Ráno si uděláme snídani, ještě jednou využijeme možnosti zaplavat si v bazénu, sbalíme všechno zpět do auta a popojíždíme pár mil do NP Natural Bridges. Cestou po silnici 261 nás překvapí asi 350 metrů vysoká skalní stěna, ke které se blížíme, z dálky to vypadá, že tam buď silnice končí nebo musí pokračovat tunelem. Ale není tomu tak, asfaltka se mění v silnici štěrkovou a začíná se v serpentinách šplhat nahoru. Až zpětně zjišťuji, že jsme projeli přes známou Moki Dugway, 3 míle dlouhou cestu postavenou v roce 1958 pro přepravu rudy z Cedar Mesa. Kolem jedenácté parkujeme u návštěvnického centra v národním parku Natural Bridges. Na náhorní plošině vytvořily potoky během prudkých záplav kaňony White a Armstrong Canyon a v místech, kde se ničivé síle vody postavila do cesty vedle pískovce tvrdší geologická vrstva vznikl, jakožto výsledek erozivní činnosti, přírodní skalní most. S těmito a dalšími informacemi se seznamujeme ve Visitor centru, bereme nějaké prospekty a vyrážíme na Bridge View Drive, jednosměrnou asi 6 mil dlouhou cestu, vedoucí kolem jednotlivých skalních mostů. Velké množství turistů jen projíždí autem, zastavuje u vyhlídkových plošin a fotí skalní mosty z vrchu. My to podobně děláme jen u prvního z nich, Sipapu bridge, u dalších (Kachina a Owachomo) vždy opouštíme auto a scházíme po značené stezce až dolu k mostům a fotíme se u nich. U silnice je také množství míst pro uspořádání pikniku a tak jednoho též využíváme a dopřáváme si menší svačinku. Kolem druhé odpoledne národní park Natural Bridges opouštíme a míříme do jiného národního parku, NP Arches, plného podobných skalních útvarů, skalních oblouků. Asi po dvou hodinách jízdy se ubytováváme za 40$ na dvě noci v Moabu v kempu Moab Valley RV Camp, k dispozici máme prostorný krásný travnatý flek č. C54, dáváme si příjemnou sprchu a rychlou večeři a vyrážíme ke známému Delicate Arch při západu slunce.
U vstupu do národního parku si bereme plánek, pomocí nějž směrujeme nejdříve ke skále Balanced rock, což je asi 20 m velký kámen balancující na podobně vysoké skále. Zrovna je krásně nasvícen podvečerním sluncem, tak neváháme, na chvíli zastavujeme, děláme si krátkou procházku a fotíme. Dál pak pokračujeme až na parkoviště u Wolfe Ranch, kde necháváme auto, bereme batoh s pitím a vyrážíme dobře vychozenou cestou severovýchodním směrem. Cesta k fotogenickému oblouku je dlouhá asi 4 míle, převýšení je relativně malé, ale nejdříve se cesta vine pouštní kamenitou krajinou a pak se jde po souvisle skloněné skále, kde se není kde schovat před žhavým sluncem. Naštěstí už podvečerní paprsky nejsou tak silné a tak asi po hodince nás cesta po úzkém skalním chodníčku dovede ke skalnímu hrnci, na jehož úbočí stojí cíl naší dnešní podvečerní cesty. Dostavuje se klasický „wow“ efekt, místo je opravdu působivé a člověk si zde uvědomí, jak je malý proti silám přírody. Turistů je zde docela dost, ale prostor je obrovský a tak udělat si pěknou fotku Delicate Arch z různých míst bez lidí ve světle zapadajícího slunce není žádný problém, stejně tak, jako vyfotit se přímo pod ním. Trávíme zde asi hodinu a pak již téměř za tmy sestupujeme zpět k parkovišti a vracíme se zpátky do kempu. Tam nacházíme náš stan téměř složený, naštěstí díky kuchyňské zátěži v něm na svém původním místě a ještě nějaký čas s bojujeme s jeho opětovným postavením v přicházející bouřce. Naštěstí vítr pomalu ustává a tak to nakonec vypadá na docela klidnou noc. Dnes jsme ujeli 230,7 mil.

Ráno po snídani vyrážíme do Navajo National Monument, což je přírodní rezervace na jejímž území se nacházejí zbytky tří starých indiánských puebel. Cesta po dálnici 89 a pak po silnici 160 je bez problému a pohodová a tak kolem desáté parkujeme před místním návštěvnickým centrem, kde si bereme prospekty a plánky a dozvídáme se pár základních informací. Bohužel s původním nápadem, tedy že se půjdeme podívat do kaňonu až k ruinám puebla Betatakin, se musíme rozloučit, všechny permity na organizovanou výpravu jsou již pro dnešní den rozprodány. V zájmu zachování této památky totiž dolu k pueblům nevede žádná turistická značka a smí se tam jen s průvodcem v omezeném počtu lidí. A tak zamíříme na krátkou asi jeden a půl kilometru dlouho procházku k vyhlídce Betatakin Overlook, která je umístěna na horním okraji kaňonu naproti skalnímu převisu. Pod tímto obrovským převisem jsou ukryty jednotlivé domy puebla, namačkané jeden vedle druhého. Puebla postavili příslušníci starověkého indiánského kmene Anasazi někdy kolem roku 1250 n.l., sídla však brzy opustili a asi o 100 let později jsem přišli Navahové, kteří tuto oblast obývají dodnes. Na vyhlídce jsou k dispozici i dalekohledy a tak si alespoň takto můžeme celou vesnici podrobně prohlédnout. Po návratu k autu vyrážíme do Kayenty, kde v půl druhé zastavujeme v Bashas’na další nákup základních potravin (chleba, pití, ovoce a zelenina) a opět na benzínce doplňujeme nádrž do plna. Následně pokračujeme po silnici 163 severním směrem k Monument Valley Navajo Tribal Park. Obří pískovcové skály, sytě oranžovo-hnědá poušť, neskutečně fotogenická krajina na hranicích států Arizona a Utah. Nejdříve zamíříme do kempu Goulding’s Campground, kde postavíme stan a využíváme místní prádelnu, když Magda dává prát nějaké naše špinavé oblečení, dobu nutnou na vyprání prádla zatím trávíme v místním bazénu.

Po večeři pak vyrážíme k Visitor Centru, míjíme pár indiánských krámků s tradičním zbožím a přijíždíme k hlavní vstupní bráně. Tento park nepatří mezi americké národní parky, jde o rezervaci indiánského kmene Navajo a tak nám zde neplatí náš Eagle Pass a za vstup na území parku platíme 20$. V návštěvnickém centru si prohlédneme expozici o kmeni Navajo, seznamujeme se s historií i současností parku a pak se přesunujeme na vyhlídkovou terasu, která nabízí působivé pohledy do okolní monumentální krajiny. Fotíme jednotlivé monumenty v zapadajícím slunci, East and West Mitten Buttes připomínají ruku v palcových rukavicích, monument Bear&Rabbit opravdu připomíná proti sobě sedícího medvěda a králíka. Snažíme se v jednotlivých monumentech rozeznat obrysy toho, co naznačují jejich jména – The King on his throne, Big Indian, Stagecoach, Camel Butte, je to docela zábava. Zapadající slunce jednotlivé monumenty krásně nasvěcuje a celé údolí vypadá nádherně. Vydržíme se kochat v podstatě až do tmy, pak se přesunujeme zpět do kempu, dáme si ještě sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 220,5 mil.

Ráno hned po snídani vyrážíme rovnou na O’Leary Peak, což je hora s vrcholem ve výšce 2717 metrů nad mořem, ze které by měli být nádherné výhledy do okolí. Výstupová cesta vede zpočátku téměř po rovině borovým lesem, později začínáme stoupat v táhlých serpentinách. Přibližně ve dvou třetinách začíná les řídnout a nám se otevírají první výhledy do krajiny. Jsme již nad úrovní kráteru Sunset a tak nahlížíme do jeho plochého jícnu. Po chvíli však docházíme k zákazu, cesta úplně na vrchol je zavřená a tak alespoň z těch dvou třetin výstupu fotíme okolní krajinu i kráter a zamíříme zpátky do kempu. V něm si dáme oběd a pak popojíždíme pár kilometrů na krátký výlet po naučné stezce Lava Flow Nature Trail, což je asi dvou kilometrová okružní stezka plná informačních tabulí. Z těch se dovídáme hodně o okolní flóře a fauně, o sopečné činnosti, z blízka si zde můžeme prohlédnout ztuhlé lávové proudy a projít se mezi nimi. Je to pro nás zajímavý zážitek, lávové pole se nám moc líbí, je první svého druhu, které vidíme. Podle toho, jak láva tuhla, tak vytvářela útvary dosti bizarních tvarů, sem tam je i malá jeskyňka. Sama láva je černá a pórovitá jako struska.

Ve tři hodiny odpoledne se pak jedeme podívat do národní přírodní rezervace Wupatki National Monument. Hned vedle místního informačního střediska se nachází ruiny původního indiánského puebla, Wupatki ruins, které zde zanechali indiáni kmene Sinagua. Ti do oblasti přišli ještě před poslední velkou erupcí vulkánu Sunset, po výbuchu svá sídla opustili, ovšem za nějakou dobu se opět vrátili, neboť zde vznikla velmi úrodná půda. Předci dnešních indiánských kmenů Hopi a Zuni zde vybudovali ohromné farmářské komunity, v pueblu tehdy bylo asi 100 místností, které byly rozděleny podle hierarchie a v dobách jeho největší slávy poskytovalo domov pro asi 300 lidí. Když však později začala být úroda menší a menší, definitivně sídlo opustili, dodnes se neví kam odešli. Z doby jejich osídlení se zachovali zbytky kamenných obytných staveb, prohlížíme si největší dochované obydlí, kterým je ruina třípatrového Puebla Wupatki. Zdivo všech budov je tvořeno cihlami z červenohnědé horniny Moenkopi, nacházející se v okolí. Kolem páté se vracíme do kempu, vaříme večeři, dáváme sprchu a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 44,8 mil.

Noc byla poměrně krušná, vítr házel stanem a často jsme slyšeli letadla, přesto vstáváme brzy, v šest hodin, snídáme a ve vycházejícím slunci se opět kocháme okolní zvláštní krajinou. Po snídani zamíříme kousek na sever do městečka Twentynine Palms, kde nejdříve na poště kupujeme telefonní kartu a pak zamíříme na návštěvu do Oasis Visitor Center u severního vstupu do parku, kde opět sbíráme zajímavé informační materiály a především doplňujeme vodu do plastových lahví. Máme totiž zamířeno na stezku za palmovou oázou, konkrétně na 49 Palms Oasis Trail, což je pětikilometrová trasa jejíž start je asi pět kilometrů od návštěvnického centra. Dobře upravená stezka vede do skalnatého kaňonu, ve kterém se nachází oáza s několika desítkami palem. Cesta je lehce náročnější svým převýšením, ač vyrážíme již v osm ráno, teplota se již šplhá ke třiceti stupňům a je nám děsný vedro, před slunečními paprsky se není kam schovat, ale nevzdáváme to a s využitím vody v plastových lahvích k oáze statečně docházíme. Cesta zpět je ještě náročnější, ale v deset již sedíme v klimatizovaném autě a vyrážíme dále na východ, abychom v půl páté dorazili do Sunset Crater Volcano National Monument. Cestou opět dotankovávám, tentokráte na benzínce s nejnižší dosud nalezenou cenou 0,99$ za 1 galon (což je necelých 11 Kč / litr) a konečně tedy vidím, jak naskakuje rychleji množství natankovaného benzínu než částka za něj zaplacená. A v potravinách Stater Bros nakupujeme potraviny k obědu a dále i několik pohledů, známek a další telefonní kartu, protože ta první už je provolaná.

Národní přírodní rezervace „Kráter zapadajícího slunce“ se nachází ve vulkanickém pohoří San Francisco Peaks a k poslední erupci vulkánu Sunset Carter došlo v roce 1064 našeho letopočtu. Okraje kráteru jsou pokryty vrstvou načervenalého sopečného prachu, jinak zde převládá černá barva. Navštěvujeme malé návštěvnické středisko Visitor Center v blízkosti vstupu do rezervace, sbíráme prospekty a další informační materiály a obhlédneme zde umístěný seismograf, zaznamenávající pohyby zemské kůry v okolí. Ubytováváme se v kempu Bonito na place č.35, postavíme stan a na místním grilu uvaříme večeři. Dnes jsme ujeli 410,8 mil.

Ráno po snídani na pokoji se opět přesunujeme autem na parkoviště u SeaWorldu a využíváme naší dvoudenní vstupenky k druhé návštěvě tohoto parku. Nejdříve zamíříme směrem k akváriím a pozorujeme zdejší mořské tvory, krásně bílé běluhy, kapustňáky, murény, mořské úhoře, žraloky, tučňáky i želvy. Ve velkém akváriu s podvodním průhledem si prohlížíme i kosatky, které jsme viděli při včerejším vystoupení. Dnes navštěvujeme představení lachtanů, které je opět hezky udělané a vtipné, dobře se u něj bavíme. Na závěr ještě jednou pro velký úspěch zamíříme na představení kosatek a po té již kolem druhé hodiny odpolední vyrážíme s naplno puštěnou klimatizací horkem směrem na východ. Cestou opět dotankovávám levný benzín, v potravinách Stater Bros v San Jacinto nakupujeme opět nějaké zásoby a na pozdní svačinku tentokrát zamíříme do McDonalda. V šest večer se ubytováváme v kempu Jumbo Rock v národním parku Joshua Tree. Na území tohoto národního parku se setkávají dvě pouště, sušší Coloradská ve východní části a vlhčí Mohavská v západní části. Juka krátkolistá, neboli anglicky Joshua Tree, po které dostal park jméno, roste jen v Mohavské poušti. Je to strom s nezaměnitelnou siluetou, díky které dostal své jméno Jozuův strom, když totiž v polovině devatenáctého století přecházeli mormonští kolonisté Mohavskou poušť, zakřivené větve stromu jim připomínali ruce proroka Jozuy vztažená v modlitbě k nebesům. Cestou do kempu i v jeho okolí vidíme těchto fotogenických stromů spousty. Stejně tak je v okolí kempu bizarní krajina plná skalních věží a obrovských až neuvěřitelně zaoblených balvanů z monzonitu, která v podvečerním slunci vypadá obzvláště impozantně.

Vaříme rychlou večeři a pak jedeme autem pokochat se západem slunce na vyhlídku Keys View, což je nejvýše položená vyhlídka v parku, v nadmořské výšce 1581 metrů nad mořem. Je odsud pěkný výhled do údolí Coachella Valley, jímž prochází zlom San Andreas. Pa pravé straně jsou pak vidět vrcholky Santa Rosa Mountains i nejvyšší hora jižní Kalifornie, 3505 metrů vysoká San Gorgonio Mountain, zcela vlevo v dálce ja pak možné spatřit Salton Sea, velké slané jezero, jehož hladina leží 67 metrů pod hladinou moře. Ve světle zapadajícího slunce je ten pohled nádherný, na vyhlídce jsme sami a tak si tu krásu náležitě vychutnáváme. Za tmy se pak navracíme zpět do kempu a jdeme hned spát. Dnes jsme ujeli 198,4 mil.

Ráno vstáváme o něco dříve než obvykle a po snídani a sbalení věcí popojíždíme pár mil na jih k oblasti zvané Big Stump. Zde děláme poslední turistickou zastávku v národním parku Kings Canyon – Big Stump Trails, což je necelé dva kilometry dlouhý okruh vedoucí kolem bezpočtu obrovských pařezů sekvojí, pozůstatku po velké těžbě z konce 19. století. Cesta je plná cedulí, kde se člověk může dočíst spoustu informací jak o samotných jednotlivých pokácených stromech, tak i o fungování celé dřevařské mašinérie. Celá oblast působí velice smutně a tak ji po hodince opouštíme a vydáváme se dál po silnicích a dálnicích na jih, kolem Los Angeles směrem do San Diega. Cesta ubíhá bez problémů, vše je krásně značeno a po širokých amerických dálnicích se jede parádně.
Krátce po čtvrté hodině odpolední parkujeme u pobřeží na sever od centra San Diega, na parkovišti u Sea Worldu, což je něco mezi zoologickou zahradou, akváriem a poutí, neboť vedle funkce vědecké a poučné je též plný atrakcí. Vstupné je poměrně vysoké, ale když zjišťujeme minimální cenový rozdíl mezi jedno a dvoudenní vstupenkou, kupujeme rovnou dvoudenní, ať si to při té ceně náležitě užijeme. Vynecháváme většinu suchozemských atrakcí, jako jsou různé horské dráhy apod. a míříme na show, která u nás ve střední Evropě z pochopitelných důvodů nemáme. Dle časového rozvrhu, který jsme si přečetli u vstupu, zamíříme nejdříve k delfínům a sledujeme pěkné přestavení několika těchto velmi inteligentních tvorů s jejich cvičiteli. Následně si užijeme vystoupení kosatek, tzv. Shamu show, což je jedna z hlavních atrakcí parku. Pohled na plující a skákající obrovské a elegantní kosatky je skutečným zážitkem. Kromě skoků je velikou zábavou tohoto představení cákání, kdy se kosatky velikou rychlostí rozjedou po okraji bazénu a ploutvemi a ocasem velmi šikovně stříkají vodu do hlediště, na divácích ve spodních řadách nezůstává nit suchá. My naštěstí sedíme trochu výše a tak z představení odcházíme suší, ale v panujícím teplém počasí by jistě mokré oblečení rychle uschlo. Kolem osmé opouštíme brány Sea Worldu a jdeme hledat nějaké levné a rozumné ubytování, což se nám po deseti minutách daří a nacházíme nocleh v místním Hotel Circle Economy Lodge v pokoji 406 za 60$. Pán na recepci se sice trošku diví, proč bereme dvoulůžkový pokoj, když jsme tři, ale když vidí, jak si táhnu spacák, je mu to jasné. Dnes jsme ujeli 347,9 mil.

Po chutné snídani sjíždíme serpentinami k Lodgepole Visitor center, kde na parkovišti u návštěvnického centra necháváme auto, opět se trochu porozhlédneme, nakupujeme pár pohledů a Tomovi sluneční brýle a vyrážíme na túru Tokopah Falls Trail, což je nenáročná asi 3 kilometrová turistická cesta k vodopádům Tokopah Falls. Cesta vede nejdříve borovým lesem a přes louky podél zurčící řeky. Pak přicházíme do otevřeného terénu plného velkých žulových bloků a z dálky již slyšíme šum vodopádů, jejichž voda se v kaskádách řítí z výšky přes 350 metrů. Cesta končí u úpatí vodopádů, fotíme se a odpočíváme na plochých žulových kamenech, sluníčko svítí a u chladivé vody je příjemně.Kolem poledního jsme zpátky u auta a přesunujeme se kousek jižněji k největšímu žijícímu organismu na světě. Sekvojovec General Sherman Tree stojí kousek od parkoviště, aby to k němu turisti neměli daleko a jeho rozměry jsou opravdu ohromující. Fotím si ceduli, na které jsou všechny číselně vyjádřeny, výška 83,8 metru, obvod základny 31,3 a její průměr 11,1 metru, jako lesáka je pro mne úžasný i údaj o objemu dřeva, 1.487 metrů krychlových. Kolem stromu je dřevěný plůtek, takže až přímo k němu se dojít nedá, ale i z odstupu jsou i na tomto stromu jsou patrné četné stopy lesních požárů. Díky až 60 centimetrů tlusté velmi odolné a rychle se obnovující kůře bez pryskyřice přežívají tyto mamutí stromy občasné požáry, které jsou pro zachování těchto jehličnanů důležité, zlepšují kvalitu půdy, přispívají k vysychání šišek a tedy uvolňování semen a vytváření prostor a světlo pro růst semenáčků. Věk tohoto stromu se odhaduje na 2500 let, stále ještě roste a je v podstatě jisté, že nás, co se kolem něj dnes hemžíme dlouho přežije.
Po té, co kolem tohoto obřího stromu několikrát obejdeme a dostatečně si ho prohlédneme, vyrážíme na rozdíl od většiny ostatních turistů, kteří se navracejí k autu, po stezce Congress Trail dále do lesa. Na této asi 3,5 kilometru dlouhé okružní cestě míjíme jeden mohutný strom za druhým, většina jich nese jména významných amerických generálů a prezidentů, proto i název této cesty. Díky tištěnému průvodci po této naučné stezce se dovídáme mnoho dalších zajímavých informací a postupně se tak seznamujeme s tímto pro nás Evropany neznámým prostředím sekvojového lesa. Po návratu na parkoviště kolem čtvrté hodiny se vydáváme zpátky na sever do kempu Sunset, na ohni připravíme večeři, napíšeme pohledy a jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 57,1 mil.

Ráno zamíříme k rangerovi, který se nám chvíli snaží sám pomoci dostat se do auta a protože stejně jako my selhává, volá o pomoc do nejbližšího autoservisu. Za necelou hodinku přijíždí do kempu takový ten obrovský americký pickup se spousty blikajících světýlek, z něj vyleze šikula, který auto pomocí klínku a drátku za pár vteřin odemyká a začne mi vypisovat papírek s účtenkou za 92$. Ale ok, co se dá dělat, za chyby se platí, Magda s Tomášem mi připomínají, že jestli na konci naší cesty zbydou nějaké peníze, tak dárky domů si kupují už jen oni, že já už jsem si svůj vybral. Nandáme všechny věci do auta a opouštíme cestou na jih yosemitský národní park. Jedeme po silnici směrem na Fresno a pak odbočíme opět východním směrem do národního parku King Canyon, cestou se zastavujeme v potravinách FoodMax a nakupujeme opět nějaké zásoby, abychom měli z čeho večer udělat v kempu večeři. Kolem třetí odpoledne zabíráme volné místo v kempu Sunset Campground v oblasti Grant Grove, postavíme stan a vyrážíme k Visitor centru. V návštěvnickém centru nakupujeme pár pohledů, jako všude vezmeme nějaké zajímavé prospekty a plánky, stihneme dát i rychlou sprchu a vyrážíme autem pár mil severně prohlédnout si první stromy velikány. Dáváme si krátkou túru General Grant Tree Trail, což je kilometrová procházka lesem kolem druhého největšího stromu Sekvojovce obrovského (Sequoiadendron giganteum) na světě, pojmenovaného po generálu Grantovi a uctívanému jako Národní vánoční strom. Údaje uvedené na dřevěné cedulce jsou ohromující. Procházka lesem je horkém odpoledni příjemná a rozměry jednotlivých sekvojovců, mezi kterými procházíme jsou úchvatné, úplně jiná túra lesem, než jakou známe z Evropy. Po návratu k autu do něj nasedáme a jedeme údolím Kings Canyon kolem řeky Kings river, míříme k vodopádům Grizzly Falls, cestou různě zastavujeme a fotíme okolní scenérie i divokou řeku. U vodopádů se jen krátce otočíme a uděláme fotku, protože večer se blíží a zpátky v kempu chceme být před setměním. Dnes jsme ujeli 194,8 mil.

Ráno využíváme toho, že to máme z kempu jen kousek na Glacier Point, což je vyhlídka na okraji strmé skály téměř kilometr nade dnem Yosemitského údolí ve výšce 2199 m.n.m. A tak hned po snídani popojedeme těch pár mil a fotíme yosemitské údolí krásně osvětlené vycházejícím sluncem. Z vyhlídky je vidět nejen přímo do údolí, ale i na okolní hřebeny Sierra Nevady. Z vyhlídky jsme si udělali představu o celém údolí, jehož malou část jsme si mohli projet a projít včera odpoledne. Celému výhledu dominuje žulová homole Halfdome, jejíž název dokonale popisuje tvar hory, které polovinu jejího oblého tvaru zbrousil ohromný ledovec do kolmé stěny. Nádherně jsou vidět i vodopády Nevada a Vernal Falls a pokud trochu popojdeme, dá se zahlédnout i největší vodopád Yosemite Falls. Když se dosyta vynadíváme, přejíždíme skoro přes celé území národního parku k průsmyku Tioga Pass, který se nachází na východní straně parku. Tento horský průsmyk se nachází ve výšce 3.031 m.n.m. a podstatnou část roku, cca. od listopadu do května je pro velké množství sněhu uzavřený. Parkujeme na odpočívadle a asi na půl hodinky se procházíme k jezírkům, kterých je v okolí průsmyku bezpočet a kocháme se okolní scenérií.Pak se vracíme autem zpět do oblasti Tuolomne meadows, což jsou vysokohorské louky kolem řeky Tuolomne river. Pro začátek máme v plánu výstup na Lembert Dome, který by měl dle informací v našem průvodci nabízet nádherné výhledy po okolí. Výstupová cesta dlouhá asi 2,5 kilometru s převýšením 260 metrů začíná naproti kempu Tuolomne Campground a nejdříve vede příjemným stínem v borovém lese. Na konci lesa přicházíme do sedla a z písčité půdy přecházíme doprava na hřeben z čisté žuly, po kterém míříme až na vrchol. Žula je místy lehce navlhlá a já jsem si dnes místo lepších trekových bot vzal jen tenisky a tak na úplný vrchol nakonec vystoupala jen Magda s Tomem, já jsem uváznul o pár metrů níže, protože mi to slušně klouzalo. Ale výhledy jsou parádní, horské louky s četnými jezery, okolní štíty i zaoblené žulové skály, ani se nám nechce dolů. Samozřejmě nám ale nic jiného nezbývá a tak jsme před pátou hodinou opět dole, ale než nasedneme do auta, tak se ještě chvíli procházíme dole v údolí kolem řeky Tuolomne river a užíváme si krásného počasí i nádherného okolí. Cestou zpět autem do kempu ještě zastavujeme na Olmsted pointu, což je vyhlídkový bod hned u silnice, ze kterého se nabízí nádherný zpětný pohled na hory kolem údolí Yosemite Valley. Krásně je odsud vidět především Half Dome, tentokrát však z druhé strany.

Po návratu se si dáváme v kempu večeři a pak ještě vyrážíme opět na Glacier Point, podívat se a vyfotit vyhlídku do údolí tentokrát ve večerním světle. Sedíme na vyhlídce a kocháme se celou tou večerním sluncem osvícenou scenérií. Po návratu do kempu se mi daří zapomenout klíčky od auta na zadní sedačce a zabouchnout všechny dveře v zamčeném stavu, přístupný tak máme pouze kufr. Všichni se střídáme ve snaze se nějak pro klíčky dostat, bohužel ač se Magdě daří se ke klíčkům dostat na vzdálenost pár centimetrů, nikomu z nás se je vyndat ven z auta nepodaří. Nu což, ráno moudřejší večera, necháváme snažení, spácháme večerní hygienu, neboť díky přístupnému kufru nemáme problém se dostat pro všechny naše věci, a jdeme spát. Dnes jsme ujeli 188,4 mil.

Časový posun je pořád znát, vstáváme opět brzy ráno, tentokráte kolem šesté a po snídani a sbalení všech našich věcí a naplnění kufru auta vyrážíme do našeho prvního národního parku. Cesta ze San Francisca východním směrem je pro mne, řidiče zvyklého jen na české silnice velmi zajímavá, nejdříve přejíždíme přes Oakland Bridge, kde je ve spodním patře 5 pruhů pro směr z města a v horním 5 pruhů pro směr do města, pak krásné dálnice a rovné silnice, kde většina aut jede velmi spořádaně předepsanou rychlostí. Zvykám si na místní předpisy, vzdálenosti i rychlosti v mílích za hodinu. Po jedenácté hodině dopolední přijíždíme na hranice národního parku Yosemite v pohoří Sierra Nevada. Za 50$ pořizujeme Golden Eagle Passport, který nám umožní navštívit všechny národní parky bez nutnosti platit vstupné a po domluvě s dámou u vstupu, která nás poinformovala o aktuální obsazenosti kempů vyrážíme nejdříve hledat volné místo v Bridailveil Creek kempu, kde by jich snad ještě mělo být dost. Tento kemp sice není umístěn v centru yosemitského údolí, což nás nejdříve trošku mrzí, ale nakonec jsme z polohy kempu, klidu v něm i prostředí nadšení. Líbí se nám plac číslo 25 a tak si jej hned obsazujeme a jdeme vyřešit pro nás velmi zajímavý způsob placení. V podstatě to funguje tak, že si člověk vezme u vstupu do kempu obálku na ní napíše číslo placu, který si vybral, své nacionále, číslo auta a počet nocí, které chce přespat, dovnitř hodí v hotovosti částku odpovídající počtu noclehů, což v našem případě činí 20$ za dvě noci a obálku hodí do kastlíku. Rangeři si pak při svých obchůzkách obálky vyzvednou, udělají namátkové kontroly toho, zda vše odpovídá a je hotovo. Stavíme stan a Magda vaří oběd, po kterém ukládáme veškeré potraviny do tzv. bear boxu. V národním parku se totiž ve volné přírodě vykytuje medvěd baribal, který si zvyknul na snadnost získání potravy v místech, kde se vyskytují lidé a tak se stává nebezpečným. V parku je proto nutné vyhazovat odpadky do speciálních košů, do kterých se medvěd nedokáže dostat a jídlo se ukládá do nedobytných kontejnerů. Platí zde absolutní zákaz nechávat otevřené nehlídané jídlo v kempu nebo autě. I přes všude dostupná upozornění a výstražné cedule se však pořád nachází dost lidí, kteří tato opatření nedodržují, dočítáme se, že za loňský rok se v Yosemitech medvědi vlámali do více než 900 aut, včetně doprovodných fotografií.

Sedáme do auta a nejdřív zamíříme jižním směrem do Wawony, což je městečko na jihu národního parku s pěkným hotelem a pro me především s čerpací stanicí Chevron, protože nádrž již začíná být prázdná. S plnou nádrží nám již nic nebrání v pořádné prohlídce nejznámějších míst v centrální části parku, v yosemitském údolí. Po projetí tunelem se před námi otevírá nádherný pohled na celé krásné ledovcem vymodelované údolí. Přímo před námi je největší odkrytý žulový monolit na světě zvaný El Capitan, zastavujeme na parkovišti a obdivujeme tu kolmou a místy až převislou vysokou stěnu, která je díky své obtížnosti velmi populární mezi horolezci z celého světa. Přecházíme i na druhou stranu a děláme kratší procházku k vodopádům Bridalveil Falls, což je 189 metrů vysoký vodopád. Silnice pokračující dále je slepá a končí v Yosemite Village, které je centrem parku. Navštěvujeme návštěvnické centrum a pak míříme k jednomu z největších lákadel údolí, kterým jsou vodopády Yosemite Falls. Jsou to největší vodopády v USA a páté největší na světě, skládají se ze dvou na sebe navazujících vodopádů Horního (Upper Fall) a Dolního (Lower Fall), na kterých dohromady voda překonává výšku 740 metrů. Výška vodopádů nejvíce vyniká při pohledu z dálky, ale i pohled od paty spodního vodopádu má něco do sebe. Moc se nám v údolí líbí, okolní scenérie jsou nádherné a stále je se na co dívat a kam zamířit. Počasí nám přeje, svítí sluníčko a je příjemně teplo a tak se zpátky do kempu vydáváme až po osmé hodině. V devět již společně vaříme na vařiči večeři, pácháme základní hygienu a zalézáme do stanu. Dnes jsme ujeli 292,1 mil.

Noc byla plná různých probouzení se, přeci jen časový posun je znát a různě s ním všichni bojujeme, jedno z příjemnějších probuzení byl příjezd mého batohu, který kolem jedné v noci přivezl poslíček z letiště, paráda, i já mám už všechny své věci. Ráno vstáváme už v 7:00, ne že bychom někam pospíchali, ale prostě už jsme nedokázali spát a tak spolu s Donem dáváme snídani ze včera nakoupených surovin, povídáme a domlouváme se, co podnikneme. Don nás nejdříve bere autem k Lombard street, což je zděná ulice považovaná za nejzakroucenější ulici světa s osmi zákrutami v kopci, který má 40 stupňové stoupání. A pak pokračujeme k nejznámější stavbě San Francisca, kterou je most Golden Gate Bridge. Přejíždíme po něm, Magda sedící s Donem vepředu má na rozdíl od nás s Tomem vzadu mnohem lepší výhled a tak jsme rádi, když na druhé straně mostu zastavujeme na malé vyhlídce. Bohužel však máme dvojnásobnou smůlu, nejen že je poměrně slušná mlha a z mostu tak vidíme jen kousek, ještě ke všemu pod ním transportují nějaký jaderný dopad nebo co a most je pro pěší uzavřen a tak se po něm ani neprojdeme. Nu což, chvilku se zdržíme a pak zas jedeme po mostě zpátky do města, cestou nás Don ještě vezme do čtvrti Haight Ashbury, kde stojí domečky zvané „Painted ladies“ a ze všeho sálá kouzlo posvátných šedesátých let, samé malované domečky, obchůdky s korálky a obrazy hippies a beatniků. Od Paula pak jedeme metrem MUNI do centra, Don nás nejdříve bere na Union square k hotelu Hilton, který má prosklené výtahy z venku budovy a díky výšce hotelu je z nich pěkný výhled na celé město. Po projížďce výtahem si procházíme čínskou čtvrť, která začíná bránou s draky na ulici Grant Avenue. Líbí se nám místní čínské obchůdky, se velkou zvědavostí koukáme na výlohy plné kuřecích pařátků apod. V jedné z restaurací si dáváme i oběd, domluva je sice velice veselá, ale nakonec jsme si i pochutnali.

Nedaleko od čínské čtvrti na rohu ulic Columbus a Washington narazíme na nejvyšší budovu města Transamerica Pyramid, né, že bychom si jí nevšimli už dříve, přeci jen je díky svému pyramidovitému jehlovitému tvaru spolehlivým orientačním bodem. Budova je vysoká 256 metrů a sídlí v ní společnosti podnikající v bankovnictví, pojišťovnictví a nemovitostech. Metrem pak jedeme zpátky k Paulovi, sedáme k Donovi do auta a jedeme zpátky na letiště, kde máme přes internet v Avisu zarezervovaný automobil, kterým chceme projet značnou část amerického jihozápadu. Loučíme se s Donem a domlouváme se, že se u něj v Los Osos za necelý měsíc na pár dní zastavíme. V půjčovně probíhá všechno v pohodě, po zaplacení půjčovného a pojištění se seznamujeme s ovládáním Chevroletu Prizm s poznávací značkou 4ACE528. Pro mne je novinkou automatická převodovka, přeci jen jsem do teď neměl možnost se s ní v žádném autě setkat, ale po pár kilometrech si na ní rychle zvykám. Z letiště míříme na jih, Magda ještě slíbila navštívit v Menlo Parku pana učitele Kilena, který pro nás napsal tak pěkný zvací dopis. Městečko je hodně zelené a nízké jednopatrové domečky působí velmi mile, dům pana Kilena nacházíme poměrně snadno a na dvě hodinky se u něj zdržíme na příjemné návštěvě, hezké popovídání u šálku čaje. Cestou zpátky se ještě zastavujeme v místním velkém Safaway supermarketu a děláme pořádnej nákup potravin s větší trvanlivostí, který by nám mohl vystačit na prvních pár dní pobytů po kempech. Před desátou večer jsme zpátky u Paula v bytě, dáváme sprchu a jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 73,8 mil.

Ranní probuzení na gauči v bytě u Magdy tety je časné, vstáváme v pět ráno, abychom po rychlé snídani vzali na záda naše batohy a autobusem se přesunuli na ruzyňské letiště. Já, Magda i bratr Tomáš jsme na jedné straně natěšení na nové zážitky, na druhé straně lehce nervózní, přeci jen nás čeká náš první zaoceánský let. Ovšem nejdříve se musíme dostat do Londýna, odbavení probíhá bez problémů a tak již před osmou startujeme v letadle Boeing 767 britských aerolinií a v devět místního času přistáváme na Londýnském letišti Heathrow u Terminálu 1. Původně jsem doufal, že hodinka a půl na přestup bude dostatečně dlouhý doba, abychom trošku prozkoumali letiště i místní obchůdky, ale nakonec se ukazuje, že díky autobusovému přesunu mezi oběma mezinárodními terminály je to tak tak, abychom stihli samotný let. Nakonec vše klapne a po půl jedenácté již rolujeme od Terminálu 3 v Boeingu 747-400 opět britských aerolinií k letu přes oceán. Let probíhá klidně, snažíme se zabavit sledováním filmu i muzikou ze sluchátek, pospávat, ale přeci jen je skoro jedenáctihodinový let docela slušná nuda a tak jsme rádi když v půl druhé místního času přistáváme na velikém letišti u San Francisca. Zde se bohužel ukazuje, že přesun na Heathrow jsme zvládli na čas jen my a dva naše batohy, třetí batoh, bohužel můj, to nestihnul a tak se vydáváme hledat přepážku British Airways, abychom zjistili, co se s tím dá dělat. Slečny s námi vypisují formulář, všichni doufáme, že můj batoh přiletí hned v následujícím letadle a tak dostávám jen taštičku s hygienickými potřebami (kartáček, šampon, mýdlo apod.) a musím věřit, že mi batoh přivezou na adresu ke kamarádovi Paulovi, kde máme domluveny dvě noci na přespání. Cesta přes imigračního úředníka díky zvacímu dopisu od Magdy pana učitele je bez problému a tak se po chvíli setkáváme u Meeting pointu s kamarádem Donem, který nám slíbil dělat na jeden den průvodce po San Franciscu.

Nasedáme k Donovi do auta, což je bohužel pickup, Magda využívá svých práv a sedá si k Donovi dopředu, já s Tomem a batohama míříme dozadu, kde má sice Don natažený koberec, ale jinak výhled nic moc. Jedeme po dálnici na sever, Magda si s Donem povídá a my se snažíme alespoň něco málo zahlédnout z cesty a pak města, když projíždíme ulicemi San Francisca ke kamarádovi Paulovi do bytu, který je v Belcher Street asi 300m od budovy US Mincovny. Paul doma není, s manželkou Jackie je někde na výletě, ale i s Donem jsme s ním byli domluvení, že u něj můžeme přespat. Trochu se rozkoukáváme a odpoledne kolem třetí vyrážíme s Donem na krátkou procházku po okolí, nakupujeme nějaké potraviny v Safeway a telefonní kartu, abychom mohli občas z automatu zavolat domu a dát o sobě vědět. Na večeři zajdeme do mexické restaurace, kde ochutnáváme burritos a quesadilly a ač se snažíme maximálně vydržet vzhůru, abychom se co nejdříve přizpůsobili kalifornskému času, máme toho všichni tři docela dost a kolem sedmé znaveně usínáme.