Nebojácné telátko

Ráno vstáváme opět v osm, Magda zajde do pekárny pro pečivo a po snídani vyrážíme autem směrem na sever, máme před sebou trošku delší cestu přes Arabbu, Corvaru a Badiu do severní části národního parku Fanes. Parkujeme u chaty Rifugio Pederü a po štěrkové silnici č. 7 stoupáme k chatě Rifugio Fanes. Zpočátku je stoupání strmé, klikatíme se v mnoha serpentinách, po pár kilometrech se to uklidní a stoupání je mírnější. Cestou se rozhlížíme po okolní krajině, sledujeme tok horské říčky Rio S. Vigilio, procházíme kolem zeleného jezera Lago Piciodel, potkáváme stáda pasoucích se krav. Na chvíli se objeví i dešťové mraky a asi na pět minut sprchne, nakonec jsou to jediné kapky deště, které na nás během celého našeho týdenního pobytu spadli. A to náš všichni zrazovali, že první červencový týden v Dolomitech pravidelně prší každý den, nu holt máme štěstí.

Ve Fanes

Po hodině a půl stoupání se před námi otevírá nádherné uzavřené malé údolí, které se rozprostírá mezi chatami Rifugio Fanes a Rifugio Lavarela. Dáme si oběd a následné dvě hodinky se procházíme po malebném údolí, které nám doslova učarovalo. Malé, ale nádherné jezero Lé Vért a další malá jezírka, ve kterých se zrcadlí „Parlament svišťů“, tekoucí potůčky a říčky, mezitím kvetoucí alpské rostliny na vápencových balvanech, prostě paráda. Děti opět zkouší nepromokavost svých bot, společně přecházíme přes nesčetné můstky a sedáme si na kameny na březích jezer. Do toho sluníčko svítí, počasí opět nádherné a tak se ve čtyři hodiny odpoledne jen neradi vydáváme na cestu zpět k parkovišti. Cesta z kopce dolu jde o poznání rychleji než nahoru a tak jsme u auta už za hodinu a půl, nasedáme a cestou s několika zastávkami s nádherných výhledem se vracíme zpět do Canazei.