Ráno si uděláme snídani, opět vše sbalíme do auta a opouštíme parádní kemp v Page, kde jsme zase trošku zrelaxovali. V půl desáté se ještě zastavujeme v místním Safeway, kde nakupujeme pořádnou zásobu potravin na následujících pár dní, další telefonní karu a vydáváme se na dvě a půl hodiny dlouhou cestu do národního parku Grand Canyon. Pro mnohé je právě tento park, kde si již milióny let řeka Colorado svou mohutnou silou razí cestu napříč plošinou Colorado Plateau a vytváří tak neuvěřitelný monumentální kaňon s bezpočtem průrev a údolí, symbolem amerického Jihozápadu. Celý kaňon je dlouhý 446 kilometrů, široký je od 5 až po 30 km a nejhlubší místo má asi 1600 metrů, čímž se řadí na první místo mezi všemi kaňony na světě. A tak se chceme přesvědčit na vlastní oči, jestli tento národní park opravdu tak úžasný. Kousek před cílem nás ještě zaujme krámek indiánů kmene Navaho, kde si Magda kupuje klíčenky a Tomáš pěkný náramek. Do parku vjíždíme kolem poledního přes východní vchod Grand Canyon East Entrance a zabíráme si místo č. R21 ve vedlejším Desert View kempu. Postavíme stan, uděláme si něco malého k obědu a jdeme se podívat na blízkou vyhlídku Desert View Point, což je nejvýše položená vyhlídka na jižní straně kaňonu, tzv. South Rim. Dominantou vyhlídky je věž Watchtower, 21metrů vysoká stavba z roku 1932, z jejíhož nejvyššího patra se nám otevírá nádherný rozhled. Kaňon je sice v lehkém mlžném oparu, ale přesto je poměrně slušná viditelnost a tak se kocháme pohledy na ostře řezané různě hnědě stěny kaňonu s dole tenkým provázkem nahnědlé hladiny mohutné řeky Colorado se sytě zelenými břehy. Ve stěnách kaňonu vidíme vypreparované sedimentární geologické vrstvy, tak jak na sebe v dávných dobách nasedaly, je jich kolem čtyřiceti. Kaňon je tak geologickou učebnicí, kde je možné vidět až polovinu geologického stáří Země. Jeden opět žasne, co všechno příroda dokáže vytvořit.
Autem se pak přesunujeme po silnici Desert View Driver do Grand Canyon Village, což je takové centrum národního parku. Navštěvujeme zde návštěvnické centrum, kde opět studujeme informační cedule, prohlížíme si model celého kaňonu a bereme si mapky. V krámku vedle návštěvnického centra kupujeme nové filmy do foťáku a nové kolíky ke stanu, protože nám již některé chybí a zbytek začíná být trošku zohýbaný, tak abychom Donovi vrátili stan v alespoň trochu použitelném stavu. Shuttle busem, který zde zadarmo jezdí v pravidelných intervalech od rána do svítání se necháme svézt na Yaki Point, na kterém se nejdříve těšíme z dalších nádherných výhledů do kaňonu a pak se vydáváme kousek vedle k výchozímu bodu South Kaibab Trail, stezky umožňující sestupu na dno kaňonu. Tato stezka je sice kratší, než nejoblíbenější Right Angel Trail, ale při délce 11,3 km se na ní zdolává převýšení 1457 m, její profil je velmi příkrý a náročný, není zde možnost dočerpání vody a takřka ani stinné místo, které by ochránilo před spalujícími paprsky, proto po ní moc turistů nechodí. My v plánu dojít až na dno kaňonu samozřejmě nemáme, jednak nejsme tak vysportovaní, abychom zvládli sestup a následný výstup v jednom dni a na druhou stranu nemáme ani zajištěný permit a zamluvené ubytování na dně kaňonu, abychom mohli cestu rozložit do dvou dnů. To nám ale nebrání v tom jít po stezce alespoň kousek k Ooh Aah Pointu, kam je to necelá míle a necelých 200 metrů převýšení, vyhlídky z něj jsou, jak název napovídá, opravdu krásné. Po návratu zpět na horní hranu římsy čekáme na zastávce na shuttle bus, kterým se necháme svézt zpátky do vesnice a autem se vracíme kolem půl osmé zpátky do kempu, uvaříme si večeři, dáme sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 171,3 mil.