Ráno po snídani ladíme plány na dopoledne, kdy Milan se potřebuje zastavit za jedním známým, Monika by se ráda trochu proběhla a zajezdila na kolečkových bruslích, děti by chtěli na pláž a Magda pro změnu někam na trhy. A tak v půl desáté nasedáme všichni do auta, Magdu po pár kilometrech vysazujeme u zastávek abry, aby si přejela na druhou stranu kanálu Dubai Creek do staré části Bur Dubai na trh s látkami Meena Bazaar. Zbytek zastavujeme v uličce hned vedle Jumeirah Open Beach, odkud to má Milan kousek pěšky ke známému, Monika na pěknou asfaltovou dráhu, která se táhne v délce necelých 2km podél severovýchodní části pláže a my s dětma pár kroků přímo na pláž. Děti se hned svlékají do plavek a míří k vodě, střídají řáchání se v ní se stavěním hradů z písku, já si hraju chvíli s nima, chvíli chodím kolem s foťákem a fotím jednak je a pláž jednak pohledy zpět na panorama mrakodrapů Dubaje. Pláž máme skoro celou sami pro sebe, kam oko dohlédne, což je pár kilometrů na jednu stranu a pár na druhou, by se množství lidí dalo spočítat na prstech obou rukou. V jedenáct se vrací Milan a tak to balíme i my a Monika a vracíme se autem zpátky na hotel. Magda smskuje, že dorazí později, doufá, že se ještě stihne rozloučit s Milanem a Monikou, kteří mají v plánu kolem poledního vyrazit zpět do Saudské Arábie, bohužel se jí to nepodaří a tak se s nimi loučím jen já s dětma. Magda doráží asi o půl hodinky později, sice smutná, že se nestihla rozloučit, na druhou stranu náramně spokojená s tím, jak na trzích pochodila, nakoupila si různé krásné látky, ze kterých má v plánu několikery plesové šaty.
Po obědě na pokoji nasedáme před hotelem do taxíku a v půl čtvrté vystupujeme u Emirates Mallu, abychom se po chvíli procházení se v tomto obrovském nákupním středisku dostali ke vstupu do Ski Dubai, přeci jen, děti mají jarní prázdniny a ty každoročně trávíme někde na horách na lyžích, tedy je třeba si i letos během prázdnin zalyžovat. Kupujeme za 660 dirhamů vstupenky na dvě hodiny a vstupujeme do haly, kde si máme nafasovat oblečení a vybavení. Vše funguje úplně perfektně, postupujeme od jedné přepážky k druhé a postupně dostáváme modročervenočerné kombinézy, do kterých se v kabinkách převlékáme, rukavice máme z domova vlastní, o těch jsme věděli, že se nedají půjčit a že bychom si je museli koupit. V kabinkách se i přezouváme do lyžáků, které jsme dostali a pak míříme k další přepážce, kde fasujeme lyže, hůlky a přilby. Na závěr nám místní obsluha sešteluje vázání a jdeme na svah do haly. Svah je rozdělený čtyřsedačkovou lanovkou, uprostřed se obé zalamuje a lanovka zde má mezistanici, celá sjezdovka má na délku asi 400 metrů a převýšení necelých 60 metrů. V dolní části haly jsou různé skluzavky a prolézačky, zrovna se tu kouluje a užívá si sněhu skupina arabských dětí. My zamíříme na lanovku a necháváme se vyvézt nahoru, lanovka jede dost pomalu a tak máme dost času cestou sledovat skupiny místních, kteří obvykle bez lyží navlečení do péřových bund testují sníh a chlad. V hale je teplota těsně pod nulou, na lanovce je tak relativně chladno a proto nahoře rádi vystupujeme a pustíme se dolů. Horní část svahu je značená jako červená, ale parametry jsou dle našeho odhadu spíše modré. To dětem vyhovuje, přeci jen na půjčených lyžích a neznámém svahu se necítí úplně komfortně. Ale bez problémů sjíždějí až dolu, sníh je samozřejmě technický, ale jezdí se na něm docela dobře a tak dáváme si další kolo. Dole vůbec nečekáme, na svahu nás není mnoho, sem tam nějaký lyžař a pak spíše jen pěší, kteří se přišli podívat. Dáváme tak v docela rychlém tempu kopec několikrát za sebou, než především Magdě začíná být docela chladno a tak před šestou opouštíme svah, odevzdáme lyže, hůlky a přilby a jdeme se zpátky převléknout do civilního oblečení.
V obchodním centru si pak ještě zajdeme na večeři do rychlého občerstvení, tentokrát na libanonskou kuchyni a na zmrzlinu do Häagen-Dazs Café. Domlouváme se, že zpátky už nevyužijeme služeb taxíků a naopak vyzkoušíme místní veřejnou dopravu, v tomto případě metro. Metro v Dubaji je plně automatizované, jezdí bez řidiče, ve staré části jezdí pod zemí, v nové části Dubaje je nadzemní. Nás čeká pár stanic na červené lince, vycházíme ven z centra a jdeme kousek pěšky na stanici Mall of the Emirates, kde kupujeme červené NOL karty za 2Dhm a vyčkáváme příjezdu soupravy. Nemusíme čekat dlouho, za necelé tři minuty zastavuje souprava za sklem před námi, dveře se otevírají a my si po nástupu užíváme jízdu nadzemní částí metra, kdy se kocháme výhledy na na mrakodrapy kolem ulice šejka Zayeda. Až kousek před zálivem Deira creek mizí metro pod zemí, kde jej i na stanici Union opouštíme. Odsud to máme asi deset minut pěšky na hotel, kde už jen dáváme sprchu a jdeme znavení spokojeně spát.