zásob, v rychlovarné konvici Magda vaří vodu na čaj a v po osmé hodině již sedíme v autě a vyrážíme z Dublinu směrem na jih. Po příjemné půlhodinové cestě, kdy už začínám být s ježděním po druhé straně vozovky docela sžitý, zastavujeme na parkovišti u kostela St. Patricks Church na dohled od jednoho z nejznámějších irských panství Powerscourt. Nejdříve nás zaujme na louce vedle parkoviště probíhající jakýsi bleší trh, tzv. car boot sale. Irové mají podobně jako Angličané tradici, kdy se sjíždějí na louky za městy, z kufrů vyloží všechny cetky a další věci, které se jim nepotřebné válí doma a snaží se je prodat. Chvilku se proplétáme mezi auty a stolky a nasáváme atmosféru, abychom se konečně přesunuli k zámku z 18. století a především do jeho upravených zahrad a rozlehlého parku. Cestou jdeme kolem místního golfového hřiště a tak se na chvilku projdu po hezky upravené fairway kolem vzrostlých dubů a obhlédnu pár bunků a rychlých greenů. Magda se pro změnu kochá výhledy na druhou stranu cesty na hezky tvarovanou horu Great Sugar Loaf. U vstupu do zámku platíme €8.50 za vstup do zahrad, které pocházejí z viktoriánského období a jsou považovány za nejkrásnější v Irsku. Počasí je nádherné, sluníčko svítí, je příjemné teplo a my se procházíme kolem skleníku růžovou zahradou, po honosném schodišti kolem terasovitých zahrad s výhledem na fontánu a okolní park, nevynecháváme ani hřbitov domácích mazlíčků a kamennou věž v Tower Valley. Mám moc rád japonské zahrady a tak nevynecháváme ani tu zdejší s jezírky, můstky a množstvím javorů a dalších dřevin. V celém areálu zahrad a parku je k vidění řada soch, plastik, váz a železných tepaných ozdob. Děláme spousty fotek, chvilkama jen tak posedáváme na krásně střiženém trávníku a užíváme si perfektního dopoledne. Kolem půl jedné po návratu k autu popojedeme ještě kousek k nedalekému vodopádu Powerscourt waterfall, jehož výška 121 metrů z něj činí nejvyšší v Irsku. Zrovna asi neteče moc vody a tak vodopád nepůsobí nijak mohutně, ale je tu příjemně a tak se procházkou kolem a posedávánám u vodopádu na půl hodinky zdržíme.
Od vodopádu zamíříme západním směrem a napojujeme se na starou vojenskou cestu, vedoucí severojižním směrem přes pohoří Wicklow Mountains. To se ukazuje jako výborný nápad, protože celá cesta je plná nádherných panoramat, tmavě modrá jezera, strmé srázy, všemi barvami zelené hrající údolí a lesy, fialově kvetou vřesovce. Na mnoha místech zastavujeme, fotíme a jen tak sedíme v trávě a rozhlížíme se po okolí. Před třetí hodinou odpolední přijíždíme na parkoviště u klášterního komplexu Glendalough, jehož název vychází z irského názvu pro Údolí dvou jezer. Právě v těchto místech se v šestém století usadil poustevník Kevin, který tu strávil dlouhá léta v asketickém životě. Jeho následovníci pak zde založili jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských klášterů, jehož zachovalé budovy z 8. až 12. století si máme v plánu prohlédnout. Procházíme jedinou v Irsku dochovanou žulovou vstupní branou se dvěma oblouky a bloumáme hřbitovem se spoustou kamenných desek a keltských křížů. Vedle hřbitova stojí dominanta celého komplexu, 34 metrů vysoká kruhová věž z 10. století se vstupními dveřmi tři a půl metru vysoko nad zemí. Celé místo je nádherně magické a fotogenické a to se ještě zvětšuje s přicházejícím typickým irským počasím, jak jsme dosud měli celý den krásně a slunečno, nyní se objevují těžké šedé mraky a začíná pršet. Pro nás naštěstí ale déšť netrvá dlouho a skrz mraky opět oblohu protínají sluneční paprsky. Míjíme malý Priest’s House a míříme k největšímu kostelu v areálu, ke katedrále Sv. Petra a Pavla z 11. století, z níž zbyly prakticky jen obvodové zdi bez střech a ke 2,5 metru vysokému kříži Sv. Kevina z jednoho kusu žuly. Nevynecháme ani kostel Sv. Kevina z 12. století, zbytky kostela Sv. Ciarána, který je nejmenším z dochovaných kostelů a kostel Sv. Marie, který patří k nejstarším kostelům v Glendalough se zbytky románských prvků.
Po prohlídce areálu u Dolního jezera se vydáváme procházkou sytě zeleným lesíkem k jezeru Hornímu, kde navštěvujeme ruiny románského kostela Reefert Church. Snažíme se najít i poustevnu Sv. Kevina a jeho lože, v tom však úspěšní nejsme a tak alespoň obcházíme celé Horní jezero, nasáváme atmosféru celého místa a kocháme se pohledy do okolí, abychom se po půl šesté vrátili zpět k autu. Nasedáme a pokračujeme na jihozápad, abychom kolem sedmé dorazili k našemu dnešnímu obytování, k Auburndale B&B v Kilkenny. Rychle se ubytujeme a vydáváme se pěšky na dva a půl kilometru dlouhou cestu do centra města, kde nejdříve zastavujeme u hradu Kilkenny Castle z 12. století. Pro návštěvníky už mají zavřeno, ale vstup do zahrad je ještě otevřený a tak se projdeme kolem dokola celého hradu a uděláme několik hezkých podvečerních fotek. Pokračujeme dále malebnými uličkami až k římskokatolické katedrále Sv. Marie a kupeckému domu Rothe house ze 16. století. V jedné ze středověkých uliček si zajdeme i do hospůdky na večeři, Magda si dává vepřový steak, já vynikající burger, zapíjíme to točeným pivem a nic nám neschází. Po večeři ještě zamíříme k řece Nore, odkud z mostu St. John’s Bridge uděláme poslední fotky hradu nad řekou a vracíme se zpět na ubytování. Tam už jen dáváme sprchu, zálohujeme fotky a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 187,4 km.

Ráno zamíříme na osmou hodinu na snídani do hotelové restaurace, dopřáváme si volný bufet se šunkami, sýry, vajíčky a klobáskami a skoro celou hodinu spokojeně snídáme. Na netu zjišťujeme, že nám v 9:19 jede autobus do centra z pár metrů od hotelu vzdálené zastávky a tak si bereme batůžek, foťák a z domova přivezenou předplacenou Leap Card na platby za městskou dopravu. Nastupujeme do modrožlutého dvoupatrového autobusu linky 79a, využíváme toho, že je autobus téměř prázdný a usazujeme se do horního patra do první řady, ať máme hezký výhled. Nejdříve projíždíme okrajovými čtvrtěmi Dublinu s nízkými rodinnými domky, po dvaceti minutách se ale již kocháme výhledy na centrum v okolí řeky Liffey a před desátou vystupujeme na zastávce Temple Bar, Central Bank na dohled od univerzitního areálu Trinity College, kam se hned pěšky vydáváme. Procházíme se místy, kde byla v roce 1592 královnou Alžbetou I. založena nejstarší irská univerzita, kocháme se starými kamennými budovami jednotlivých fakult a kolejí ve stylu georgiánské architektury. Občas do některé z nich nahlédneme a připadáme si jak ve světe Harryho Pottera, všude kamenná schodiště, sloupy, arkády a zdobené klenby. Zamíříme k nejznámější zdejší budově, kterou je knihovna s vystaveným evangeliářem Book Of Kells, ovšem dlouhá fronta u vstupu nás od návštěvy v tuto chvíli odrazuje. Objevujeme letáček zvoucí na pěší prohlídku centra Dublinu zdarma, která má začínat v 11 hodin a rozhodujeme se toho využít. Tak si ještě uděláme v univerzitním areálu fotku u 30 metrů vysoké zvonice z roku 1853 a vycházíme před vchod do areálu, odkud má komentovaná procházka začít.
Příjemná slečna se s námi a dalšími asi 15 turisty, kteří se rozhodli využít nabídky, vrací zpět do Trinity College, aby nám povyprávěla některá historická fakta a další zajímavé informace o Dublinu jako takovém a o univerzitě a celém jejím areálu. Po jeho opětovném opuštění společně zamíříme naproti do impozantní bílé budovy banky Bank of Ireland, která sloužila až do roku 1800 jako budova parlamentu. Uvnitř si prohlížíme místnost s tapisérií Bitvy u Boyne, křišťálový lustr a velký jednací stůl. Zajímavostí budovy je to, že zde nejsou žádná okna, jsou zde jen viditelná místa, kde by okna měla být. V době stavby se totiž platila daň z oken a tak se v rámci šetření okna pouze naznačila s plánem zasklít je později, k čemuž už ale nikdy nedošlo. Od budovy Bank of Ireland pokračujeme uličkami přes čtvrt Temple Bar a kolem Dublinského hradu, kde se vždy na chvilku zastavujeme a slečna nás dál seznamuje s dalšími historickými i současnými skutečnostmi. Přicházíme až k protestantské katedrále Christchurch z 12. století, která stojí na místě středu někdejšího vikingského města. Procházíme pod krytým kamenným můstkem pro pěší, který spojuje katedrálu se Synodní halou a pak již obdivujeme jednotlivé prvky románské i gotické architektury na samotné katedrále. Magda se více věnuje výkladu znalé slečny průvodkyně, já spíše pobíhám kolem a snažím se udělat pár pěkných záběrů. Od katedrály pokračujeme zpět po hlavní ulici kolem radnice City Hall, kde se opět na chvíli zastavujeme a dovídáme se velké množství informací o historii této stavby. Vstupujeme i dovnitř a prohlížíme si hlavní kruhovou halu se sloupy a rotundou, mozaikou ozdobenou podlahou a malbami malíře Jamese Warda. V těchto místech se s námi naše slečna průvodkyně loučí, děkujeme jí a platíme pár euro za její čas a zajímavé vyprávění. Od radnice se už sami vracíme k nedalekému dublinskému hradu, kde nejdříve vstupujeme na nepříliš zajímavé nádvoří a pak jej celý obcházíme až do hezky upravených zahrad. Hrad pochází ze 13. století a skoro 800 let byl symbolem anglické nadvlády.
Od hradu se vracíme do čtvrti Temple Bar, což je spleť uliček plná ateliérů, antikvariátů, galerií s velkým množstvím restaurací, hospůdek a barů. Procházíme teď už pomaleji dlážděnými uličkami, děláme fotky upravených barů v cihlových domech se spoustou květinových truhlíků a opět se vracíme do areálu univerzity Trinity College zjistit, jak je na tom fronta do univerzitní knihovny. Tentokrát jsme příjemně překvapeni, po frontě skoro ani památky a tak kolem půl třetí platíme 9€ za vstup. V následující expozici se na informačních panelech dozvídáme o vzniku iluminovaného rukopisu Evangeliáře z Kellsu (Book of Kells), jež pochází z roku 800 a je jednou z nejstarších dochovaných knih na světě. Nádherná kniha vznikla pravděpodobně v klášteře sv. Kolumbána na ostrůvku Iona, čteme si o tom, jakým způsobem mniši získávali čistě přírodní barvy a jak je ustalovali za pomoci vaječných žloutků. Nakonec máme možnost si v klenotnici zblízka prohlédnout samotnou, za sklem vystavenou knihu, je vidět, že o nejcennější irský národní poklad se tu vzorně starají. Z klenotnice se po schodech přesuneme do Dlouhé síně Staré knihovny, kde se nachází přes 200 tisíc historických knih a textů, mramorové busty a také nejstarší harfa v Irsku. Pochází ze 14. století, je vyrobena z vrbového a dubového dřeva a má 29 strun. Z knihovny jsme naprosto unešeni, moc se nám v ní líbí, jen škoda, že vstup mezi police s knihami je zakázán, tak se jen z hlavní síně nakláníme, abychom si některé svazky trochu blíž prohlédli. Pak již areál univerzity nadobro opouštíme a rozhodujeme se, zda-li navštívit pivovar Guiness nebo palírnu whisky Old Jameson, protože je nám jasné, že oboje již stihnout nemůžeme. Volba nakonec padá na pivovar, přestože je o trošku dál a i vstup je dražší, ale přeci jen je jako turistická atrakce vychvalovanější.
A tak kolem čtvrté vstupujeme do sedmipatrové budovy Guinness Storehouse a procházíme její jednotlivá patra, ve kterých se dozvídáme o surovinách, postupu výroby i dopravě jednoho z nejslavnějších piv na světě. V sedmém patře si pak ve stylově zařízeném Gravity Baru dopřáváme vedle natočené pinty svěžího tmavého piva Guinness, která je v ceně vstupného, též panoramatický výhled na celý Dublin. Na závěr ještě navštěvujeme obchod se suvenýry, ale přestože si zde můžeme zakoupit pěkné originální sklenice, raději díky Magdě pronášíme ven v baťohu sklenici, ze které jsme pivo popíjeli. Venku pomalou procházkou zamíříme k řece Liffey, kolem které se procházíme až k hezkému bílému mostu Ha’penny Bridge, kupujeme si nějaké sendviče a ještě se projdeme čtvrtí Temple Bar, kde to již pomalu začíná ožívat. V půl deváté nastupujeme opět do modrožlutého patrového autobusu a necháváme se odvézt zpět na hotel, kde znaveni rychle usínáme. Dnes jsme ujeli 0 km 😉

Kolem třetí hodiny odpolední parkuji auto na Parkingu D na letišti v Praze Ruzyni a shuttlebusem se s Magdou přepravujeme k terminálu 1. Přepážka odbavující náš let je již otevřená a stojí tu docela slušná fronta lidí, řadíme se na její konec, naštěstí jde vše relativně rychle a tak se poměrně brzy zbavujeme kufrů. S palubními vstupenkami v rukách procházíme do bezcelního pásma a nějaký čas trávíme procházením obchůdků, letadlo, zdá se, poletí na čas, tak pro mne naštěstí toho nemusíme procházet tolik. Procházíme přes gate, letadlo společnosti Ryanair nestojí u stojánky, ale na ploše, necháváme se tedy povozit letištním autobusem a nastupujeme. Let je bez problémů a před sedmou večerní přistáváme na letišti v Dublinu. Nacházíme přepážku autopůjčovny Sixt, vytahuji vytištěnou rezervaci a se slečnou na přepážce se po chvíli příjemné diskuze, kdy se nám v rámci různých akcí snaží nabídnout větší a dražší vůz se slevou, dohodneme, že kromě již zaplacené rezervace doplatíme jen poplatek za použití auta mimo území Irska, protože máme v plánu vjet i do Severního Irska, které je součástí Velké Británie. S vytištěným potvrzením vycházíme před budovu letiště a míříme na zastávku, kam pro své klienty jezdí mikrobusy autopůjčoven, chvíli čekáme a necháme bez povšimnutí dodávku Hertzu a následně Avisu, aby se asi po deseti minutách na obzoru objevil oranžový mikrobus společnosti Sixt. Řidič ukládá naše kufry a my nastupujeme, pohledem přes přední okno se snažím přepnout ze svého kontinentálního zvyku jízdy po pravé straně vozovky a nedivit se tomu, po které straně vozovky jedeme. Cesta z letiště k budově autopůjčovny netrvá ani pět minut, v kanceláři si zaměstnanec překontroluje naše potvrzení a po chvíli nás již vede ke stříbrnému Opel Corsa, předává klíčky a desky se základními dokumenty a mapou, my dáváme naše kufry do kufru auta a opouštíme letiště. Chvíli si zvykám na jízdu po druhé straně vozovky, na řazení levou rukou a hned první kruháč mi dává trošku zabrat, ale po napojení na M1 a následně při jízdě po M50 kolem Dublinu už se mi to začíná zdát docela přirozené.
Po zhruba dvaceti minutách parkujeme v západní části Dublinu ve čtvrti Park West u hotelu Aspect, kde máme zamluvené ubytování na následující dvě noci. Na recepci jde vše bez problému, ještě si doplácíme kontinentální snídani na zítřek a zamíříme do prostorného pokoje ve třetím patře. Ani se moc nezabydlujeme a jdeme něco pojíst do hotelové restaurace, přeci jen už máme docela hlad. Nakonec to řeší dvě výborné čerstvé pizzy za 8€ a pivo, vracíme se na pokoj a poměrně znavení jdeme po spáchání základní hygieny spát. Dnes jsme v Irsku ujeli 22,1 km.