Ráno v osm stáváme, posnídáme a zabalíme naše věci, nandáme vše do auta, rozloučíme se s naší paní domáci a poděkujeme jí za moc příjemný pobyt. Autem vyrážíme přes nám již dobře známé údolí Val di Fasa, naposledy se rozlížíme po krásných vrcholích Dolomit, abychom dál zamířili po dálnici směrem na Veronu. U Lago di Garda sjíždíme z dálnice a dle cedulí míříme ke Gardalandu, abychom v půl druhé zaparkovali na parkovišti u místního Sea Life Aquaria. Venku panuje slušné vedro a tak se ryhle přemístíme do stínu vchodu do budovy, kupujeme lístky a hodinku trávíme procházením se mezi akvárii s mořkými rybami a dalšími živočichy. Pro děti je zde o zábavu postaráno, mnoho akvárií má pro děti různé další vstupy a vlezy, do kterých mohou proniknout a objevit se pak v prosklené kopuli či válci uprostřed akvária, je zde i tunel procházející pod velkým akváriem se žraloky, rejnoky a dalšími velkými mořskými rybami. Děti dostanou u vstupu i kartu, do které v průběhu prohlídky u speciálních stanovišť vyplňují odpovědi na záludné otázky a u výstupu pak dostanou za správně vyplněnou kartu i malý suvenýr. Prostě příjemně strávená hodinka a půl, dál již následovala cesta k severnímu pobřeží Jaderského moře do Caorle, kde měli děti slíbený týdenní pobyt u moře jako odměnu za to, že tak hezky chodili po horách.

Ráno po snídani, kterou již tradičně obstarala Magda naproti v pekárně jedeme autem do Malga Ciapéla na parkoviště u spodní stanice lanovky na Marmoladu ve výšce 1450m. Jsme zde relativně brzo, je čtvrt na deset a parkoviště je téměř prázdné, kupujeme zpáteční lístky na Punta Rocca za 22€ za dospělého, děti nám hodná paní pokladní odpouští a se dvěma přestupama u Antermoja a u Rifugio Serauta jsme za necelou půlhodinu ve výšce 3265m. Především první úsek cesty oranžovomodrou gondolou je poměrně strmý a vede velmi blízko rozeklaných skal, poslední úsek je mírný a nabízí pohledy na zbytky upravé sjezdovky po pravé straně. Výhledy od Rifugia Punta Rocca jsou nádherné, máme celé Dolomity jak na dlani, díky krásnému počasí jsou na severu vidět i vrcholky rakouských Alp. Nahoře je ještě spousta sněhu, dětem se líbí zaparkovaná rolba PistenBully, hned se u ní musí fotit, přeci jen v červenci se jim možnost vyfotit se na sněhu u rolby příliš často nepoštěstí.

Procházíme se po sněhu, kocháme se pohledy na Dolomity, fotíme o stošest, děti se zkouší koulovat. Sledujeme skupinu na laně navázaných lidí, kteří stoupají po ledovci, nemůžeme se nabažit výhledů do okolí. Ztrávíme nahoře něco málo přes hodinku, než se lanovkou vydáváme opět dolu, gondolu máme celou pro sebe a tak studujeme i ovládací pult u řidiče. Na parkovišti nasedáme do auta a přejíždíme pár kilometrů k parkovišti u Lago di Fedaia u chaty Rifugio Cima Undici. Po asfaltové cestě vedoucí na jižní straně jezera, kde platí zákaz vjezdu, obcházíme celé jezero až k hlavní silnici, cesta po asfaltu není dvakrát příjemá je i docela vedro a tak občas s dětmi seběhneme dolu k vodě osvěžit se jejím chladem a hodit pár žabek. Přejdeme silnici a po cestě 699 stoupáme k Rifugio Padon, cestou dostáváme hlad a tak si sedáme do trávy s výhledem na Marmoladu obědváme.

U chaty Rifugia Padon se Vojtovi moc líbí velké množtí vlajek plápolajících v mísrném větru, na chvíli se zde zastavujeme a následně se odsud vydávámeme po panoramatické vyhlídkové cestě s názvem Sentiero Geologico Arabba. Kocháme se nádhernými výhledy na celý masiv Marmolady a na krásně tmavě modrou hladinu Lago di Fedaia, na svazích kolem nás se pasou ovce, máme štěstí a zahléneme i sviště, který se příliš nebojí a nechá se dřív než zmizí ve své noře i vyfotit. Magdě neunikne ani množství kvetoucích rostlin a fotí různé hořce, zvonky, sasanky a orlíčky. Cesta vede po úbočí a není nijak náročná, vpravo vedle nás se tyčí skalnatý hřeben Padon, po kterém vede nádherná a náročná Via Ferrata delle Trincée. Asi po hodince se cesta stáčí doprava, koukáme do mapy a rozhodneme se si trasu podstatně zkrátit a namíříme si to co nejpříměji z kopce dolů směrem k cestě č 698. Občasa sice musím Markétku snášet, ale Vojta snatečně skáče a po chvíli náročnějšího sestupu horským terénem se dostáváme na značenou cestu č. 698, po které již dále v poklidu sestupujeme k jezeru Lago di Fedaia. Po hrázi na západní straně se spolu s davy lidí dostáváme až na parkoviště k našemu autu a přes Albu sjedeme zpátky do Canazei. Večer se ještě vydáme do centra města na večeři a na zmrzlinu, po deváté večer se chystáme do postele, když nás vyruší hluk z ulice. Zamíříme na balkon a půl hodinky sledujeme jakousi místní slavnost, kdy se na ulici pod naším balkonem představují zástupci jednotlivých městeček a vesnic z údolí Val di Fassa a pomocí různých výsupů a alegorických povozů představují zřejmě nějaké typické věci charakterizující jejich život.

Po snídani sedáme do auta a přes Cortinu d’Ampezzo míříme kolem jezera Lago di Misurina na placenou horskou silnici vedoucím údolím Val Del Cadin di Longeres k chatě Rifugio Auronzo. Cesta nám zabere dvě hodiny a tak když příjíždíme po čtvrt na dvanáct k parkovišti pod chatou, je zde již poměrně plno, sice nacházíme místo na zaparkování, ale je relativně daleko od chaty. Nevadí, vyndaváme z auta batohy a hledáme ve spleti různých vyšlapaných stezek cestu č. 105, po které zamíříme k rozcestí Forcella Col di Mezzo. Cestou se kocháme a fotíme pohledy dolu do údolí na Lagi di Misurina a plato Monte Piana i nahoru na vrcholy masivu Cadini di Misurina. Počasí nám opět přeje, sluníčko svítí, nebe jen s minimem bílých oblaků a tak v poklidu v tričku po půlhodině docházíme po vrstevnici k rozcestí. Po naší pravé straně se konečně začínají objevovat tři štíty Tre Cime di Lavaredo / Drei Zinnen, nádherné kolmé stěny, jeden ze symbolů Dolomit. Po cestě č. 105 je obcházíme ze severní strany, stezka již není jen po vrstevnici, ale různě stoupá a klesá, obcházíme několik jezírek, u jednoho z nich zastavujeme, sedáme si do trávy a z batohu vybalujeme náš dnešní oběd. Relaxujeme a sledujeme turisty, kteří využívají zajištěných cest přímo pod kolmými stěnami Tre Cime.

Přecházíme malé údolí a rozhodujeme se dle mapy, že vynecháme další stoupání po cestě č. 105 k chatě Rifugio Antonio Locatelli a vezmeme to napřímo po strmějších vyšlapaných stezkách na cestu č. 101. Hrabeme se do strmého svahu, cesta je to sice náročná, ale necelých půl kilometru nám zkrátilo téměř dvoukilometrové sice mírnější stoupání. Nahoře potkáváme starší pár, který na nás evidentně čeká, mysleli jsme, že čekají, až jim uvolníme úzkou stezku, po které budou scházet dolu, ale mýlili jsme se, dva čeští manželé podávají našim dětem jako odměnu za výstup čokoládové tyčinky, gratulují jim k tomu, jak nahoru krásně vyšli a vzpomínají na turistiku se svými vlastními ratolestmi. Pro naše děti jsou však mnohem větší odměnou hromady sněhu, které se poblíž cesty č. 101 nacházejí a které musejí jednu po druhé detailně prozkoumat. Pokračujeme dále až k rozcestí Forcella Lavaredo, kde se dětem líbí až metr a půl vysoká hromada sněhu, pod kterou ochotně pózují. Kocháme se pohledem na štíty Tre Cime, které máme tentokrát po levé ruce i na celou planinu pod nimi, kterou máme jako na dlani a kde je vidět cesta, kterou jsme sem došli. Nyní máme před sebou již jen sestup k chatě Rifugio Lavaredo a pak po široké cestě návrat na parkoviště pod chatou Rifugio Auronzo, fotím pohledy dolů do údolí směrem na Auronzo di Cadore s jezerem Lago di Santa Caterina. Nasedáme do auta a v půl páté zastavuji u lanovky pod Cinque Torri, zjišťuji však, že děti dnešní výlet zmohl natolik, že na svých sedačkách vzadu spokojeně spí a tak udělám jen pár fotografií a pokračujeme dál do Canazei. Po večeři vyrážíme na krátkou procházku do městečka a jdeme spát.

Ráno po snídani vyrážíme pěšky k dolní stanici lanovky na Pecol a dále na Col dei Rossi, nebe je téměř bez mráčku a tak máme v úmyslu vynahradit si pondělní zrušenou cestu na Sas de Pordoi. Z Col dei Rossi procházíme po cestě č. 601 kolem právě opravované chaty Rifugio Belvedere k chatě Rifugio Sass Beccei a pak dolu s průsmyku Passo Pordoi. Cestou fotíme velké množství hořců a dalších květin, stejně tak jako okolní hory – Marmoladu, masiv Gruppo di Sella i Sassolungo. V průsmyku je poměrně živo, nastupujeme do červenofialové gondoly, která nás za pár minut vyveze do výšky 2950m. Cesta lanovkou je docela zážitek, stoupá poměrně rychle a strmě kolem rozeklaných skal, nic pro slabé žaludky. Shora jsou nádherné výhledy do okolí, jakožto fotograf běhám po náhorní plošině a fotím okolní štíty i hluboká údolí dole pode mnou, dětem se nejvíce líbí, že nahoře je ještě dost míst se sněhem a tak po něm běhají a zkoušejí trekovými holemi jeho množství.

Jdeme cestou k Piz Boé, kocháme se výhledem po okolí aa po dvouhodinovém procházení se po náhorní plošině se vracíme zpět k chatě Rifugio Maria u stanice lanovky. Dáváme si oběd a pak se lanovkou vracíme zpět do průsmyku Passo Pordoi, ze kterého scházíme částečně po cestě č. 627 a částečně po loukách pod lanovkou na Pecol dolu do Canazei. Je krásné počasí a tak se nám jde po loukách příjemně, občas zastavujeme a fotíme. Chceme ještě využít posledního dne s lanovkami zadarmo a tak po návratu do Canazei sedáme do auta a přesunujeme se pár kilometrů vedle do Alby na parkoviště k lanovce Funivia Ciampac. Necháme se vyvézt k chatě Grepa Neigra a odsud stoupáme pěšky po cestě č. 644 k sedlu Sela dal Brunech, po kilometru si leháme do trávy a s výhledem na Sas de Pordoi za krásného počasí v leže relaxujeme. Před pátou sjíždíme lanovkou zpět do Alby a vracíme se do penzionu.

Ráno vstáváme opět v osm, Magda zajde do pekárny pro pečivo a po snídani vyrážíme autem směrem na sever, máme před sebou trošku delší cestu přes Arabbu, Corvaru a Badiu do severní části národního parku Fanes. Parkujeme u chaty Rifugio Pederü a po štěrkové silnici č. 7 stoupáme k chatě Rifugio Fanes. Zpočátku je stoupání strmé, klikatíme se v mnoha serpentinách, po pár kilometrech se to uklidní a stoupání je mírnější. Cestou se rozhlížíme po okolní krajině, sledujeme tok horské říčky Rio S. Vigilio, procházíme kolem zeleného jezera Lago Piciodel, potkáváme stáda pasoucích se krav. Na chvíli se objeví i dešťové mraky a asi na pět minut sprchne, nakonec jsou to jediné kapky deště, které na nás během celého našeho týdenního pobytu spadli. A to náš všichni zrazovali, že první červencový týden v Dolomitech pravidelně prší každý den, nu holt máme štěstí.

Po hodině a půl stoupání se před námi otevírá nádherné uzavřené malé údolí, které se rozprostírá mezi chatami Rifugio Fanes a Rifugio Lavarela. Dáme si oběd a následné dvě hodinky se procházíme po malebném údolí, které nám doslova učarovalo. Malé, ale nádherné jezero Lé Vért a další malá jezírka, ve kterých se zrcadlí „Parlament svišťů“, tekoucí potůčky a říčky, mezitím kvetoucí alpské rostliny na vápencových balvanech, prostě paráda. Děti opět zkouší nepromokavost svých bot, společně přecházíme přes nesčetné můstky a sedáme si na kameny na březích jezer. Do toho sluníčko svítí, počasí opět nádherné a tak se ve čtyři hodiny odpoledne jen neradi vydáváme na cestu zpět k parkovišti. Cesta z kopce dolu jde o poznání rychleji než nahoru a tak jsme u auta už za hodinu a půl, nasedáme a cestou s několika zastávkami s nádherných výhledem se vracíme zpět do Canazei.

Ráno po snídani vyrážíme pěšky k dolní stanici lanovky na Pecol a dále na Col dei Rossi, dnes máme v plánu Sas de Pordoi, když však po dvaceti minutách jízdy lanovkami vystupujeme na Col dei Rossi, zjišťujeme, že celý vrchol Sas de Pordoi je v mracích a ani pohled po nejbližším okolí nevěští, že by se to v nějaké krátké době mělo zlepšit. Jen pohled jihozápadním směrem vypadá nadějně, nebe bez mráčku, uděláme tedy nahoře jen pár fotek směrem na Marmoladu, celý masiv Gruppo di Sella i dolu na lyžařskou oblast Gardecia a využíváme toho, že díky Panorama Passu máme lanovky zadarmo. A tak hodinku po té, co jsme opustili Canazei, jsme po několika jízdách lanovkou opět dole, sedáme do auta a přejíždíme dvacet minut do Vigo di Fassa, kde parkujeme na parkovišti u lanovky Funivia Ciampedie. Jedeme nahoru lanovkou a u Rifugio Ciampedie si dáváme oběd, obložené čerstvé houstičky z pekárny v Canazei, které ráno Magda v rámci italské konverzace nakoupila. Fotím vrcholy masivu Gruppo di Sella i blízké rozeklané štíty masivu Gruppo del Catinaccio / Rosengarten a společně se pak vydáváme po cestě č. 540 k Rifugio Gardeccia. Cestou lesem fotíme různé kvetoucí rostliny, roste zde spousta krásně modrých zvonků a všude jsou růžové drobné keře azalek.
 

Počasí je opět nádherné, sluníčko svítí a tak se u chaty rozvalíme do trávy na louce a kocháme se pohledy po krásném okolí. U chaty je i malé jezírko, které opět dětem slouží jako zdroj zábavy a tak je necháme chvíli si pohrát a pak zamíříme po štěrkové silničce údolím Val di Vaiolet k dolní stanici sedačkové lanovky, která nás vyveze zpět na Ciampedie. Cestou Magda opět fotí množstí kvetoucích kytek, občas si jen tak sedáme do trávy a rozhlížíme se po bechderoucím okolí. V půl páté jsme zpět na parkovišti ve Vigo di Fassa a rozhodujeme se, že se ještě nevrátíme zpět do penzionu a přejíždíme autem pár kilometrů za Karerpass k jezeru Lago di Carezza.

Parkujeme na placeném parkovišti, u kterého nechybí občerstvení a obchod se suvenýry a sportovním oblečením, který musí Magda pozorně prozkoumat. Podchodem scházíme k jezeru s nádherně modrou vodou, jejíž hladina v průběhu roku znatelně kolísá, jezero je napájeno jen vodou z tajícího sněhu a srážkovou vodou a tak na konci jara mívá hloubku 17 metrů a na podzim pouhých 6 metrů. Na hladině se zrcadlí štíty masivu Gruppo del Latemar i nádherné smrkové stromy okolního lesa, z jejíchž kvalitního pomalu a pravidelně rostoucího dřeva se vyrábějí hudební nástoje. Kolem celého jezera vede stezka s několika dřevěnými vyhlídkami a informačními zastaveními a tak neváháme a dáváme si hodinovou procházku. V sedm večer jsme zpátky v Canazei, uvaříme si večeři, zahrajeme několik her a jdeme spát.

Ráno vstáváme v osm hodin a po bohaté snídani se autem přesuneme 3 kilometry západním směrem do Campitello di Fassa na parkoviště u lanovky Funivia Col Rodella. Kupujeme PanoramaPass 3 dny ze 6ti, já s Magdou každý za 35€ a Vojta za 27€, Markétka jezdí díky věku všema lanovkama zadarmo i bez něj, PanoramaPass nám umožní tři dny v průběhu následujícího týdne jezdit všemi lanovkami v oblasti zdarma. Zamíříme k oranžovočervené gondoly stojící v dolní stanici lanovky, která nás po několika minutách jízdy vyveze pod vrchol Col Rodella do výšky 2395m. Nebe je téměř bez mráčku a ze zhora je náhledný výhled dolu do údolí, vidíme na jedné straně jak městečko Canazei, ve kterém bydlíme, tak celé údolí Val di Fassa. Stejně tak se rozhlížíme po okolních vrcholech, krásně je vidět Marmolada, celá skupina Gruppo di Sella a přímo před námi pak vrcholy Sasso Levante, Sasso Piatto a Sassolungo.
Scházíme dolu k chatě Rifugio Friedrich August, cestou se samozřejmě nezapomeneme vyfotit u velkého dřevěného modelu horské krávy a dřevěné sochy saského krále Friedricha Augusta. Magda samozřejmě neopomene ani své oblíbené kytičky a co chvíli si bere foťák, aby zvěčnila okolo kvetoucí pomněky, bledule, hořce a další aplské květinky. U chaty se napojujeme na cestu 557 – Friedrich August Weg, pohodovou cestu po vrstevnici, která nabízí na levé straně výhledy do údolí Val di Fassa a na pravé pohledy na vrcholy masivu Sasso Piatto. Přecházíme i pár potůčků, což je zpestření pro děti, které přes vodu přeskakují, zkoušejí její teplotu i nepromokavost svých bot. Po necelé hodince přicházíme k chatě Rifugio Sandro Pertini, kde je celkem živo, sedáme si do trávy mezi balvany, svačíme, popíjíme a asi třičtvrtě hodiny relaxujeme. Děti zatím proti turistice nijak neprotestují, Magda sice přišla o své trekové hole, Vojta i Markéta si každý vzal po jedné a teď jim slouží jako ukazovátka, mávátka a občas i svým původním účelem, tedy jako podpora při chůzi. Po odpočinku pokračujeme dále mírně do kopce a pak zase z kopce k chatě Rifugio Sasso Piatto, cestou se opět kocháme okolními scenériemi i trsy alpinek, roustoucími mezi balvany. Na cestě tentokrát potkáváme mnohem méně lidí, občas se hliněná stezka mění v kamenitou zpevněnou dřevěnými kládami, jde se nám však krásně a před půl druhou již ležíme na trávě u chaty. Markéta objevuje malé dětské hřiště s houpačkami, dřevěnými prolízačkami a lanovými žebříky a tak nám na chvíli zmizí za svou zábavou. Vojta si stěžuje na své málo prošlápnuté nové boty, na patě se mu začíná dělat puchýř a tak dostává gelovou náplast Compeed, díky které zvládá i další následující sestup po cestě 533 bez dalších stížností. Kolem stezky na loukách se pasou koně s plavými hřívami, stáda strakatých krav, občas vidíme nory svišťů, jen žádného živého se nám smatřit nedaří.
Po půlhodince přecházíme lávkou přes potok a cesta dál vede lesem až k chatě Rifugio Micheluzzi, kde zastavíme jen krátce, abychom se napili a pak pokračujeme dále po štěrkové silničce z mírného kopce údolím Val Duron kolem chaty Baita Fraina až na parkoviště v Campitellu di Fassa, kam dorážíme ve čtyři hodiny. V jednom z místních obchůdků kupujeme další trekingové hole, aby se o ně děti „neprali“, nasedáme do auta a jedeme zpět do Canazei, po večeři v obýváku vyrážíme večer ještě na prohlídku městečka, venku je pořád krásně, děti si dávají zmzlinu, obdivujeme některé místní malované domy a v deset večer jdeme spát.

Jako obvykle první den dovolené vstáváme brzo, máme před sebou dlouhou cestu a tak po páté ráno vyrážíme z domova, děti i Magda po pár minutách jízdy opět spokojeně upadají do spánku a já za poslechu tlumeného rádia řídím směrem na České Budějovice a dál na Linec a Salzburg. Kolem osmé děti procitají a tak na jednom z dálničních odpočívadel dáváme snídani a pokračujeme v cestě za poslechu pohádek. Po desáté dopolední zastavuji na nádraží v městečku Böckstein na jižním konci údolí Gasteinertall. Chtěl jsem dětem trochu zpestřit nudnou cestu autem a tak jsem zvolil pro průjezd pod hlavním alpským hřebenem místo dálnice autovlak, který jezdní Tauernským železničním tunelem. Bohužel na vlak, který má odjezd v 10:20 jsme se už nevešli, několik málo aut před námi zaměstanci drah spustili závoru a nezbylo, než hodinku posečkat na další. Venku je hezky a teplo a tak čas trávíme procházením se, focením, pojídám koláčků z našich zásob a pozorováním cvrkotu na nádraží. Po jedenácté příjíždí další autovlak, s ohledem na to, že na rampu najíždím mezi prvními, tak se musím prokodrcat téměř přes všechny nákladní vagóny než dojedu na místo, kde mi zaměstnanec drah ukazuje ve snaze dostat na vlak co nejvíce vozů volné místo mezi mým nárazníkem a nárazníkem auta před sebou. Magda s dětmi na mě čekají, po opuštění auta slézám po schůkách z nákladního vagónu, přidávám se k nim a společně nasedáme do pohodlného osobního vagónu na konci vlaku. Cesta tunelem je krátká, celý tunel má necelých 9 km a tak za necelou čtvrt hodinku vlak zastavuje na nádraží v Mallnitz. Vystupujeme z vlaku, já zamířím k autu, abych s ním v koloně ostatních sjel z rampy, u parkoviště naložil rodinu a pokračujeme dál v cestě přes Lienz do Itálie.

Míříme za naším prvním cílem, kterým je jezero Lago di Braies, v jednu hodinu po obědě na parkovišti kousek od hotelu Pragser Wildsee v severní části jezera za mírný poplatek zanecháváme auto, děti se převléknou do kraťasů a s malým baťůžkem vyrážíme na procházku kolem jezera. Jdeme po jeho západní straně, kocháme se nádhernou modrou barvou vody, její čistotou a horskými scenériemi, které jezero obklopují. Docházíme až na pláž v jihozápadní části jezera, kde si sedáme do trávy a podobně jako okolní italské rodinky, jen o něco tišeji, piknikujeme. Někteří mladí odvážlivci se i koupou, nám však stačí ve vodě smočit jen prsty, ke koupání nás teplota vody neláká, u pláže je i tekoucí výborná studená voda a záchodky, ideální místo na zastavení se. Měl jsem v úmyslu obejít celé jezero, Magdu však bolí hlava a tak se vracíme stejnou cestou po západním břehu zpět až ke krásné dřevěné loděnici v severní části jezera, kde udělám pár posledních fotek a v půl čtvrté opouštíme parkoviště.

Přes Cortinu d’Ampezzo a průsmyk Passo Giau přijíždíme v šest večer do Canazei, kde máme přes internet rezervovaný apartmán v penzionu u Marie Suen. Parkujeme na soukromém parkovišti, seznamujeme se s majitelkou penzionu, příjemnou starší dámou hovořící plynně italsky a německy, bohužel však nikoliv anglicky, takže domluva je trošku kostrbatější, ale to základní díky Magdě zvládáme. Jsme uvedeni do našeho apartmánu, který teď bude na týden naším domovem, je velmi prostorný a vybavený vším potřebným, velký obývací pokoj s kuchyňkou, dvě ložnice, balkón a koupelna. Obzvláště dětem se líbí přístup na balkón z obýváku i ložnice a tak nějakou dobu běhají kolem dokola. My zatím vybalujeme, vaříme večeři, z balkónu se kocháme pohledem na zapadající slunce nad masivem Gruppo di Sella  a všichni jdeme brzy spát, přeci jen jsme po celodenním cestování docela zmoženi.