Ráno po brzkém budíčku v půl šesté spácháme základní hygienu, dobalíme do kufrů poslední věci a vydáváme se odhlásit z ubytování. Taxíkář doráží překvapivě přesně, v půl sedmé se s ním setkáváme na recepci hotelu a i cesta na letiště ubíhá úplně bez problému, provoz je takhle časně v sobotu minimální. Před sedmou hodinou již se všemi našimi zavazadly vystupujeme na zdejším mezinárodním letišti, opět obdivujeme zdejší přepych a luxusní výzdobu. Na přepážkách se zbavujeme odbavených kufrů, vyzvedáváme si palubní vstupenky, absolvujeme kontrolu pasů i bezpečnostní prohlídku a po všech těch nezbytných procedurách již opět procházíme obchůdky v bezcelní zóně. Prostory jsou zde neskutečné velké, zjišťujeme si odletovou bránu a jsme rádi, že cestou k ní jsou často jezdící pásy a schody, protože by to byly nachozené kilometry. Kousek od brány ještě kupujeme dětem pití a pak již jen sedíme v pohodlných sedačkách a čekáme, než se budeme moci vydat nástupním chobotem do letadla. Stejně jako cestou sem nás máme i teď před sebou let letadlem Airbus A380-800 společnosti Emirates, který už vidíme stát nedaleko od nás stojánce.
Dělám si pár fotek tohoto krásného stroje a po půl deváté již začínáme nastupovat spolu s davy našich spolucestujících. Ale všechno jde díky několika nástupních chobotům hezky orgnizovaně a spořádaně a tak se velice brzy usazujeme na naše sedačky vždy po dvou v jedné řadě u okýnek. Dočkáváme se opět hezky teple napařených kapesníčků na otření rukou, shlédneme bezpečnostní instruktáž a po deváté již rolujeme na start. Vše máme díky palubnímu audiovizuálnímu systému možnost sledovat na obrazovce v sedačce před námi díky kamerám rozmístěným vně letadla. Nedlouho po startu se dočkáváme i snídaně, Markétka je spokojená z lupínků, my ostatní z croissantů a ovocných salátů. Další částe letu si zpříjemňujeme sledováním filmů, jediná Markétka to zalamuje a spokojeně usíná. Před polednem nám letušky roznášejí oběd, opět si můžeme z menu vybrat ze tří jídel včetně dětských, rýže s kuřecím masem a puding ale vyhovuje v podstatě nám všem. S drobným předstihem po půl jedné přistáváme na letišti v Mnichově, spořádaně vystupujeme z letadla, procházíme jakožto občané EU bez větších kontrol až ke karuselům, kde po několika minutách čekání vyjíždějí naše kufry. Voláme na kontaktní mobilní číslo na parkování Pfiffig Parken a za čtvrt hodinky již sedíme v dodávce a vracíme se k našemu týden zde odpočívajícímu autu. Je poměrně studené, ale po pár kilometrech jízdy už je v něm příjemné teplo, děti i Magda začínají klimbat a já si to po dálnici svištím směrem k českým hranicím. Cesta ubíhá bez problému, zastavujeme jen na jednu krátkou zastávku na benzínce u Prachatic, kde se všichni trochu protáhneme a skočíme si na záchod. V půl šesté jsme konečně doma, venku je pro nás nezvykle chladno, jsme z toho příjemného dubajského počasí příjemně odpočatí a z celého toho prázdninového výletu nadšení a plní zážitků.

Plán na dnešní den je jasný, ráno si trošku přispíme a dopoledne po snídani vyrazíme na pláž, jen tak odpočívat a lelkovat. Děti si oblékají plavky, Magda připravuje ručníky, do tašky nějaké ovoce a pití a vyrážíme z hotelu. Hned venku ale dostáváme docela slušnou facku, fouká silný vítr a všude kolem nás poletují drobná zrníčka písku. Po pár metrech, kdy máme písek a prach téměř všude, se otáčíme a vracíme se zpět na hotel. Svoláváme krátkou poradu, na které se dohadujeme, že v tomhle počasí to na pláži nebude zrovna ideální a lepší bude trávit den v centru schovaní v klimatizovaných budovách. A tak se tedy převlékáme do normálního vycházkového oblečení a přesunujeme se na nejbližší stanici metra na Al Rigga. Čeká nás pár stanic na červené lince pod zemí a pak již několik stanic nadzemních, jedeme asi půl hodinky a vystupujeme na stanici Emirates Towers kousek od věží hotelu Jumeirah Emirates Towers. Procházíme se kolem, sedáme si na lavičku a děláme pár fotek. Pak pokračujeme pěšky dál směrem podél linky metra, které se klene pár metrů nad úrovní vozovky, obdivujeme futuristicky pojaté stanice i rychlé moderní vlaky, které se po trati prohánějí. Procházíme různými bočními ulicemi až k dubajské fontáně, opět obdivujeme vysokou štíhlou věž mrakodrapu Burdž Chalífa, která se ale díky písku ve vzduchu zdá býti v takovém jakoby oparu. Proto ne úplně příjemnému počasí zamíříme do nitra obchodního centra Dubaj Mall, kde si nejdřív zajdeme na rychlý oběd a pak se s dětmi opět procházíme kolem zdejšího obrovského akvária, které se především jim moc líbí. Zajdeme i na druhou stranu k ledovému kluzišti Ice Rink, kde s úsměvem sledujeme snažení se lidí různých národností bruslit. Naše děti si ale zabruslit jít nechtějí a tak jen dál bloumáme obchoďákem, nakupujume nějaké drobnosti domu, dětem se moc líbí obchůdek Jelly Belly plný nekonečného množství barevných želatinových bonbónů této kalifornské značky. Když se venku setmí, zamíříme opět k dubajské fontáně a shlédneme dvě nádherná představení plná barevných efektů a proudů vody. Na večeři si zajdeme opět dovnitř, tentokrát do indického rychlého občerstvení a pak si již venku na ulici zastavujeme taxík a necháme se odvézt zpět na náš hotel. Večer už jen na pokoji věnujeme balení kufrů, ať nám toho na ráno zbývá co nejméně a jdeme brzy spát.

Opět vstáváme kolem osmé, posnídáme a před devátou nasedáme do auta a vyrážíme do vnitrozemí Spojených arabských emirátů, dnes máme v plánu navštívit město Al-Ain. Opouštíme Dubaj po široké dálnici směrem na jih a po dvou hodinách již stoupáme serpentinami na 1249 m.n.m. vysokou horu Jebel Hafeet. Horská silnice s hladkým asfaltem má skoro 12 km, má 60 zatáček ve třech pruzích a několik vyhlídkových zastávek. Na některých z nich zastavujeme a kocháme se výhledy do okolí a studujeme informační panely o geografii, historii i významných místech ve výhledu. Po jedenácté jsme až úplně nahoře na rozlehlém parkovišti, které je opět poloprázdné. Procházíme se po okolí a fotíme poušť v okolí i město Al Ain z výšky, je vidět i hranice mezi Spojenými arabskými emiráty a Ománem a v oparu i město Al Buraimi na druhé straně hranice u Al Ainu. Markétka objevuje houpačky a skluzavky a tak musíme chvilku s odjezdem z vrcholu počkat, než se dostatečně vydovádí. Pod kopcem se ještě zastavujeme v krásně zeleném parku Green Mubazzarah, kde se chvilku odpočíváme mezi palmami na krásně střižené zelené trávě. Cestou zpět do města nás zaujme květinová výzdoba v Al Ain Paradise Garden a tak přibrzdíme i tady a procházíme se kolem krásně barevných květinových záhonů, různých květinových pyramid a dalších truhlíků a barevně sladěných květináčů plných kytek.
Po půl jedné parkujeme kousek od vstupu do místní zoologické zahrady, platíme nevysoké vstupné a zamíříme dovnitř. Nejdříve si v místním bufetu nakoupíme nějaké občerstvení, které spokojeně poobědváme na lavičkách ve zdejší Picnic area. Teprve pak zamíříme mezi výběhy a pozorujeme žirafy, nosorožce i ohrožené arabské kozorožce, lvy, leopardy i africké divoké psy. Nevynecháme ani pavilony s hady a krokodýly, dětem se v zahradě moc líbí a na závěr si jí celou ještě jednou projíždějí elektrickým vláčkem. Zoo není příliš velká, ale výběhy jsou hezky udělané a nebýt takové horko, vydrželi bychom tu déle.
Takhle před třetí hodinou parkujeme u další atrakce města Al Ain, kterou je bývalý palác šejka Zayeda bin Sultana Al Nahyana, zakladatele a zároveň prvního prezidenta Spojených arabských emirátů. Dnes je zde Al Ain Palace Muzeum, u vstupu dostáváme plánek a sami se můžeme libovolně potulovat celým areálem. Procházíme si jednotlivé pokoje, jednací místnosti a kuchyně, ložnice i venkovní nádvoří s velkým pouštím stanem a starým Land Roverem, v němž jezdil šejk za beduíny do pouště. Moc nám vyhovuje, že jsme v celém areálu v podstatě sami, všechno si prolézáme, zkoušíme různé kliky a dostaváme se i do místností, které jsou jen zavřené, ale nikoliv zamčené. Vše je hezky upravené, dostatek popisků v angličtině a i plánek je nápomocný a tak zde trávíme moc příjemnou hodinku. Opouštíme Al Ain, schválně sjíždím z dálnice na vedlejší silnici a jedeme hezkou pouštní krajinou, místy písek vytváří na silnici jazyky, občas zastavujeme a jdeme kousek od dun a pozorujeme stáda velbloudů. Před šestou jsme zpátky v Dubaji, vysazuji děti s Magdou u hotelu a jedu do půjčovny vrátit auto, na tachometru přibylo hezkých 845 km. Na pokoji si pak dáváme všichni večeři a následně zamíříme pěšky na Gold Souk, Zlatý trh, který je kousek od nás v srdci obchodní čtvrti Deira.
V krytých uličkách tohoto tržiště je skoro 300 obchodů se šperky, zlatem, stříbrem, platinou, diamanty a dalšími drahými kameny. My máme v plánu koupit Markétce nějaké hezké zlaté náušnice a tak pár krámků se zlatem obcházíme, různě smlouváme a nakonec jedny hezké usmlouvané skoro na polovic kupujeme. Zajdeme až k největšímu zlatému prstenu světa, zapsanému v Guinessově knize rekordů, s honosným názvem Hvězda Taiby. Obvod prstenu je 2,2 metru, váží 64 kg, pracovalo na něm 55 zlatníků, je vyroben z 21 karátového zlata, posetý 5 kilogramy drahých kamenů a jeho cena je 3 miliony amerických dolarů. Fotíme si prsten i děti s ním, nakonec ještě v jedné z postranních uliček kupujeme po delším smlouvání nad čajem jedny falešně hodinky Breitling Navitimer, když mám dneska ty narozeniny, a vracíme se zpátky na hotel. Jsme docela unavení a tak po rychlé sprše mizíme v ložnicích a brzy usínáme.

Na dnešní den máme v plánu navštívit hlavní město Spojených arabských emirátů – Abu Zabí. Proto po snídani hned zamíříme do auta a vyrážíme přes celé město jihozápadním směrem, respektive nejdříve spíše směrem jižním. Snažím se totiž Dubaj objet po okruhu, abych nemusel platit za průjezd centrem přes placené úseky, což se mi i daří, i když to má za následek to, že nejedeme po těch nejhezčích ulicích s mrakodrapy kolem dokola a že celkově je cesta o něco málo delší. Ale nevadí, v půl jedenácté parkujeme na rozlehlém parkovišti u velké mešity šejka Zayeda a vydáváme se na její prohlídku. Celá mešita už z dálky vypadá nádherně, celá bílá se zlatými prvky svítí v paprscích slunce a do výšky se hrdě tyčí její čtyři minarety. Přicházíme ke vstupu, do mešity se sice smí zdarma, ale přeci jen vstupujeme do svatostánku a tak je vyžadováno určité oblečení. Mám na sobě košili a kalhoty, Magdě půjčují zdarma černou abáju s vyšívaným logem mešity a šátek na zakrytí hlavy, oblečení dětí nikdo neřeší. Vydáváme se se skupinou dalších turistů na anglicky komentovanou prohlídku s průvodcem, respektive v našem případě s mladou průvodkyní, která nás nejdříve seznamuje se základními fakty. Mešita byla postavena v letech 1996 až 2007, na její stavbě se podílelo přes 3000 dělníků a 40 firem z celého světa a je schopna pojmout až 40 tisíc věřících. Základní kámen položil šejk Zayed bin Sultan Al Nahyan, po něm má mešita své jméno, bohužel se nedožil jejího dokončení, alespoň místo jeho posledního odpočinku je zde na nádvoří. Angličtina naší průvodkyně je perfektní a tak zatímco jí posloucháme, obdivujeme nádherně bílý mramor z Itálie a Řecka i jeho krásné zdobení perletí, polodrahokamy a zlatem.
Před vstupem do vnitřních prostor se seznamujeme s hlavními prvky islámského náboženství i některými tradicemi, sundaváme si boty a neseme si je dál v pytlíku v ruce. V interiéru pak máme možnost chodit po obrovském nádherně zdobném koberci s plochou 5627 metrů čtverečních, což jej činí největším na světě. Váží 35 tun a je tvořen dvěma miliardami uzlíků, které přes dva roky vytvářelo tisíc tři sta iránských tkalců. Celý je z bavlny a novozélandské ovčí vlny a je opravdu nádherný a v bosých nohách se po něm chodí velmi příjemně. Fotíme si i nádherné mohutné lustry, kterých je zde celkem sedm, jsou zdobené z milionů krystalů od Swarovského a zlatem. Vyrobeny byly v Mnichově a největší z nich váží 12 tun, má průměr 10 metrů a výšku 15. Prohlížíme si mozaiky, umělecky pojaté dlaždičky a kaligrafické nápisy z Koránu, zdobený mihráb i další prvky interiéru. Komentovaná prohlídka trvá skoro hodinu a i po ní se ještě asi hodinu procházíme po nádvoří mešity i jejím okolí se zahradami a vodními prvky.
Před jednou hodinou se vracíme zpátky na parkoviště k autu a zamíříme na poloostrov Breakwater. Jedeme na dohled od slavného luxusního hotelu Emirates Palace, ale zastavujeme až před skanzenem Heritage Village, kde se následně procházíme tradiční beduínskou vesnicí a arabským tržištěm. Snahou tohoto místa je představit zajímavým způsobem každodenní život v Emirátech před objevem ropy. Skanzen je kousek od pláže, ze které je hezký pohled na celé panorama Abú Zabí. Od skanzenu přejdeme kousek k 122 metrů vysokému stožáru s vlajkou SAE, kousek vedle je i budova místního divadla a opět nádherné výhledy na celou pobřežní promenádu Corniche. Dostáváme docela hlad a tak přejíždíme do Marina Mallu na oběd, děti tentokrát volí pizzu, my s Magdou iránskou kuchyni. Markétka objevu kousek od food courtu prodejnu Hello Kitty, tak se tam musíme na chvíli zastavit a udělat jí fotku. Autem následně přejíždíme přes most zpátky na promenádu a zastavujeme u zdejší pláže.
Děti se převlékají do plavek a mizí na chvíli ve vodě, pak si tak různě pobíhají kolem a staví hrady z písku. Na pláži jsme téměř úplně sami, děláme spousty fotek a užíváme si nádherného pozdního odpoledne, voda je krásně čistá, pláž upravená a okolní panoramata se neomrzí. Když se ale začíná blížit soumrak, oblékáme se, vracíme se k autu a opouštíme Abú Zabí východním směrem. Projíždíme i přes Yas Island s okruhem formule 1 a futuristickou červenou budovou zábavního parku Ferrari World. Nezastavujeme, jen se z dálky koukáme a po půl osmé jsme zpátky v Dubaji na hotelu, uděláme si večeři a po sprše a dalším animáku na notebooku jdeme spát.

Na půl devátou jsem domluven s Abdulem z půjčovny, že přiveze před náš hotel auto, když mu před devátou netrpělivě volám, kde je, tak mi radostně oznamuje, že už je na cestě a za chvíli je tam. A taky že ano, v devět přijíždí s bílou Toyotou Corollou, podepisujeme spolu papíry na zapůjčení auta za 120Dhm na den včetně pojištění bez limitu kilometrů, přebírám klíčky a dozvídám se nepříjemnou zprávu, že auto musím vrátit nejpozději ve čtvrtek večer, protože v pátek je místní neděle a půjčovna má zavřeno. Nu což, neměl by to být problém. Vracím se na pokoj a vyzvedávám rodinku, abychom po pár minutách naskočili do auta a vydali se směrem na Ajman, kterým však jen po dálnici projíždíme a pokračujeme dále do emirátu Umm Al Quwain, naším cílem je Dreamland Aquapark, slíbil jsem před odletem dětem, že během našeho pobytu si budou moci v jednom akvaparku zařádit a sliby se mají plnit. Když za necelou hodinku zastavujeme na parkovišti před akvaparkem, zprvu se lekáme, že asi budou mít zavřeno, neboť na obrovské ploše pro odhadem 1000 aut stojí jen jedno jediné, ovšem dáma v pokladně nás vyvádí z omylu, akvapark je otevřený, jen v tuto dobu jej moc lidí nenavštěvuje. Má pravdu, v celém akvaparku jsme za celý den napočítali všeho všudy 10 návštěvníků, jednu ruskou rodinu, jednu indickou rodinu a nás, převaha obsluhujícího personálu byla zřejmá. Stejně tak legračně působí, když se po areálu pohybujeme v plavkách, přeci jen venku je nějakých 28 stupňů, voda má 24 stupňů a plavčíci u jednotlivých atrakcí sedí v bundách. Stejně kontrastně působí Markéta ve svých dvoudílných plavkách vedle muslimských holčiček v plavkách zakrývajících kromě hlavy celé tělo. Nu nevadí, vydáváme se otestovat všechny možné atrakce, sjíždíme divokou řeku, která protéká celým areálem, s Markétou si dáváme několik jízd na různých tobogánech. Zkoušíme bazén s vlnami i bazén s vodou salinity Mrtvého moře i velký tobogán s kruhem pro celou rodinu. Až do čtyř odpoledne si užíváme příjemného prostředí celého akvaparku, dáváme si i něco malého k jídlu a kupujeme si pití. Musíme uznat, že nám vyhovuje, jak máme skoro celý areál sami pro sebe, na druhou stranu jsou některé podniky především s občerstvením zavřené a možností občerstvení tak není mnoho. Ale místní zaměstnanci jsou samý úsměv a nedělá jim problém být na mnoha místech jen pro nás.
Po té čtvrté hodině odpolední nám již začíná býti chladno a tak zamíříme k parkovišti a v šest večer již parkujeme u Dubai Mallu, abychom si jednak dali něco k večeři a především se opět zašli podívat na místní fontány, které nám opravdu učarovaly. Shlédneme několik představení a vracíme se zpět do apartmánu, holky si chtějí umýt hlavu, tak abychom šli rozumně do postelí.

Ráno po snídani ladíme plány na dopoledne, kdy Milan se potřebuje zastavit za jedním známým, Monika by se ráda trochu proběhla a zajezdila na kolečkových bruslích, děti by chtěli na pláž a Magda pro změnu někam na trhy. A tak v půl desáté nasedáme všichni do auta, Magdu po pár kilometrech vysazujeme u zastávek abry, aby si přejela na druhou stranu kanálu Dubai Creek do staré části Bur Dubai na trh s látkami Meena Bazaar. Zbytek zastavujeme v uličce hned vedle Jumeirah Open Beach, odkud to má Milan kousek pěšky ke známému, Monika na pěknou asfaltovou dráhu, která se táhne v délce necelých 2km podél severovýchodní části pláže a my s dětma pár kroků přímo na pláž. Děti se hned svlékají do plavek a míří k vodě, střídají řáchání se v ní se stavěním hradů z písku, já si hraju chvíli s nima, chvíli chodím kolem s foťákem a fotím jednak je a pláž jednak pohledy zpět na panorama mrakodrapů Dubaje. Pláž máme skoro celou sami pro sebe, kam oko dohlédne, což je pár kilometrů na jednu stranu a pár na druhou, by se množství lidí dalo spočítat na prstech obou rukou. V jedenáct se vrací Milan a tak to balíme i my a Monika a vracíme se autem zpátky na hotel. Magda smskuje, že dorazí později, doufá, že se ještě stihne rozloučit s Milanem a Monikou, kteří mají v plánu kolem poledního vyrazit zpět do Saudské Arábie, bohužel se jí to nepodaří a tak se s nimi loučím jen já s dětma. Magda doráží asi o půl hodinky později, sice smutná, že se nestihla rozloučit, na druhou stranu náramně spokojená s tím, jak na trzích pochodila, nakoupila si různé krásné látky, ze kterých má v plánu několikery plesové šaty.
Po obědě na pokoji nasedáme před hotelem do taxíku a v půl čtvrté vystupujeme u Emirates Mallu, abychom se po chvíli procházení se v tomto obrovském nákupním středisku dostali ke vstupu do Ski Dubai, přeci jen, děti mají jarní prázdniny a ty každoročně trávíme někde na horách na lyžích, tedy je třeba si i letos během prázdnin zalyžovat. Kupujeme za 660 dirhamů vstupenky na dvě hodiny a vstupujeme do haly, kde si máme nafasovat oblečení a vybavení. Vše funguje úplně perfektně, postupujeme od jedné přepážky k druhé a postupně dostáváme modročervenočerné kombinézy, do kterých se v kabinkách převlékáme, rukavice máme z domova vlastní, o těch jsme věděli, že se nedají půjčit a že bychom si je museli koupit. V kabinkách se i přezouváme do lyžáků, které jsme dostali a pak míříme k další přepážce, kde fasujeme lyže, hůlky a přilby. Na závěr nám místní obsluha sešteluje vázání a jdeme na svah do haly. Svah je rozdělený čtyřsedačkovou lanovkou, uprostřed se obé zalamuje a lanovka zde má mezistanici, celá sjezdovka má na délku asi 400 metrů a převýšení necelých 60 metrů. V dolní části haly jsou různé skluzavky a prolézačky, zrovna se tu kouluje a užívá si sněhu skupina arabských dětí. My zamíříme na lanovku a necháváme se vyvézt nahoru, lanovka jede dost pomalu a tak máme dost času cestou sledovat skupiny místních, kteří obvykle bez lyží navlečení do péřových bund testují sníh a chlad. V hale je teplota těsně pod nulou, na lanovce je tak relativně chladno a proto nahoře rádi vystupujeme a pustíme se dolů. Horní část svahu je značená jako červená, ale parametry jsou dle našeho odhadu spíše modré. To dětem vyhovuje, přeci jen na půjčených lyžích a neznámém svahu se necítí úplně komfortně. Ale bez problémů sjíždějí až dolu, sníh je samozřejmě technický, ale jezdí se na něm docela dobře a tak dáváme si další kolo. Dole vůbec nečekáme, na svahu nás není mnoho, sem tam nějaký lyžař a pak spíše jen pěší, kteří se přišli podívat. Dáváme tak v docela rychlém tempu kopec několikrát za sebou, než především Magdě začíná být docela chladno a tak před šestou opouštíme svah, odevzdáme lyže, hůlky a přilby a jdeme se zpátky převléknout do civilního oblečení.
V obchodním centru si pak ještě zajdeme na večeři do rychlého občerstvení, tentokrát na libanonskou kuchyni a na zmrzlinu do Häagen-Dazs Café. Domlouváme se, že zpátky už nevyužijeme služeb taxíků a naopak vyzkoušíme místní veřejnou dopravu, v tomto případě metro. Metro v Dubaji je plně automatizované, jezdí bez řidiče, ve staré části jezdí pod zemí, v nové části Dubaje je nadzemní. Nás čeká pár stanic na červené lince, vycházíme ven z centra a jdeme kousek pěšky na stanici Mall of the Emirates, kde kupujeme červené NOL karty za 2Dhm a vyčkáváme příjezdu soupravy. Nemusíme čekat dlouho, za necelé tři minuty zastavuje souprava za sklem před námi, dveře se otevírají a my si po nástupu užíváme jízdu nadzemní částí metra, kdy se kocháme výhledy na na mrakodrapy kolem ulice šejka Zayeda. Až kousek před zálivem Deira creek mizí metro pod zemí, kde jej i na stanici Union opouštíme. Odsud to máme asi deset minut pěšky na hotel, kde už jen dáváme sprchu a jdeme znavení spokojeně spát.

Ráno potichu vylézám ze stanu spolu s vycházejícími paprsky slunce a hodinu se procházím po blízkém okolí s foťákem. Neskutečná paráda, být sám mezi sluncem krásně nasvícenými dunami, všude pusto, nikde ani stopa, potkávám jen pár velbloudů, pro mě jakožto středoevropana je to na jednu stranu hodně nezvyklé, ale na druhou velmi příjemné a romantické. Když se vracím, už jsou všichni vzhůru, tak si děláme společně snídani, balíme stan i všechny kempingové věci a vracíme místo do původního stavu. Po té vyrážíme ještě chvíli po cestě pískem, až se u Malaihy opět napojujeme na asfaltovou silnici a jedeme jihozápadním směrem. Na kruhovém objezdu v Madam zamíříme po dálnici dále jihovýchodním směrem na Hattu, cestou musíme přejet po dálnici kousek přes ománské území, celníci jsou na hranicích vcelku bez problému, stačí kopie pasů, vstupních víz a nechávají nás pokračovat v cestě, evidentně stejným způsobem cestuje i mnoho dalších nám podobných. U kruhového objezdu v Hattě jen v místním supermarketu doplňujeme potraviny a lahve s pitím, abychom dále pokračovali do Wadi Hatta ke známým Hatta pools. Opět přijíždíme na hranice mezi SAE a Ománem, celník tentokrát ani nechce nic vidět, stačí informace, že jedeme jen kouknout k Pools a za hodinku až dvě že jedeme zpátky. Po šotolinových cestách míříme předpokládaným směrem, ovšem po chvíli na jedné křižovatce zastavujeme a snažíme se s Milanem odhadnout, kudy dál, neštěstí se zrovna v tu chvíli objeví skupina arabských mladíků v džípu a ochotně nás k přírodním bazénům odnaviguje.
Zastavujeme kousek od nich a pěšky se vydáváme na průzkum zužující se malou soutěskou. Chvíli jdeme vodou, chvíli na suchu až přicházíme k prvnímu většímu jezírku, sundáváme boty a po oblázcích postupujeme dál mělkou vodou. Ta je příjemně chladivá a žijí v ní malé rybičky, které nám hezky jemně oždibují nohy. Po pár metrech se dostáváme k místu, kde už by se dalo krásně plavat, nádherně čistá voda, kterou je krásně vidět na kamenité dno v hloubce nějakých dvou až tří metrů. Jediné, co trošku kazí krásu celého místa jsou nápisy na okolních kamenech, graffiti nenechavců. Na místě trávíme asi hodinku a pak se vydáváme zpět, na hranicích pohraničníci opět jen mávají rukou a tak jsme ve dvě hodiny zpátky v Hattě. Času je dostatek a tak se místo nejkratší cesty do Dubaje vydáváme ještě severovýchodním směrem a u Kalby se napojujeme na silnici vedoucí podél východního pobřeží Spojených arabských emirátů. Projíždíme přes Fujairah a zastavujeme u Khor Fakkan Beach, abychom se smočili v Indickém oceánu. Stejně tak na chvíli kolem páté odpolední zastavujeme u mešity Al Bidiyah, což je nestarší mešita v SAE, údajně z roku 1446. Překvapuje nás, jaká je to malá stavba, budova se čtyřmi kopulemi, které podpírá mohutný centrální pilíř. Nad mešitou se tyčí dva minarety, použitelné i jako strážní věže. Udělám pár fotek, přečteme si ceduli informující o této archeologické lokalitě a už se zase přesunujeme auty dále severním směrem.
Na pobřeží kousek před Dibbou nás zaujmou rybáři, vytahující zrovna z moře pomocí terénních aut sítě a tak si uděláme krátkou zastávku, abychom se podívali, co se dá v místních pobřežních vodách chytit do sítí. Vesměs jsou to nějaké malé grundle a další menší ryby do 10 cm a pak v sítích vidíme taky hodně medůz. Na chvilku se zdržíme, uděláme pár fotek a vydáváme se dál. Cestou z Dibby zpět do Dubaje ještě zastavujeme v Masafi Friday market, což je shluk stánků umístěných po obou stranách hlavní silnice. Místní zde prodávají vše od ovoce a zeleniny, přes všemožné suvenýry až po koberce, hrnce a nábytek. Platit se dá jen v hotovosti a základem každého nákupu je smlouvání. Jak spolu hovoříme česky, tak nás má většina prodavačů za Rusy, obzvláště když zaslechnou slovo krásný a hned to na nás s ruštinou zkouší a nosí koberce s červenou barvou. Anglicky jim vysvětlujeme propastný rozdíl, ale necháváme si nějaké ty koberce a suvenýry předvést. Kolem osmé jsme zpátky v Dubaji, po vysazení dětí u hotelu se s autem a Milanem vydávám zpět do půjčovny, abychom vrátili zapůjčenou Kiu Sportage a na úterní ráno jsem si zamluvil nějaké obyčejnější vozidlo, přeci jen již nepočítám s ježděním terénem a SUV je tím pádem zbytečné. Večer trávíme všichni u nás na pokoji, Milan nás seznamuje s možností objednat si jídlo z restaurace na pokoj a tak si dopřáváme bohatou večeři z dolní indické restaurace na našem jídelním stole. Pak ještě chvíli povídáme a kolem půlnoci jdeme všichni spát.

Ráno vstáváme kolem půl deváté hodiny, snídáme ze včera nakoupených zásob a v devět už klepe Milan s Monikou na dveře našeho apartmánu, Monika zůstává s Magdou a dětmi na pokoji, aby ještě chvíli popovídali a já s Milanem vyrážím na obhlídku autopůjčoven do blízkého okolí. Kousek od hotelu je Avis, ale ceny se nám příliš nepozdávají, spokojeni jsme až v Al Khail Rent a Car kousek od Clock Tower, kde po chvíli Milanova smlouvání zamlouvám na dva dny SUVčko za 225 dirhamů na den včetně pojištění. Vracíme se zpátky do hotelu a jedeme všichni společně pár minut po Banyas Road na kryté parkoviště hned vedle Spice souqu, trhu s kořením. Na ten na chvíli zamíříme, procházíme se kolem stánků s různým kořením, kadidlem a dalšími pro nás středoevropany krásně exotikou vonícími surovinami. Pak přejdeme hlavní ulici a na břehu kanálu Dubai Creek přicházíme ke stanovišti tradičních lodí abra, které jednak převáží místní i turisty na druhou stranu a pak také nabízejí především pro turisty projížďky po zálivu. Volíme druhou variantu a za chvíli již všichni nasedáme na loďku, kterou máme na hodinu pronajatou. Usměvavý bangladéšan nás nejdříve veze po jedné straně kanálu až k mostu Al Maktoum bridge a po té po druhé straně kanálu zpět. Okolí kanálu Dubai Creek je původním obchodním centrem celého města a i nyní je v něm pořádně rušno. Míjíme další různé tradiční lodě, vedle abra i výletní a nákladní lodě dhow, pozorujeme okolí, kde se na jedné straně nacházejí různé moderní budovy a na druhé nízké tradiční stavby arabského stylu. Sledujeme námořníky z východních zemí, jak nakládají a vykládají náklad či jen tak odpočívají na palubách lodí dhow. Počasí je na projížďku úplně ideální, svítí sluníčko, teplota kolem 27°C, ale u vody příjemně pofukuje a tak nám celý výlet na loďce velmi rychle utekl. Po návratu ke břehu se vracíme k autu a zamíříme zpět do apartmánu, kde něco poobědváme a já se s Milanem vydávám do půjčovny vyzvednout zamluvené auto.

V jednu hodinu po obědě nasedám do téměř nové a na poměry v SAE téměř nijak nepoškrábané Kia Sportage s najetými necelými 11 tisíci kilometry, zvykám si chvíli na automatickou převodovku, u apartmánu nabírám zbytek rodiny, Milan přesedá s Monikou do jejich Hyundai Tucson a vyrážíme na dvoudenní výlet. Z Dubaje vyrážíme směrem na jihovýchod a přes Lahbab a Nazwu míříme na Milanem vybrané místo v poušti nedaleko od kousku skály zvaného Camel Rock, cestou ještě sbíráme dřevo na oheň, tankujeme a na benzínce nakupujeme pár dalších nezbytností.Po té, co opouštíme asfaltovou silnici přepínám Kiu na 4×4 a najíždím své první kilometry v písku, připomíná mi to jízdu na sněhu, netroufám si se svými mizivými zkušenostmi na nějaké ježdění do dun a jen následuji Milana pár kilometrů po písečné cestě na místo našeho plánovaného noclehu. To vyhlídnuté místo je pro nocování úplně parádní, ze dvou stran skály chránící před větrem a poskytující ráno stín, ze třetí duna, na kterou naše děti hned vyráží a užívají si toho velkého pískoviště. My zatím stavíme stan, připravujeme ohniště a vůbec vše další na noční kemping. Pak opět nasedáme do aut a jedeme ještě pár kilometrů pouští k vyšším dunám, pod kterými auta necháváme a začínáme pěšky šplhat nahoru.  Výhled ze shora je pro nás středoevropany úplně neskutečný, kolem dokola jen písečné duny, sem tam nějaký keřík nebo skála a nebýt sloupů elektrického vedení v dálce, tak ani žádné známky nějaké civilizace. Procházíme se po dunách, fotíme o sto šest, čekáme na blížící se západ slunce, který si zde v dunách chceme vychutnat.

Sledujeme, jak žlutý kotouč pomalu mizí, hru barev a stínů v dunách, opět uděláme pár fotek a za blížícího se šera se vracíme zpátky k autům a v nich poté k postavenému stanu. Rozděláváme oheň, na kempingovém stolečku Magda s Monikou připravují zeleninu a maso k večeři, kolem ohně roztahujeme rohože a užíváme si krásného večera. Děti už začínají být unavené a tak je zaháníme do stanu a necháváme spát, zatímco my si dál povídáme u ohně. U něj je fajn, protože s blížící se nocí začíná být přeci jen docela chladno, Milan půjčuje Magdě svůj teplý pouštní kabát a ta v něm hezky pózuje. Já se opět s foťákem trochu procházím po okolí a zkouším fotit vycházející měsíc i krásně hvězdami posetou oblohu. Kolem půlnoci už jsme unavení všichni, já s Magdou mizím za dětmi do stanu, Milan s Monikou do svého ležení v prostorném Tucsonu a za velmi tiché noci všichni usínáme.

Ráno vstáváme kolem deváté, krásně vyspalí a dáváme si na pokoji snídani z v noci nakoupených surovin. V deset dorazí Milan s Monikou, seznamujeme s ní, chvíli povídáme a pak vyrážíme Milanovým autem prohlédnout si moderní část Dubaje. Po propletení se uličkami staré části Dubaje zvané Deira se dostáváme na Jumeirah Beach road a po této pobřežní silnici od přístavu Port Rashid míříme jihozápadním směrem kolem prý nejkrásnější dubajské mešity Jumeirah Mosque do oblasti zvané Madinat Jumeirah. Parkujeme v obchodním centru, které vychází z tradic klasických arabských trhů a bazarů. Procházíme se uličkami, následně i podél různých vodních kanálů, po kterých jezdí abry s turisty, kocháme se výhledem na nejslavnější dubajský hotel Burj Al Arab a samozřejmě pořizujeme spousty fotek. Stihneme i malý oběd a po něm zamíříme autem kousek vedle do oblasti Dubai Marina, což je spousta mrakodrapů postavených kolem nového umělého zálivu plného různých jachet.

Procházíme se až k pláži, kde děti hned zouvají boty a míří vyzkoušet teplotu vody Perského zálivu. Na pláži fouká příjemný větřík, dětem se u vody líbí, tak se po ní chvíli procházíme, voda je nádherně čistá, na jednu stranu se díváme na mrakodrapy na pobřeží a na druhou stranu je vidět jedna z částí palmových ostrovů. Kolem půl třetí opět nasedáme do auta a míříme za hlavní atrakcí dnešního dne, na nejvyšší budovu světa Burj Khalifa. V Dubaji musí být vše nej, a tak se věž původně známá pod jménem Burj Dubai tyčí do výšky až 828 metrů. Z domova jsem přes internet zakoupil vstupenky na půl čtvrtou, na základě vytištěného potvrzení a pasu dostávám na pokladně bez fronty originál vstupenky a po chvíli již výtahem míříme nahoru. Samotná cesta k vyhlídce je hezký zážitek, černý prosklený výtah s blikajícími diodami a hudbou dle údajů na displeji střídá jedno patro za druhým, rychlost je kolem 10 m/s, ale člověk to téměř nevnímá, cítili jsme se mnohem příjemněji, než v rychlovýtazích, které známe z jiných míst.

Nejvýše položená vyhlídková plošina na světě At the Top se nachází ve 124. patře ve výšce 452 metrů. Výhled ven je vskutku parádní, máme štěstí na počasí a vidět je poměrně daleko, v podstatě máme celé město a okolní poušť jak na dlani. Vojta testuje i místní dalekohledy, které vypadají jak taková držadla s monitorem. Umožňují několik režimů, kde si člověk přepíná, jestli chce vidět reálný pohled, pohled za jasného dne nebo noční režim, nechybí ani možnost historického pohledu, kdy je však na místech dnešních mrakodrapů vidět jen písek. Současně podává display informace o místech na které se člověk dívá. Trávíme nahoře na plošině asi hodinu, fotíme, procházíme se a kocháme se výhledy, původně jsem plánoval, že zde zůstaneme ještě o něco déle, abychom si užili i západ slunce, ale zbytek výpravy, především děti, velí zamířit dolu a tak opět nastupujeme do výtahu a po pár vteřinách jsme zase v prostředí obchodního centra Dubai Mall. Zde se rozdělujeme, Milan s Monikou vyráží navštívit pár obchodů a my s dětma zamíříme k obřímu akváriu, které se v tomto obchoďáku nachází. Jeho přední stěna je díky svým rozměrům zapsána v Guinessově knize rekordů jako největší jednolitá akrylová stěna na světa, její šíře je neuvěřitelných 75 cm a celé akvárium má rozměry 50 x 11 x 20 metrů. V akváriu žije přes 33 tisíc živočichů, přičemž velkých žraloků a rejnoků je na 400, které je možné pozorovat jednak z uctivé vzdálenosti z obchodních pasáží nebo za páskou vedle velké čelní stěny, anebo z podvodního tunelu, do nějž je však vstup placený. My se rozhodujeme pro druhou variantu, kupujeme za 250 dirhamů lístky a díky tomu máme možnost procházet se hned vedle stěny akvária a následně vstoupit i do podvodního tunelu. Procházka tunelem je parádní, děti si různě natáčí žraloky a rejnoky, kteří jim majestátně plují nad hlavou i vedle nich za stěnami tunelu, prohlížíme si i další velké množství ryb, které kolem nás proplouvají.

V tunelu trávíme asi čtvrt hodinky a poté vyjíždíme výtahem do prvního parta nad akvárium, tady máme možnost se projít po lávkách nad vodní hladinou, vidět krmení ryb a celé zázemí, tedy filtry, vzduchotechniku, karanténní nádrže apod. Stejně tak je zde i potápěčský klub, který zájemcům po zaplacení poplatku umožňuje potápět se ze zapůjčenou výstrojí v akváriu. My však míříme k dalším akváriím, tentokrát již podstatně menším, které obsahují další ryby a jiné mořské živočichy jakou součást Underwater ZOO. Procházíme se kolem, fotíme, děti pozorují rybičky, tučňáky a když se přiblíží čas našeho opětovného setkání s Milanem a Monikou, opouštíme prostory akvária a opět se ocitáme ve víru obchodních pasáží. Jdeme kolem umělého dvoupatrového vodopádu se skulpturami lidí pojatých jako skokani do vody, objevujeme ledovou plochu Ice Rink, kde zrovna probíhá veřejné bruslení, naštěstí děti neláká jít si zabruslit a tak pokračujeme ven z obchodního centra směrem k velké vodní ploše umělého jezera Burj Khalifa Lake. Uprostřed jezera je umístěna největší fontána na světě (jak jinak, jsme přeci v Dubaji), kterou tvoří série vodních trysek o délce 275 metrů schopných chrlit vodu do výšky až 150 metrů, obsahuje 660 světel, která mohou mít 25 různých barev. Vystoupení fontány probíhají každý večer vždy v půlhodinových intervalech, každé představení trvá asi deset minut a je opravdu kolosální. Moc se nám to vodní představení líbí, natáčíme, fotíme a užíváme si krásný večer, před námi do rytmu indické melodie tančící voda, vedle nás majestátní krásně nasvícený mrakodrap Burj Khalifa, teplota kolem dvaceti stupňů, prostě příjemný únorový večer. Ani se nám odsud nechce, ale přeci jen je potřeba se i vyspat a tak nakonec opouštíme Dubai Mall a míříme zpět do apartmánu.